Ideály humanismu a lidských práv v mezinárodním olympijském hnutí nemají dnes s realitou mnoho společného. Z hlediska Číny byly olympijské hry od počátku výhradně politickou záležitostí.

Před druhou světovou válkou a za studené války byly nástrojem legitimizace politické moci. V současnosti jsou prostředkem posílení vlastního mezinárodního postavení a obhajoby nedemokratického politického zřízení.

Sportem a mírem ku zdraví

Od svého počátku byl olympijský sen Pierre de Coubertina více než snahou obnovit pozapomenutou antickou tradici. Moderní olympijské hry měly být důkazem toho, jaký pokrok lidstvo za půldruhého tisíciletí udělalo.

Coubertin, jakožto humanista a reformátor v oblasti vzdělávání, zastával názor, že pohyb šlechtí nejen tělo, ale i duši. Myšlenka, že sport je ve své nejčistější podobě odrazem těch nejušlechtilejších lidských vlastností — úcty, výtečnosti a přátelství — tvoří základní kámen olympijského hnutí.

Popsané ušlechtilé ideály přitom s Coubertinem neodešly, ale byly vtěleny do ustavujících dokumentů Mezinárodního olympijského výboru. Olympijská charta, tedy nejvyšší norma Mezinárodního olympijského výboru, praví, že „cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“. Poslání Mezinárodního olympijského výboru dle charty spočívá, mimo jiné, ve vystupování proti „jakémukoliv politickému nebo komerčnímu zneužití sportu“ a „veškerým formám diskriminace“.

Od konfuciánského učení po obhajobu národního zájmu

Když Coubertin v roce 1894 připravoval první novodobé hry v Aténách, neopomněl zaslat oficiální pozvánku ani na Dálný východ tehdy ještě vládnoucí dynastii Čching. Traduje se, že dvůr tehdejšího císařství nebyl s to pochopit, k čemu a proč jsou vlastně do Atén zváni a Coubertinova pozvánka tak zůstala bez odpovědi.

Čínské internetové informační centrum (中国互联网新闻中) řízené orgány čínské státní propagandy přitom uvádí, že sport v Číně od nepaměti tvořil, podobně jako v antickém Řecku, nedílnou součást výcviku vojska, rituálních aktivit dvora, ale i vzdělávacího procesu - lov, lukostřelba, závody vozatajů, rybaření, vrh kamenem nebo plavání se dnes dle oficiálního příběhu čínských dějin řadí k činnostem, které byly oběma civilizacím i přes všechny rozdíly společné.

Konfucius podporoval učení tzv. Šesti umění (六藝), mezi které patřila i lukostřelba (射) a jízda ve spřežení (御). Velké oblibě se pak těšil zápas — pro jeho čínskou podobu se u nás spíš vžil název bojový sport.

Přes opakované pozvánky a uznání ze strany Mezinárodního olympijského výboru na adresu Všečínské amatérské sportovní federace (中华全国体育协进会) založené po vzniku Čínské republiky, se poprvé účastnila Olympijských her až roku 1932 a vedly ji k tomu důvody veskrze politické. Krátce před tím Japonsko obsadilo oblast Mandžuska a založilo zde loutkový stát Mandžukuo.

Jeho vláda vyhlásila, že na olympiádu do Los Angeles v roce 1932 hodlá vyslat dva své reprezentanty, včetně nejznámějšího čínského sportovce té doby, Liou Čchang-čchuna (劉長春). Ačkoliv vláda Čínské republiky o vyslání vlastních sportovců původně neuvažovala, vyvolala představa Liouvy účasti pod vlajkou území odtrženého od Číny a de facto ovládaného Japonskem natolik ostrou kritiku společnosti, že nakonec do USA vypravila vlastní šestičlennou výpravu.

Liou Čchang-čchun veřejnost ujistil, že by pod olympijskými kruhy za loutkový stát nikdy nezávodil a vyjádřil obrovské nadšení z toho, že se spolu s dalšími sportovci stane prvním čínským zástupcem na olympijských hrách. O čtyři roky později již čínská delegace na Olympijských hrách v Berlíně čítala na devětašedesát sportovců, valnější úspěch však nezaznamenala.

Jinak tomu nebylo ani v případě prvních poválečných her roku 1948 v Londýně. Byly to poslední olympijské hry, kterých se čínští sportovci zúčastnili před tím, než komunistická vojska zvítězila v občanské válce a vznikla Čínská lidová republika.

Spor o tu „správnou“ Čínu

Vznik Čínské lidové republiky v roce 1949 za současného pokračování existence Čínské republiky, která se stáhla na ostrov Tchaj-wan, vnesl do účasti čínských sportovců na hrách ryze politickou a dodnes řádně nezodpovězenou otázku, která Čína je „ta pravá“. Podobně jako řada dalších mezinárodních organizací, musel i Mezinárodní olympijský výbor řešit spor, který stát bude na hrách startovat. Neboť podle zavedených pravidel sportovci reprezentují své státy.

Pouhé dva dny před začátkem her v Helsinkách v roce 1952 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor zcela neočekávaně a v rozporu se svým předchozím rozhodnutí, kdy Západnímu a Východnímu Německu umožnil vyslat jen jednu společnou výpravu, že se her budou smět účastnit dvě skupiny čínských sportovců: těch z Čínské republiky na Tchaj-wanu, kam se po konci občanské války přemístila Všečínská amatérská sportovní federace, tak i sportovců z nedávno založené ČLR, která ještě neměla vlastní národní olympijský výbor.

Tchaj-wan se nakonec z vlastního rozhodnutí her nezúčastnil a výprava ČLR dorazila do Helsinek až před závěrečných ceremoniálem. Tehdejší ministr zahraničních věcí ČLR Čou En-laj prohlásil, že „jde o vítězství ČLR, když její vlajka vlaje na olympijských hrách“.

Účast na hrách byla motivována snahou získat si respekt a především uznání — v mezinárodněprávním slova smyslu — ze strany mezinárodní komunity. Byť se čínští sportovci v Helsinkách nezúčastnili jediného závodu, sama jejich přítomnost byla v symbolické rovině zásadní.

V roce 1954 Mezinárodní olympijský výbor 23 hlasy proti 21 uznal nově vytvořený Čínský olympijský výbor (中国奥林匹克委员会) oficiálním zástupce ČLR v MOV. Současně však i nadále existovala Všečínská amatérská sportovní federace jako tchajwanský zástupce v MOV.