Čínský sen o velikém čínském národu

Kamila Hladíková

Čínská vláda porušuje ústavou zaručená práva menšin. Její představitelé přitom otevřeně hovoří o „počínšťování“ ve jménu posílení jednoty vlasti a stabilizace společnosti. Ve skutečnosti však jde o asimilaci menšin většinovým etnikem Chan.

Minoritní kultury jsou vesměs tolerovány jako „folklor“ a jsou Čínou coby „místní specifika“ často využívány pro zvýšení atraktivity daného regionu pro turistický ruch. Foto FB China Culture

Sinizace neboli počínšťování etnických a náboženských menšin je pro Peking významným dílčím cílem na cestě za „čínským snem“ a „velikou obrodou čínského národa“, které tvoří těžiště Si Ťin-pchingovy ideologie pro 21. století. Po Tibeťanech a Ujgurech tento proces zasahuje i další menšiny, hlavně ty s vnějšími vazbami, jako jsou např. Mongolové či Korejci. Nejnověji se státem řízená diskriminace zaměřila na muslimskou menšinu Utsulů, etnickou skupinu čítající necelých deset tisíc jedinců žijících poblíž letoviska San-ja na jihočínském ostrově Chaj-nan.

Počínštění a chanizace jako národotvorný proces

Od nástupu Si Ťin-pchinga k moci je zřetelný odklon od dřívější politiky zdůrazňování rozdílnosti v rámci 55 ustanovených národnostních menšin, a naopak snaha o zavedení „etnické politiky druhé generace“, která usiluje o potlačení různorodé etnické identity. Cílem je pak asimilace daného etnika do čínské společnosti, tedy jeho sinizace. Tento proces se čínsky označuje výrazem čung-kuo-chua, tedy počínštění ve smyslu formování čínského národnostního státu tvořeného jednotným čínským národem (čung-chua min-cu).

Ve skutečnosti se však zároveň jedná o počínštění ve smyslu „chanizace“ (chan-chua), tedy asimilace menšin většinovým etnikem Chan. Představuje jednoznačné porušování práv menšin, jimž čínská ústava teoreticky zaručuje právo na vzdělávání ve vlastním jazyce a jeho užívání, dodržování vlastních zvyků a částečnou svobodu vyznání.

ČLR oficiálně uznává 55 tzv. „menšinových národností“ (šao-šu min-cu), které dohromady s většinovým etnikem Chan („etničtí Číňané“) tvoří pomyslný veliký čínský národ. Zároveň ústava ČLR zaručuje „svobodu náboženského vyznání“, která se však omezuje pouze na blíže nedefinované „normální náboženské aktivity“ a pět oficiálně uznaných státem zaštítěných náboženských organizací reprezentujících buddhismus, taoismus, islám a katolické a protestantské křesťanství.

Tradiční lokální víry a náboženské kulty jsou vesměs, nejsou-li jako např. hnutí Fa-lun-kung označeny za škodlivé, tolerovány jako „folklor“ a jsou coby „místní specifika“ často využívány pro zvýšení atraktivity daného regionu pro turistický ruch. Na jedné straně tedy dochází k folklorizaci a komercializaci vybraných kulturních a náboženských prvků, zatímco na druhé straně jsou některá základní práva menšin zaručená čínskou ústavou potlačována.

Pronásledování Ujgurů a dalších turkických muslimských menšin, které podle některých názorů hraničí s genocidou, již vedlo k uvalení sankcí na čínský režim ze strany USA. Tibeťané jsou opakovaně postihováni za prosazování požadavků na vzdělávání v mateřském jazyce a práva na sebeurčení, přičemž brutální zacházení s aktivisty v nedávné době vedlo hned ke dvěma úmrtím. Totální kontrola a tvrdé postihy ponechaly tibetskému obyvatelstvu v poslední dekádě tak málo prostoru, že jednou z posledních zbývajících forem protestu se stalo sebeupalování.

Vzdělávání je další oblastí, kde je násilná sinizace velmi zřetelná. Edukační kurikulum a zejména podmínky přijímání na střední školy vedou k diskriminaci studentů, jejichž mateřským jazykem není čínština, a motivují příslušníky etnických menšin, aby si volili studijní programy v čínštině místo ve vlastním jazyce.

Vláda také v oblastech s výrazným podílem menšinového obyvatelstva zavádí takzvané „bilingvní vzdělávání“, které v praxi znamená vedení výuky v čínštině, zatímco mateřský jazyk těchto skupin je vyučován pouze jako jazykový předmět. Na podzim 2020 média informovala o protestech Mongolů proti této politice.

