Feministky ani ekologové nepřehánějí. Nesmí ale přenechat sociální otázku populistům
Josef PatočkaPodle Petra Honzejka si ekologové a feministky za nepřátelské reakce společnosti mohou tak trochu sami, protože moc tlačí na pilu. Není ale problém spíš v tom, že přenechávají iniciativu v sociálních otázkách populistické pravici?
Petr Honzejk si ve svém posledním textu v Hospodářských novinách posvítil tentokrát na ekology, kteří už to přehnali, a feministky, které to přehánějí aktuálně. Vyjádřil se tak ke skutečně spíše okrajové polemice o básni Jiřího Žáčka, která, chápeme-li ji doslovně, učí děti, že životním údělem žen je stát se matkami.
V Honzejkově logice mají ekologové či feministky v jádru pravdu, někdy si za ní ale stojí příliš urputně a otravují tak většinovou společnost, která je údajně přesycena změnami, a zákonitě tak začne jejich nositele odmítat a vylučovat. Staví se tím na oblíbenou střední pozici, z níž lze pohodlně kárat tu onu, tu tamtu stranu. Takové uvažování je již v principu pomýlené.
Dovedeme-li jej do důsledků, nelze v něm vidět nic jiného než univerzální konzervativní vyprávění o příliš mnoha právech a svobodách, o věčně nespokojených ukřičencích, kteří stále nemají dost. Na jejich místo si můžeme dosadit v každé dějinné situaci tu menšinu, která se právě odmítá spokojit se stavem věcí. Přeháněl Gándhí, přeháněl King, přeháněla Charta. Ženy přece mají volební právo, tak co ještě chtějí? Že by rovnost? Ekologové mají limity těžby, elektrárny byly odsířeny, co jim pořád vadí? Blížící se klimatická katastrofa?
Což ovšem není problém jenom ryze český; tento efekt se projevuje prakticky ve všech zemích. A to i tehdy, když se zohlední vliv specificky ženských faktorů, jako jsou časy těhotenství a péče o dítě.
Celkově je možno říci: čím kulturně a sociálně vyspělejší je která země, tím je tento rozdíl v platech mezi pohlavími menší. A tak v některých skandinávských zemích je opravdu už naprosto minimální.
Muž - mající principiálně vyšší sebevědomí a výraznější ego - nemá problémy s tím říci si svému zaměstnavateli o vyšší plat. Zatímco žena - ta se daleko spíše pasivně spokojí prostě s tím, co dostane.
Mimochodem už ve starověku byly otrokyně levnější než otroci, protože byly zkrátka fyzicky slabší...
Samozřejmě že proti těmto tendencím je nutno (a jak ukazuje nejen Skandinávie i možno) bojovat, a to i v rámci kapitalismu, jenom je ale více než užitečné si uvědomit, kde leží skutečná příčina a kořen problému.
Právě proto jsem napsal, že tyto efekty - tedy rozdílné ohodnocení za stejnou práci - jsou měřitelné a markantní i tehdy, když se všechny tyto specifické rozdíly zohlední, a ze statistik odpočítají.
Na situaci se podepsala nechuť k odborům, na kterou byli mnozí pracující dlouho docela hrdí. (Jinou podstatnou záležitostí jsou ovšem někdy málo podložené tradiční a jiné rozdíly mezi profesemi a funkcemi.)
Druhou poznámkou budiž, že ženy jsou (v průměru) v některých pracích skutečně méně výkonné než muži, ale v jiných je tomu zase spíše naopak. Třeba mezi pokladními v supermarketech bývají ženy často hbitější než jejich mužští kolegové. Šičky jsou, viděno z určitého úhlu pohledu, šikovné natolik, že muži ve srovnání s nimi vůbec neobstojí, takže platy mohou být neúměrně nízké. V Asii i u nás.
Zdálo by se mi být přirozené a logické, kdyby se stoupenci a stoupenkyně rovného odměňování žen a mužů postupně přestali omezovat na jeden aspekt všeobecné mzdové nerovnosti a překonali svůj možná Rubicon přijetím názoru, že platy mají veřejnější povahu než aby jejich výše zůstávala jen na neviditelné ruce trhu (plus někdy na nějaké té protekci).
Už na tom je ale něco zcela principiálně nespravedlivého: člověk (pracovník) nedostává odměnu podle množství jím vykonané práce, nýbrž do značné míry v závislosti od toho, jestli je zrovna zaměstnán u velké mezinárodní firmy, anebo u malého zaměstnavatele!