„Svět není ještě ztracen”: inspirace texty Táni Fischerové

Jakub Patočka

Táňa Fischerová byla svému Deníku Referendum věrná jako čáp — od našeho vzniku prakticky nepsala nikam jinam. Její komentáře by vydaly na knihu — svědectví o jiných lepších možnostech české politiky i novinářství poslední dekády.

Táňa Fischerová byla ve svém veřejném působení neodmyslitelně spjata s našimi novinami. S překvapením jsme až po jejím skonu zjistili, že za posledních deset let databáze novinářských textů Newton eviduje přes osmdesát textů, jejichž autorství jí připisuje — v některých případech přitom mylně, protože se jedná o rozhovory s ní, ba dokonce i jen texty o ní. V Deníku Referendum přitom vydala ve stejném období osmasedmdesát komentářů — de facto tedy nepublikovala nikde jinde. Byla nám věrná jako čáp.

Naše noviny pro ni byly přirozenou platformou, kde publikovala své názory na společenské dění a v jejichž prostředí spatřovala svůj intelektuální domov. Většinu jejích textů by jistě vděčně přijímali i jinde, ale Táňa si podobně jako jiné velké autorské osobnosti její generace, spjaté s DR, velmi dobře uvědomovala, že noviny jsou mnohem víc než pouze možnost vydat tu a tam někde text.

Záleželo jí na kontextu i na celkové redakční linii. Věděla, že publikováním textů zde se podílí na budování prostoru, který vznikl a udržuje se proto, aby proměňoval obsah konverzace celé společnosti. A nepochybně také věděla, že zde oslovuje právě takový čtenářský okruh, na němž jí zvláště záleželo — ty části společnosti, které chovají přesvědčení, že radikálně jiný, lepší svět je možný; a vedou nedogmatické debaty o cestách k němu.

Z jejích textů vydaných v DR by bylo možné uspořádat knihu, která by ilustrovala, jak pronikavě a předjímavě o různých tématech společenského provozu přemýšlela. Patří k autorům DR, kteří nejpronikavěji a nejrezolutněji kritizovali otřesné vlády ODS, Topolánkovy i Nečasovu, s nimi spjatý režim škrtů pokrouceně vydávaných za reformy. Dobře si uvědomovala i to, jak s nimi byl svázaný tehdejší mediální provoz, a jako málokdo druhý předjímala, k jakým koncům to povede.

Její psaní zde je nejsoustředěnější hned v prvním, pro budoucnost DR rozhodujícím roce. Byl to rok, který přepůlily volby, jež přinesly liberálům krátkodeché nadšení z výhry ODS, TOP 09 a Věcí veřejných nad nenáviděným Jiřím Paroubkem. Byl to také poslední rok ultimátního protilevicového šílenství, jež kulminovalo zkraty typu Přemluv bábu.

O to víc vyniká Tánino zdvořilé, ale zcela nesmlouvavé lpění na principiálních občanských, kulturních, sociálních a ekologických východiscích, v nichž spatřovala pravé dědictví revoluce roku 1989 a s nímž instituce jako ODS, TOP 09 či Věci Veřejné měly v jejích očích pramálo společného. Už tehdy říkala a psala — se svým odzbrojujícím úsměvem a nakažlivou laskavostí — věci, z nichž mnohé dnes, jako by teprve znovu objevují různí autoři tzv. mladé levice. Ilustrujme si to výběrem z jejích textů.

1.Omezování vlakových spojů, říjen 2009

Před ostrým začátkem Deník Referendum vycházel jeden týden už v říjnu 2009 nanečisto — do zdi. Všichni sloupkaři napsali po jednom textu, které pak už vesměs nikdy nebyly publikovány. Táňa v tom svém popisovala neblahé tendence, k nimž vede zavádění tržních principů do veřejné dopravy. Už tehdy byla proti. Její dosud nevydaný sloupek z října 2009 vytahujeme z útrob „pokusných vydání“ a publikujeme ho tu dnes poprvé.

