Nová studená válka?
Ivan ŠtampachKýženého uvolnění režimů v Rusku a Číně nedosáhneme silou, ale trvalým diplomatickým tlakem. To je třeba mít na paměti i v dobách, kdy je to tak obtížné jako dnes.
Nebývá dopředu jasné, co přispěje k pádu diktátorských režimů a nastolení demokracie spíš. Zda jednoznačný ostrý odpor nebo klidná, korektní koexistence.
Odpálení vodíkových superbomb s ničivými účinky na stovky kilometrů, jež provedly Spojené státy (Castle bravo, 1954) a Sovětský svaz (Car-bomba, 1961), bylo vrcholem vzájemného odstrašování. Ukázalo, že nukleární válka by měla potenciál zlikvidovat civilizaci. Možný dopad na vlastní území by však i při všech obranných opatřeních byl tak katastrofální, že se postupně dospělo k uvolňování mezinárodního napětí. Poté, co SSSR po dlouhém váhání přistoupil na kontrolu zbrojení, byly uzavřeny mezistátní dohody omezující riziko.
Pro variantu mírové koexistence mluví to, že tyranské režimy mají tendenci se uzavírat a chovat se nepřátelsky. Jsou-li přece jen ochotny ke korektnímu, klidnému soužití, bývá to znamením jejich únavy.
Pád sovětského impéria nastal v době uvolnění mezinárodního napětí v osmdesátých letech minulého století. Sovětský svaz oficiálně opustil Brežněvovu doktrínu a deklaroval, že nebude zasahovat do vývoje v zemích Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.
Za metodu vzájemných ústupků lze považovat i první návštěvu papeže Jana Pavla II. v Polsku roku 1979. Papež byl ochoten se oficiálně setkat s nejvyššími činiteli režimu, který ho navzdory Brežněvovu varování pozval. Na letišti papeže přivítal předseda Státní rady Henryk Jabłoński a setkal se s ním i první tajemník polských komunistů Eduard Gierek. Brežněv správně odhadl, že toho budou činitelé tehdejšího polského režimu litovat.