Starý a nový svět genderu

Filip Outrata

Speciální číslo měsíčníku National Geographic o genderu ukazuje jak krásný nový svět proměnlivé pohlavní identity, tak i drsný starý svět diskriminace podle pohlaví a děděných stereotypů. Oba světy existují zároveň.

Slovo gender je bezesporu jedním z nejzatíženějších a nejkontroverznějších výrazů dneška. Mnozí ho považují za jakousi temnou hrozbu, visící nad světem, za ideologii vytvořenou s cílem zničit rodinu a celou lidskou společnost. Jiní zase v takových názorech a obavách tuší konzervativní kontrarevoluci usilující o omezení svobody a sebeurčení člověka. A jsou zřejmě i tací, kteří budou jako bezzásadový a špatný odsuzovat i postoj, který je někde mezi dvěma popsanými extrémy.

A přesně takový je postoj autora tohoto sloupku. O napsání článku o genderových věcech jsem uvažoval poměrně dlouho, čekal jsem ovšem na podnět, který by mi umožnil pojmout téma trochu z nadhledu, z odstupu od českých sporů na toto téma — jako právě teď nad básničkou Jiřího Žáčka o holčičkách, ze kterých budou maminky — a snad i trochu odlehčeněji. Vhodnou příležitost mi poskytlo lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci, s dvojím podtitulem: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“

Přelet nad genderovým světem

Jak je u měsíčníku se žlutým okrajem zvykem, téma čísla je zpracováno z mnoha stran, ze skutečně globální perspektivy. První z hlavních článků čísla sleduje názory devítiletých chlapců a dívek z osmdesáti rodin ve čtyřech světadílech a hledá, jak jejich gender či pohlaví ovlivňuje jejich život. Jsou to pohledy na každodenní život, jakési hutné zkratky jejich pohledu na věc.

Dívka z venkovské oblasti Keni říká: „Muži vás pronásledují. Svádí vás všude, kam jdete.“ Podle indického chlapce nejhorší na tom, být kluk, je to, že kluci kradou a sexuálně obtěžují ženy. Podle stejně staré indické dívky nemůže ona jako dívka získat vzdělání, zatímco kluci vzdělaní budou. Chlapec z židovské osady na Západním břehu říká, že chlapci jsou silnější, zatímco dívka musí dbát na to, aby byla cudná, a všechno to ostatní.

Text věnovaný proměnám pohlavní identity, nazvaný Nový pohled na gender, přináší nejen zkušenosti transsexuálů ze západních zemí, ale například také dětí z Dominikánské republiky se vzácnou enzymatickou odchylkou, která v pubertě prudce zvýší hladinu testosteronu, takže děti, které se narodily jako dívky, najednou biologicky a zcela přirozeně dospějí v muže.

Genderová identita, jak se ve speciálním čísle vícekrát opakuje, je jakýmsi spektrem, kde je mezi dvěma vyhraněnými póly řada mezistupňů. A nejsou to jen „genderově kreativní lidé“ v západních zemích jako Spojené státy, ale celá řada velmi starých a bez nadsázky tradičních případů třetího pohlaví: hidžra v Indii či Pákistánu, yan daudu v Nigérii, muxe v Thajsku, fa'afafine na souostroví Samoa, kathoi v Thajsku... svět je skutečně větší a rozmanitější, než si leckdy představujeme.

Genderové téma, to však zdaleka nejsou jen mezní případy mezi ženou a mužem nebo hledání vlastní identity. Dvojice článků se zabývá paralelními pohledy na dospívání chlapců a dívek a nástrahy s tím spojené. Nebezpečný život dívek a mladých žen trpících stále po celém světě chudobou, násilím a zaostalostí místních tradic vede k lepší perspektivě skrze vzdělání.

Fakta o životních osudech dívek v takové Sieře Leone jsou opravdu drastická: mrzačení pohlavních orgánů, sexuální násilí, které se netrestá, více než čtvrtina dívek mezi patnácti a devatenácti lety těhotná nebo už měla děti... Působivá fotografie ukazuje dívky na obřadu Bondo, který je jakousi alternativní iniciací pro dívky, při níž se neprovádí obřízka. Boj se zakořeněnými tradicemi je obtížný, ale není předem prohraný.

