Jedna Čína a „provincie Taiwan“

Olga Lomová

Když předseda českých komunistů říká, že Taiwan je jen provincií Číny, vyjadřuje tím stanovisko pekingské politiky. Zájmy komunistů v Praze i Pekingu jsou společné. Ale také zájmy demokratů v ČR a na Taiwanu jsou — měly by být — společné.

Taiwan není a nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky. Repro DR

Taiwan nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky, a pokud předseda KSČM Filip tvrdí, že Taiwan je pouhou provincií Číny, propaguje hledisko Komunistické strany Číny a prokazuje neznalost historie. Vývoj vztahů k Taiwanu v USA ukazuje, že Západ reflektuje měnící se poměry ve východní Asii a začíná si uvědomovat pošetilost „politiky jedné Číny“.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V televizní debatě v ČT 24 k projevu amerického ministra zahraničí Pompea v Senátu ČR předseda KSČM opakovaně a důrazně označil Taiwan za čínskou provincii. Protože jak známo opakovaná lež se může stát pravdou, cítím povinnost znovu vysvětlit, jak je to s Taiwanem, jeho vztahem k Čínské lidové republice a mezinárodní pozicí.

Ohlédnutí do historie

Taiwan byl do roku 1945 japonskou kolonií. Stal se jí poté, co čínské císařství roku 1895 prohrálo s Japonskem válku a ostrova na své periférii se celkem s lehkým srdcem vzdalo v rámci vynucených válečných reparací stvrzených ve smlouvě ze Šimonoseki.

Tehdejší čínský guvernér prefektury na ostrově Taiwan na protest proti politice pekingské vlády vyhlásil se svými stoupenci Republiku Taiwan. Pokus o vytvoření pravděpodobně první republiky v Asii Japonci bohužel za necelého půl roku potlačili.

Roku 1911 padlo čínské císařství a vznikla Čínská republika, která za druhé světové války stanula po boku Spojenců a vzdorovala japonské agresi. Když v roce 1945 Japonské císařství prohrálo válku, vítězní spojenci odebrali Japonsku jeho kolonii a přisoudili ji Čínské republice.

V Číně se mezitím znovu naplno rozhořela občanská válka rozpoutaná Komunistickou stranou Číny bojující za svržení vlády a vytvoření „nové Číny“. Když čínští komunisté roku 1949 zvítězili, představitelé Čínské republiky v čele s prezidentem a předsedou vládní strany Kuomintang Čankajškem — a se dvěma miliony čínských uprchlíků — se uchýlili na ostrov Taiwan.

Tak de facto vznikly dvě Číny, i když formálně nikdy mezinárodní společenství existenci dvou čínských států neuznalo. Ostrov Taiwan nikdy nebyl součástí státu, který od roku 1949 vládne Číně, tedy Čínské lidové republiky, která se distancovala od svého předchůdce Čínské republiky, včetně jakékoliv právní kontinuity. Řeči představitelů ČLR o taiwanském „separatismu“ či Taiwanu jako interní čínské záležitosti jsou jen pokusem zatemnit tuto historickou skutečnost.

Komunističtí bandité a krvavý pes Čankajšek

I po prohrané občanské vláce zůstávala vláda Čínské republiky spravující pouze ostrov Taiwan a přilehlé ostrůvky, avšak nárokující si celé území někdejší Čínské republiky, jediným legitimním zástupcem Číny v OSN. Oficiální zdroje na Taiwanu označovaly vedení Čínské lidové republiky za „komunistické bandity“ (kung fej), zatímco v propagandě Čínské lidové republiky se útočilo proti „fašistickému Čankajškovu režimu“ a označení „krvavý pes Čankajšek se ujalo i v propagandě poúnorového Československa.

S nástupem studené války se svět rozdělil na východ vedený Sovětským svazem, kam původně patřila i Čínská lidová republika, a západ v čele se Spojenými státy, které podporovaly Čínskou republiku. Svým vlivem zabránily komunistickým vojskům, aby obsadily i Taiwan.

Po roztržce s Chruščovem v období destalinizace — kterou čínští komunisté nikdy nepřijali — se obě komunistické velmoci, Sovětský svaz a Čínská lidová republika, staly úhlavními nepřáteli. V mezinárodní politice se Mao Ce-tung profiloval jako vůdce národně osvobozeneckého a revolučního hnutí „třetího světa“, domácím hospodářským problémům a politické destabilizaci, zejména za Velkého skoku a za Kulturní revoluce, navzdory.

Za těchto okolností přišel Henry Kissinger s „geniálním plánem“, jak porazit Sovětský svaz. Na základě jeho expertního doporučení prezident Nixon začal jednat s Čínskou lidovou republikou o normalizaci vztahů a Spojené státy umožnily, aby ČLR byla roku 1971 přijata za řádného člena OSN.

