Omezit sexismus, nikoli sex

Magdaléna Šipka

Feminismus nechce omezovat lidské vztahy. Jeho cílem je naopak probuzení tvořivosti a osvobození od zkostnatělých rolí.

Skutečnost, že jsem se narodila jako žena, je jedna z nejlepších věcí, která mě potkala. Miluji svoje tělo, miluju ženskou krásu a všechny, které se ji nebojí vyzařovat.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Miluji všechno krásné a zásadní, co bylo ženami vytvořeno. Třeba všechny ostatní lidi. S úžasem sleduji sílící ženské hnutí po celém světě, stejně jako černobílé fotografie švadlen a sufražetek. Smekám nad památkou žen, které jako první vystudovaly rozdílné obory vysokých škol, i nad těmy, které porodily mnoho dětí a ještě víc jich vychovaly.

Na mezinárodní den žen nechci vzývat jen práva utlačovaných nebo umlčovaných. Chci také napsat, že miluji ženy právě i za všechnu jejich sílu. Ať už se projevuje třeba tím, že píší dlouhé, vášnivé a z formy vyskakující texty, nebo tím, že se vší trpělivostí a pílí takové texty redigují.

Ať už nosí krajkované šaty nebo mužské košile. Ať kojí dvojčata nebo vedou horské expedice. Ať si jako symbol své svobody skrývají vlasy pod šátek nebo si je barví na rudo. Ať přichází pozdě na porady, hlasitě a v nejnevhodnějším okamžiku nebo vstávají za rozednění, aby pro všechny připravily snídani. Ať už bojují proti neonacistům, korporacím nebo plevelu.

Zároveň bych však ráda odlišila boj za práva žen jako utlačovaných od vytváření ženského archetypu, od mluvení o ženství jako takovém. V tomto roce stojím totiž každou nohou v jiném ženském, feministickém, křesťanském kolektivu. Zatímco pro členky „pražského“ kolektivu se stala sjednocujícím symbolem na mnoha demonstracích červená rtěnka, členky marburského německého kolektivu si často hlavu ostříhají strojkem a nosí pánské košile a mikiny.

Na obou skupinách žen je vidět, že je sjednocuje i podobná „móda“, že vytvářejí určitou subkulturu i s vnějšími projevy. Tato „kultura“ je propojuje mezi sebou a snad umožňuje zažívat sounáležitost. Na druhou stranu je jen pramálo skutečně navázaná na konkrétní názory. Pražská skupina je například daleko odvážnější ve vystupování proti církevním autoritám, zatímco členky „krátkovlasé“ marburské skupiny jsou zapálené pro netradiční spiritualitu a na znamení své revoluce tráví prázdniny v ekumenické modlitební komunitě v Taizé.

Svět nepatří mužům, ale lidem

Otázka feminismu byla v posledních dnech znovu probírána v médiích, a sice v souvislosti s herečkou Emmou Watson a jejím portrétem pro časopis Vanity Fair, na kterém je vidět značná část jejích prsou. Herečka je obviňována z pokrytectví, protože dříve kritizovala jinou pop-feministku Beyoncé právě na základě jejího „vyzývavého“ vzhledu.

Lze se jen těžko ubránit skloňování feminismu v souvislosti s touto kauzou, zvlášť když se obě star označují veřejně za feministky. Na druhou stranu je zde ale třeba také trocha zdrženlivosti. Bill Gates také věnoval spoustu peněz na charitu a nikoho nikdy nenapadlo ho považovat za odborníka na rozvojovou problematiku. Zmíněné ženy mohou určitou část své hvězdné záře využít k osvícení genderové nerovnosti, ale to ještě neznamená, že mohou ve svých pozicích nabízet alternativu. Jsou totiž zákonitě součástí problému.

Kauza posledních dní vznesla zásadní otázku: mohou feministky přiznat, že mají ňadra? Foto metro.co.uk

Přesvědčivě se ktéto otázce postavila Ellen Page při svém coming outu. Nepřiznala svoji orientaci v zábavné show, ale na setkání The Human Rights Campaign - organizaci, která dlouhodobě pracuje s mladými lidmi s homosexuální nebo bisexuální orientací nebo transgenderem. Page celý svůj proslov formulovala velmi pokorně jako projev díků všem pracovníkům věnujícím se mladým lidem a sama sebe označila za určitou reprezentaci „průmyslu, který nás všechny zavaluje zdrcujícími standardy”.

Podobně i Beyoncé a Watson stále zůstávají zástupkyněmi tohoto průmysly. A obě dvě jsou v reprezentování „zdrcujících standartů“ neobyčejně úspěšné. Samozřejmě, že jsem vděčná za jejich feminismus. Ale nemůžu se zbavit pocitu jako by mi majitel obrovské automobilky vysvětloval, že je vlastně ekolog.

