Ideály humanismu a lidských práv v mezinárodním olympijském hnutí nemají dnes s realitou mnoho společného. Z hlediska Číny byly olympijské hry od počátku výhradně politickou záležitostí.

Před druhou světovou válkou a za studené války byly nástrojem legitimizace politické moci. V současnosti jsou prostředkem posílení vlastního mezinárodního postavení a obhajoby nedemokratického politického zřízení.

Sportem a mírem ku zdraví

Od svého počátku byl olympijský sen Pierre de Coubertina více než snahou obnovit pozapomenutou antickou tradici. Moderní olympijské hry měly být důkazem toho, jaký pokrok lidstvo za půldruhého tisíciletí udělalo.

Coubertin, jakožto humanista a reformátor v oblasti vzdělávání, zastával názor, že pohyb šlechtí nejen tělo, ale i duši. Myšlenka, že sport je ve své nejčistější podobě odrazem těch nejušlechtilejších lidských vlastností — úcty, výtečnosti a přátelství — tvoří základní kámen olympijského hnutí.

Popsané ušlechtilé ideály přitom s Coubertinem neodešly, ale byly vtěleny do ustavujících dokumentů Mezinárodního olympijského výboru. Olympijská charta, tedy nejvyšší norma Mezinárodního olympijského výboru, praví, že „cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“. Poslání Mezinárodního olympijského výboru dle charty spočívá, mimo jiné, ve vystupování proti „jakémukoliv politickému nebo komerčnímu zneužití sportu“ a „veškerým formám diskriminace“.

Od konfuciánského učení po obhajobu národního zájmu

Když Coubertin v roce 1894 připravoval první novodobé hry v Aténách, neopomněl zaslat oficiální pozvánku ani na Dálný východ tehdy ještě vládnoucí dynastii Čching. Traduje se, že dvůr tehdejšího císařství nebyl s to pochopit, k čemu a proč jsou vlastně do Atén zváni a Coubertinova pozvánka tak zůstala bez odpovědi.

Čínské internetové informační centrum (中国互联网新闻中) řízené orgány čínské státní propagandy přitom uvádí, že sport v Číně od nepaměti tvořil, podobně jako v antickém Řecku, nedílnou součást výcviku vojska, rituálních aktivit dvora, ale i vzdělávacího procesu - lov, lukostřelba, závody vozatajů, rybaření, vrh kamenem nebo plavání se dnes dle oficiálního příběhu čínských dějin řadí k činnostem, které byly oběma civilizacím i přes všechny rozdíly společné.

Konfucius podporoval učení tzv. Šesti umění (六藝), mezi které patřila i lukostřelba (射) a jízda ve spřežení (御). Velké oblibě se pak těšil zápas — pro jeho čínskou podobu se u nás spíš vžil název bojový sport.

Přes opakované pozvánky a uznání ze strany Mezinárodního olympijského výboru na adresu Všečínské amatérské sportovní federace (中华全国体育协进会) založené po vzniku Čínské republiky, se poprvé účastnila Olympijských her až roku 1932 a vedly ji k tomu důvody veskrze politické. Krátce před tím Japonsko obsadilo oblast Mandžuska a založilo zde loutkový stát Mandžukuo.

Jeho vláda vyhlásila, že na olympiádu do Los Angeles v roce 1932 hodlá vyslat dva své reprezentanty, včetně nejznámějšího čínského sportovce té doby, Liou Čchang-čchuna (劉長春). Ačkoliv vláda Čínské republiky o vyslání vlastních sportovců původně neuvažovala, vyvolala představa Liouvy účasti pod vlajkou území odtrženého od Číny a de facto ovládaného Japonskem natolik ostrou kritiku společnosti, že nakonec do USA vypravila vlastní šestičlennou výpravu.

Liou Čchang-čchun veřejnost ujistil, že by pod olympijskými kruhy za loutkový stát nikdy nezávodil a vyjádřil obrovské nadšení z toho, že se spolu s dalšími sportovci stane prvním čínským zástupcem na olympijských hrách. O čtyři roky později již čínská delegace na Olympijských hrách v Berlíně čítala na devětašedesát sportovců, valnější úspěch však nezaznamenala.

Jinak tomu nebylo ani v případě prvních poválečných her roku 1948 v Londýně. Byly to poslední olympijské hry, kterých se čínští sportovci zúčastnili před tím, než komunistická vojska zvítězila v občanské válce a vznikla Čínská lidová republika.

Spor o tu „správnou“ Čínu

Vznik Čínské lidové republiky v roce 1949 za současného pokračování existence Čínské republiky, která se stáhla na ostrov Tchaj-wan, vnesl do účasti čínských sportovců na hrách ryze politickou a dodnes řádně nezodpovězenou otázku, která Čína je „ta pravá“. Podobně jako řada dalších mezinárodních organizací, musel i Mezinárodní olympijský výbor řešit spor, který stát bude na hrách startovat. Neboť podle zavedených pravidel sportovci reprezentují své státy.

