Před sedmdesáti bylo vyhlášeno založení Čínské lidové republiky. Následující léta budování „nové Číny“ provázely vzestupy a pády, krize a katastrofy, z nichž země po třiceti letech vybředla zásluhou tržního hospodářství a větší míry tolerance v oblasti ideologie.

Zásadní politické reformy však nenastaly, naopak, dnešní generální tajemník Komunistické strany Číny Si Ťin-pching volá po „návratu k počáteční ideji“ a vyhlašuje „novou epochu socialismu s čínskými rysy“. Po sedmdesáti letech tak zůstávají systémové problémy bez potřebné reflexe.

1. října roku 1949 vystoupil Mao Ce-tung na ochoz brány Nebeského klidu na jižním okraji někdejšího Zakázaného města v Pekingu a překonávaje svůj těžký chunanský přízvuk prohlásil: „Krajané, dnes byla ustavena ústřední vláda Čínské lidové republiky!“ 

Po náměstí pak defilovali špatně oblečení, unavení vojáci, šťastní, že skončila válka, která Čínou zmítala předchozích dvacet let. Lidé nadšeně volali „Ať žije Mao Ce-tung!“

Po Mao Ce-tungově boku stáli jeho komunističtí spolubojovníci i představitelé demokratických stran a význační intelektuálové nedávno sdružení do Čínského lidového politického poradního shromáždění (ČLPPS) s cílem podporovat komunistickou stranu na cestě k moci a vytvořit svobodnou a demokratickou zemi. O několik dní dříve v úvodním projevu na zasedání tohoto shromáždění Mao Ce-tung pronesl památnou větu: „Číňané, jedna čtvrtina lidstva, se od této chvíle postavila na vlastní nohy. Počíná se nová etapa v čínských dějinách!“

Nová demokracie

ČLPPS vzniklo jako produkt jednotné fronty (tchung-i čan-sien) spojující k boji za záchranu národa ve válce proti japonské agresi a po porážce Japonska proti Čankajškově diktatuře představitele komunistické strany s demokraty a liberály. Toto shromáždění v létě 1949 schválilo Prozatímní ústavu postulující vedoucí úlohu komunistické strany.

Její preambule, kde se nová republika hlásí k politickému zřízení „nové“ nebo také „lidové“ demokracie, jasně vyjadřuje další směřování země: „Velké vítězství národně osvobozenecké války čínského lidu a lidové revoluce vede k vyhlášení konce času, kdy Číně vládly imperialismus, feudalismus a byrokratický kapitalismus. Čínský lid změnil své postavení z pozice utiskovaného v pozici pána v nové společnosti a v nové Číně a feudální, kompradorskou a fašistickou diktaturu reakční vlády Kuomintangu nahrazuje republikou demokratické diktatury lidu. Demokratická diktatura čínského lidu je politickou mocí jednotné lidově demokratické fronty čínské dělnické třídy, rolnické třídy, maloburžoazní třídy, třídy národní buržoazie a dalších vlasteneckých demokratických činitelů.“

Těžko říci, co si „národní buržoazie“ a „vlastenečtí demokratičtí činitelé“ představovali pod označením „demokratická diktatura lidu“. Jisté je, že jako podporovatelé nového zřízení sotva tušili, že to v blízké budoucnosti poznají na vlastní kůži — jako oběti politických perzekucí.

Příchod nového času

Založení ČLR v roce 1949 bylo od počátku chápáno jako epochální přelom. Dodnes se čas v ČLR počítá na dobu „před osvobozením“ (ťie-fang-čchien) a „po osvobození“ (ťie-fang-chou). „Osvobozením“ se dějiny Číny rozdělily na „novou Čínu“, asociovanou s mládím, světlem, pohybem kupředu k zářné budoucnosti, a Čínu „starou“, chápanou jako temnou, krutou a nespravedlivou. Toto dělení se hluboko vrylo do mysli příštích generací.

Nadšení a patos chvíle, kdy předseda Mao slavnostně vyhlašoval založení nové republiky, krátce poté vyjádřil Chu Feng v básni s příznačným názvem „Čas začal“. Chu Feng bude roku 1954 zatčen a dalších třicet let života stráví ve vězení a převýchovných táborech.

