Čína v Tchajwanském průlivu provokuje, na válku se však nejspíš nechystá
Filip ŠebokV Tchajwanském průlivu se vyostřuje situace a mluví se o největším riziku konfliktu za poslední desetiletí. Navzdory řinčení zbraněmi je však rozpoutání války ze strany Pekingu stále nepravděpodobné.
Čína na začátku října vyslala do vzdušného prostoru v blízkosti Tchaj-wanu zatím vůbec největší počet vojenských letadel. Za první čtyři říjnové dny vlétla čínská vojenská letadla do identifikační zóny vzdušené obrany Tchaj-wanu téměř ve 150 případech.
Pro začátek je dobré si vyjasnit jeden terminologický problém. V médiích se často nesprávně hovoří o tom, že čínská letadla narušila tchajwanský vzdušný prostor. Takový krok by byl bezprecedentní. Ve skutečnosti však čínská letadla podnikají lety do jihozápadní části takzvaného identifikačního pásma protivzdušné obrany (ADIZ). Toto pásmo bylo Tchaj-wanem vyhlášeno unilaterálně a dle mezinárodního práva se jedná o mezinárodní vzdušný prostor. Navzdory tomu je snaha Číny o demonstraci síly a vyvolání tlaku na Tchaj-wan vědomým destabilizačním chováním.
O co jde Pekingu?
Za chováním Číny lze spatřovat několik důvodů. V první řadě jsou tyto lety součástí širšího tlaku na Tchaj-wan, jenž zahrnuje škálu prostředků — přes diplomacii, politiku, ekonomiku až k demonstraci vojenské síly. Cílem Pekingu je přinutit administrativu prezidentky Tsai Ing-wen a její Demokratické pokrokové strany (DPP), aby se vrátila k jednacímu stolu s Pekingem za jeho vlastních podmínek. Tím hlavním požadavkem čínského vedení je, aby Tsai akceptovala tzv. konsenzus z roku 1992. Ten říká, že existuje pouze jedna Čína, včetně implicitního porozumění, že definice Číny a toho, kdo je její legitimní vláda, se na dvou stranách Tchajwanského průlivu může lišit.
Na ostrově vládnoucí DPP však odmítá samotnou historickou existenci takového konsenzu a zdá se, že Peking z jeho definice vypustil aspekt rozdílných interpretací. Cesta sjednocení s Čínou pod heslem „jedna země, dva systémy“ po vzoru Hongkongu, již nabízí Peking, je však pro většinu obyvatelstva na Tchaj-wanu absolutně nepřijatelná.
Za druhé jde ze strany Pekingu o psychologickou válku. Čína chce dokázat, že dokáže nerušeně operovat v blízkosti Tchaj-wanu a vyvolat dojem, že vojenská výhoda je pevně v jejích rukách. Neustálý tlak má vést k rozšíření poraženectví mezi tchajwanským obyvatelstvem, které ztratí důvěru v možnost úspěšné obrany země, pokud by se Čína skutečně odhodlala k útoku.
Nespokojené obyvatelstvo, které má dost vyhrocených vztahů s pevninou, by pak v ideálním případě začalo tlačit na vládu, aby změnila „konfrontační“ politiku vůči Pekingu a přistoupila na čínské podmínky. Z takové situace by profitoval opoziční modrý tábor v čele s Kuomintangem, jenž Peking preferuje jako politického partnera. Realitou však je, že čínské provokace mají většinou zcela opačný efekt a spíše posilují opozici vůči Pekingu.
V neposlední řadě mají operace čínských leteckých sil i nezanedbatelný praktický význam. Čínští piloti touto cestou získávají cenné zkušenosti v reálných podmínkách, které nejde nahradit v běžném tréninku. Sledováním reakčního času tchajwanských obránců získává Čína cenné informace.
Nutnost Tchaj-wanu reagovat na každé narušení ze strany čínských letadel je také enormně finančně nákladná a vybírá si svou cenu i na technických a personálních kapacitách tchajwanské armády. V roce 2020 například výdaje spojené s monitorováním a reakcí na pronikání čínských letadel představovaly téměř deset procent tchajwanského vojenského rozpočtu.
Hrozí válka?
V souvislosti s rostoucím vojenským tlakem Pekingu se reálně diskutuje o možnosti války v Tchajwanském průlivu. Jak je zvykem, situaci vyhrocují čínská nacionalistická média se svou bojovou rétorikou. Možnost konfliktu samozřejmě nelze zcela vyloučit už několik desetiletí. Největší nebezpečí ale v současnosti pramení z nezodpovědného chování čínských leteckých sil.
