Olympijské představy o správném chování žen

Martina Dobrovolná

Je úžasné, že ještě na počátku 21. století může někdo rozumovat o ženách ve sportu tak jako místopředseda Českého olympijského výboru Haník. Neměli bychom se začít více ptát přímo žen?

Ženám neustále někdo podsouvá, jak by se měly chovat. Od útlého dětství slýchají, jak mají správně sedět, jak vypadá co nejladnější chůze, nebo jak se smát a příliš u toho necenit zuby. Ženy jakoby pohoršovaly už samou svojí působností v jistých profesních sférách nebo tím, že se nají po osmé hodině večerní.

Dostávají lekce z toho, jak být úspěšné (a především krásné a štíhlé), ale nově také z toho, jak nepodléhat diktátu úspěchu a vzdát se vrcholových sportovních výkonů ve prospěch mateřství, praní ponožek a žehlení košil. Aspoň to vyplývá z článku i rozhovoru současného místopředsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka, který ženy naopak oceňuje za vykonávání tradiční role spojené s mateřskou péči a péči o manžela. Doslova v něm říká, že „Ženy snáší hůř úspěch”.

Takže ženy hůř snáší úspěch? Škoda, že o tom mudrc Haník nezkoušel přesvědčit třeba Martinu Navrátilovou. Byl by to pořad roku. Repro DR

Lekce úspěchu pro ženy a protimoc žen

Možná že odpověď, v níž figurují proměnné úspěch a představa o ideálním, nebo spíše adekvátním ženství, stojí trochu jinak. Skutečně je to tak, že se ženy bojí konfrontace, nechtějí vyhrávat a úspěch nesnášejí, raději trénují a jejich hrdinství spočívá ve vykonávání domácích prací?

Nebo je to spíše tak, že ženy jsou do této role po staletí manipulovány, a připravují tak vhodný terén pro úspěch mužů? Je jim dostatečně dlouho podsouváno, že úspěch, racionalita, věda, rozhodnost a hrdinství jsou pro muže, kdežto ženám náleží svět emocí, mateřské péče, obětavosti, něhy a vynucené vizuální krásy, protože především podle ní budou posuzovány, a když se rozhodnou pro studium jaderné fyziky, rázem budou „za chlapa”?

Na počátku 21. století by se zdálo, že toto zjednodušující dělení do binárních opozic bude dávno překonáno a ženám se jako samozřejmost dostane rovný přístup ke vzdělání, platová rovnost, rovnoměrné zastoupení v politických funkcích a také bezbariérový a nepředsudečný přístup do světa sportu. Bohužel není tomu tak.

Ba co hůř, ženy mohou být internalizovaným mužským pohledem dohnané až k poruchám stravování, jak se v mnoha případech ukazuje, čerstvě u Gabriely Koukalové. O to ostudnější jsou doporučení tak významného představitele sportovního světa typu, že „ženy by měly méně papat“ - jak se tento předpoklad slučuje s vykonáváním domácích prací a následného mateřství? Jaká je potom volba ženy? Když je vzornou matkou a pečovatelkou, může už papat více, nebo jí pak stejně hrozí, že si muž najde milenku, protože žena v kolotoči povinností a péče ztrácí správnou jiskru?

Protimoc ženy bohužel stále spočívá v tom, že dovedně spojuje role, které muži nejsou nuceni řešit. Oč snadnější je pak říct, že ženy snášejí úspěch hůře.

Nejsou na něj nastavené, nebo spíše naučené - v průběhu socializace si osvoují jiné kódy chování. Jejich lekce úspěchů pak často spočívají v tom, být krásnou, pečující a také neodporující manželkou. A to je možná na úspěch — nebo i jen pocit štěstí — trochu málo.

Diktát mateřství vs. diktát úspěchu

Výkonnost ženy přitom často není o nic menší než výkonnost muže. Naopak, čas ženy často pracuje pro něj, už od samotného narození. Předseda olympijského výboru si této skutečnosti cení a je pro něj hrdinstvím, přesto jen málo nebo vůbec nezdůrazňuje, že se jedná o „hrdinství”, které je nezřídka vykoupeno obětí vlastního kariérního úspěchu.

Jeden diktát je tak vytloukán klínem jiného diktátu. Podřízení se diktátu mateřství je, jak se zdá, z jeho pohledu přirozené - a vnímá jej jako samozřejmost - spíš než jím zmiňované podřízení se diktátu úspěchu, které ženám údajně nejde nebo nesvědčí.

Proč však nerozebírá, co stojí za oběma diktáty a také fakt, že řada žen požadavky obou „diktatur“ často splní? Viz příklad současné matky a sportovkyně Báry Špotákové zmiňovaný v průběhu rozhovoru pro DV TV Martinem Veselovským.

Zdejší ohlasy kampaně #MeToo i tento pohled ve mně bohužel podporují dojem, že ženy jsou nadále, byť jen symbolicky, umlčovány a usměrňovány, vměstnávány do mužského pohledu a zajetých sociálních očekávání. Otevírat témata jako #MeToo nebo problém anorexie ve světě sportu pak současně stále předpokládá, že ženy, které se odváží ozvat, budou vnímány jako potížistky, hysterky nebo ojedinělé výjimky a výstřední typy.

Místo toho, aby se téma odborně analyzovalo, diskutovalo s chladnou hlavou a také s ohledem na rozkrývaní skrytých mocenských vztahů ve společnosti, máme snad dál předstírat, že očekávání od mužů a žen jsou neměně dána a vytváření vzájemnosti mezi mužem a ženou stojí a padá na tom, že muž bude živit ženu a ta mu večer navaří a vyžehlí košili.

Pokud zůstaneme jen u toho, pak bude opravdu snadné tvrdit, že ženy by neměly podřizovat svůj život diktátu úspěchu, ale diktátu praní ponožek a žehlení košil pro celou rodinu, protože v tom spočívá jejich naučená životní lekce a naučený životní úspěch v tomto systému panství mužů a mnohdy nekonečné přizpůsobivosti žen. Přitom je přece možné jít také jinou cestou: posilování jejich hlasu ve společnosti.

Ptejme se, jak věci vidí samy ženy. Neznamená to nutně, že lidstvo pak vyhyne na sníženou porodnost.