Biatlonistka Gabriela Koukalová vydala nedávno autobiografickou knihu, ve které mimo jiné popisuje psychické potíže, kterým čelila v průběhu své sportovní kariéry. Koukalová se od juniorských let potýkala s poruchou příjmu potravy. Hladověla a zvracela, aby se dostala na co nejnižší váhu.

Její přiznání, kterým sama Koukalová zamýšlela spíše pomoci ostatním, využili někteří muži k tomu, aby spíše ubližovali. Nepříliš erudovaní odborníci v reakci na Koukalovou prostřednictvím médií vykřikují, že ženy by se vůbec neměly věnovat vrcholovému sportu.

Místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník prezentoval v časopise Reflex výtrysk frustrace, kterou v něm zřejmě vzbudily stovky úžasných sportovních výkonů českých sportovkyň. Roky přihlížení triumfům Sáblíkové, Neumannové, Strachové, Špotákové, Koukalové a dalších v nešťastném muži vytvořilo názor, že ženy do vrcholového sportu nepatří, a měly by se raději věnovat rodině a domácnosti.

To samé se přihodilo neúspěšnému olympionikovi, dnes psychologovi a psychoterapeutovi Milanovi Studničkovi, kterému dal prostor iDNES.cz. V dlouhém rozhovoru Studnička prezentuje svůj názor, že ženy do sportu nepatří a podpírá ho pavědeckými pseudofakty postavenými výhradně na těch nejomšelejších genderových stereotypech.

Ženy prý nejsou soutěživé, protože holčičky ve školce se podle něj nikdy nehádají a harmonicky kooperují na všech aktivitách. Škoda, že pana Studničku během studia psychologie nevzali na exkurzi do školky.

↗

Namísto snahy o pochoepní a poctivé debaty o příčinách psychických problémů vrcholových sportovců se Gabriela Koukalová dočkala přehlídky sexismu. Foto Pavel Hrdlička, WmC

To, že psychoterapeut v rozhovoru dále hovoří o svých pacientkách, údajně vrcholových sportovkyních, za použití výrazů jako „jedna je psychicky labilnější než druhá“, je spíš agenda pro etickou komisi Asociace psychologů, nikoliv pro tento komentář. Rozhovor zakončuje bývalý, nepříliš úspěšný sportovec radou, jak si mají muži správně vybrat partnerku; pokud žena vykazuje známky soutěživosti, je to důkaz o její méněcennosti, takže by ji měl muž okamžitě poslat k vodě.

Mohlo by se zdát, že výlevy výše citovaných pánů jsou výpisky z dobových pamfletů proti sufražetkám a prvním účastnicím olympiády. Bohužel se skutečně jedná o autentický současný materiál.

Je to příznak krize maskulinity, kdy se slabí muži vymezují proti silným ženám? Možná ano. V České republice mají ve vrcholovém sportu úspěch převážně ženy, stačí se podívat na výsledky ankety Sportovec roku, kterou i letos s nejvyšší pravděpodobností získá žena - Ester Ledecká, sportovní zázrak, který letos v únoru šokoval svět.

Přihlížet uragánu úspěchů úžasných žen zřejmě není pro část mužů vůbec jednoduché. Na projevenou slabost silné ženy se slabí muži slétnou jako supi na mršinu. Slabosti mužů - sportovců přitom okázale ignorují.

Deprese i sebevraždy jsou ve vrcholovém sportu běžné i u mužů

Když Haník a Studnička rádoby zasvěceně vykládají o neschopnosti žen prospívat v prostředí vrcholového sportu, je pozoruhodné, že psychickým útrapám mužů-sportovců se vyhýbají velmi širokým obloukem. Pravda je však taková, že psychické obtíže, deprese, poruchy příjmu potravy a dokonce sebevraždy, jsou mezi vrcholovými sportovci-muži časté. V náchylnosti k závažným psychickým problémům v krutém prostředí profesionálního sportu se muži od žen asi moc neliší.

S poruchou příjmu potravy se často potýkají muži, pro jejichž sport je důležitá nízká váha a vysoký výkon. Americký cyklista Guy East o sobě otevřeně promluvil jako o anorektikovi a bulimikovi, podobně jako další cyklista, dopingovým skandálem poznamenaný Tyler Hamilton. Týmový kolega slavnějšího Lance Armstronga během své kariéry trpěl poruchou příjmu potravy, která se nápadně podobala té, kterou ve své knize popisuje Gabriela Koukalová.

Poté, co Hamiltonovi okolí naznačilo, že je jeho postava mohutnější než by měla být, přestal jíst, zvýšil tréninkovou zátěž a bral prášky na spaní, které utlumily jeho hlad. Prášky na spaní jako tlumič hladu jsou mezi sportovci s poruchou příjmu potravy zřejmě rozšířené, triatlonista a bulimik Jesse Thomas v žertu o své nemoci vyprávěl slovy: „Bože, já měl takový hlad, že jsem si musel dát šlofíka.”

Sportovce-muže ale netrápí jen bulimie a anorexie. Ve větší míře to jsou deprese a další psychické problémy, které mohou končit sebevraždou. V loňském roce si vzali život dva čeští fotbalisté; krátce po sobě spáchali sebevraždu David Bystroň a František Rajtoral.

Podle výzkumu organizace FIFPro v letech 2007 až 2013 spáchalo sebevraždu přes dvacet profesionálních fotbalistů v průběhu kariéry či krátce po jejím ukončení. V září 2014 si sáhl na život hokejista Miroslav Hlinka. Sebevraždu spáchali rovněž hokejista Pavel Kábrt, motocyklový závodník Jaroslav Huleš či skokan na lyžích Vladimír Podzimek, případů sebevražd sportovců bychom ale v České republice našli víc.

Problém existuje i za našimi hranicemi, sebevraždu spáchal například německý fotbalista Robert Enke nebo americký hokejista Rick Rypien, dalších případů ze světa jsou desítky. Většina sportovců, kteří si sáhli na život, tak učinila v průběhu vrcholové sportovní kariéry, která na ně činila obrovský psychický nátlak. Deprese a myšlenky na sebevraždu se nevyhýbají ani těm nejlepším z nejlepších.

Historicky nejúspěšnější plavec všech dob, slavný Michael Phelps přiznal, že se potýkal s velmi silnými depresemi a pomýšlel na sebevraždu. Nejhorší stavy zažíval v období svých největších triumfů, po Olympiádě v roce 2012. „Děkuji bohu, že jsem si nevzal život,” popisoval veřejnosti otevřeně své deprese z extrémní psychické a fyzické zátěže, kterou na něj kladla jeho hyperúspěšná kariéra.

Phelps se s pomocí psychiatrů ze svých problémů dostal. „It's OK not to be OK," řekl letos v lednu a americká média jeho sdělení šířila dál. My v České republice to bohužel máme jinak.

Místo debaty o abnormálních tlacích, které vytváří vrcholový sport, a možnostech, jak sportovcům i sportovkyním pomáhat, tu na Gabrielu Koukalovou, a záhy dokonce na všechny vrcholové sportovkyně, začali někteří „mediální experti” házet sexistickou špínu a část médií jim v tom s radostí vyšla vstříc.