Cesta k mužnosti vede u chlapců různými druhy iniciačních slavností, od keňské dramatické „bojovky“ vrcholící obřízkou, přes obřady jako bar micva v židovských komunitách, nebo letní tábory pro chlapce (i dívky) s prvky vojenského výcviku a výuky k vlastenectví na předměstí Kyjeva. Autor článku, Chip Brown, si klade otázku, zda nějaký iniciační rituál na cestě k mužství nechybí jeho synovi, tak jako chyběl jemu samému i jeho otci, a obecně dospívajícím mladíkům v západní společnosti.

Dostane se i na otce na rodičovské dovolené, které představuje fotogalerie skandinávských tatínků s dětmi. Pro mě je to téma velmi osobní, protože jsem svou rodičovskou „dovolenou“ právě zakončil. Byla to pro mě zkušenost v mnoha směrech zásadní, dá se říci iniciační, a pomohla mi vlastní mužskou identitu nahlédnout a prožít do větší hloubky než doposud. Proto těžko chápu některé názory v českých diskusích, podle nichž je rodičovská pro muže projevem úpadku či ztráty pravé mužnosti. Je tomu, řekl bych, právě naopak.

Cítit se jako jednorožec

Kritický pohled na téma čísla zaznívá nejvíc v příspěvcích napsaných pouze pro české vydání. Úvodník šéfredaktora Tomáše Turečka ponechává na úsudku čtenářů, zda jsou původci genderové vlny, která se bezpochyby přelije i k nám, vedeni snahou přinést dobro každému jedinci, nebo jsou jejich motivy jiné, mnohem temnější. A také připomíná časovou shodu: „Rozpíjení nejintimnějších kontur mezi jednotlivými lidskými bytostmi probíhá ve stejné době, kdy Západ čelí procesu rozkližování tradiční rodiny, národa, náboženství i rasy.“

Psychiatr a sexuolog (a také bývalý český poslanec a europoslanec za ODS) Jaroslav Zvěřina v rozhovoru mluví mimo jiné o tom, že některé lobbistické skupiny se už několik let dožadují, aby bylo zákonem umožněno změnit pohlaví nikoli na základě léčby, ale prostou deklarací. Je škoda, že žádnou takovou skupinu konkrétně nejmenuje, je to totiž poměrně zásadní a dost znepokojující představa.

Je rozdíl mezi mužem a ženou jen věcí pocitu, vlastního rozhodnutí? Není v pozadí jistá tendence člověka dnešní doby (třeba dodat: člověka západní moderní či postmoderní společnosti) mít a dopřát si všechno, vše si pořídit a podřídit, nenechat se ničím omezovat a spoutávat? Osmiletý chlapec Jonathan má v kalifornském táboře na hlavě připevněný špičatý roh a zkouší, zda jeho okolí bude přijímat, když se prohlásí třeba za jednorožce.

Lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci neslo dvojí podtitul: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“ Foto breitbart.com

Jonathan pochopitelně nechce být jednorožcem, ale začal se považovat současně za chlapce i dívku, když mu bylo pouhých dva a půl roku. V osmi letech se nachází na místě, kde může svou genderovou identitu vyjadřovat v bezpečí. Budou v jeho případě použity hormonální blokátory, které zpomalí nástup puberty a dají mu další čas na hledání a rozhodování — za cenu vážných zdravotních rizik? Kde jsou hranice, které už není dobré překračovat?

Genetik a pediatr Eric Vilain, řídící na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Středisko pro genderovou biologii, si údajně znepřátelil některé transgenderové aktivisty tvrzením, že není nutné podporovat každé dětské přání typu: „Kéž bych byl holka.“ V rozhovoru s autorkou článku svůj postoj vysvětloval tím, že se snaží hájit širokou škálu genderových projevů. Proti komu — proti horlivým transgenderovým aktivistům? Jak vlivní jsou vlastně takoví aktivisté?

Genderovština

Otázek, které vzbuzuje genderová problematika, je mnoho. Některé z nich vyvolá i užitečný slovníček nových genderových pojmů, který zpracovali američtí odborníci, autoři knihy The Teaching Trangender Toolkit, a v češtině revidoval sexuolog Ivo Procházka.

