Od letních k zimním: Tibet a olympijské hry v Čínské lidové republice
Jarmila PtáčkováPřed dvaceti lety Peking jako kandidát na pořádání letních olympijských her sliboval občanské svobody a lidská práva, včetně zlepšení podmínek v Tibetu. Ale letos na prahu zimních olympijských her jsou represe důslednější než kdy dříve.
Lhostejnost světové veřejnosti k očividnému porušování principů Olympijské charty posiluje ambice Čínské lidové republiky stát se tvůrcem mezinárodně uznávaných norem.
V roce 2001 získala Čínská lidová republika (ČLR) své první olympijské hry pro rok 2008. Olympijský výbor odůvodnil svoje rozhodnutí čínskou politikou otevírání se světu a důvěrou, že pořádání her v Pekingu napomůže rozvoji směrem k demokracii a kulturní, náboženské a etnické toleranci. V roce 2001 v souvislosti s kandidaturou na konání olympijských her se ČLR zlepšit svobodu tisku a úroveň ochrany lidských práv, stejně jako ochranu životního prostředí, zavazovala.
Wang Wej, tehdejší generální tajemník Výboru pro získání olympijských her v Pekingu, pronesl 12. července v Moskvě, den před rozhodnutím Olympijského výboru: „Myslím, že médiím poskytneme plnou svobodu při podávání zpráv z Číny… Za toto jsme se zaručili v kandidátním spise, a tak média z celého světa budou v Číně vítána… Jsme přesvědčeni, že příchod her do Číny napomůže nejen ke zlepšení naší ekonomiky, ale také ke zlepšení všech sociálních podmínek včetně vzdělávání, zdravotnictví a lidských práv…”
Kandidátní spis předložený Mezinárodnímu olympijskému výboru se však o lidských právech nezmiňuje, pouze vyzdvihuje ekologický plán a skutečně slibuje i nulová omezení pro novináře pokrývající olympijské hry. Součástí předmluvy kandidátního spisu je také dopis tehdejšího premiéra Ču Žung-ťiho, který uvádí, že čínská vláda se zavazuje jednat v souladu s Olympijskou chartou.
Zmínka o lidských právech stejně tak chybí v oficiální zprávě k olympijským hrám z roku 2008. Místo lidských práv se zde vyzdvihuje všeobecná podpora čínského lidu, včetně příslušníků všech etnických menšin, což rezonuje s dlouhodobou snahou ČLR navodit jak na národní, tak na mezinárodní úrovni dojem celkové občanské spokojenosti. Skutečná situace však byla a je odlišná. Ilustrovat to může postavení tibetské menšiny.
Zklamané naděje a represe
Před prvními olympijskými hrami v Pekingu by se celková situace v ČLR dala označit jako náznak politického uvolnění — a to bylo patrné i v tibetských oblastech. Rok 2008 se v tomto ohledu stal zlomovým, nikoliv však způsobem, který představitelé ČLR slibovali, když se snažili pořadatelství olympijských her získat.
Místo očekávané podpory etnické tolerance a uplatnění demokratických principů nastal pravý opak. Zásadně se posílily represe vůči jakýmkoliv projevům, které neodpovídaly oficiální rétorice kladoucí důraz na přínosy socialistického zřízení a jednotu národností pod vedením komunistické strany a většinového etnika Chanů.
V březnu 2008 Tibeťané v masivním měřítku projevovali nespokojenost s čínskou správou tibetských oblastí. Z obavy, aby takovéto projevy veřejného mínění v olympijském roce nenarušily dojem harmonické Číny a spokojeného obyvatelstva, tak čínská vláda výrazně zpřísnila kontrolu tibetské populace.
Okamžitě po protestech se do tibetských autonomních regionů i mimo vlastní Tibet přesunul velký počet vojenských jednotek. Velmi rychlý přesun umožnila nová síť infrastruktury v západní Číně, kterou vláda ČLR propaguje jako součást „daru rozvoje tibetskému lidu“. Armádní jednotky v tibetských oblastech už zůstaly natrvalo.
Zatýkání a omezování svobody pohybu
Následně proběhlo hromadného zatýkání nejen účastníků demonstrací, ale i mnoha veřejně působících intelektuálů a osob z kulturních kruhů, přestože nebyli přímými účastníky demonstrací. Důvodem pro zatčení mohl být například jen obrázek tibetské vlajky v počítači, který ani nebyl sdílen. Lidé mizeli bez oficiálního obvinění, nikdo nevěděl kam, a jejich rodinám se nedostávalo zpráv o tom, zda se ještě vrátí. Tato praxe je běžná dodnes.
Zatčení byli zadržováni mimo oficiální detenční či vazební objekty, na utajených místech. Byli vystaveni opakovaným a dlouhým výslechům, byl jim odepírán spánek a zakázáno mluvit mezi sebou tibetsky. Zadržovaní lidé pak byli po několika měsících propouštěni, ale jen za podmínky splacení vysoké kauce, kterou si mnozí nemohli dovolit. Propuštění bylo podmínečné s šestiměsíční lhůtou, během které měli dokázat změnu svého smýšlení, jinak hrozilo obvinění z vlastizrady.
Volný pohyb osob omezily kontrolní stanice na silnicích vedoucích do tibetských oblastí, na život uvnitř měst pak začal dohlížet komplexní kamerový systém. Tibeťané cestující do Tibetské autonomní oblasti z jiných částí Číny, byli zadržování a při vstupu na její území jim byly dočasně zabavovány doklady. Cizincům byl zakázán přístup do mnoha oblastí obývaných tibetskými komunitami i mimo Tibetskou autonomní oblast.