Pouhé dva dny před začátkem her v Helsinkách v roce 1952 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor zcela neočekávaně a v rozporu se svým předchozím rozhodnutí, kdy Západnímu a Východnímu Německu umožnil vyslat jen jednu společnou výpravu, že se her budou smět účastnit dvě skupiny čínských sportovců: těch z Čínské republiky na Tchaj-wanu, kam se po konci občanské války přemístila Všečínská amatérská sportovní federace, tak i sportovců z nedávno založené ČLR, která ještě neměla vlastní národní olympijský výbor.

Tchaj-wan se nakonec z vlastního rozhodnutí her nezúčastnil a výprava ČLR dorazila do Helsinek až před závěrečných ceremoniálem. Tehdejší ministr zahraničních věcí ČLR Čou En-laj prohlásil, že „jde o vítězství ČLR, když její vlajka vlaje na olympijských hrách“.

Účast na hrách byla motivována snahou získat si respekt a především uznání — v mezinárodněprávním slova smyslu — ze strany mezinárodní komunity. Byť se čínští sportovci v Helsinkách nezúčastnili jediného závodu, sama jejich přítomnost byla v symbolické rovině zásadní.

V roce 1954 Mezinárodní olympijský výbor 23 hlasy proti 21 uznal nově vytvořený Čínský olympijský výbor (中国奥林匹克委员会) oficiálním zástupce ČLR v MOV. Současně však i nadále existovala Všečínská amatérská sportovní federace jako tchajwanský zástupce v MOV.

Takový stav věcí byl trnem v oku vládě ČLR, která Tchaj-wan dodnes považuje za vlastní území a na protest proti tomu odmítla poslat své sportovce na hry do Melbourne v roce 1956. O dva roky později Čínský olympijský výbor ze stejného důvodu vystoupil z Mezinárodního olympijského výboru a her v letech 1960 až 1980 se sportovci z ČLR neúčastnili.

Řešení, které přetrvalo do dnešního dne, přišlo s koncem Kulturní revoluce, navázáním diplomatických vztahů s ČLR ze strany většiny západních států na počátku 70. let a následným odchodem Čínské republiky z OSN. Během Kulturní revoluce zároveň de facto přestal existovat Čínský olympijský výbor a jeho činnost byla obnovena až roku 1979, kdy zároveň Čínská lidová republika navázala diplomatické styky s USA.

Výkonný výbor MOV pak dvaašedesáti hlasy ku sedmnácti rozhodl o změně názvu výboru zastupující tchaj-wanské sportovce z Olympijský výbor Čínské republiky (中华民国奥林匹克委员会) na v podstatě nesmyslný název Olympijský výbor čínské Tchaj-peje (中华奥林匹克委员会). Čínská republika na Tchaj-wanu se obrátila na švýcarský civilní soud s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, soud však návrhu nevyhověl.

V roce 1981 byla změna stvrzena podpisem Nagojské rezoluce. Malou náplastí na této ráně zůstává skutečnost, že to byla právě tchaj-wanská výprava, která v roce 1960 dosáhla v Římě na první olympijskou medaili, kterou kdy získal čínský sportovec — Yang Chuan-Kwang, přezdívaný železný muž z Asie získal stříbro v desetiboji.

Nezměnilo to ale nic na tom, že od návratu Čínské lidové republiky pod olympijské kruhy drží Mezinárodní olympijský výbor v otázce Tchaj-wanu pro-pekingskou linii. Výkonný výbor MOV několikrát vyloučil jakoukoliv změnu názvu tchaj-wanského zastoupení s odkazem na platnost Nagojské rezoluce.

Sportovci z Tchaj-wanu tak nemohou soutěžit pod vlastní vlajkou ani si při vítězství vychutnat vlastní hymnu. Vyjma takzvaných nezávislých sportovců, kteří na hrách z rozličných důvodu nemohou startovat za vlastní národní olympijský výbor (v nedávné době např. výpravy Ruské federace z důvodu státem řízeného dopingu), jsou tchaj-wanští sportovci jediní, kdo nesoutěží ve vlastních národních barvách.

Asijské hry ve stínu masakru na náměstí Tchien-an-men

Sport se stal v ČLR otázkou státní prestiže nejvyššího významu. Po zdárném prosazení vlastní politiky vůči Tchaj-wanu na globálním sportovním poli se jako další přirozený cíl ČLR jevilo jednoho dne uspořádat vlastní hry.

Série ekonomických změn z konce 70. a počátku 80. let 20. století si stanovila jasný cíl vytvořit v co nejkratší době celosvětově konkurenceschopný stát. Sportovní úspěchy byly přitom jedny z prvních dílčích vítězství, které ČLR mezinárodně zaznamenala.

Vyjma her v Soulu v roce 1988 po svém návratu pod olympijské kruhy neskončila výprava ČLR v pořadí zemí na horším než 4. místě. Pokračující úspěchy dovedly čínské vládní představitele k úvaze, že nazrál čas, aby tento světový svátek sportu poprvé ve své historii zavítal na území Číny a stal se tak součástí novodobého čínského obrození.