„Tak se léta v tichosti připravovala situace, kdy už bylo jen otázkou času, než někdo navrhne rušení nerentabilních tratí. Že tím zanikne možnost lidí dostat se do práce, na úřady, na nákupy, dětí do škol, které se také ruší, že tím zaniká život v místě, kam veřejná doprava nejezdí, to všechno už dávno nikoho nezajímá. Důsledky jsou a budou tragické. Zaniká tak pomalu život na vesnicích, které se vylidňují. Zanikají i pracovní místa těch, kteří celý život pracovali na dráze. Nové už těžko seženou.“

2.Letadlo končí, masky dolů, prosinec 2009

Táňa byla přesvědčenou a důslednou odpůrkyní neoliberalismu, ba nečinilo jí nejmenší potíže už před deseti lety říct, že v zájmu demokracie je zapotřebí zbavit se kapitalismu. „Kdysi jsem slyšela výrok, že oba systémy, socialismus i kapitalismus, jsou jenom stínovými obrazy sebe sama. Dnes se tato pravda jasně vyjevuje. Letadlo končí, masky dolů. Kéž bychom to konečně začali chápat,“ píše v závěru svého sloupku z prosince 2009.

Bylo to díky tomu, že zcela svobodně a do důsledku promýšlela svou zkušenost z parlamentních lavic a otřesný stav institucionální korupce, s nímž se v nich setkala. Rozpoznala, že stav všudypřítomné korupce není nějakým selháním jednotlivců, ale definičním rysem společnosti, ve které vládne „trh bez přívlastků“ a „peníze jsou až na prvním místě“, jinak řečeno kapitalismu.

Pro hlubší analýzu a návrhy principiálních radikálních řešení se obracela k těm, u nichž cítila stejnou intelektuální a politickou poctivost, jakou vyžadovala od sebe. To ji sbližovalo s řadou radikálně přemýšlejících osob v české občanské společnosti, kriticky přemýšlejících o ekonomii, mimo jiné s Naďou Johanisovou či Tomášem Tožičkou.

„Začíná se neodbytně vnucovat představa, že se hospodářský a politický systém většiny demokratických zemí podobá hře letadlo. Na začátku všechno skvěle funguje a první hráči v pořadí pobírají velké výhry, čím více hráčů však vstupuje do hry, tím méně se bere. Na konci se systém hroutí. Není již nikdo, kdo by vložil své peníze s nadějí, že také on bude ze hry profitovat. Takto odešli od moci a vyjedeného stolu komunisté. Teď se zdá, že i náš „kapitalistický systém“ se blíží k okamžiku, kdy všichni hráči odejdou, protože už není kde a co brát. Bohatství je přerozděleno. Ti první ve hře odejdou s mimořádnou výhrou a dobrým postavením. Většina však peníze i svoji práci dala a nic za ně nedostala. Zůstanou jí oči pro pláč a chaos.“

3.Podnikatelé nemají kandidovat, březen 2010

Dávno předtím, než se zjevil Andrej Babiš, vyhodnotila Táňa Fischerová správně hrozbu, kterou představuje malá citlivost společnosti vůči propojování ekonomických a politických zájmů podnikatelských subjektů. Odpudivým příkladem, který Babiše inspiroval právě naopak, byl pro Táňu Vít Bárta a jeho Věci veřejné.

„Je vlastně pěkný nápad nosit na saku místo cedulky lobbista, cedulku poslanec. Slýchávám také argumenty, že lobbisty potřebujeme, že jedině přes ně se dá vysvětlit, o co v jednotlivých zákonech jde a že lobbisty jsou přece i neziskové organizace. Zapomíná se dodat, že je tady jeden zásadní rozdíl. Zástupci občanského sektoru nelobují za své osobní zájmy, ale hájí právo veřejnosti. Právo dýchat, hájí přírodu, vědu, kulturu atd. Nemají za sebou žádné peníze a jejich vliv je parlamentní většinou marginalizován v každém zákoně. Zástupci podnikatelů hájí vlastní podnikání, které nebývá veřejným zájmem, a vlastní zisky, které odtékají všemi kanály z veřejných rozpočtů.“

4.Cílená likvidace naší paměti, březen 2010

V implicitní polemice s jednostranným křivením obrazu minulosti pod patronací oficiálního Ústavu pro balzamovaní antikomunistické ideologie Táňa upozornila na zásadní práci prvorepublikového význačného agrárního politika Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Ta vyšla péčí Nadi Johanisové, jejíž studia kritické ekonomie byla ostatně pro Táňu zásadní inspirací.

