Nová studená válka?

Ivan Štampach

Kýženého uvolnění režimů v Rusku a Číně nedosáhneme silou, ale trvalým diplomatickým tlakem. To je třeba mít na paměti i v dobách, kdy je to tak obtížné jako dnes.

Strategickým cílem musí být zopakovat proces uvolňování ze 70. a 80. let, který povede k příznivé proměně režimů v Moskvě i Pekingu. Samozřejmě se to ale neobejde i bez prohloubení demokracie na Západě. Foto WmC

Nebývá dopředu jasné, co přispěje k pádu diktátorských režimů a nastolení demokracie spíš. Zda jednoznačný ostrý odpor nebo klidná, korektní koexistence.

Odpálení vodíkových superbomb s ničivými účinky na stovky kilometrů, jež provedly Spojené státy (Castle bravo, 1954) a Sovětský svaz (Car-bomba, 1961), bylo vrcholem vzájemného odstrašování. Ukázalo, že nukleární válka by měla potenciál zlikvidovat civilizaci. Možný dopad na vlastní území by však i při všech obranných opatřeních byl tak katastrofální, že se postupně dospělo k uvolňování mezinárodního napětí. Poté, co SSSR po dlouhém váhání přistoupil na kontrolu zbrojení, byly uzavřeny mezistátní dohody omezující riziko.

Pro variantu mírové koexistence mluví to, že tyranské režimy mají tendenci se uzavírat a chovat se nepřátelsky. Jsou-li přece jen ochotny ke korektnímu, klidnému soužití, bývá to znamením jejich únavy.

Pád sovětského impéria nastal v době uvolnění mezinárodního napětí v osmdesátých letech minulého století. Sovětský svaz oficiálně opustil Brežněvovu doktrínu a deklaroval, že nebude zasahovat do vývoje v zemích Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Za metodu vzájemných ústupků lze považovat i první návštěvu papeže Jana Pavla II. v Polsku roku 1979. Papež byl ochoten se oficiálně setkat s nejvyššími činiteli režimu, který ho navzdory Brežněvovu varování pozval. Na letišti papeže přivítal předseda Státní rady Henryk Jabłoński a setkal se s ním i první tajemník polských komunistů Eduard Gierek. Brežněv správně odhadl, že toho budou činitelé tehdejšího polského režimu litovat.

Za přímý důsledek této cesty se považují dělnické stávky v gdaňských loděnicích a vznik nezávislého odborového hnutí Solidarita, které pozvolna dosáhlo jednání u takřečeného kulatého stolu a částečně svobodných voleb v červnu 1989.

Za událost, která zahýbala komunistickým režimem u nás se obdobně považuje i návštěva francouzského socialistického prezidenta Françoise Mitteranda 9. 12. 1988. Mitterand se setkal s Gustávem Husákem a dalšími stranickými a státními činiteli, vymínil si ale, že se sejde také s disidenty. Režim to umožnil.

Snídaně s Rudolfem Battěkem, Jiřím Dienstbierem, Milošem Hájkem, Ladislavem Lisem, Karlem Srpem, Václavem Malým a Václavem Havlem, která se uskutečnila na francouzském velvyslanectví, se protáhla a Mitterand přijel na setkání s Husákem o půl hodiny později, než bylo domluveno. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala první režimem povolená opoziční demonstrace.

Korektní vztahy zahrnují také kulturní spolupráci. Výměnné pobyty akademiků a vysokoškolských studentů rozbíjejí ideologický monopol tyranských režimů. To je možná účinnější než vzájemné okřikování.

S pohrobkem Sovětského svazu, Ruskou federací, probíhal od začátku devadesátých let obchod a jiné podoby ekonomických kontaktů. Zdálo se, že se rozvine i kulturní spolupráce. Ruská strana uznala protiprávnost okupace z roku 1968, uvolňovaly se archivní materiály k případům pronásledování našich občanů na sovětském území.

