Ženám neustále někdo podsouvá, jak by se měly chovat. Od útlého dětství slýchají, jak mají správně sedět, jak vypadá co nejladnější chůze, nebo jak se smát a příliš u toho necenit zuby. Ženy jakoby pohoršovaly už samou svojí působností v jistých profesních sférách nebo tím, že se nají po osmé hodině večerní.

Dostávají lekce z toho, jak být úspěšné (a především krásné a štíhlé), ale nově také z toho, jak nepodléhat diktátu úspěchu a vzdát se vrcholových sportovních výkonů ve prospěch mateřství, praní ponožek a žehlení košil. Aspoň to vyplývá z článku i rozhovoru současného místopředsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka, který ženy naopak oceňuje za vykonávání tradiční role spojené s mateřskou péči a péči o manžela. Doslova v něm říká, že „Ženy snáší hůř úspěch”.

Takže ženy hůř snáší úspěch? Škoda, že o tom mudrc Haník nezkoušel přesvědčit třeba Martinu Navrátilovou. Byl by to pořad roku. Repro DR

Lekce úspěchu pro ženy a protimoc žen

Možná že odpověď, v níž figurují proměnné úspěch a představa o ideálním, nebo spíše adekvátním ženství, stojí trochu jinak. Skutečně je to tak, že se ženy bojí konfrontace, nechtějí vyhrávat a úspěch nesnášejí, raději trénují a jejich hrdinství spočívá ve vykonávání domácích prací?

Nebo je to spíše tak, že ženy jsou do této role po staletí manipulovány, a připravují tak vhodný terén pro úspěch mužů? Je jim dostatečně dlouho podsouváno, že úspěch, racionalita, věda, rozhodnost a hrdinství jsou pro muže, kdežto ženám náleží svět emocí, mateřské péče, obětavosti, něhy a vynucené vizuální krásy, protože především podle ní budou posuzovány, a když se rozhodnou pro studium jaderné fyziky, rázem budou „za chlapa”?

Na počátku 21. století by se zdálo, že toto zjednodušující dělení do binárních opozic bude dávno překonáno a ženám se jako samozřejmost dostane rovný přístup ke vzdělání, platová rovnost, rovnoměrné zastoupení v politických funkcích a také bezbariérový a nepředsudečný přístup do světa sportu. Bohužel není tomu tak.

Ba co hůř, ženy mohou být internalizovaným mužským pohledem dohnané až k poruchám stravování, jak se v mnoha případech ukazuje, čerstvě u Gabriely Koukalové. O to ostudnější jsou doporučení tak významného představitele sportovního světa typu, že „ženy by měly méně papat“ - jak se tento předpoklad slučuje s vykonáváním domácích prací a následného mateřství? Jaká je potom volba ženy? Když je vzornou matkou a pečovatelkou, může už papat více, nebo jí pak stejně hrozí, že si muž najde milenku, protože žena v kolotoči povinností a péče ztrácí správnou jiskru?

Protimoc ženy bohužel stále spočívá v tom, že dovedně spojuje role, které muži nejsou nuceni řešit. Oč snadnější je pak říct, že ženy snášejí úspěch hůře.

Nejsou na něj nastavené, nebo spíše naučené - v průběhu socializace si osvoují jiné kódy chování. Jejich lekce úspěchů pak často spočívají v tom, být krásnou, pečující a také neodporující manželkou. A to je možná na úspěch — nebo i jen pocit štěstí — trochu málo.

Diktát mateřství vs. diktát úspěchu

Výkonnost ženy přitom často není o nic menší než výkonnost muže. Naopak, čas ženy často pracuje pro něj, už od samotného narození. Předseda olympijského výboru si této skutečnosti cení a je pro něj hrdinstvím, přesto jen málo nebo vůbec nezdůrazňuje, že se jedná o „hrdinství”, které je nezřídka vykoupeno obětí vlastního kariérního úspěchu.

Jeden diktát je tak vytloukán klínem jiného diktátu. Podřízení se diktátu mateřství je, jak se zdá, z jeho pohledu přirozené - a vnímá jej jako samozřejmost - spíš než jím zmiňované podřízení se diktátu úspěchu, které ženám údajně nejde nebo nesvědčí.

Proč však nerozebírá, co stojí za oběma diktáty a také fakt, že řada žen požadavky obou „diktatur“ často splní? Viz příklad současné matky a sportovkyně Báry Špotákové zmiňovaný v průběhu rozhovoru pro DV TV Martinem Veselovským.

Zdejší ohlasy kampaně #MeToo i tento pohled ve mně bohužel podporují dojem, že ženy jsou nadále, byť jen symbolicky, umlčovány a usměrňovány, vměstnávány do mužského pohledu a zajetých sociálních očekávání. Otevírat témata jako #MeToo nebo problém anorexie ve světě sportu pak současně stále předpokládá, že ženy, které se odváží ozvat, budou vnímány jako potížistky, hysterky nebo ojedinělé výjimky a výstřední typy.

Místo toho, aby se téma odborně analyzovalo, diskutovalo s chladnou hlavou a také s ohledem na rozkrývaní skrytých mocenských vztahů ve společnosti, máme snad dál předstírat, že očekávání od mužů a žen jsou neměně dána a vytváření vzájemnosti mezi mužem a ženou stojí a padá na tom, že muž bude živit ženu a ta mu večer navaří a vyžehlí košili.

Pokud zůstaneme jen u toho, pak bude opravdu snadné tvrdit, že ženy by neměly podřizovat svůj život diktátu úspěchu, ale diktátu praní ponožek a žehlení košil pro celou rodinu, protože v tom spočívá jejich naučená životní lekce a naučený životní úspěch v tomto systému panství mužů a mnohdy nekonečné přizpůsobivosti žen. Přitom je přece možné jít také jinou cestou: posilování jejich hlasu ve společnosti.

Ptejme se, jak věci vidí samy ženy. Neznamená to nutně, že lidstvo pak vyhyne na sníženou porodnost.