Lze se v něm dočíst například to, že kromě známých osobních zájmen „on“, „ona“ či „oni“, která jsou nevhodná pro označení nových genderových kategorií, se dnes používají nově vytvořená bezpříznaková zájmena „zie“ a „per“, která ale nemají českou obdobu. V češtině občas užívané „ono“ je urážlivé. Namísto výrazu hermafrodit, zastaralého a urážlivého, je vhodné používat výraz intersexuál.

Nebinární genderové projevy, tedy založené na odmítání předpokladu, že pohlaví má jen dvě možnosti, zahrnují podle slovníčku tyto varianty: „asexuál“, „bisexuál“, „genderqueer“, „pangender“ a „pansexuál“. Poslední jmenovaná kategorie je popsána jako „člověk, kterého přitahuje sex s každým, kdo je mu sympatický, nezávisle na pohlaví, věku... prostě bere vše.“

Porozumět genderovému jazyku může být někdy poněkud obtížné, viz ukázka z hesla „Genderově nekonformní“:

„Ne všichni transsexuálové jsou genderově nekonformní. A také ne všechny genderově nekonformní osoby se považují za transsexuály. Zároveň i cisgenderové osoby mohou být genderově nekonformní.“

Je to svým způsobem fascinující: jako by zcela nový jazyk měl vyjadřovat zcela novou skutečnost, dosud většinou skrytou za převládající binární pojetí pohlaví. Ale nakolik se jedná o skutečný jazyk se slovy-pojmy, které se časem a používáním vžijí a uplatní, a ne o módní a efemérní výrazy, které budou zanedlouho nahrazeny jinými, ještě vhodnějšími a ještě méně urážlivými?

Krásný nový genderový svět

Jazyk je nepochybně důležitý, ještě o něco důležitější než slova a pojmy jsou však skutečnosti, ke kterým tyto nové nástroje poukazují. A je nesporné, že nová skutečnost tu je — v dobrém či ve zlém. Pohlavní identita člověka je dnes, v západních společnostech, nepochybně znejistěná a v pohybu. Příčin je více, patří mezi ně jistě mimo jiné i komerční zájmy: medicínský průmysl, ale také zájem psychiatrů či sexuologů o pacienty a klienty.

Dá se zřejmě mluvit i o jisté omrzelosti či nudě, která vede k tím usilovnějšímu zaobírání se vlastní identitou, stálému zvažování změny identity, stejně jako se zvažuje změna vzhledu formou plastické chirurgie nebo třeba změna barvy očí. To vše a ještě mnohem víc je dnes možné: a když je něco možné, a dokonce poměrně dostupné, proč to nezkusit?

To samozřejmě neznamená, že nejsou případy těch, pro které je jejich dosavadní pohlavní identita a s ní spojené role, očekávání a stereotypy něčím těžko snesitelným. Lidé, kteří se cítili jako zajatci v mužském či ženském těle a v kulturních rolích s pohlavím spojených, byli vždy. Jen v dobách před genderem se jim nenabízely možnosti, které přináší dnešní doba. Zbývalo jim třeba utéci před okovy tradičních rolí například do svobodnější sféry duchovní či náboženské. Zůstávali muži a ženami, jejich identita byla ale vnitřně svobodná a nedala se omezit na stereotypní soubory vlastností.

Je otázka, jestli tuto vnitřní svobodu a hloubku odvěkého napětí mezi ženským a mužským pólem v člověku dostupnost medicínské změny pohlaví, nebo třeba pokusy o to gender zcela oddělit od biologické stránky, učinit z toho „být mužem“ či „být ženou“ pouze věc pocitu, nakonec neoslabují a nerozmělňují. Zvlášť když se k tomu připojí sám o sobě rozmělňující a zpovrchňující vliv médií, zejména bulvárních, a sociálních sítí, které pochopitelně změny pohlavní identity a obecně vše, co je nějak spojeno s lidskou sexualitou, neodolatelně přitahuje.

