Senát Parlamentu České republiky na konci dubna po důkladné rozpravě jednomyslně přijal usnesení, v němž nesouhlasí s vyloučením Tchaj-wanu ze Světové zdravotnické organizace a vyzývá vládu, aby „vyjádřila jasnou podporu začlenění Tchaj-wanu do všech zasedání, mechanismů a aktivit Světové zdravotnické organizace (WHO/WHA)“. Předseda Senátu bude o tomto doporučení informovat relevantní ministry a prezidenta.

Senátoři při svém rozhodování vzali v potaz, že Tchaj-wan se v zápase s pandemií ukázal jako stát, který si umí v podobných situacích poradit výrazně lépe než většina ostatních zemí, a je tedy ve společném zájmu sdílet jeho zkušenosti. Také poukázali na to, že Tchaj-wan velkoryse poskytl České republice pomoc, včetně daru linek na výrobu respirátorů.

Tchajwanská anabáze a čínská diplomacie

Tchaj-wan — oficiálním názvem Čínská republika na Tchaj-wanu — je malý ostrovní stát při jihovýchodním pobřeží Čínské lidové republiky. Po vítězství čínských komunistů v občanské válce a založení Čínské lidové republiky v roce 1949 zde našli útočiště představitelé poražené Čínské republiky. Ostrov tak zůstal, řečeno slovy čínské komunistické propagandy, „poslední dosud neosvobozenou provincií Číny“. Nechvalně známou Čankajškovu diktaturu vystřídal postupný proces demokratizace a dnes je Tchaj-wan rozvinutou liberální demokracií respektující principy právního státu a lidských práv, plně srovnatelnou se situací ve vyspělých evropských zemích.

Těsně po druhé světové válce se Čínská republika stala jedním ze zakládajících členů OSN a jako významný stát, který se postavil během války na stranu Spojenců, se stala členem Rady bezpečnosti. Roku 1948 se Čínská republika podílela i na založení Světové zdravotnické organizace.

V období studené války Čínská republika na Tchaj-wanu zpočátku zůstávala členem OSN jako jediný legitimní zástupce Číny. Situace se obrátila v roce 1971, kdy toto postavení zaujala naopak komunistická Čínská lidová republika.

V procesu demokratizace Tchaj-wan opustil někdejší rétoriku Čínské republiky jako jediného legitimního čínského státu v opozici ke „komunistickým vzbouřencům“. Formální potvrzení nezávislosti na Číně však Tchaj-wanu komplikuje postoj Čínské lidové republiky, která podobný krok označuje za „separatismus“ a vyhrazuje si právo v takovém případě „použít i jiné než mírové prostředky“ k „obraně základních zájmů čínského národa“. V tomto smyslu přijala Čína roku 2005 i zvláštní zákon.

V tomto zákoně a v čínské státní propagandě se hovoří o Tchaj-wanu jako o nedílné součásti čínského území a připojení ostrova se zde označuje jako „znovusjednocení“. A to přesto, že Tchaj-wan de facto nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky a již více než sedmdesát let existuje jako úspěšný samostatný stát s vlastním politickým zřízením, dobře fungujícími státními institucemi a vlastními státními symboly.

Z hlediska Čínské lidové republiky představuje Tchaj-wan především problém související s legitimitou moci. Jeho nezávislost popírá základní dogma národních dějin, podle kterého „všechen čínský lid“ roku 1949 uvítal „osvobození“ od starého režimu a moc v Číně přešla do rukou komunistické strany nikoliv jako důsledek válečných operací, nýbrž čistě z vůle lidu.

Tchaj-wan, který je také nezpochybnitelným dědicem čínských kulturních tradic, je pak živým důkazem toho, co čínské komunistické vedení neustále popírá — že totiž dědictví čínské civilizace nevylučuje úspěšné fungování demokratického politického systému a respekt k univerzálním lidským právům.

Citovaný čínský zákon proti separatismu hovoří plamenným mobilizujícím jazykem o přičlenění Tchaj-wanu jako o „posvátné povinnosti každého Číňana“, a to „jakýmikoliv prostředky“. Nejvíce iniciativy v tomto směru vyvíjí Čína na poli diplomacie a snaží se zabránit mezinárodněprávnímu uznání Tchaj-wanu jako samostatného státu. Pod tlakem Čínské lidové republiky, která odmítá navazovat diplomatické styky se státy uznávajícími Tchaj-wan, se Tchaj-wan postupně dostává do mezinárodněpolitické izolace.

Tento nátlak sílí i v oblasti nejrůznějších mezinárodních organizací, sdružení a projektů. V důsledku toho tchajwanští sportovci reprezentují svou zemi na olympijských hrách pod absurdní hlavičkou Chinese Taipei a totéž je podmínkou, aby se tchaiwanské dívky směly zapojit do mezinárodních soutěží krásy. Známý je skandál z roku 2003, kdy pod nátlakem čínských diplomatů v Panamě, kde se konala soutěž Miss Universe, musela Miss Tchaj-wanu Baverly Chen odložit šerpu se jménem svého státu.