„Marně si kladu otázku, jak je možné, že se dnes o této velké historii naší demokracie nic neví. Mluví se pouze o likvidaci sedláků, ale o slávě našeho družstevnictví první republiky, kdy se k nám jezdili učit lidé ze zahraničí, se mlčí. Za našimi hranicemi dnes družstva tohoto typu existují a rozvíjejí se. Je čas oživit naši paměť a uvědomit si, že novodobí překupníci (obchodní řetězce), by mohli být omezeni podobně jako kdysi jejich předchůdci. Na závěr nechám opět promluvit velkou osobnost našeho družstevnictví i tehdejší politiky Ladislava Feierabenda. Svoji knihu, kterou napsal v roce 1952, končí slovy:

‚Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.‘“

5.Kdo má, tomu bude dáno, duben 2010

Mezi sloupky Táni Fischerové z jara 2010 se vykytuje i vzácně skvělá kritika Ústavního soudu, plná respektu k této instituci, současně jasně obnažující ideologické pozadí dvou antisociálních rozhodnutí — ve věcech ochrany nájemníků před deregulací a penzijního systému před demolicí, kterou tehdy zamýšleli Miroslav Kalousek s Petrem Nečasem.

„Je však jasné, že kdo pobíral vysoký plat, není odkázán pouze na důchod, ale má jiný majetek a konto. Nebudu raději zabíhat do oblasti tázání se po spravedlnosti v odměňování, kdy řídící orgány, bankéři, všichni bývalí veksláci, a ekonomičtí kapitáni průmyslu v devadesátých letech přišli k obrovským majetkům, když se za Klause ‚zhaslo‘. Nechci v tuto chvíli ani zmiňovat náš úrokový systém, který je skrytým přerozdělováním od chudých k bohatým.

Že v této množině chudých jsou například matky, které obětovaly život i kariéru svým dětem a nemají nárok na důchod, jsou v ní lidé, kteří celý život poctivě pracovali, jenom měli smůlu, že dostávali nízké platy, patří tam invalidé a lidé nemocní. Patří tam učitelé atd. Zkrátka, ti v nižších patrech nemají nárok na nic.

Kdo však má, tomu bude přidáno. Ústavní soud dal na tento stav svým posledním rozhodnutím razítko.“

6.Naděje stojí — vždy stála — na menšině, září 2019

Táňa dokončila rok pravidelného každotýdenního psaní sloupku v DR v prosinci 2010. Jeho druhou polovinu už zasvětila zdrcující kritice nástupu Nečasova režimu, který přirovnávala k nové normalizaci. Tehdy se přidala k signatářům ProAltu. O zdivočelé pravici neměla nejmenší iluze, v jejím textu Situace laškovnou být přestává najdeme i větu: „ODS a celá pravice svou ideologií navazují na fašistické způsoby.”

Po roce jsme se domluvili, že ji každotýdenní psaní zatěžuje přespříliš. Začala pak přispívat volněji — zpravidla na žádost redakce, občas přišla s tématem sama.

Pozoruhodně předjímavý je text Realitu můžeme měnit, když se pro to rozhodneme, kterým přivítala zavedení přímé volby prezidenta. Je z něj zřejmé, že v tu chvíli ještě pro kandidaturu rozhodnuta nebyla, ale právě její text možná inspiroval mnohé kolem ní, aby ji k ní přemluvili.

Po prvním kole prezidentské volby k nám napsala svůj suverénně nejčtenější text, v němž vysvětlovala, proč pro ni, tak jako pro většinu z nás, bylo tehdy zhola nepřijatelné volit na Hrad Karla Schwarzenberga, zatíženého přespříliš benevolentní účastí ve vládách ODS. „Karel Schwanzerberg se vedle svých dobrých skutků za minulého režimu v průběhu své současné politické kariéry stále víc vzdaluje ideálu mravnímu. Je odpovědný za stvoření neoliberální antisociální strany, která má navíc ve svém středu Miroslava Kalouska, Jaromíra Drábka, Leoše Hegera a další ministry, kteří se podílejí na pádu solidarity a soudržnosti v naší zemi. Je odpovědný za svá hlasování ve vládě i ve sněmovně, opovrhuje demonstranty, kteří nesouhlasí s vládní politikou.“

Neminul pak rok, aby se tu několikrát nevyslovila k některým zásadním tématům, k nimž se s podobnou vahou těžko mohl vyslovit kdokoli jiný. Před dvěma lety například v reakci na Babišovo velkohubé prohlášení, že peníze, které zcizil díky čachrům s dluhopisy, rozdá na charitu, napsala v článku Velkodušný Andrej: „Jistě: vždy se najdou lidé vděční za jakoukoli pomoc, to ale nic nemění na tom, že peníze, které Andrej Babiš a další nezaplatili na daních, měly pomáhat systémově a dlouhodobě v oblasti sociálních programů, ve vědě, kultuře, zdravotnictví, v ekologii, a tak dál. Andrej Babiš není velkodušný. Je nemravný. Cynismus a manipulace s námi občany jsou nástroje nepřijatelné a hodné opovržení.“