Jako předstupeň k pořádání olympijských her a možnost, jak na globálně sledované úrovni získat potřebné zkušenosti s pořádáním takto logisticky náročné akce, se ČLR rozhodla ucházet o pořadatelství Asijských her v roce 1990. Cílem bylo nejen zaznamenat sportovní úspěch před domácím publikem, ale zároveň prosadit se mezinárodně — „úspěšné pořadatelství Asijských her v Pekingu je zásadní pro Komunistickou stranu Číny a pro socialistickou zemi“ zněla jedna z vládních instrukcí. Peking za pomoci významné diplomatické práce dokázal přesvědčit ostatní asijské olympijské výbory a v září 1984 se radoval z úspěšné kandidatury, když výrazným rozdílem porazil japonskou Hirošimu.

Po krvavém potlačení prodemokratických demonstrací na jaře 1989 dostaly hry v roce 1990 úplně jiný náboj. Západní demokracie brutální zásah na náměstí Nebeského klidu i v dalších městech odsoudily, na ČLR byly uvaleny mezinárodní sankce a komunistická vláda potřebovala rychle svou reputaci vylepšit.

Nový generální tajemník KS Číny Ťiang Ce-min navštívil připravující se sportovce během Svátků jara pár měsíců před začátkem her a vyzýval je k co největšímu úsilí. Předseda vlády Li Pcheng, který o rok dříve v Pekingu vyhlásil stanné právo, jež vedlo k ozbrojenému zásahu proti obyvatelstvu, volal po celonárodní podpoře pořadatelství s cílem uspořádat ty „nejlepší hry“.

Volání západních zemí po bojkotu her nebylo vyslyšeno a her v Pekingu se pod heslem „jednota, přátelství a pokrok“ (团结、友谊、进步) zúčastnil rekordní počet šestatřiceti výprav. Domácí reprezentanti dominovali medailovému pořadí, celkové náklady ve výši 25 miliard RMB byly známkou toho, že čínská vláda pořadatelství nevzala na lehkou váhu a že je schopna akci takového rozměru uspořádat.

Asijské hry rovněž zaznamenaly jedno politické vítězství pro ČLR. Rok před vlastními hrami Čínský olympijský výbor a Olympijský výbor Čínské Tchaj-peje uzavřely vlastní dohodu, která potvrdila znění Nagojské rezoluce.

Západní média však byla ve svém hodnocení Asijských her střízlivější. Upozornila především na více než jeden tisíc popravených v období bezprostředně předcházejícím hrám a rostoucí utlačování obyvatelstva během příprav i her jako takových. Šlo tak o jistou předzvěst postoje západních zemí k budoucím čínským kandidaturám na pořádání olympijských her.

První olympijský neúspěch

S nově nabytým sebevědomím ČLR směřovala k pořadatelství letních olympijských her v roce 2000. Zkraje roku 1991 podala Státní správa sportu (国家体育总局), Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo financí a vedení hlavního města Pekingu Státní radě „Žádost o instrukce k podání kandidatury na konání olympijských her v Pekingu v roce 2000“ (关于申请在北京承办2000年奥运会的请示).

Koncem února 1991 Peking oficiálně podal přihlášku Mezinárodnímu olympijskému výboru. Kandidatura se ihned stala jednou z priorit zahraniční politiky. Na 5. zasedání 7. Všečínského shromáždění lidových zástupců tehdejší premiér Li Pcheng ve vládní zprávě uvedl, že „Vláda ČLR podporuje Peking v jeho kandidatuře na pořádání her v roce 2000“.

Kandidatura však přišla v době největších geopolitických změn od konce II. světové války. S rozpadem Sovětského svazu skončila jedno období vlády leninského politického systému nad podstatnou částí světa a ve Spojených státech se o místo prezidenta ucházel Bill Clinton, který kritizoval Bushovu administrativu za laxní přístup vůči ČLR.

Měsíc před svým vítězstvím ve volbách na podzim roku 1992 prohlásil, že nehodlá vůči ČLR uplatnit doložku nejvyšších výhod, dokud Peking nezlepší ochranu lidských práv v zemi. V roce 1993 pak americká Sněmovna reprezentantů přijala usnesení, ve kterém vyzvala Mezinárodní olympijský výbor, aby zamítl čínskou kandidaturu z důvodu pokračujícího potlačování základních lidských práv. Na šedesát amerických senátorů zaslalo každému ze členů MOV dopis, ve kterém je žádali, aby hlasovali proti Pekingu.

Ve snaze zvrátit nepříznivě se jevící situaci se ČLR se žádostí o podporu obrátila na africké země, se kterými v oblasti sportu spolupracovala, a kde dlouhodobě investovala do rozvoje sportovní infrastruktury. Přes tvrdý odpor západních zemí dokázal Peking první tři kola tajného hlasování v září roku 1993 vyhrát.

Ve čtvrtém a rozhodujícím však o dva hlasy podlehl vítěznému Sydney. Později se právě hlasy afrických členů MOV ukázaly jako rozhodující — několik z nich se přitom zapletlo do údajného korupčního skandálu, jenž měl zosnovat předseda Australského olympijského výboru.