Dnešní svět je jakoby rozepjat mezi dvěma krajnostmi: na jedné straně utužující se fundamentalistické směry a způsoby myšlení, používající tradici jako zbraň proti všemu, co se jakkoli odlišuje, co se protiví vytčenému ideálu. Na druhé straně některé tendence rozpíjejícího se svět liberální společnosti, kde je naopak tradice a hranice, cokoli pevně daného považováno pouze za nástroj útlaku, za něco beroucího člověku svobodu. Na jedné straně nesmlouvavý soupis všeho, co se nesmí, na druhé heslo o tom, že se smí úplně vše, ale bez hlubšího smyslu za tím vším.

Pokusit se zachovat si nadhled a jistý odstup a schopnost vidět věci v souvislostech je pravděpodobně jedinou možností, jak bez úhony projít nejen krásným novým světem proměňujícího se genderu a rozpíjejících se hranic, ale i drsným starým světem diskriminace, striktně uplatňované patriarchální moci, drobných i velkých stereotypů ve vztahu k pohlaví a rolím s ním spojeným. Oba světy totiž existují zároveň.

    Diskuse (41 příspěvků)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    January 19, 2017 v 1.51
    Děkuji Vám, pane Outrato, za podnět k zamyšlení.
    S Vaším postojem bych si dovolil nesouhlasit.

    Snad mohu upřímně napsat, že bych byl vlastně rád, pokud by mě někdo přesvědčil o tom, že bych měl svůj postoj změnit. Budu se (možná optimisticky) snažit předpokládat, že bych byl případné změně postoje na základě předložených argumentů přístupný.

    Představuji si Karla Čapka, jak píše svůj slavný esej:
    "Je-li mé srdce na straně diskriminovaných žen a mnohde ve světě stále odsuzovaných a někdy i zabíjených lidí s menšinovou sexuální orientací, proč u všech všudy nesdílím genderový pohled na svět?

    Protože jsem na straně žen a lidí s menšinovou sexuální orientací."

    Nebo si představte, že by napsal:
    "Mé srdce je na straně chudých, a proto jsem někde mezi komunismem a jeho odmítáním."

    Nepopírám tedy tu diskriminaci a Vámi popisované těžkosti, nejsem například ani proti tomu, aby otcové byli doma s malými dětmi, v genderovém přístupu však žádný přínos k řešení těchto problémů nevidím.
    Jiří Kubička, psycholog
    January 19, 2017 v 12.59
    Připadá mi velmi nešťastné takto silně spojovat problematiku transgenderu s proměnami představ o rolích mužů a žen jak to dělá například článek v v National Geographic, na který pan Outrata reaguje. jemu samému to nevytýkám, reaguje na něco, o čem se skutečně mluví.

    Transgender problematika se týká velmi malého počtu lidí, málokdo s ní má osobní zkušenost a vůbec nikdo jí nerozumí. Proměny toho, co se čeká od mužů a od žen se týkají úplně každého.

    Představa, že transgender fenomén je jakýsi přírodní experiment, na kterém se v extrémním případě ukazuje, jaký je rozdíl mezi biologickým pohlavím a sociálním genderem, je svůdná, ale podle mě mylná. 

    Transgender lidé se cítí být jiného rodu než je jejich biologické pohlaví. Nedá se ale nijak dokázat, že jich přesvědčení o své genderové identitě je e stejný pocit jako u těch lidí, kteří, kteří do své genderové identity vrůstali od dětství a přijímají ji. Nevím, jaké to je cítit se mužem v ženském těle, ale osoba s xx v 23. chromozomu zase neví, jaké to je být mužem od narození. Osobní zkušenost není vždy plně sdělitelná.

    Věta, kterou cituje pan Outrata - „Ne všichni transsexuálové jsou genderově nekonformní“ naznačuje, že transsexuálové spíš genderové nekonformní jsou nebo měli by být. Ale pokud něčí genderová identita není dána ani tím, že má buď xx nebo xy chromozom, ani vnitřním souladem se souborem vlastností, které tvoří jakési esenciální mužství či ženství, tak co je vlastně obsahem této identity?

    Ta důležitá genderová revoluce spočívá v tom, že v každé další generaci je toho, co plyne z určení, že je mužem či ženou méně a méně. Někteří muži odcházejí na mateřskou dovolenou, některé ženy nejsou ochotny obětovat pracovní realizaci rodině. V nejmladší generaci již nevzbuzuje podivení když žena boxuje nebo se věnuje extrémnímu horolezectví, i těch mužů na rodičovské v některých kruzích přibývá (například u lékařů a psychologů). Přitom se nezdá, že by otcové na rodičovské mysleli, že jsou tak trochu ženy nebo boxující ženy, že jsou trochu muži. 