Brutální a násilný postoj čínských ozbrojených sil se projevoval i po skončení březnových demonstrací. Například mniši, kteří během dubna 2008 v provincii Čching-chaj žádali propuštění svých nedávno zatčených kolegů, byli zbiti ozbrojenými jednotkami.
V některých tibetských městech ozbrojené síly demonstrovaly autoritu čínského státu výjezdy nákladních vozů osazených vyzbrojenými vojáky, které se opakovaly každou hodinu. Státní zaměstnanci patřící k tibetskému etniku, měli zakázáno vzít si dovolenou a museli být v práci i během víkendů, aby mohli zůstat pod dozorem. Tibetské slavnosti a tradiční shromažďování bylo zakázáno i několik let poté.
Stranické a státní orgány začaly cíleně podněcovat čínskou veřejnost proti Tibeťanům, které nazývají separatisty, nevděčníky a narušiteli čínské sociální a ekonomické harmonie a označují je za brzdu rozvoje a modernizace. Za hlavního vůdce „teroristických operací proti čínskému státu“ čínské úřady označují Dalajlámu. ¨
Následkem popsané kampaně se veřejné mínění po celé Číně obrátilo proti Tibeťanům. Ti se pak začali setkávat s komplikacemi, například při cestování po Číně, kdy je jim odpíráno ubytování v hotelech.
Poučení z roku 2008: počínšťování jako záruka stability a jednoty
Protesty v roce 2008 vedení v Pekingu překvapily a následná tvrdá opatření měla zajistit, aby nic nepokazilo pozitivní obraz Číny během olympijských her. Od té doby uplynulo téměř čtrnáct let, během nichž vedení Čínské lidové republiky vynaložilo mnoho energie na to, aby podobným překvapením předešlo.
Zpřísněná kontrola tibetské populace spočívá v absolutním dohledu nad pohybem obyvatel, kontrole přísunu finančních zdrojů do oblastí, kde žijí tibetské komunity, a v regulaci vzdělání a náboženské praxe. Výrazné zpřísnění můžeme pozorovat od roku 2017, kdy čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil, že budoucnost ČLR patří rozvoji společnosti s „čínskými rysy“. „Počínštit“ se tak má i náboženská praxe a každodenní život.
Náboženské instituce jako centra autority se i mimo tibetské oblasti staly jedním z terčů cíleného počínšťování. Všechna náboženství praktikovaná v Číně musí být „více čínská… a sloužit zájmům socialismu“.
Před každým tibetským klášterem nyní vlaje rudá vlajka. Představení klášterů se musí účastnit kurzů takzvané vlastenecké výchovy, vstup do mnišského řádu je omezován. Některé kláštery jsou bořeny a celkově je patrná snaha o sekularizaci buddhistických institucí. Vláda také omezuje náboženské svátky a nabádá Tibeťany, aby přestali dávat peněžní dary klášterům. Oficiálně jsou tyto požadavky označeny za součást celostátního boje s chudobou.
Dlouhodobou snahou čínské vlády je také získat kontrolu nad volbou nového Dalajlámy a reinkarnací vysokých lamů, jejichž tradiční autoritu mezi tibetskou populací chce omezit. Jako součást počínšťování se zavádí také praxe označování příslušníků etnických menšin nikoliv jejich vlastním etnonymem, ale jako „občané Číny“. Toto pravidlo je prosazováno především v komunikaci se zahraničím.
Státem podporovaná proti-tibetská nálada mezi čínskou veřejností částečně napomáhá ospravedlnit také další kroky omezující projevy tibetské kultury a omezování základních občanských práv a svobod Tibeťanů na území ČLR. Je to například odpírání práva na vlastnictví cestovního pasu, dokonce omezování práva cestovat po Číně — při nákupu jízdenky je třeba předložit občanský průkaz, na němž se ověřuje „sociální skóre“ — a je-li nevyhovující, žadatel jízdenku nedostane.
Dalším problémem je masové usazování převážně nomádské populace. Jeden z důvodů, které vedly v poslední době k zoufalému vyjádření nespokojenosti s upíráním práva rozhodnout o vlastním způsobu života drastickou formou sebeupálení. Od roku 2009 takto zemřelo nejméně sto padesát lidí. Jiný projev nesouhlasu v současnosti prakticky není možný v důsledku systematické kontroly pohybu a komunikace tibetského obyvatelstva a strachu z možných následků.
Takže znovu olympijské hry v Pekingu…
Peking byl znovu vybrán jako organizátor zimních olympijských her pro rok 2022 v roce 2015, kdy již bylo naprosto zřejmé, že konání letních olympijských her v roce 2008 místo uvolnění a tolerance přineslo v zemi zesílení represí. Také bylo zcela zřejmé, že ČLR se stává mocností aspirující na to, určovat podobu mezinárodních pravidel a sdílených hodnot.
Přístup čínského vedení vůči vlastnímu obyvatelstvu je zřetelně v rozporu s principy Olympijské charty. Souhlas s pořadatelstvím olympijských her v Pekingu tak znamená zároveň tichý souhlas s potlačováním základních občanských svobod a etnickou diskriminací. Takto se nejen vyprazdňují ušlechtilé olympijské ideály, ale nepřímo i se tím podporují i čínské ambice určovat normy a pravidla v mezinárodním měřítku.