Případ Koukalová: namísto debaty o psychických problémech festival sexismu

Johana Chylíková

Otevřená zpověď biatlonistky Gabriely Koukalové nám nabídla příležitost debatovat o psychických problémech vrcholových sportovců. Koukalová totiž zdaleka není sama. Namísto toho nabídla česká média festival sexismu.

Biatlonistka Gabriela Koukalová vydala nedávno autobiografickou knihu, ve které mimo jiné popisuje psychické potíže, kterým čelila v průběhu své sportovní kariéry. Koukalová se od juniorských let potýkala s poruchou příjmu potravy. Hladověla a zvracela, aby se dostala na co nejnižší váhu.

Její přiznání, kterým sama Koukalová zamýšlela spíše pomoci ostatním, využili někteří muži k tomu, aby spíše ubližovali. Nepříliš erudovaní odborníci v reakci na Koukalovou prostřednictvím médií vykřikují, že ženy by se vůbec neměly věnovat vrcholovému sportu.

Místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník prezentoval v časopise Reflex výtrysk frustrace, kterou v něm zřejmě vzbudily stovky úžasných sportovních výkonů českých sportovkyň. Roky přihlížení triumfům Sáblíkové, Neumannové, Strachové, Špotákové, Koukalové a dalších v nešťastném muži vytvořilo názor, že ženy do vrcholového sportu nepatří, a měly by se raději věnovat rodině a domácnosti.

To samé se přihodilo neúspěšnému olympionikovi, dnes psychologovi a psychoterapeutovi Milanovi Studničkovi, kterému dal prostor iDNES.cz. V dlouhém rozhovoru Studnička prezentuje svůj názor, že ženy do sportu nepatří a podpírá ho pavědeckými pseudofakty postavenými výhradně na těch nejomšelejších genderových stereotypech.

Ženy prý nejsou soutěživé, protože holčičky ve školce se podle něj nikdy nehádají a harmonicky kooperují na všech aktivitách. Škoda, že pana Studničku během studia psychologie nevzali na exkurzi do školky.

Namísto snahy o pochoepní a poctivé debaty o příčinách psychických problémů vrcholových sportovců se Gabriela Koukalová dočkala přehlídky sexismu. Foto Pavel Hrdlička, WmC

To, že psychoterapeut v rozhovoru dále hovoří o svých pacientkách, údajně vrcholových sportovkyních, za použití výrazů jako „jedna je psychicky labilnější než druhá“, je spíš agenda pro etickou komisi Asociace psychologů, nikoliv pro tento komentář. Rozhovor zakončuje bývalý, nepříliš úspěšný sportovec radou, jak si mají muži správně vybrat partnerku; pokud žena vykazuje známky soutěživosti, je to důkaz o její méněcennosti, takže by ji měl muž okamžitě poslat k vodě.

Mohlo by se zdát, že výlevy výše citovaných pánů jsou výpisky z dobových pamfletů proti sufražetkám a prvním účastnicím olympiády. Bohužel se skutečně jedná o autentický současný materiál.

Je to příznak krize maskulinity, kdy se slabí muži vymezují proti silným ženám? Možná ano. V České republice mají ve vrcholovém sportu úspěch převážně ženy, stačí se podívat na výsledky ankety Sportovec roku, kterou i letos s nejvyšší pravděpodobností získá žena - Ester Ledecká, sportovní zázrak, který letos v únoru šokoval svět.

Přihlížet uragánu úspěchů úžasných žen zřejmě není pro část mužů vůbec jednoduché. Na projevenou slabost silné ženy se slabí muži slétnou jako supi na mršinu. Slabosti mužů - sportovců přitom okázale ignorují.

Deprese i sebevraždy jsou ve vrcholovém sportu běžné i u mužů

Když Haník a Studnička rádoby zasvěceně vykládají o neschopnosti žen prospívat v prostředí vrcholového sportu, je pozoruhodné, že psychickým útrapám mužů-sportovců se vyhýbají velmi širokým obloukem. Pravda je však taková, že psychické obtíže, deprese, poruchy příjmu potravy a dokonce sebevraždy, jsou mezi vrcholovými sportovci-muži časté. V náchylnosti k závažným psychickým problémům v krutém prostředí profesionálního sportu se muži od žen asi moc neliší.