    Ještě k tomu lobbingu, aby k změně úředního pohlaví stačila deklarace. U nás je k tomu, potřeba aby člověk podstoupil kompletní chirurgickou kastraci či sterilizaci. Z čistě lidského hlediska mi to připadá kruté. Mnoho lidí se bojí i daleko méně drastických operací třeba kýly nebo hemoroidů a odkládají je. Jaký zájem je vlastně chráněn tím, že jsou podmínky pro změnu pohlaví tak tvrdé? V Německu to tak není. Mám dojem, že jde spíše o genderovou paniku než racionální obavu.

    Genderová panika se připojuje ke strachu z té skutečně obrovské změny, kterou přináší ne zpochybnění rozdělení rozdělení lidstva na muže ženy, ale to, že se obsah tohoto rozdělení mění a jeho význam zmenšuje. 

    Muži se právem bojí, že přicházejí o své privilegované postavení. Lidé věřící v potřebnost autorit se bojí, že se oslabují hierarchické společenské struktury. Lidé, kteří se bojí genderu často také obdivují silné vůdce jako je Putin, Orbán nebo Erdogan.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    January 19, 2017 v 13.42
    Panu Nushartovi
    Nejsem si jistý, je-li mezi námi tak velká neshoda v této věci.

    Já považuji za nepochybné, že k biologickému pohlaví se v jednotlivých kulturách připojují kulturní vzorce, modely chování, normy a stereotypy, které někdy výrazně omezují rozvoj přirozených schopností v člověku.

    Konkrétně řečeno, v evropské křesťanské civilizaci byl dlouhá staletí zaveden model, podle něhož žena nemá intelektuální schopnosti k tomu studovat a věnovat se veřejným věcem. Prostě se věřilo, že to patří k jejímu pohlaví a jinak to nejde. Pak přišla změna, boje "divných" ženských-feministek za jejich práva a dnes ženy studují a obohacují lidstvo i v tomto směru.

    Je celkem jedno, budeme-li mluvit o "genderovém přístupu", nebo pouze o rovnoprávnosti, podstata je stejná: jde o to odstraňovat ty stereotypy, které působí útlak a omezování práv a hlavně přirozených schopností žen.

    Já sám o sobě nemůžu říct, že bych sdílel nějakou genderovou ideologii (ani přesně nevím, co to je), ale zase na druhou stranu vidím, že stavět proti tomu nějaký návrat ke striktně vymezeným rolím prostě nejde.

    FO
    Filip Outrata, redaktor
    January 19, 2017 v 13.46
    Panu Kubičkovi
    Asi máte pravdu v tom, že transgender a role mužů a žen jsou dost odlišné věci. National Geographic je obě zahrnul v jednom čísle, protože šlo o to probrat otázku identity a jejích proměn z více aspektů. Měl jsem to asi lépe odlišit, prospělo by to smyslu sdělení.

    Mluvíte o oné skutečně obrovské změne - vidíte Vy sám také nějaká rizika a nebezpečí, nebo jen to pozitivní, které spojujete s oslabováním hierarchických struktur a privelegovaných postavení? To by mě zajímalo.
    Jiří Kubička, psycholog
    January 19, 2017 v 18.14
    Panu Outratovi
    Žádná změna není jen pozitivní a radikální změna má vždy nečekané důsledky. Například Tolstého Anna Karenina líčí potíže statkáře Levina, který se snaží řídit své hospodářství pár let po zrušení nevolnictví. Potřebuje práci svých bývalých nevolníků, ale ti ho poslouchají jen v omezené míře, kladou pasivní rezistenci, jsou nevzdělaní a zaostalí, jednají proti vlastnímu zájmu.

    Později se v Rusku vytvořila třída kulaků, tedy relativně úspěšných a bohstých zemědělců. Ti ale představovali hrozbu pro Sovětskáýstát a ten reagoval kolektivizací a podřízením zemědělců centrální politické moci. Důsledkem byl jedna z velkých katastrof 20. století, hladomory, ve kterých hynuly miliony lidí, Sovětský svaz byl po dlouhá destiletí potravinově nesoběstačný.