Rusko připustilo, že se sovětský režim dopustil katyňského masakru. U nás by to za dalšího příznivého vývoje mohlo vést k překonání odporu k „Rusákům“, k odlišení režimu od národa a ke kontaktu s obdivuhodnou ruskou kulturou.

V Číně po skončení kulturní revoluce a odsouzení bandy čtyř nejprve k ekonomické liberalizaci a prudkému hospodářskému růstu. Za administrativy Chu Ťin-tchaa se od roku 2004 uplatňovalo pojetí takzvané harmonické společnosti, která měla být spojením socialismu a demokracie s podporou střední třídy, vládou práva s novým oceněním konfuciánské tradice.

Režim vyhlásil politiku podpory náboženství. Svolal velkou mezinárodní vědeckou konferenci na téma náboženské tolerance a vydal bílou knihu o roli náboženství v ČLR. V ní byl náboženství přiřčen úkol kultivovat obyvatelstvo, které zavedením tržní ekonomiky zhrublo.

Mocnosti Západu opatrně, ale se vstřícností přijímali čínské hosty ve firmách či na univerzitách. Tady byl Západ opatrnější, viděli jsme, že opatření režimu jsou omezená a výběrová. Věděli jsme například o omezování těch čínských katolíků, kteří nepatří do Vlasteneckého sdružení čínských katolíků, a o pronásledování „zlých kultů“, například Fa-lun-kung.

Současný vývoj vztahů západního společenství s Ruskem a Čínou se pozvolna posouvá k nové studené válce. To sotva může někoho potěšit. Válečný potenciál zúčastněných mocností je nadále katastrofálně ničivý, zvláště při zranitelnosti systémů řízených počítači. Globálním konfliktem by se sotva dosáhlo něčeho jiného než propadu současného světa do totální zkázy.

Jenomže překonat napětí nebude jednoduché. Záleží samozřejmě i na vývoji v Rusku a Číně. A ten dnes není příznivý. Někdy je zapotřebí ukázat jasné meze, aby mohla posléze diplomacie opět dostat prostor.

Německo, které − i s ohledem na svou historii − usiluje o slušné vztahy s Ruskem, po nedávné otravě opozičního vůdce Alexeje Navalného nervovým jedem ze skupiny novičok a jeho přepravě k léčení do Berlína zásadně změnilo tón. Uvažuje o přerušení pro obě strany významné ekonomické spolupráce, budování plynovodu Nord Stream po dně Baltského moře. To je víc než předcházející velmi decentní diplomatický krok, jímž byla žádost o vysvětlení.

Evropská komise a jednotlivé partnerské státy Unie se zastaly České republiky proti čínskému vyhrožování v souvislosti s oficiální návštěvou předsedy senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu. Vypadá to, že politika jedné Číny dostává vážné trhliny. Odpovědným politikům začíná docházet, že Tchaj-wan nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky a že jedna Čína může být socialistická, ale měla by být i demokratická.

Bude-li Čína chtít obchodovat s Amerikou a Evropou, a to je její vitální zájem, bude muset tolerovat vztahy euroatlantického okruhu s Tchaj-wanem, důraz na dodržování lidských práv nejen v Hongkongu a Macau, ale samozřejmě i na kontinentu. Úpadek pevninské Číny zpět k totalitním pořádkům činí EU a NATO právem opatrnějšími.

Soužití trvá, leč s otazníky. Snad se podaří najít nějaký kompromis mezi jednoznačnou podporou demokratických a liberálních hodnot a ochotou koexistovat ve společném zájmu, pokud možno v klidu a se vzájemným respektem.

Strategickým cílem musí být zopakovat proces uvolňování ze 70. a 80. let, který povede k příznivé proměně režimů v Moskvě i Pekingu. Samozřejmě se to ale neobejde i bez prohloubení demokracie na Západě.

    Diskuse