V centru pozornosti jeho skladby na počest vzniku ČLR je postava Mao Ce-tunga stojícího na ochozu brány Nebeského klidu, jako by se tyčil nad „celou zeměkoulí“, obklopený rudými vlajkami a „nad hlavou mu burácí hrom a zpívá déšť květů“. Ztichlé shromáždění hluboko dole pod ním „jako moře, na jehož hladině se utišily vlny“ cítí, jak v „okamžiku spojeném s věčností“ nadchází nový čas, kterému „Mao Ce-tung zavelel vpřed!“.

Násilí a pohyb vpřed

S příchodem nového času Mao Ce-tung zavelel do útoku k budování nové společnosti. Útok to byl zběsilý, často chaotický a přinášel katastrofální důsledky. V průběhu 50. let komunistická strana, přestože početně v menšině, dokázala dostat pod kontrolu tehdy necelé půl miliardy Číňanů.

Vytvořila nové instituce státní správy založené na půdorysu svých organizací rychle se šířících po celé zemi. Lidé ve městech byli rozděleni do „pracovních jednotek“, každá se svou stranickou organizací, fungujících jako základ elementárního ekonomického a sociálního zabezpečení a zároveň jako účinný nástroj kontroly, včetně pravidelných politických školení i omezení volného pohybu osob uvnitř země. Administrativní působení těchto pracovních jednotek se začalo rozvolňovat až na počátku 21. století.

Od počátku 50. let se za vydatné pomoci sovětských poradců rozběhly velké projekty těžkého průmyslu a infrastruktury. Na venkově byla provedena radikální pozemková reforma, která rozdělila půdu rolníkům. Po několika letech však proběhla násilná kolektivizace nedávno rozdělené půdy a rolníci se nakonec stali de facto nevolníky přinucenými pracovat na státní půdě. Volný pohyb za prací nemají ve většině venkovských oblastí garantovaný dodnes, to jest ani po tržních reformách z konce 70. let, od kdy půdu dostávají od státu k dlouhodobému nájmu.

V průběhu 50. let byly vyvlastněny továrny, nejprve majitelům obviněným ze spolupráce s nepřátelskými silami imperialismu. Ve druhé vlně znárodňování přišla na řadu i takzvaná národní buržoazie, jejíž zástupci v roce 1949 stáli po boku Mao Ce-tunga.

Ani ne deset let poté, co Mao Ce-tung zavelel času Vpřed!, začal experiment Velkého skoku, který zemi přinesl katastrofální hladomor s desítkami miliónů mrtvých. V důsledku této „člověkem způsobené pohromy“ (žen-caj), o níž se v ČLR dodnes nemluví nahlas, nastalo na počátku šedesátých let mírné uvolnění. Sotva se však země trochu nadechla, přišla další katastrofa — Kulturní revoluce.

Kulturní revoluce byla nakonec po Mao Ce-tungově smrti v roce 1976 prohlášena za „desetiletou katastrofu“. Země byla rozvrácená ekonomicky, institucionálně i morálně a legitimita komunistické strany podkopána. V této situaci vedení komunistické strany v čele s Teng Siao-pchingem vyhlásilo „nové období“ (sin š’-čchi), zavelelo „osvobodit myšlení“ (ťie-fang s´-siang) — jinými slovy zahodit dogma permanentní revoluce a třídního boje — a rozvinulo ekonomické reformy, které navzdory stále platné ideologii marxismu-leninismu nasměrovaly novou Čínu k obnově tržního hospodářství.

Na počátku Teng Siao-pchingova „nového období“ se živě diskutovalo o vyrovnání se s minulostí, včetně otázky systémové chyby modelu společnosti převzatého ze Sovětského svazu. Od roku 1978 se o potřebě reforem politického systému diskutovalo i uvnitř komunistické strany. Nejviditelnějším projevem diskusí na toto téma však byly spontánní aktivity mladých lidí kolem zdí demokracie na počátku roku 1979.

Proti nim se 30. března 1979 rázně postavil Teng Siao-pching, když nechal zatknout vůdčí postavy demokratického hnutí a zároveň formuloval „čtyři základní principy“ (s´siang ťi-pen jüan-ce): 1) je třeba držet se cesty socialismu, 2) je třeba zachovávat diktaturu proletariátu, 3) je třeba zachovávat vedoucí úlohu komunistické strany, 4) je třeba držet se marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova učení.

