Jihoafrická půlkařka Caster Semenya nikdy neměla šanci uniknout vtipům o tom, že není ženou. Černošské sportovkyně jsou terčem hned několikanásobného ponižování — k nechuti vůči svalnatým ženám se přidává rasistický stereotyp o hrubosti a divoké, animální povaze. Můžete mít obrovské nadání a cílevědomost, můžete být nejlepší na světě, můžete vyhrávat grandslamové tituly ve druhém měsíci těhotenství jako Serena Williams, a přesto o vás budou tisíce lidí na internetu dál psát jako o zvířeti a řešit, co máte mezi nohama.

Caster má ovšem navíc tu smůlu, že se o její anatomii už několik let vedou zcela oficiální spory i mezi atletickými funkcionáři. Přesněji řečeno spor se vede o to, jestli by ji vrozené nastavení jejího těla nemělo diskvalifikovat z ženských závodů. Dnes šestadvacetiletá atletka je totiž intersex žena — narodila se s ženskými i mužskými pohlavními znaky a rigidní svět profesionálního sportu si s tím neví rady. Mezinárodní asociace atletických federací v minulosti nařídila jí a některým dalším sportovkyním brát hormony pro snížení hladiny testosteronu, tato praxe byla ovšem později zrušena. Přesto Caster tráví svůj život v nejistotě, jak dlouho ještě bude mít možnost závodit.

Binarita za každou cenu

Argument pro to, aby se Caster buď přizpůsobila, nebo sport opustila, je zdánlivě prostý: Testosteron jí přináší výhodu, což je vůči soupeřkám nefér. Jenomže když tohle konstatování zasadíte do kontextu, začnou z něj lézt předsudky na všechny strany. Vrcholový sport je totiž plný lidí s vrozenou výhodou. To je tak trochu jeho princip. Špičkové sportovkyně a sportovci mají často nějakou genetickou abnormalitu, která jim dovoluje vyniknout v určitých disciplínách — ať je to svalová dispozice, výška nebo jiná odlišnost. I hormony mohou hrát svoji roli. V mužských sportech ale přirozeně vysokou hladinu testosteronu prakticky nikdo neřeší; trestá se jenom doping a očividná hypermaskulinita je naopak oslavována právě proto, že daného jedince vnímáme jako silnějšího a dominantního.

↗

Testosteron jí prý přináší výhodu, což je vůči soupeřkám nefér. Jenže vrcholový sport je plný lidí s vrozenou výhodou. To je tak trochu jeho princip. Foto Ciamabue, Flickr

V čem je tedy problém v případě Caster a jejího těla? Sport — a ten profesionální zvlášť — si hodně potrpí na škatulky. Téměř každá sportovní disciplína je automaticky rozdělena na mužskou a ženskou část, překryvy jsou výjimečné a mívají přísná pravidla. Je to nastavení, které téměř nikdo nezpochybňuje, i když vzniklo uměle. Genderovou segregaci ve sportu bereme jako přirozenou ne proto, že by ji sport přirozeně vyžadoval, ale protože svět profesionálního sportu je na genderové segregaci postavený, stejně jako celá společnost. Samozřejmě že většina lidí poslušně zapadne do jedné nebo druhé škatulky. Prakticky všem je nám přece od dětství vštěpováno, že vybočovat z přidělené kategorie je hřích, za který zaplatíme daň v podobě výsměchu, nedůvěry, urážek a zásahů do soukromí.

V tomto zjednodušeném vidění se hodnota muže odvíjí od jeho síly a hodnota ženy od jejího vzhledu. Sportovkyním je sice s přimhouřeným okem dovoleno mít vyrýsované svaly nebo široká ramena, nicméně neměly by je nosit jinam než do práce a běda, pokud nevypadají dostatečně žensky v šatech. Caster Semenya jde proti těmto požadavkům. Nesnaží se předstírat oblé křivky, v módě si potrpí spíš na obleky a letos v lednu se provdala za svoji dlouholetou partnerku, takže zájem mužů ji netrápí. To všechno se vymyká tradičnímu, konzervativnímu obrázku ženství. Její hyperandrogenismus pak mnoho lidí bere jako konečný důkaz, že Caster vůbec ženou není, a v komentářích o ní mluví jako o muži, případně ji označují slovem „to“.

Nerovnost je trochu jinde

Naše obecné představy o tom, kdo je muž nebo žena, jsou zkrátka pořád velmi omezené. I případ Caster Semenyi je součástí dlouhé tradice testování biologického ženství v profesionálním sportu. Po zjištění extra chromozomu, nestandardní hladiny testosteronu nebo jiného „důkazu“ byly atletky obvykle nuceny odstupovat ze závodů: V minulosti to potkalo například Polku Ewu Klobukowskou a Španělku Marii José Martínez-Patiño, k novějším případům patří indická sprinterka Dutee Chand. Právě Dutee vděčíme za zrušení požadavku nucené hormonální terapie, proti které se před dvěma lety odvolala.

Verifikace pohlaví je ale ponižující i tehdy, když není spojená s hormonální terapií nebo operací. Pro většinu lidí jde totiž o důležitou součást osobní identity a její zpochybnění je zpochybněním části našeho já — části, kterou známe lépe než kdokoli jiný. Žádná druhá osoba nemůže být expertem na naši identitu, protože naše identita je z podstaty osobní, subjektivní, intimní. To není její nedostatek nebo zrádnost, je to její princip. Identita není měřitelná, nedá se diagnostikovat a má prioritu před lékařskými odhady „ženství“ nebo „mužství“. Nazývat Caster Semenyu mužem není projev vědecké objektivity, je to důsledek strachu z neznámého a zjednodušení biologických faktů až na dřeň.

Tato potřeba glajchšaltování a zjednodušování je zároveň pravou příčinou celého problému kolem intersex atletek. Dělení na dvě úzce definované skupiny prostě neodpovídá realitě a není udržitelné, protože lidé se rodí v mnoha podobách. Do takto striktního systému nezapadají nejen intersex osoby, ale například ani transgender ženy a muži, kteří už hormony často berou z úplně jiných důvodů než za účelem zvyšování sportovního výkonu. Proto se dá čekat, že sportovní autority budou dál narážet na limity vlastních omezujících pravidel a s větší nebo menší ochotou je upravovat.

Dlouhodobé řešení celé situace bude pochopitelně složité, ale v každém případě dává mnohem větší smysl přizpůsobovat sport lidem než naopak. Některá prominentní odvětví se mohou už teď začít zvolna integrovat (v Americe se například delší dobu mluví o ženách v baseballové Major League) a otevřít tak cestu k méně černobílé budoucnosti. Neměli bychom zapomínat ani na to, že svět profesionálního sportu většinou tvoří disciplíny, které jsou uzpůsobeny mužským tělesným dispozicím. Sport vytváří iluzi férovosti a soupeření podle pravidel, ale ve skutečnosti v něm vládne jasná hierarchie, která se prakticky projevuje rozdíly ve financování, v kvalitě technického zázemí a tréninku, v propagaci i v přístupu k výchově dětských talentů.

Když to vše sečteme, je jasné, že ženský sport není přirozeně druhořadý, ale je v druhořadé pozici systematicky udržován. Čím víc se podaří tohle nerovné nastavení kompenzovat a rozšiřovat například o nově definované disciplíny, tím větší by měl být prostor pro všechny fyzicky nadané osoby bez ohledu na specifickou jinakost jejich těla.