S poruchou příjmu potravy se často potýkají muži, pro jejichž sport je důležitá nízká váha a vysoký výkon. Americký cyklista Guy East o sobě otevřeně promluvil jako o anorektikovi a bulimikovi, podobně jako další cyklista, dopingovým skandálem poznamenaný Tyler Hamilton. Týmový kolega slavnějšího Lance Armstronga během své kariéry trpěl poruchou příjmu potravy, která se nápadně podobala té, kterou ve své knize popisuje Gabriela Koukalová.

Poté, co Hamiltonovi okolí naznačilo, že je jeho postava mohutnější než by měla být, přestal jíst, zvýšil tréninkovou zátěž a bral prášky na spaní, které utlumily jeho hlad. Prášky na spaní jako tlumič hladu jsou mezi sportovci s poruchou příjmu potravy zřejmě rozšířené, triatlonista a bulimik Jesse Thomas v žertu o své nemoci vyprávěl slovy: „Bože, já měl takový hlad, že jsem si musel dát šlofíka.”

Sportovce-muže ale netrápí jen bulimie a anorexie. Ve větší míře to jsou deprese a další psychické problémy, které mohou končit sebevraždou. V loňském roce si vzali život dva čeští fotbalisté; krátce po sobě spáchali sebevraždu David Bystroň a František Rajtoral.

Podle výzkumu organizace FIFPro v letech 2007 až 2013 spáchalo sebevraždu přes dvacet profesionálních fotbalistů v průběhu kariéry či krátce po jejím ukončení. V září 2014 si sáhl na život hokejista Miroslav Hlinka. Sebevraždu spáchali rovněž hokejista Pavel Kábrt, motocyklový závodník Jaroslav Huleš či skokan na lyžích Vladimír Podzimek, případů sebevražd sportovců bychom ale v České republice našli víc.

Problém existuje i za našimi hranicemi, sebevraždu spáchal například německý fotbalista Robert Enke nebo americký hokejista Rick Rypien, dalších případů ze světa jsou desítky. Většina sportovců, kteří si sáhli na život, tak učinila v průběhu vrcholové sportovní kariéry, která na ně činila obrovský psychický nátlak. Deprese a myšlenky na sebevraždu se nevyhýbají ani těm nejlepším z nejlepších.

Historicky nejúspěšnější plavec všech dob, slavný Michael Phelps přiznal, že se potýkal s velmi silnými depresemi a pomýšlel na sebevraždu. Nejhorší stavy zažíval v období svých největších triumfů, po Olympiádě v roce 2012. „Děkuji bohu, že jsem si nevzal život,” popisoval veřejnosti otevřeně své deprese z extrémní psychické a fyzické zátěže, kterou na něj kladla jeho hyperúspěšná kariéra.

Phelps se s pomocí psychiatrů ze svých problémů dostal. „It's OK not to be OK," řekl letos v lednu a americká média jeho sdělení šířila dál. My v České republice to bohužel máme jinak.

Místo debaty o abnormálních tlacích, které vytváří vrcholový sport, a možnostech, jak sportovcům i sportovkyním pomáhat, tu na Gabrielu Koukalovou, a záhy dokonce na všechny vrcholové sportovkyně, začali někteří „mediální experti” házet sexistickou špínu a část médií jim v tom s radostí vyšla vstříc.

    Diskuse
    JP
    May 1, 2018 v 13.14
    "Zakázal bych sport"
    ...napsal svého času Ludvík Vaculík.

    A něco na tom doopravdy je.

    Můj bratr - ve svém mládí sám aktivní sportovec - svého času na adresu své dcery prohlásil: "Kdyby chtěla sportovat a dělalo jí to radost - proč ne. Ale vrcholový sport - nikdy!"

    My diváci si vděčně užíváme sportovních triumfů které za nás - a pro nás - vybojují ti druzí. Ale my nevidíme - a ani vidět nechceme - to co za těmi špičkovými sportovními výkony ve skutečnosti stojí.