Jejich deklarace feminismu je v jistém smyslu podobnou křečí jako emancipační videa, které mají prodat oblečení H&M. Rádi se na ně podíváme, máme pocit, že svět si konečně myslí něco podobného jako my, ale nakonec nám v ústech stejně zbude pachuť vlastní nedokonalosti. Beznaděj nad tím, že nám myšlenky na útěk z Matrixu opět někdo naservíroval na zlatém podnose a zašeptal do ucha: „Hlavně si mě nezapomeň koupit, špíno.“

Feminismus Emmy Watson tak možná uspokojí šovinisty typu Dana Přibáně, kteří se bojí, aby je toto zhoubné hnutí nepřipravilo o oběti k okukování. Jakmile se však zas pohodlně zaboří do svého patriarchálního křesla, pronese na účet ostatních feministek něco ve stylu, že je vidět, jak jsou to jen slabé duše neschopné prosadit se v mužském světě. Jenže my se už nechceme prosazovat v mužském světě. Chceme, aby svět patřil také nám.

Feminismus necílí na omezení sexuality a tělesnosti, ale na jejich rozvoj bez tradičních předsudků. Foto youtube.com

Musím se přiznat, že více oceňuji když samotné zpěvačky, herečky nebo jiné umělkyně ve svých samotných dílech předsudky cíleně boří. Je pravda, že píseň od Beyoncé s názvem „If I were a boy“ je dobrou ilustrací genderových rolí, vykresluje zde ženské problémy podobně jako například „Till it happens to you“ od Lady Gaga.

Feminismus neomezuje lásku

Setkávám se stále častěji s názorem, že feminismus ohrožuje soužití muže a ženy. Ohrožuje naše malé, krásné zvyky, kterými si vyjadřujeme vzájemnou náklonnost. Myslím, že obecně patřím mezi osoby, které vkládají do feministického hnutí velkou naději a věří v jeho sílu měnit společnost. Oproti některým anti-feministům si však připadám v tomto směru mnohem více skeptická.

Nikdy by mě totiž nenapadlo, že by feminismus dokázal zásadním způsobem regulovat množství náklonnosti a lásky, kterou si projevujeme. Feminismus si klade za cíl omezit sexismus, ale rozhodně ne omezit sex. Snaží se namíchat tu správnou dávku resistence, která vyčistí naše soukromí od strnulého odkazování žen a mužů do „patřičných rolí“, ale nechá v něm dost prostoru k jiskřivému poznávání druhého.

Vlastně musím přiznat, že v oněch pekelných kotlích feministických kolektivů a společenství LGBT+ tolerantních lidí jsem se setkala s takovým množstvím vzájemné citlivosti, laskavosti a vzájemné péče jako málokde jinde.

Tak každému, kdo se bojí, že přijde o podržení dveří, placení kafí, braní tašek a podobných neuvěřitelných výdobytků naší nepřekonatelné heteronormativní etikety, přeji mnoho autentických projevů lidské blízkosti. Feminismus má moc proměnit mužsko-ženskou polaritu z Prokrustova lože, na které se nikdo skutečně nevejde, na tvůrčí interpretační hru, jejíž pravidla pomalu roztávají na slunci rovnoprávnosti.

    Diskuse
    JN
    March 9, 2017 v 17.2
    Co je to sek-sismus
    jsem se dozvěděl od Juraje Kukury ve filmu Trhák:

    Dívko chabých zásad
    Tys mým zklamáním
    Chceš mé nitro drásat
    flirtem profánním
    Vážím jakost lásek
    mravním kodexem
    širočinou zásek
    jé, sexem sek sem.

    --------------------------

    Seksismus tedy pramení ze zklamání z uvolněných mravů mladé generace, v jehož důsledku se mravně konzistentní muž, dosud tímto jedem uvolněných mravů nezasažený, zříká potěšení ze sexu a volí cestu celibátu.
    JN
    March 9, 2017 v 17.26
    (Mark-sismus,
    to bude asi evangelium podle svatého Marka.)
    JN
    March 10, 2017 v 10.0
    "Mohou feministky přiznat, že mají ňadra?"
    Když tak přemýšlím o téhle zapeklité otázce, která má pro další vývoj feministického hnutí opravdu zásadní důležitost, vybavuje se mi scéna z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág s Bolkem Polívkou a Ivanou Chýlkovou. Advokátova manželka v podání Ivany Chýlkové odpovídá náhle zbohatnuvšímu vesnickému chlapíkovi Bohušovi (Bolek Polívka), že v Boha nevěří, protože Boha přece nikdy nikdo neviděl. Rázovitý vesničan s naraženou rádiovkou kontruje zcela odzbrojujícím ale velmi logickým způsobem, v prostředí nóbl restaurace však poněkud nevhodným...