Čínská republika na Taiwanu tehdy měla příležitost zůstat v OSN jako „druhá Čína“, avšak tuto možnost Čankajšek promarnil. V zaslepenosti starým sporem s komunisty trval na tom, že přijetím stavu věcí by se legitimizovala pozici ČLR.

Další vývoj po odchodu Taiwanu z OSN

Zatímco v novopečeném členu OSN, Čínské lidové republice, probíhaly brutální kampaně Kulturní revoluce, na Taiwanu — i s americkou pomocí — pomalu započal dynamický hospodářský rozvoj. Politický režim na Taiwanu byl až do poloviny 70. let také represivní, Čankajšek omezoval politickou pluralitu a pronásledoval každý náznak odporu vůči své politice, i když brutalitě společenské transformace v ČLR a Kulturní revoluce se jeho „bílý teror“ rovnat nemohl.

Po Čankajškově smrti roku 1975 a s nástupem jeho syna Ťiang Ťing-kuoa však pomalu začala na Taiwanu, zpočátku velmi opatrně, nastupovat politika uvolnění. Postupný proces politické liberalizace vyvrcholil roku 1991 v prvních všeobecných, svobodných parlamentních volbách od chvíle, kdy Čínská republika získala Taiwan. Na Taiwanu se rozvinul poloprezidentský systém a první všeobecné prezidentské volby proběhly roku 1996, kdy vyhrál reformní představitel Kuomintangu Lee Teng-hui.

Oficiálním názvem Taiwanu zůstává označení Čínská republika a Taiwanci se stále odkazují na demokratické tradice ideálů revoluce, která roku 1911 svrhla císařství. Na Taiwanu také sílí vědomí vlastní jedinečné historické zkušenosti a kulturní specifičnosti vyznačující se pluralitou a otevřeností vnějším vlivům.

Dnešní Taiwan se hlásí k dědictví čínské kultury, včetně jejích regionálních zvláštností z oblasti jižní a jihozápadní Číny, odkud pocházeli předkové velké části taiwanských starousedlíků. Zároveň však Taiwanci považují za součást svého kulturního dědictví odkaz domorodých kmenů, které obývaly ostrov dávno před tím, než tam od 16. století začali ve velkém přicházet čínští osadníci, a neodmítají ani vlivy japonské kultury, která na ostrov pronikla v době koloniální nadvlády. Programově se hlásí i k sounáležitosti s moderní globální kulturou.

Demokratický Taiwan a komunistická Čína

Taiwanci jsou na svou demokracii, právní řád a úctu k lidským právům v souladu se Všeobecnou deklarací a dalšími mezinárodními úmluvami velmi hrdí. Demokratický systém se stal součástí jejich identity a hodnotou nejvyššího významu. Tyto politické proměny mimo jiné dokládají pomýlenost argumentu, že demokracie není vhodná pro dědice čínské „konfuciánské“ civilizace, který se čas od času periodicky objevuje v literatuře i médiích jako obhajoba autoritářského systému v Čínské lidové republice.

S demokratickou transformací politického systému na Taiwanu země opustila bláhový nárok na to být reprezentantem celé Číny. Postupně také modifikovala svůj oficiální název a rozšířila ho o označení Taiwan — tj. v české verzi Čínská republika na Taiwanu. Usiluje o to zapojovat se do mezinárodních organizací a budovat bilaterální styky se všemi zeměmi světa na bázi demokratických principů.

Teoreticky by tedy nemělo nic bránit tomu, aby Taiwan byl uznán jako „druhá Čína“ a udržoval diplomatické styky se stejnými zeměmi, které mají navázané styky také s ČLR. To však znemožňuje agresivní politika Čínské lidové republiky, která trvá na tom — stejně jako pan předseda Filip, že Taiwan je pouhou provincií ČLR, a kdo s tím nesouhlasí, podněcuje „separatismus“ a poškozuje základní zájmy Číny.

Jak se uvádí v jednom z článků Ústavy Čínské lidové republiky, z hlediska komunistické moci je Taiwan „součástí posvátné půdy ČLR. Dokončit sjednocení vlasti je posvátným úkolem všeho čínského lidu, včetně našich krajanů na Taiwanu“.

Výsledkem čínského tlaku je, že Taiwan se postupně ocitá vně mezinárodního společenství, kam by chtěl a měl patřit — a kterému by také mohl prospět, jak například ukázaly nedávné události související s šířením koronaviru. Nátlak ze strany ČLR se projevuje na všech možných úrovních a fórech, často v absurdní podobě.

Před lety představitelé ČLR odmítli vystavovat na Pražském kvadrienále společně s Taiwanem a trvali na tom, že pokud zde má být zastoupena ČLR, pak Taiwanci musejí svoji účast zrušit. Podobně v olympijském hnutí smějí taiwanští sportovci soutěžit pouze pod po všech stránkách nesmyslným označením „Chinese Taipei“ (odvozeným od hlavního města Taiwanu). Příkladů by se našlo nepočítaně, nedávno ke škodě nás všech na půdě Světové zdravotnické organizace.