Teng Siao-pchingova autorita a neotřesitelná pozice „čtyř základních principů“, které se mezitím staly součástí čínské ústavy, dodnes umožňuje jakoukoliv debatu na téma politických reforem označit od počátku za protiústavní, protizákonnou a protistátní. Jistým ústupkem hlasům volajícím po politickém uvolnění se stala pouze modifikace druhého základního principu, kde diktaturu proletariátu nahradila „demokratická diktatura lidu“. Nebezpečí mylných rozhodnutí, pokud je absolutní moc soustředěna do rukou jediné osoby, mělo být řešeno v užším kruhu nejvyššího stranického vedení a zavedením nové praxe omezení funkce generálního tajemníka na dvě funkční období.

Kosmetické úpravy problémy čínského politického systému nevyřešily. Proto navzdory ústavě, debaty o potřebě nějaké formy demokratizace, včetně posílení nezávislosti soudů, pokračovaly dál. V roce 1989 se neomezená moc strany a s ní spojená všudypřítomná korupce, nerovnost příležitostí a prudce se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými staly terčem protestů. Symbolem jejich krvavého potlačení jsou tanky v ulicích Pekingu na náměstí Nebeského klidu.

Další vlna debat o potřebě politické liberalizace se projevila v nezávislých diskuzích na internetu na počátku 21. století a nakonec v Chartě 08 inspirované československou Chartou 77. Všechny tyto hlasy však byly prozatím umlčeny.

S nástupem ekonomických reforem po Kulturní revoluci se řada západních ekonomů a politologů domnívala, že rozvoj tržního hospodářství se zákonitě stane základem společenských změn, které vyústí v demokratizaci politického systému. Tato teorie se však nepotvrdila, naopak, v poslední době se dále posiluje moc státostrany, k čemuž patří i snahy dostat pod kontrolu část soukromých firem.

Násilí a převýchova

Když se komunisté roku 1949 chopili moci, představovali — a dodnes představují — jen nepatrnou menšinu v početné a sociálně i kulturně rozmanité čínské společnosti. K zabezpečení moci si zvolili cestu permanentní mobilizace a systematické převýchovy k novým ideálům. Ideologie a výchova v duchu „správného světového názoru“ je od počátku existence „nové“ Číny jedním z pilířů moci komunistické strany.

V počátcích se důležitým nástrojem výchovy obyvatelstva vedle schůzí, školení a umělecké produkce stala lidová shromáždění, během nichž bylo odsuzováno staré a vyzvedáno nové. Komunistická strana propracovala psychologicky i organizačně metody kolektivního násilí jako nástroje dějinné spravedlnosti a zároveň prostředku „přerodu“ v nového člověka (fan-šen).

Tyto postupy, původně uplatněné během pozemkové reformy na venkově, byly záhy adaptovány i na městské prostředí. Autenticky je v roce 1951 zachytil spisovatel Lao Še ve fejetonu „Nová společnost je jedna velká škola“. Lao Še, který se krátce před tím vrátil z emigrace v USA, zde popisuje shromáždění určené k nápravě společenských nešvarů (v tomto případě povalečů a drobných kriminálních živlů, označovaných zde za „násilníky“), během kterého prožil svůj osobní „přerod“:

„Schůze začala. Na pódiu oznámili účel schůze a zločiny, které spáchali souzení násilníci. Dole pod pódiem ve vhodných intervalech, po skupinách, tu vepředu, tu vzadu, nalevo i napravo volali hesla: ‚Pryč s těmi lumpy‘ a ‚Braňme lidovou vládu‘. Po chvíli se volání slilo vjedno, volali všichni a jejich hlas byl jako mořský příboj. Hlas lidu je silou lidu, silou, pod jejímž náporem se lumpové začnou třást strachy.

Přivedli násilníky na pódium. Dole pod pódiem lidé natahovali ruce zatnuté v pěst, ukazovali prstem, a každé to natažení a ukázaní bylo jako napřažení meče proti nepříteli. Násilníci, tvrdí a bezohlední chlapi, se neodvážili zvednout hlavu a podívat zpříma. Klekli si na zem. Vláda násilníků je pryč, pánem se stal lid. Staří, mladí, muži i ženy — jeden po druhém vystupovali na pódium a vmetali jim do tváře obvinění.

