Věhlasné morální autority odcházejí a nové nerostou. To není radostný stav. Otevírají se totiž dveře všehoschopným technokratům a populistům těžícím z hlazení většinové populace po srsti.

Během dvou měsíců jsme zaznamenali úmrtí tří osobností, které za sebou zanechaly ve veřejném prostoru výraznou a úctyhodnou stopu. Nejprve to byla Táňa Fischerová, pak Luboš Dobrovský a čerstvě Erazim Kohák. Každý měl za sebou barvitý a náročný životní příběh, který jimi smýkal jednou nahoru, podruhé dolu. Vždy však zůstali sví a před žádnou hrozbou necouvli.

Táňa Fischerová i Erazim Kohák byli aktivisty zasazujícími se za práva těch, kdož mají slabý hlas, a přitom potřebují pomoci. Hendikepovaných spoluobčanů, seniorů, národnostních, etnických a sexuálních menšin, uprchlíků, ale i přírody. Když někdo tahal za kratší konec provazu a byl v právu, mohl počítat s jejich pomocí.

I ve chvílích, kdy měli otevřené dveře do partajních sekretariátů a k nejvyšším ústavním činitelům, byli častěji vídáni na akcích různých občanských spolků a neziskovek. A když měli možnost lobbovat za otevřenou občanskou společnost „tam nahoře“, neváhali. Snad nejúspěšnější byli na počátku tisíciletí za éry Špidlovy koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a US.

Stále se mi vybavují úsměvy, kterými mě Táňa i Erazim zdravili na každé naší schůzce. Někdo by v nich možná viděl naivitu, hulváti třeba i vysmívané „dobroserství“, já však laskavost a vstřícnost. A i když jsem za nimi přicházel sklíčený, atakovaný všelijakými depkami, loučil jsem se silnější a optimističtější. Dokázali se o to postarat, ačkoli sami zrovna neprocházeli růžovou zahradou.

Luboš Dobrovský byl z jiného těsta. Rozený voják, malý Napoleon. Když nebylo po jeho, šermoval rukama nohama. Nebylo snadné s ním vyjít, když jste si dovolili mít jiný pohled na věc. Když mě podruhé, potřetí postavil do latě způsobem, že ve mne byla jen malá dušička, říkal jsem si, mám-li to vůbec zapotřebí. Jenže pak poslal omluvný e-mail nebo mě chytil za ramena a řekl něco jako: „Vím, že to taky myslíte dobře. Nechtěl jsem být na Vás zlý.“

V tu chvíli jsem si zopakoval, že je to humanista ze staré školy a dobrák od kosti jako třeba Fischerová s Kohákem, jen to dává najevo jinak, po svém. Každopádně se drží svých zásad, byť by se svět obracel naruby.

Dobrovského drsnost byla dána povahou, ale na postu ministra obrany se hodila, zejména v době vyjednávání se Sovětským svazem stahujícím z polistopadového Československa své vojáky. I jako velvyslanec v Moskvě se musel dozvědět mnohé, co z něj udělalo ostrého kritika ruské rozpínavosti a přehlíživosti k demokratickým pravidlům.

Ještě víc mne ale bavil jako politik, který se nebál jít do křížku s Václavem Klausem ani v dobách jeho největší slávy. Každé zajiskření mezi těma dvěma paličáky stálo za to.

Táňu Fischerovou s Erazimem Kohákem a Lubošem Dobrovským spojovaly pevné zásady. A i když se první dva jasně postavili třeba proti americkému vojenskému radaru v Brdech, zatímco Dobrovský vyhodnocoval situaci jinak, nikdo nemohl pochybovat, že vyrůstají ze stejného podhoubí, v němž jde v první řadě o demokracii, svobodu a spravedlnost. A protože si uvědomovali, jak komplikovaně kulháme za civilizovanější Evropou, fandili integraci v rámci EU coby šanci převzít standardy lépe fungujících zemí.

Individuality, které nesleví z jimi vzývaných hodnot, ani když nejsou v módě, se neubrání porážkám, především těm politickým. No a co — sdružovat se, psát a kultivovat okolí lze přece z různých pozic… Dokud jsou lidé, kteří si to uvědomují, máme možnost se z temného močálu ignorantství, zabedněnosti, zloby a zášti vysoukat.

Potíž ale je, když takových ubývá. Silnější pozici mají pragmatici, kteří kličkují a mění názory, jak se to právě hodí. Dívají se lidé skrz prsty na migranty, Romy nebo zastánce zelených řešení? Tak si ještě přisadíme, aby bylo jasné, že jdeme s většinou! Místo toho, aby plevel na společné zahrádce pleli, zalévají jej.

V takové společnosti pak ve volbách vítězí Andrej Babiš s Milošem Zemanem a ombudsmanem se klidně může stát Stanislav Křeček. Nový veřejný ochránce práv je známý tím, že rád hájí zájmy většiny, a to i proti stále něco požadujícím menšinám.

Ty už se ale neobrátí ani na Táňu Fischerovou, ani na Erazima Koháka, ani na Luboše Dobrovského. Osobností chápajících křehkost demokracie a rizika slinění prstů dramaticky ubývá. Nezbývá, aby o to víc byli slyšet ti, co jim naslouchali a co se od nich učili. Dlužíme jim to.