Konsenzus „jedné Číny“

„Politika jedné Číny“ je produktem nátlaku ČLR, která se nechce vzdát svého „posvátného území“, a pohrobkem doby, kdy Kuomintang choval ještě naději, dodejme dnes oprávněně zavrženou jako zcela nerealistickou, že se jednou znovu stane vládcem celé Číny. Roku 1992, v době vrcholící demokratické transformace na Taiwanu, kuomintangský politik Su Čchi po neoficiálním jednání s představiteli ČLR prohlásil, že obě strany uzavřely mezi sebou dohodu, kterou označil jako Konsenzus z roku 1992.

Obsahem této údajné dohody, pro kterou neexistuje žádný právní dokument a jejíž existenci posléze nejvyšší představitelé Taiwanu, včetně současné prezidentky Tsai Ing-wen popřeli, je shoda na tom, že Čína byla a je jen jedna. Obě strany se prý tehdy dohodly, že každá má právo uvedený konsenzus vykládat po svém.

Jinak řečeno Taiwanci mohou zastávat názor, že legitimním reprezentantem Číny je Čínská republika na Taiwanu, ale zároveň se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČLR, která bude za jediného reprezentanta celé Číny považovat sebe a Taiwan označovat jako svou provincii.

Mezinárodní společenství v zájmu rozvoje vztahů s ČLR přijalo „politiku jedné Číny“ jako fakt, k němuž si však státy vyhrazují právo zaujmout vlastní stanovisko. V souladu s tímto přístupem se také vláda České republiky na počátku 90. let přihlásila k politice jedné Číny s vědomím, že má právo vykládat si „politiku jedné Číny“ po svém a nekomentovat, která strana onoho vykutáleného konsenzu z roku 1992 je jí bližší.

A zároveň obchodovat a udržovat bilaterální styky s ČLR i s Taiwanem — s ním ovšem v důsledku čínského tlaku nikoliv prostřednictvím „velvyslanectví“, ale pouhé „ekonomické a kulturní kanceláře“. Je to samozřejmě pokrytecké a jak se ukazuje v poslední době, kdy se ČLR profiluje jako stále agresivnější mocnost, také krátkozraké.

Nejvyšší představitelé ČLR, povzbuzeni povolností západních států, které přistoupily na hru „konsenzu jedné Číny“, stále důrazněji původně záměrně ambivalentní označení vnucují světu ve své vlastní interpretaci. A naši politici jim ve své nevědomosti sedají na lep.

V zájmu dvaceti tří miliónů Taiwanců, kteří jasně dali najevo, že dávají přednost svobodě a demokratickému politickému systému před vládou komunistické strany, ale i v zájmu zdravého rozumu a vlastní důstojnosti, které se zbavujeme, když papouškujeme evidentní nesmysly, je na čase říci jasně, co je zřejmé na první pohled: Taiwan není provincie ČLR, ale samostatný stát, který si pro své demokratické poměry a hospodářský úspěch zaslouží uznání a respekt. Tak je tomu de facto a v zájmu demokratického světa je, aby se tak stalo i de iure.

Posun v politice USA

Politika jedné Číny se stala součástí americké zahraniční politiky na konci 70. let a doprovázela ji omezení pro cesty nejvyšších amerických představitelů na Taiwan. Tehdy byl proces demokratizace na Taiwanu ještě v plenkách a vláda Kuomintangu stále ještě trvala na svých nárocích na celou Čínu.

Od té doby se situace ale změnila, a to se promítlo i do nedávných posunů v politice USA v této věci. Již v roce 2017 obě komory amerického Kongresu jednomyslně, tj. napříč politickým rozdělením mezi demokraty a republikány, přijaly tzv. „Taiwan Travel Act“.

Tímto zákonem se ruší dřívější restrikce, které americká administrativa kdysi v zájmu normalizace vztahů s ČLR a v souladu s politikou jedné Číny sama uvalila na kontakty mezi nejvyššími představiteli USA a Taiwanu. Vzhledem k síle podpory v Kongresu napříč politickým spektrem prezidentu Trumpovi nezbylo než tento zákon letos v březnu podepsat.

Cesta předsedy Senátu ČR na Taiwan je tedy nejen otázkou zachování vlastní suverenity České republiky a jedinou možnou důstojnou reakcí na hrubý nátlak ze strany ČLR. Odpovídá také historické změně, jíž Taiwan prochází během uplynulých třiceti lety; tak jako ostatně i Česká republika. Je životním zájmem demokratických zemí navzájem se podporovat. Jejich zájmy — i zdroje hrozeb — jsou totiž společné.

      Diskuse