Když byla pronášena ta nejhorší obvinění, mnoho lidí pod pódiem začalo křičet: „Bijte je!“ Dokonce i já a jeden intelektuál vedle mě jsme také nevědomky vykřikli: „Bijte je! Proč je nebijete?!“ Strážný bránil lidem, aby násilníky na pódiu napadli, ale moje ústa a ústa několika set lidí nepřestávala křičet: „Bijte je! Patří jim to!“

„Ten křik ze mě udělal jiného člověka!“

Likvidace a rehabilitace intelektuálů

Navzdory všem převýchovným snahám, ve druhé polovině 50. let bylo zřejmé, že stát nefunguje, jak lidé očekávali. Objevily se ekonomické problémy charakteristické i pro ostatní země socialistického tábora a rostla nespokojenost demokratů a intelektuálů, kteří v roce 1949 podpořili vznik ČLR v naději na vytvoření liberálního politického zřízení.

Nespokojená byla také mladá generace. Když v Sovětském svazu, který v Číně v roli „staršího bratra“ pomáhal s transformací země k obrazu svému, přišli v roce 1956 s kritikou Stalinovy vlády, také v Číně se rozvinula debata o problémech politickém systému. Terčem kritiky se stala nekompetentnost a zkorumpovanost komunistických kádrů, pohrdání odbornými znalostmi a omezování občanských svobod.

Zpočátku se zdálo, že vedení komunistické strany představované Mao Ce-tungem lidem naslouchá a upřímně se zajímá o otevřenou kritiku s cílem „napravit styl práce Strany“. Výsledkem však nakonec bylo tažení proti „jedovatému býlí“ a „boj proti pravici“, jehož oběti se stali především vzdělaní lidé. Někteří skončili ve vězení, ostatní byli v masovém měřítku posíláni z měst na venkov k převýchově za pomoci těžké fyzické práce.

Odhaduje se, že takto bylo postiženo na půl miliónu lidí. Spolu s nimi byli perzekuci vystaveni další statisíce, možná milióny jejich rodinných příslušníků. Nová vlna perzekucí „pravičáků“ pak nastala za Kulturní revoluce. Mnozí z těch, kdo čelili veřejné kritice v roce 1957, se opět stali terčem brutálních útoků, včetně spisovatele Lao Še, jehož „přerod“ na počátku 50. let jsme zachytili výše.

Paralelně s vyhlášením ekonomických reforem na konci 70. let nastala také rehabilitace intelektuálů jako společenské třídy hodné respektu. Součástí Teng Siao-pchingových „čtyř modernizací“ se stalo i vzdělání a odborné znalosti. Tak intelektuálové znovu dostali příležitost být součástí „lidu“ a vláda začala ve velkém investovat do vzdělání, zejména v technických vědách, s cílem překonat zaostalost země.

Mnoho vzdělaných lidí pronásledovaných od konce 50. let, se po dvaceti i více letech dočkalo rehabilitace. Charakteristické pro povahu čínského politického systému však je, že se nikdy nepřistoupilo k důsledné sebereflexi podstaty problému spočívající v politickém systému a samo „hnutí proti pravici“ nebylo odsouzené. V závazném dokumentu, který přijal Ústřední výbor KS na šestém plenárním zasedání jedenáctého funkčního období v červnu 1981, nazvaném „K některým otázkám dějin Strany od založení státu“, je kampaň proti „pravici“ označena za nezbytný protiútok proti „hrstce pravičáků“ ohrožujících nový stát. Za jediný problém se zde považuje, že jinak prý oprávněné tresty zasáhly i nevinné lidi.

Po sedmdesáti letech

Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že tato historie je už dnes irelevantní a nemá smysl se k ní vracet. Vypadá to, jako by slepé uličky ekonomických experimentů a násilného masového hnutí, které přivedly Čínu na pokraj zhroucení, byly opuštěny, když se Čína za pomoci západního kapitálu a importovaných technologií vyšvihla na místo druhé nejsilnější ekonomiky světa.

Jako houby po dešti zde rostou mrakodrapy, jezdí rychlovlaky, v obchodech se nabízí zboží světových značek a spokojení čínští turisté zaplavují světové památky UNESCO. Oběti politických kampaní jsou pohřbeny a jejich děti pravděpodobně žijí ve stále se zlepšujících materiálních podmínkách. Veřejná shromáždění, na nichž by byli davem týráni lidé, se nekonají.