    Ani tady není možno paušalizovat; jsou bezpochyby sportovci kterým i ta tréninková dřina a to psychické vypětí při závodech za to stojí, a najdou v tom naplnění svého života. Ale například právě v případě Gabriely Soukalové-Koukalové tomu bylo tak, že ona byla už ve svém dětství do toho soukolí sportovních výkonů uvržena, aniž by měla reálnou možnost si sama vybrat a rozhodnout, jestli to skutečně odpovídá jejím životním přáním a tužbám.
    IH
    May 1, 2018 v 16.06
    Zakázal bych reklamu
    Sportu se někdy zastávám, neboť v něm v zásadě stále platí některé jinde chybějící ctnosti: Ve sportovním zápolení nepomáhají zásluhy, protekce, ani popularita. Výkon je vesměs třeba odvést osobně a vždy znovu. Pravidla jsou pro všechny stejná, porušování fair play se trestá, výsledky jsou většinou tak či onak celkem porovnatelné (měřitelné).

    Je jasné, že profesionální sport je velmi náročný, fyzicky i psychicky. Neznám ovšem žádná statistická data, která by prokazatelně doložila, že přináší horší a těžší následky než mnohé jiné jednostranné a vrcholové činnosti, příp. i než převažující pasivita.

    Vrcholový sport může působit jako krajnost, není ale vždy snadné jednoznačně jej vymezit, ani odmítnout... Zlepšení zázemí může do jisté míry zvýšení nároků kompenzovat a hlavně: mimořádně talentovaní jedinci dost dobře nemohou rezignovat na účast v pro ně adekvátní soutěži a konkurenci.

    Přes výše uvedené je jasné, že i ve sportu je nemálo velkých problémů. Mnozí sportovci se těžce nevyrovnávají pouze s řeholí, fyzickým a psychickým vypětím, ale především se slávou a bohatstvím.

    Nepatřím k těm, kteří by nechápali a kritizovali, když sportovec předčasně skončí kariéru. Jde o nesnadné rozhodnutí toho kterého výjimečného jedince. O sportovkyni, jíž se týká článek J. Chylíkové (a mnohé jiné texty), to samozřejmě platí rovněž. Má ovšem právo na vlastní názory a pocity, i na hořkost, a může se o ně podělit s kýmkoli.

    Na jeden ne nevýznamný aspekt přístupu ke sportovkyni upozornila autorka článku. Neméně pozornosti však zaslouží i aspekty další. Opakuji, že nepatřím k těm fandům, kteří sportovci neodpouští, když přestane bojovat v dosavadní disciplíně. Patřím však k těm, kteří vidí, že je dvojnásob těžké závodit v tvrdé sportovní konkurenci, když peníze za reklamu či knihu (a nejlépe oboje) se nabízejí k získání mnohem snáze. Počínající se nová kariéra ovšem nemá úctyhodnost té původní, zatímco zdrojem pozdější hořkosti může být neméně než vrcholový sport.
    JH
    May 1, 2018 v 18.09
    Holčičky se nehádají...
    Moje nejmladší dcera se skutečně nejdřív nehádala - trvalo nějakou dobu, než jsme ji to naučili. Předtím rovnou strkala, kousala a škrábala do obličeje. Tak nevím, co by na ni pan Studnička říkal.
    JN
    May 2, 2018 v 17.07
    Nemyslím si, že je správné
    využívat cizí značku pro vlastní marketingovou kampaň.
    JN
    May 3, 2018 v 8.58
    Článek vyvolává silný dojem,
    že jeho cílem je rozpoutávat a posilovat nepřátelství mezi muži a ženami.

    Nahradíme-li v textu zkusmo některá slova jinými, tento záměr je pak jasně patrný:

    "Její přiznání, kterým sama Koukalová zamýšlela spíše pomoci ostatním, využili někteří ROMOVÉ k tomu, aby spíše ubližovali... Roky přihlížení triumfům BÍLÝCH ČESKÝCH SPORTOVCŮ v nešťastném ROMOVI vytvořilo názor... Je to příznak krize ROMSKÉ IDENTITY, kdy se slabí ROMOVÉ vymezují proti silným BĚLOCHŮM? V České republice mají ve vrcholovém sportu úspěch převážně BĚLOŠI stačí se podívat na výsledky ankety Sportovec roku... Přihlížet uragánu úspěchů úžasných BĚLOCHŮ zřejmě není pro část ROMŮ vůbec jednoduché. Na projevenou slabost SILNÉHO BĚLOŠSKÉHO SPORTOVCE se slabí ROMOVÉ slétnou jako supi na mršinu. Slabosti ROMŮ - sportovců přitom okázale ignorují..."