Člověku by se chtělo vykřiknout: Konečně! Konečně u nás zvítězil zdravý rozum, ale i vědomí o skutečných podmínkách v současné Číně. V uplynulých dnech padlo několik verdiktů ke kasačním stížnostem čínských žadatelů o azyl. Jejich závěry jsou kritické jak vůči závěrům ministerstva, tak vůči krajským soudům, které rozhodovaly v duchu jeho závěrů.

Copak lidé, kteří rozhodují o tak zásadních věcech, jako je azyl pro lidské životy, neznají situaci a atmosféru v Číně? Přestože se o ní mluví téměř denně? Copak tito lidé nevědí, kam by svými zamítavými stanovisky čínské křesťany vydali? Copak nečtou články Olgy Lomové, Filipa Jirouše a dalších sinologů? Žijí snad mimo čas a prostor?

Nic z toho, motivy jejich rozhodnutí mají své jednoduché vysvětlení. Azylová politika ministerstva vnitra je vůči žadatelům o azyl dlouhodobě nepřátelská. Tento stav je dědictvím už z dob loni zesnulého Tomáše Haišmana, superúředníka, který na ministerstvu působil poslední téměř čtvrtstoletí. Odbor azylové a migrační politiky funguje již dlouhou dobu jako uzavřený zámek, který se nikomu nezodpovídá za své výroky.

Jeho argumenty vyvrátil Nejvyšší správní soud — a nemusel se při tom ani namáhat, neboť byly pouze zástupné. Všechno vždy směřovalo pouze k tomu, aby rozhodnutí mohlo být záporné prostě jen proto, že my tu přeci žádné cizince nechceme. Že je vydáváme nejspíš na smrt? To nás nemusí zajímat. Hlavně, když si tady budeme hezky žít…

Podivné je i rozhodování krajských soudů. Od nich se čekalo, že budou hledat pravdu a spravedlnost. Místo toho však potvrzovaly argumenty ministerstva vnitra.

Čínští křesťané v naší zemi naštěstí vedle těchto necitlivých byrokratů potkali také dobré lidi, kteří jim od začátku nabízeli pomoc a vraceli víru v lidství i v to, že země, do které přišli s důvěrou ve spravedlnost, jim azyl přece jenom nakonec poskytne. A ukáže se, že se tato země nakonec přeci jen podobá jejich představám o ní.

Vyhráno nemají. Vnitro jim azyl poskytnout nakonec nemusí. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je však zábleskem naděje. Kéž jde o první krok směrem, na jehož konci se zase staneme zemí, ve které lze žít s hrdostí.