...napsal svého času Ludvík Vaculík.

A něco na tom doopravdy je.

Můj bratr - ve svém mládí sám aktivní sportovec - svého času na adresu své dcery prohlásil: "Kdyby chtěla sportovat a dělalo jí to radost - proč ne. Ale vrcholový sport - nikdy!"

My diváci si vděčně užíváme sportovních triumfů které za nás - a pro nás - vybojují ti druzí. Ale my nevidíme - a ani vidět nechceme - to co za těmi špičkovými sportovními výkony ve skutečnosti stojí.

Ani tady není možno paušalizovat; jsou bezpochyby sportovci kterým i ta tréninková dřina a to psychické vypětí při závodech za to stojí, a najdou v tom naplnění svého života. Ale například právě v případě Gabriely Soukalové-Koukalové tomu bylo tak, že ona byla už ve svém dětství do toho soukolí sportovních výkonů uvržena, aniž by měla reálnou možnost si sama vybrat a rozhodnout, jestli to skutečně odpovídá jejím životním přáním a tužbám.

Sportu se někdy zastávám, neboť v něm v zásadě stále platí některé jinde chybějící ctnosti: Ve sportovním zápolení nepomáhají zásluhy, protekce, ani popularita. Výkon je vesměs třeba odvést osobně a vždy znovu. Pravidla jsou pro všechny stejná, porušování fair play se trestá, výsledky jsou většinou tak či onak celkem porovnatelné (měřitelné).

Je jasné, že profesionální sport je velmi náročný, fyzicky i psychicky. Neznám ovšem žádná statistická data, která by prokazatelně doložila, že přináší horší a těžší následky než mnohé jiné jednostranné a vrcholové činnosti, příp. i než převažující pasivita.

Vrcholový sport může působit jako krajnost, není ale vždy snadné jednoznačně jej vymezit, ani odmítnout... Zlepšení zázemí může do jisté míry zvýšení nároků kompenzovat a hlavně: mimořádně talentovaní jedinci dost dobře nemohou rezignovat na účast v pro ně adekvátní soutěži a konkurenci.

Přes výše uvedené je jasné, že i ve sportu je nemálo velkých problémů. Mnozí sportovci se těžce nevyrovnávají pouze s řeholí, fyzickým a psychickým vypětím, ale především se slávou a bohatstvím.

Nepatřím k těm, kteří by nechápali a kritizovali, když sportovec předčasně skončí kariéru. Jde o nesnadné rozhodnutí toho kterého výjimečného jedince. O sportovkyni, jíž se týká článek J. Chylíkové (a mnohé jiné texty), to samozřejmě platí rovněž. Má ovšem právo na vlastní názory a pocity, i na hořkost, a může se o ně podělit s kýmkoli.

Na jeden ne nevýznamný aspekt přístupu ke sportovkyni upozornila autorka článku. Neméně pozornosti však zaslouží i aspekty další. Opakuji, že nepatřím k těm fandům, kteří sportovci neodpouští, když přestane bojovat v dosavadní disciplíně. Patřím však k těm, kteří vidí, že je dvojnásob těžké závodit v tvrdé sportovní konkurenci, když peníze za reklamu či knihu (a nejlépe oboje) se nabízejí k získání mnohem snáze. Počínající se nová kariéra ovšem nemá úctyhodnost té původní, zatímco zdrojem pozdější hořkosti může být neméně než vrcholový sport.

Moje nejmladší dcera se skutečně nejdřív nehádala - trvalo nějakou dobu, než jsme ji to naučili. Předtím rovnou strkala, kousala a škrábala do obličeje. Tak nevím, co by na ni pan Studnička říkal.

využívat cizí značku pro vlastní marketingovou kampaň.