Není zároveň náhodou, že takto jsou diskriminovány především ty menšiny, které mají vazby mimo Čínu, ať už to jsou právě Mongolové či Korejci s vazbami na existující národní státní útvary, Tibeťané s vazbami na exil nebo muslimské obyvatelstvo, které si udržuje určité pouto s muslimskými zeměmi od jihovýchodní Asie přes Blízký východ až po Afriku. Cílem státních zásahů je proto oslabení uvedených vztahů a počínštění menšin a jejich víry, aby došlo k posílení jejich vlasteneckého ducha a pocitu přináležitosti k velikému čínskému národu.

Jak pár tisíc čampsky hovořících muslimů ohrožuje stabilitu Číny

Tato motivace stojí i za nedávnými zásahy proti maličké etnické skupině Utsulů (čínsky Chuej-chuej-žen), kteří k 55 oficiálně uznávaným menšinovým národnostem nepatří. Kvůli příslušnosti k islámu jsou řazeni k tzv. čínským muslimům, Chuejům, etnicky i jazykově se však od nich značně liší. Jsou to potomci uprchlíků z Čampy, kteří se na ostrov Chaj-nan stáhli po dobytí hlavního města Čampského království Vidžaji vietnamskou armádou v roce 1471. Tato skupina hovoří jazykem Tsat, jedním z čamských jazyků z malajsko-sumbawské podskupiny austronéské rodiny.

Podobně jako některé spřízněné etnické skupiny např. v Indonésii a na Malajském poloostrově Utsulové přijali islám. Usídlili se na jižním cípu ostrova Chaj-nan poblíž oblíbeného letoviska San-ja, kde přežili a zachovali si svou specifickou identitu i navzdory brutálním útokům. Nejvýznamnější byl za japonské okupace Chaj-nanu během druhé světové války, kdy Japonci zmasakrovali na čtyři tisíce příslušníků této etnické skupiny.

Nyní je identita několika tisíc Utsulů vážně ohrožena nedávnými zásahy čínské vlády. Tvrdé kroky namířené zejména proti jejich náboženským aktivitám a zvykům vyvolaly pravděpodobně právě hojné kontakty tohoto etnika s muslimským světem v jihovýchodní Asii i na Blízkém východě. Podle deníku The New York Times z okolí San-ja od loňského podzimu zmizely typické arabské kaligrafie, úřady nechaly uzavřít dvě muslimské školy a byla vydána nařízení zakazující studentkám nosit hidžáb.

Utsulové se přitom až donedávna coby „neproblematická“ menšina těšili přízni čínských úřadů a jejich vztahy se Saúdskou Arábií byly až do roku 2018 vesměs podporovány. Kampaň na podporu „sinizace islámu“ a proti jeho „arabizaci“ v rámci čínského boje proti islámskému extremismu, terorismu a separatismu, který odstartoval po velkých nepokojích před více než deseti lety v Sin-ťiangu, však nakonec zasáhla i Chaj-nan.

Sinizací k silné Číně

Čínské propagandistické médium Global Times nedávno zveřejnilo rozhovor s prezidentem státem zaštítěné Čínské islámské asociace (Čung-kuo I-s‘-lan-ťiao sie-chuej) Jang Fa-mingem, který zde otevřeně promluvil o vládní politice sinizace islámu. Jejím cílem má být „zdravý rozvoj islámu“ a jeho „lepší adaptace pro socialistickou společnost s čínskými rysy“. Zároveň Jang představil probíhající „vědecky podložený“ pětiletý plán na roky 2018—22, podle nějž má sinizace islámu pokračovat v zájmu „propagování vlasteneckých hodnot a budování systému [vycházejícího] z klasického islámu s čínskými rysy“. Výslovně prohlásil:

„Směrem rozvoje islámu v Číně je jeho postupná sinizace. Věříme, že sinizace je základem lepšího vývoje islámu v čínské společnosti. Je to jediná cesta, jak může (islám) zakořenit a zdravě se dál v Číně rozvíjet.“

Represe v Sin-ťiangu, Tibetu, Vnitřním Mongolsku a dalších oblastech jsou tedy součástí dlouhodobého plánu na „stabilizaci“ čínské společnosti a posílení patriotismu mezi nečínskými menšinami. Hlavním cílem této čínské politiky je, jak to shrnul server Economist, „eliminovat náboženské vlivy přicházející ze zahraničí, zejména od dalajlámova okruhu (v případě Tibetu) a od radikálních islámských skupin (v Sin-ťiangu)“.

Podobně se však Čína snaží mít pod kontrolou i vliv Vatikánu a čínské katolíky, stejně jako i další etnické i náboženské menšiny, které by potenciálně mohly působit jako odstředivé elementy v nemilosrdně harmonizované čínské společnosti.

advertisment
advertisment