Bývá smutným zvykem líčit festival Prague Pride coby karneval extravagance, ba obskurnosti. Lépe se pak zastiňují a shazují témata, která jsou otevírána v rámci seriózních diskusí či projekcí, jež jsou jeho plnohodnotnou součástí. Proto do dvou kyselých jablek kousněme radši s předstihem.

Jsou jimi adopce dětí LGBT páry a sňatky LGBT osob. První problém dozrává dlouho. Homosexuální jedinec na adopci dosáhnout může, pár nikoliv. Je to absurdní. Jednak kvůli osazenstvu dětských domovů, pro něž se umístění do běžné heterosexuální rodiny jeví jako výhra v loterii, bohužel i se stejnou mírou pravděpodobnosti.

Zatímco klasická rodina je v dlouhodobé krizi a rozvody jsou na denním pořádku, stejnopohlavní dvojice, které chtějí vytvořit domov dětem, na něž se rodiče vybodli, šanci nemají. Ještě divnější to je v případě, když je jeden z partnerů biologickým rodičem potomka, jenž by měl být osvojen.

Nové vnímání rodiny

Jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že Země je placatá a že strasti populace, která ji obývá, vyřeší návrat k tradiční rodině a jejím hodnotám? V ní tatínek oplodňuje, maminka rodí, tatínek vydělává, maminka se stará o rodinný krb, tatínek sem tam ujede, maminka je věrná, trpělivá a tolerantní. I tak občas od tatínka jednu schytá — chápe to však, protože ví, že má co do činění s pánem tvorstva. Jako by nebylo dosti na tom, že ženy můžou volit, řídit auta a vykonávat tytéž profese co muži.

Láska k dítěti je na vedlejší koleji, navrch mají rituály, zvyky a lejstra. A když docházejí argumenty, postraší nás někdo tím, že by gayové a lesby mohli s dětmi obchodovat a živit pedofilní sítě.

O homosexuálních manželstvích se i u nás hovoří hlavně kvůli zahraničním vzorům. Naposledy tento institut zavedla Malta, hlasy šestašedesáti ze sedmašedesáti poslanců. Na konci června k témuž přistoupilo Německo. Šéf SPD Martin Schulz vytyčil „manželství pro všechny“ jako podmínku povolebního vyjednávání o budoucí vládě. Sňatky LGBT osob umožnuje dvacítka dalších vyspělých zemí, zejména v Evropě jsou stále populárnější.