    Myslím si tedy, že ani feministky nemusejí nutně přiznávat, že mají ňadra; naši víru, že žena existuje, to neohrozí.
    JH
    March 10, 2017 v 12.21
    Slovo "ňadra" je zastaralé,
    je to umělý produk patriarchální ideologie a používá ho hlavně šovinistický dobytek a Talibán. Správné je mluvit o "mléčných žlázách", které pochopitelně mají i biologičtí muži (ano, to "biologičtí" se tam musí dávat), obvykle zakrnělé.
    March 10, 2017 v 19.42
    Vážený Pane Nusharte,

    nevšimla, že byste reagoval v článku na cokoli jiného než název a popisy k obrázkům.

    Myslím, že každý chápeme sexismus jinak. Mně připadá třeba trochu nevhodné citovat tu tuto píseň v tomto kontextu. Skutečně jste tím chtěl něco důležitého sdělit k samotnému článku? Neodvažuji se Vám nařknout z toho, že byste tím snad myslel i něco osobního. Myslím, že takové sexistické argumentace ad hominem ke člověku o jehož zásadách nemáte nejmenší ponětí byste se neuchýlil...

    A ano, pokud budeme žít ve společnosti, kde již nebude legitimní variantou různé druhy znásilnění nebo vynuceného sexu a sex bude ve většině případů konsenzuálním, může to znamenat, že muži, kteří se nechovají citlivě k ženám nebo ženy, které se nechovají citlivě k mužům, se uchýlí k celibátu. ale ani na tom nevidím něco přelomového, co by se dříve ve společnosti nevyskytovalo...

    JN
    March 10, 2017 v 23.20
    Paní Šipko,
    zkuste se na venkově zeptat několika lidí, co je to sexismus. Dostanete zajímavé, někdy docela kuriózní odpovědi, ale ani jedna možná nebude správná. Ani já jsem to slovo do té doby, než jsem začal číst Deník Referendum, neznal.

    Co mě první napadlo při vyslovení slova "sexismus"? Napadlo mě: "Sek sem sexem!" A to je z té písně z filmu Trhák. Nic osobního jsem tím určitě nemyslel, jsem rád, když ani mě lidé nehodnotí podle povrchního dojmu... a vlastně vůbec.

    Myslím ale, že Váš článek je o sexismu a o "případu" feministky Emmy Watson, takže jsem snad reagoval nejen na název a popisy k obrázkům.

    Jinak já pamatuji ještě dobu, kdy z určitých slov si člověk legraci veřejně dělat nemohl. Nechtěl bych, aby se nějaká podobná doba opět vrátila, proto se prostě tomu, co mi dnes připadá směšné, rád zasměji. Neříkám, že je to kdoví jak zábavné, takže jestli se mi ten vtip nepovedl, omlouvám se Vám.
    JN
    March 11, 2017 v 0.16
    Víte, paní Šipko, domnívám se,
    že pokud by zde i jiné názory (třeba navzájem protichůdné) byly brány vážně, tedy byly by v klidu vyslechnuty a poté by byl v klidu vyjádřen důvod nesouhlasu (nebyly by zesměšňovány a jejich nositelé mnohdy i v článcích dehonestováni - což je trochu i způsob redakční práce), pak by asi neexistovala žádná potřeba si ten rovnoprávný dialog vybojovat provokacemi či "rádobyvtipnými" poznámkami. Jenže to by Deník Referendum musel být spíše platformou pro názorově pluralitní dialog, což je asi bohužel nemyslitelné.
    IH
    March 11, 2017 v 10.42
    Poznámka k odpovědi paní Šipky panu Nushartovi
    "...pokud budeme žít ve společnosti, kde (...) sex bude ve většině případů konsenzuálním..." Já myslím (doufám), že v takové společnosti žijeme. Má to samozřejmě za následek, že přibývá těch, kteří pro ten konsensus partnera nezískají.
    JN
    March 11, 2017 v 16.1
    "Přibývá těch, kteří pro ten konsensus partnera nezískají."
    March 12, 2017 v 0.0
    Dobře pane Nushart, pokusím se opět překousnout všechny Vaše narážky. A můžete mi nyní vysvětlit na co tedy máte jiný názor a jaký ten názor je? Pokud to bude prosté sexismu a familiárního chování, ráda si to přečtu. Děkuji.
    + Další komentáře