Její hlas tu zněl znovu a znovu jako zcela spolehlivé návěstí ukazující možné lepší cesty. Až do letošního roku. Svůj předposlední text k nám napsala pro vydání rubriky Názory redigované studenty z Fridays For Future a je možné jej číst i jako její politickou závěť; dobře věděla, jak málo už jí zbývá času. Pod titulkem Naděje stojí — vždy stála — na menšině píše:

„Mladí lidé dokázali zvednout ohromné množství občanů při demonstracích na Václavském náměstí a hlavně na Letné, lidí zčásti už propadlých skepsi a letargii. I oni dávají svítat na lepší časy. Jsou tady také mladí aktivisté, kteří brání rozšiřování dolů a ničení krajiny, přivazují se ke stromům a vlastními těly brání přírodu. Jsou obdivuhodní. Je tu mnoho věcí hodných úcty a obdivu. Ti všichni stojí proti intrikám a moci peněz. Občanská společnost znovu ožívá. Má před sebou ještě mnoho práce a mnoho proher, ale pokud zůstanou lidé takto aktivní a propojení, s vědomím souvislostí, nemůže se nikdy nic ztratit. Svět není ještě ztracen.“

    Diskuse (28 příspěvků)
    PT
    P. Tuček, prakomunikátor
    December 28, 2019 v 17.34
    Děkuji moc Jakubu Patočkovi...
    za inspirativní vzpomínku na renesanční osobnost Táni Fischerové, které se v době jejího života v masmédiích rozhodně nedostávalo adekvátního prostoru. O to více je nutné si vážit a doceňovat portály jako DR...ostražitě si je hýčkat a zároveň chránit. Vždyť samotná existence informačního zdroje s alternativou k oficiálnímu kánonu, jakým DR bezesporu je, provokuje naše české maloměšťácké neoliberální fašisty natolik, že vytvářejí diskusní fóra, na kterých svojí frustraci ventilují sdílením dehonestujích komentářů k článkům DR a navzájem sebe utvrzují ve svém sebezničujícím světonázoru...jinak by asi vyskočili z vlastní kůže.
    Demokracii jako platformu pro férový souboj odlišných názorů se v naší společnosti ani za 30 let nepodařilo zavést. Alternativní sdělovací prostředky jako DR (společně s dalšími okrajovými portály) a Pirátská strana reprezentující ojedinělé principy fungování politiky - obojí jsou pro mě v dnešní době poslední zbytky naděje pro tuto zemi, která se po 30 letech jeví být bez perspektivy a vize. Bohužel situace, kdy veškerá masmédia jsou nyní pod kontrolou československých postbolševických oligarchů úzkostlivě střežících zachování status quo (= svých nově nabytých privilegií), nedává vyhlídky na potřebné změny demokratickou a nenásilnou cestou.
    Ačkoli jsem v první přímé prezidentské volbě dal svůj hlas politicky zkušenějšímu (a aktivnějšímu) Jiřímu Dienstbierovi, Táňa Fischerová pro mě tehdy představovala druhou nejlepší volbu. Bohužel vývoj v naší zemi od roku 2013 ukázal, že nám může být ještě hůře...
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 30, 2019 v 7.48
    Táně Fischerové bylo možné vždy naprosto věřit. To, co říkala, si také myslela - jakákoliv přetvářka jí byla cizí.
    Právě proto jsem ji chtěl volit za prezidentku, ale nakonec jsem z pragmatických důvodů (větší šance na zvolení) volil tehdy Jiřího Dienstbiera. Právě proto, že jsem na Táně Fischerové oceňoval absenci jakékoliv přetvářky, nechci se ani já teď pietně přetvařovat, že s ní nyní ve všem souhlasím:

    "Zástupci občanského sektoru nelobují za své osobní zájmy, ale hájí právo veřejnosti. (...) Nemají za sebou žádné peníze..."

    To považuji za zidealizovaný pohled. Názory na to, co je právem veřejnosti, mohou být v některých případech zcela protichůdné a "pravdy" (spíše však společenského konsenzu) se pak (v těchto některých případech) nelze dobrat ani žádnou diskusí.

    Možná je tomu tak proto, že za protichůdnými názory jsou skryty protichůdné zájmy, které někdy získávají formu ideologií.