Pod povrchem však současnost zůstává pevně svázána s minulostí prostřednictvím institucí zakonzervovaného politického systému. Si Ťin-pching dnes toto spojení dále posiluje svou výzvou k „návratu k počáteční ideji“ (čchu-sin). V praktické rovině se to projevuje ve výslovném odmítnutí principu nezávislosti soudů a ve snaze pomocí ekonomických nástrojů, represivních opatření i nové legislativy dostávat soukromé podniky pod kontrolu státostrany.

Jako příklady lze uvést povinnost všech soukromých podniků na své půdě zakládat organizace komunistické strany, zákonem danou povinnost všech právnických i fyzických osob být nápomocen čínským tajným službám při plnění jejich úkolů, nebo od příštího roku povinné zapojení všech firem, včetně těch zahraničních, do systému sociálního kreditu.

Dnešní posilování role strany a restriktivní politika jsou nakonec především pokusem řešit nahlas nepojmenované systémové problémy od počátku přítomné v leninském politickém systému, jehož se Čína stále drží. Jsou jimi direktivní rozhodování bez korektivu tolerované plurality názorů a  korupce jako přirozený důsledek koncentrace moci. Zatímco vedení komunistické strany od konce Kulturní revoluce u vědomí těchto problémů v různé míře tolerovalo odbornou debatu na téma politických reforem a dovolilo učinit první krůčky naznačující možnost vývoje směrem k vytvoření právního státu, Si Ťin-pching všechny podobné úvahy a pokusy tvrdě zastavil a znovu posiluje význam ideové práce (s´-siang kung-cuo) a mobilizace lidu k boji s nepřítelem.

Mobilizace mas má dnes jinou podobu, ve své podstatě však zůstává stejným fenoménem jako před sedmdesáti lety. Méně se projevuje fyzickým násilím, stejně důsledně se však snaží mít pod kontrolou lidskou mysl. Lidé v Číně se již neshromažďují ke kritice nekalých živlů, aby volali „Bijte je!“. Místo toho na televizní obrazovce sledují, jak se „nepřátelé lidu“ patřičně připravení ve vyšetřovací vazbě, kajícně vyznávají ze svých zločinů a v internetových diskuzích jim pak dávají co proto, podněcováni internetovými trolly.

V kontrole obyvatelstva a masové převýchově dnes Komunistické straně Číny pomáhají moderní technologie, včetně obludného systému sociálního kreditu. Jeden z nejnovějších výdobytků technického pokroku v „ideové práci“ strany je umístění kamer v přednáškových sálech vysokých škol s cílem zaznamenat a s pomocí umělé inteligence vyhodnocovat vše, co říká učitel i jeho studenti.

Dnešní generální tajemník v řadě ohledů napodobuje Mao Ce-tunga. Centralizuje moc, zrušil časové omezení své vlády, nechává se uctívat jako moudrý vůdce, národ zaplavuje výroky, které pak recyklují tvrdě cenzurovaná média a školáci i dospělí je opakuji v hodinách politické výchovy. Také Si Ťin-pching prohlásil dobu svého vládnutí za historický přelom, konkrétně za „novou epochu socialismu s čínskými rysy“ (sin š´-taj Čung-kuo tche-se še-chuej-ču-i) a toto označení nechal vtělit do stanov KS Číny a do nejnovější verze Ústavy ČLR.

Si Ťin-pching na rozdíl od Maa nerozdmychává třídní boj. Místo toho mobilizuje do boje za „velké znovuzrození čínského národa“. V zahraniční politice se to projevuje v pokračující militarizaci země, v expanzivní politice v Jihočínském moři a nakonec i v megalomanském projektu Nové Hedvábné cesty, jejímž prostřednictvím se Čínská lidová republika a její generální tajemník hodlají postavit do čela ekonomické globalizace.

V nacionalismu podněcovaném Komunistickou stranou Číny není o nic víc humanismu a respektu k lidské svobodě a důstojnosti, než tomu bylo v masových kampaních proti třídním nepřátelům v 50. letech. A tak, když se dnes v Čínské lidové republice slaví sedmdesáté výročí „osvobození“, přejme Číňanům, aby dostali příležitost vyrovnat se otevřeně s vlastní neblahou minulostí a skutečně „osvobodili své myšlení“.