Jen jsem to proletěl, ale není mi jasné, co se autorka snaží říct.. Mužské a ženské sporty jsou lidské kategorie, stejně jako je lidská kategorie třeba sport juniorů. Ty kategorie jsou nějak definované a tedy mluvit o předsudcích je nesmyslné. Jsou tak definované nikoli kvůli předsudkům, ale proto, aby to bylo aspoň trochu férové. Kdybychom je neměli, tak by si některé skupiny lidí (třeba ženy, nebo postižení) ani neškrtly.

Je zcela pochopitelné, že lidi více přitahuje ta "absolutní" kategorie (třeba nejrychlejší člověk). A holt je to muž, díky biologii. Stejně tak když autorka píše "V tomto zjednodušeném vidění se hodnota muže odvíjí od jeho síly a hodnota ženy od jejího vzhledu." Takto to přece hodnotí příroda. Tu sice můžete obvinit ze sexismu, ale k čemu vám to bude?

Můžeme si vzít hypotetickou analogii. Třeba juniorská atletika je definována jako kategorie do 20 let. Když se někdo narodí o 2 měsíce dříve, může argumentovat, že by měl mít právo soutěžit v kategorii juniorů, když je mu 20 let a jeden měsíc? Stejně jako případ z článku, jde prostě o speciální situaci, a nějak víceméně arbitrárně se to rozhodne a ta hranice se stanoví.

Někdy by si autoři takových článku zasloužili, aby se jejich vize naplnily.

Přímým a okamžitým důsledkem by bylo zhroucení ženského profesionálního sportu a ze současných desítek disíc profesionálních sportovkyň by zbylo pár desítek...

To mě také napadalo. Profesionální uplatnění žen ve sportu je ve většině disciplín možné jen díky segregaci na muže a ženy. Lidí, kteří se nepočítají jasně k mužskému či ženskému rodu je v populací dnes tak desetina promile. To číslo by samozřejmě mohlo stoupnout. Kdyby se jako ženy mohli soutěžit všichni lidé, kteří se za ženy prohlásí, tak tam pro nikoho jiného místo nebude. Pro úspěch ve sportu lidé udělají cokoliv.

by opravdu znamenala konec ženského profesionálního sportu.

Kterýkoliv sportovec, považovaný za muže, by mohl být na vlastní přání zařazen do kategorie žen.

Svět se už dočista zbláznil!

Mě třeba zaujala tahle věta:

"Dělení na dvě úzce definované skupiny prostě neodpovídá realitě a není udržitelné, protože lidé se rodí v mnoha podobách."

Nechci se hádat, ale neměla by věta, která si za svědka bere realitu, té reálitě i odpovídat?
Ano, lidé se rodí v mnoha podobách, ale není to přece tak, že jeden se cítí mužem, druhá mužem, třetí ženou, čtvrtá ženou, pátý je na kluky, šestá je na holky, sedmý je na obojí, osmý je bezpohlavní, devátá je polymorfka, desátý pedofil, jedenáctá sado, další maso, další má rybí pohlaví atd. atp. etc.
Víc než 90% lidí jsou buď muži nebo ženy, kteří se cítí být muži a ženami (tuším se tomu říká "cis") a moc to neřeší.
A od tohoto rozdělení drtivé většiny se odvíjí ustrojení světa.
Profesiální sport toto rozdělení přirozeně kopíruje ze zcela prostého důvodu - sport je vždy minimálně z části fyzickou disciplínou a ženy jsou oproti mužům o 8 až 15 % slabší. Záleží na metodice srovnávání. Vždycky říkám, že to není nic proti ničemu, tak to nastavila evoluce, nedává smysl, aby ženy hrály proti mužům.

Takže se profesionální sport dělí na mužský a ženský a lidé jako Semenya se zkrátka vynořují jako výjimky z běžného provozu a je třeba hledat citlivé cesty, jak se s podobnými případy nějak férově popasovat.

Opačný směr, který razí autorka článku, a který se opírá o názor, že všechno je jen kultura a že by se ženy a muži a L a G a B a T a Po a Bi atd. měli ve sportu "integrovat" (tj. sportovně spolu soupeřit bez rozdílů), je podle mě úplně mimo.
A vymýšlením disciplín, kde by měly ženy šanci uspět proti mužské konkurenci, se to zachránit nedá..................

Pokusím se autorky zastat, což pro mě nebude jednoduché.

Představme si, že by tenistky musely hrát na "otevřených" turnajích a nesměly na "segregovaných". Rovnalo by se to pro ně zákazu sportu, neboť by se záhy na turnaje téměř nedostávaly, nevydělaly by si ani na účast, nemluvě o tom, že by je přestalo bavit hrát (náhle nevrcholový) tenis. Řekl jsem však, že se pokusím autorky zastat. Tedy: Je nějaký zásadní důvod pro to, že smíšená dvouhra, vzniklá za časů, kdy byl tenis ještě především společenskou záležitostí, jen dožívá na pár tradičních velkých turnajích? Upřímně řečeno, není přece nemožné, aby ženy povinně tvořily polovinu fotbalových týmů (hráčů na hřišti). Bylo by to tvrdé, ale v podstatě by to odpovídalo životu. Vždyť v konkurzech a zaměstnání je tomu nejinak. Tam ovšem ženy dosahují srovnatelné výkonnosti, namítnete možná. Není to však spíše neměřitelnost výkonnosti, která takový přístup leckde umožňuje? Jistě, můžeme si myslet, že na rozdíl od sportu jsou většinou jen sporadické úspěchy žen v oblastech duševní práce a dobře honorovaných funkcí vůbec (sic!) vysvětlitelné poukazy na historii, příp. výchovu. Přece však je faktem, že stále ženy soutěží (musí soutěžit) v jednom závodě s muži a prohrávat, od galerií s díly starých mistrů po dnešní soutěže architektonických návrhů, od vědecké práce až po politiku (kde se nejvíc mluví o kvótách, které by zajistily větší reprezentativnost zastupitelských sborů. Helena Zikmundová tedy odhaluje existující rozpor a pokrytectví. Je přece na společnosti, kdy a kde bude chtít vídat muže a ženy pospolu.

Problém existence poměrně zřídkavých výjimek z duality muž-žena umožňuje taktéž dvojí přístup. Zaprvé liberální, dokud se ovšem z občasného usnadnění vítězství kohosi nestane trvalé pokřivení fair play, jež má ve sportu úctyhodnou a pro společnost důležitou tradici. Ruským basketbalistkám, vzpomínám si, pomáhala kdysi k převaze hráčka Semjonovová, která svou menší pohyblivost nahrazovala enormní výškou asi 210 cm. Hrát ji nechali. Liberální princip zvítězil rovněž v případě atleta Pistoria, předpoklad, že moderní protetická technika může již některé handicapované sportovce zvýhodňovat, byl pominut. Naopak odedávna se ví, že v úpolových sportech musí existovat různé váhové kategorie, aby byl zápas dvou soupeřů zápasem sobě rovných. Vznikla tak ovšem nová nerovnost, do řekněme muší váhy (nekorektní název, že) spadá jen malé procento zdravých sportovců, v některých národech potom vlastně skoro nikdo. A tak dále.

Helena Zikmundová, podotknu realisticky, svým textem obhajuje liberální přístup k nerovnosti. To se mi sice v "čase rozevírání nůžek" nemusí zrovna líbit, přece ji však lze mohu rozumět.