    Peníze za sebou samozřejmě mají, jsou to buď peníze z podnikání nebo třeba přerozdělené peníze z daní (bez ohledu na názorové preference daňových poplatníků).
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 30, 2019 v 7.57
    Také věřím tomu, že svět není ztracen.
    Kdybych však své naděje vkládal jen do člověka, bylo by to v současné společenské atmosféře pro mě velmi depresivní.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 30, 2019 v 8.14
    Jak se odideologizovat?
    Myslím, že je to možné tím, když před uskutečňováním svého konceptu spravedlivého světa (toto uskutečňování vede k násilí - je třeba přinutit ostatní k akceptaci určitého - vždy jen skupinového - konceptu) dáme vždy přednost konkrétnímu vztahu k bližnímu (k tomu, kdo je právě nablízku).
    Eva Hájková, penzistka
    December 30, 2019 v 8.24
    Také jsem došla k tomu, že spravedlivý svět není možný. Už z toho důvodu, že každý člověk má o spravedlnosti jiné představy. Co je pro jednoho spravedlností, je pro druhého nespravedlností (viz například diskuse o adopcích).
    Proto raději spoléhám na Boží milost.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 30, 2019 v 10.28
    Ta "Boží milost" nedokázala na zemi instalovat spravedlnost ani po dvou tisících letech. Jak dlouho na ni ještě máme spoléhat?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 30, 2019 v 10.49
    Definice spravedlnosti
    Tou otázkou spravedlnosti se svého času zabýval Platón, ve svém díle "Politeia" (Stát, Ústava).

    V úvodní části tohoto typického sokratovského dialogu se dostane Sokrates do disputu se sofistou Thrasymachem, o podstatě spravedlnosti.

    Thrasymachos vysloví apodiktické tvrzení, že "spravedlnost prospívá silnému". Tento svůj nemálo překvapivý náhled (přirozeně by se muselo soudit, že spravedlnost naopak prospívá slabšímu, neboť mu umožňuje hájit jeho práva proti tomu silnějšímu) pak Thrasymachos odůvodňuje tím, že silnější si vždy daleko lépe najde prostředky k tomu, jak spravedlnost ohnout ve svůj vlastní prospěch. (A že je tomu tak i do dnešních dnů, o tom můžeme znovu a znovu nalézat příklady ze soudní praxe.)

    Na to pak ale Sokrates svým typickým způsobem kladením dalších a dalších otázek Thrasymacha donutí k tomu, aby nakonec sám přiznal naprostý opak toho, co tvrdil na počátku.

    Proti tomu "právu silnějšího" Sokrates staví něco, co by bylo možno nazvat "dobrým dílem". Ve smyslu vybudování všestranně dobře uspořádaného, vnitřně konzistentního a ve svých jednotlivých částech harmonujícího státu.

    To jedinečné na tomto Sokratově vedení jeho argumentace je právě to, že onoho sofistického vyznavače síly (dnešní terminologií by se jednalo o vyhraněného zastánce pravicových názorů) přiměje k tomu, aby sám uznal, že jeho postoj je nakonec neudržitelný, a aby sám vlastně argumentoval ve prospěch všeobecně dobrého, spravedlivého státu (opět dnešní terminologií by bylo nutno říci: sociálně spravedlivého státu).

    Nicméně faktem je ovšem i to, že Thrasymachos tuto svou porážku ve střetu ideí nakonec neunesl; a když zjistil kam ho Sokrates svým vedením argumentace vmanévroval, vyskočil a rozzuřen opustil diskusní kruh.

    Takže s těmi pravičáky to opravdu už sám Sokrates neměl vůbec snadné.
    Eva Hájková, penzistka
    December 30, 2019 v 12.11
    Boží milost je pro toho, kdo ji přijímá. Je jakousi protiváhou spravedlnosti, takže ji nemůže nastolovat.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 31, 2019 v 8.34
    " 'Boží milost' nedokázala na zemi instalovat spravedlnost ani po dvou tisících letech. Jak dlouho na ni ještě máme spoléhat?"
    Instalace spravedlnosti po celé Zemi by nebyla milostí, ale krutovládou.

    Spoléhat na to, že jednou konečně přijde Boží krutovláda (tedy ta instalace spravedlnosti) - tak na to se spoléhat opravdu nemůžeme, pane Poláčku.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 31, 2019 v 10.46
    Tak k čemu je tedy vlastně ta "Boží milost", když pro vezdejší svět zůstává naprosto bez účinku?
    + Další komentáře