Tchajwanská senátní mise a česká zahraniční politika

Filip Outrata

Dění kolem cesty předsedy Senátu na Tchaj-wan odhalilo základní slabinu české zahraniční politiky — nedostatečnou schopnost prosazovat české zájmy.

Budoucí vztahy mezi Českou republikou a Čínou by se měly budovat bez podlézavosti vůči Pekingu, s jasným deklarováním toho, že Praha stojí o dobré vztahy a fungující ekonomickou a další spolupráci se všemi partnery. Foto Twitter Jiří Ovčáček

Tchajwanská cesta předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila je na jedné straně bezesporu způsobem sebezviditelnění dosud nepříliš výrazného politika, který zaujímá jednu z nejvyšších ústavních funkcí. Sám Vystrčil ostatně přiznává, že z jeho strany cesta skutečně byla součástí kampaně před krajskými a senátními volbami.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mise původně plánovaná Jaroslavem Kuberou je také jakýmsi „trucpodnikem“ horní komory českého parlamentu, která má výrazně jiné složení a jinou většinu než dolní komora a vláda. Představuje tak jakousi specifickou formu opozice v rámci české politické scény.

Je přitom třeba předeslat, že situace, kdy jeden z nejvyšších ústavních činitelů jedná bez souhlasu nebo proti vůli svých kolegů, není normální ani správná. A to by platilo vždy, ať už se jedná o Čínu či jakékoli jiné téma.

Ekonomický prospěch

Je také otázkou, jaký reálný ekonomický přínos cesta, opentlená — podobně jako ekonomicky diplomatické výpravy prezidenta Zemana do rudé pevninské Číny — přísliby o tom, že se Česká republika stane vstupní branou pro tchajwanské investice do Evropy, skutečně přinese. Na místě je spíš jistá skepse. Ostatně některé přední tchajwanské firmy už v České republice dlouho působí, tak jako výrobce elektroniky Foxconn, nadnárodní korporace se sídlem na Tchaj-wanu.

Právě elektronický gigant, založený už v roce 1974, je dobrou ukázkou toho, že vztahy mezi „pevninskou“ a „ostrovní“ Čínou jsou komplikovanější, než se na první pohled zdá. Přinejmenším v ekonomické rovině. Foxconn je dlouhodobě jedním z největších zaměstnavatelů v Číně, přičemž využívá levnější pracovní síly. Zakladatel firmy Terry Gou se těší velmi dobrým vztahům s čínskou politickou garniturou.

V roce 2010 byl Foxconn terčem kritiky za vlnu sebevražd svých zaměstnanců v továrnách v pevninské Číně. Následná vyšetřování odhalila různé praktiky zneužívání zaměstnanců firmy, včetně diskriminace pracovníků z pevninské Číny jejich tchajwanskými kolegy. Problémy měla v roce 2010 ale i pobočka Foxconnu v Pardubicích, která za nedodržování přestávek pro zaměstnance dostala od inspektorátu práce půlmilionovou pokutu.

Foxconn a podobné firmy patří do světa globalizovaných korporací, který dnes zahrnuje stejně tak nominálně komunistickou Čínu jako západní liberální demokracie. To je dobré vědět přinejmenším při reálném hodnocení ekonomického přínosu vztahů s Tchaj-wanem. Ačkoli tomu rétorika čínských představitelů příliš nenasvědčuje, posilování ekonomických vztahů Prahy s Tchaj-pejí je paradoxně prospěšné i pro Peking.

Vztahy s Čínou bez podlézavosti a nerealistických očekávání

Politická a propagandistická stránka věci je pochopitelně něco zcela jiného. Ve zkratce řečeno, cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan náhle zhatila dlouhodobě a pečlivě budovaný mediální obraz České republiky jako věrného evropského spojence Číny.

Z pohledu Pekingu se jedná o zmařenou investici, ať už z hlediska peněz, které v České republice Čína skutečně investovala, nebo — a to spíš — z hlediska vynaloženého propagandistického úsilí. Pro Českou republiku je to naopak příležitost učinit svou politiku vzhledem k Říši středu pragmatičtější a pestřejší, obohatit ji o další rozměr či azimut (což by se mělo líbit i prezidentu Zemanovi), a v neposlední řadě také napravit ostudný dojem, který zanechaly dosavadní oficiální české návštěvy vedené prezidentem hodlajícím se v Číně inspirovat v tom, jak se stabilizuje společnost (což se naopak Miloši Zemanovi pochopitelně nelíbí a líbit nebude).

Ekonomické vztahy jsou důležité, nelze však rezignovat ani na lidská práva. Události v poslední době zejména v Hongkongu jsou varovné. Ukazují názorně, že režim v Pekingu přitvrzuje a bude se co do politického systému a míry svobod od zemí, jako je Česká republika, dále vzdalovat. A to nutně ovlivňuje i zdánlivě nepolitickou sféru ekonomiky.

Příklad čínské firmy, která se bála odebrat objednaná piana od firmy Petrof, protože si poté, co Česká republika náhle „zradila“ oficiální kurz pročínské politiky a hrozí, že na české zboží čínská vláda zavede sankce, nechtěla přidělávat problémy, názorně ukazuje, že v Číně politika zasahuje do ekonomiky v míře mnohem větší, než jsme zvyklí a než je zdrávo. A je tedy možná i pragmatičtější příliš se na byznys s Čínskou lidovou republikou neorientovat, zvláště když objem ekonomických vztahů s Čínou je stále velmi nízký a moc se nezvětšuje.

K tomu se hodí uvést dva roky starý příběh věhlasné krnovské varhanářské firmy Rieger-Kloss, která si od velkých zakázek pro Čínu hodně slibovala. Právě nezaplacení dodávky varhan z čínské strany však firmu poslalo do insolvence. Je to pouze jeden případ, nicméně celkem jasně dokládá, jak jsou naděje spojované s obchodem s Čínou ošidné.

Sladění not

Jinou věcí je, že by česká zahraniční politika měla v tak zásadních otázkách, jako je vztah k nejlidnatější zemi světa, mluvit jedním hlasem. Prezidentovo rituální vyloučení předsedy Senátu z porad nejvyšších českých ústavních představitelů jistě není správné řešení. Správné ale striktně vzato není ani to, že předseda Senátu uskutečnil cestu tohoto významu bez konzultace s ostatními nejvyššími ústavními činiteli.

Sladění not mezi Hradem a Senátem se v dohledné době asi dočkáme jen těžko. Zřejmě je nyní na řadě vláda a zejména ministerstvo zahraničí, které by mělo být i co do vztahů s Čínou hlavním aktérem. Takové sjednocení už do jisté míry nastalo, a to tím, že se jak premiér Babiš, tak ministr zahraničí Petříček — spolu s představiteli dalších zemí EU — ohradili proti výhrůžkám čínského ministra zahraničí Wanga I na adresu předsedy českého Senátu.

Budoucí vztahy mezi Českou republikou a Čínou by se měly budovat bez podlézavosti vůči Pekingu, s jasným deklarováním toho, že Praha stojí o dobré vztahy a fungující ekonomickou a další spolupráci se všemi partnery, mezi něž z řady důvodů patří i Tchaj-wan. „Politika jedné Číny“ může mít různý výklad, proč se tedy nepřiklonit k takovému, že Tchaj-wan je a zůstane součástí Číny v historickém smyslu, nechce ale být z dobrých důvodů podřízen dnešnímu pekingskému režimu.

Ty důvody bychom měli dobře chápat. Stejně jako to, že Čína, reálně vzato, nemá příliš mnoho prostředků, jak Českou republiku za „zradu“ potrestat.

    Diskuse