Případná nehoda, například srážka čínských a tchajwanských letadel nebo jakékoli špatné vyhodnocení situace, by mohla vést k extrémnímu nebezpečí. Riziko samozřejmě roste i s tím, jak se čínské aktivity stupňují. Zabránit v případě menšího střetu eskalaci v širší vojenský konflikt by proto bylo nanejvýš obtížné.
Není však pravděpodobné, že by Peking v současnosti plánoval vojenský útok na Tchaj-wan. Téměř zaručena by byla čínská reakce v případě oficiálního vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, to však v současnosti není na pořadu dne. Konflikt by byl pro komunistickou Čínu obrovským rizikem s nejistým výsledkem. Navzdory nesporně rostoucí vojenské síle si Čína stále nemůže být jistá, že by v konfliktu zvítězila.
Obojživelná invaze, která by vedla k obsazení ostrova, by byla historicky bezprecedentní logistickou výzvou. Přípravy na ní by navíc byly pozorovatelné s dlouhým předstihem, což by umožnilo Tchaj-wanu se přichystat. Samotná invaze by tak neměla zaručený úspěch.
Nejdůležitějším faktorem je nicméně fakt, že Čína by v případném konfliktu nestála pouze proti tchajwanským obráncům. I když Spojené státy nikdy v souladu s politikou „strategické nejednoznačnosti“ formálně neprohlásily, že by se zapojily do obrany ostrova, Čína s takovým scénářem de facto musí počítat. V posledních letech navíc to, že bezpečnost Tchaj-wanu je klíčová pro jejich národní zájmy, zdůrazňují i Japonsko nebo Austrálie. Válka v Tchajwanském průlivu by se tak mohla rozrůst ve světový konflikt.
Čínská rizika
Dopady na Čínu by byly enormní. Čína by mohla být odříznuta od námořních komunikací, na kterých životně závisí její mezinárodní obchod i energetická bezpečnost. Čínské ekonomice by tak byla uštědřena silná rána, která by mohla vést k celospolečenské destabilizaci. Diplomatické postavení a mezinárodní prestiž Číny by v případě agrese klesly na brod mrazu.
Samozřejmě, že v historii lze nalézt mnoho případů, kdy rizika na straně agresora byla podobná, a přesto k válce došlo, a i proto tuto možnost nelze úplně vyloučit. Objevuje se také argument, že současný čínský lídr Si Ťin-pching vnímá „navrácení“ Tchaj-wanu pod čínskou kontrolu jako součást svého historického odkazu a nutný krok k dosažení cílů „obrození čínského národa“. Je však namístě pochybovat, jestli by Si byl ochoten vsadit dosažení širokosáhlé vize pro transformaci celé čínské politiky, ekonomiky a společnosti do nejistého vojenského dobrodružství.
Pro Peking je stále preferovaným přístupem sjednocení „mírovou“ cestou. Potvrdil to i očekáváný projev Si Ťin-pchinga při příležitosti 110. výročí vzniku Čínské republiky (jíž je dnešní Tchaj-wan pokračovatelem) z 9. října, který v podstatě nepřinesl nic nového. V praxi mírové prostředky znamenají snahu přimět Tchaj-wan podvolit se čínské vůli nátlakem, ale na druhé straně i příslibem ekonomických výhod.
Zároveň se Čína snaží oslabit mezinárodní podporu Tchaj-wanu a přesvědčit svět, že osud ostrovní země je čínskou „vnitrostátní záležitostí“. I proto je důležité, aby zájem na bezpečnosti Tchaj-wanu jasně deklarovaly evropské země, a přispěly tím k odstrašení Pekingu.
Zatím vše nasvědčuje tomu, že se Číně cíle dosáhnout nedaří. Významná většina Tchajwanců preferuje zachování současného statu quo, což znamená faktickou nezávislosti ostrova. Podpora také pro formální nezávislost je však utlumena kvůli tomu, že si Tchajwanci uvědomují, že by tento krok nejspíš vedl k čínskému útoku. Tchaj-wan je tak odsouzen k tomu, aby žil v neustálé nejistotě a strachu ze svého souseda, jenž jej sice označuje za součást velké čínské rodiny, zároveň mu však neustále hrozí válkou.