    Znamená to ale, že zrušení nevolnictví v Rusku byla chyba? Nebo by pro Rusko bylo lepší, kdyby nevolnictví zrušila již Kateřina Veliká, která to měla v plánu, ale nemohla to udělat kvůli odporu společenských vrstev, o které se její moc opírala?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    January 19, 2017 v 22.43
    Představte si, že si chcete hrát... s revolucí,
    ale něco podstatného vám chybí: revoluční subjekt. Dělníci zklamali, už ani vlastně nejsou. Když chcete dělat revoluci, musíte si najít nějaký náhradní revoluční subjekt. Ten náhradní revoluční subjekt je tedy jen zneužitý pro váš vlastní cíl. To se nakonec dočtete nejen v těch složitých větách Judith Butlerové, ale zcela otevřeně to říká například Matěj Metelec.
    Jiří Kubička, psycholog
    January 20, 2017 v 3.54
    Pane Nusharte
    tím předpokladaným novým revolučním subjektem jsou ženy? Nebo také genderově nekonformní muži jako Metelec, který se stejně jako pan Outrata stal otcem na rodičovské dovolené?
    Eva Hájková, penzistka
    January 20, 2017 v 10.59
    Novým zájmovým objektem levicových intelektuálů se místo zájmů dělnické třídy, které už nejsou pokládány za univerzální, staly dílčí (skupinové) zájmy a nově objevené problémy- ekologie a postavení kulturních a sexuálních menšin. O revoluci už se myslím nedá mluvit.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    January 20, 2017 v 12.33
    Odpověď Vám, pane Kubičko, dá článek Matěje Metelce:
    "Nejzávažnější důsledek snahy hledat náhradní revoluční subjekt a jeho spojence v menšinách utlačovaných v západních demokratických společnostech tak pro levici spočíval v přesunu důrazu z politiky na etiku. Tedy v trvání na tom, že nějaké politické rozhodnutí je žádoucí nikoli proto, že je v souladu se zájmy lidu, dělnické třídy nebo prostě „Dějin“, nýbrž proto, že je morálně správné." (((Nová levice zde tedy zaujímá podobnou pozici jako třeba náboženská církev, tvoří novou morálku.)))

    Herbert Marcuse o nové levici: "Jde o opozici proti demokratické, efektivně fungující společnosti, (...). A je to opozice proti většině obyvatelstva, ..." 

    "Nechápe se ((nová levice)) striktně třídně, jejím tahounem je mládež a spojuje svůj boj proti morálně pochybné konzumní společnosti se zájmy různých utiskovaných či marginalizovaných skupin, často minorit. A trvá i její nejpozoruhodnější a nejparadoxnější rys – totiž že v západních společnostech je a musí být v podstatě protilidová."

    "... jde v zásadě o tentýž cíl: nalézt náhražku lidu, který se k levici nevděčně otočil zády. Do této náhražky pak vložit všechny revoluční sny, naděje a touhy a doufat, že se s její pomocí podaří změnit běh světa."

    Zdroj: http://www.advojka.cz/archiv/2016/18/levice-proti-lidu

    Mně z toho jde mráz po zádech, pane Kubičko.
    MP
    Martin Profant
    January 20, 2017 v 14.21
    Nerad mentoruji, ale pokud uvedete větným členem "Herbert Marcuse o nové levici: ..." tři citáty v úvozovkách, pak to čtenář může číst jediným způsobem, totiž jako tři citáty Herbeta Marcuse.

    Jenomže z těch tří je Marcusův pouze první, navíc Metelcem dost brutálně vytržený ze souvislosti. Zbylé dva jsou Metelcovy, s tím, že v tom druhém se autor domnívá referovat také Marcusovy názory (chybně, ale s nevinností ideologického zaslepence) a ten třetí je v této souvislosti absurdní, protože Marcuse konstatoval ztrátu proletariátu jako revolučního subjektu dějin explicitně v roce 1941 a pojetí lidu, který zradil revoluční avantgardu a ta si musí hledat nový, se naposledy vysmál v roce 1978, pár dní před svoji smrtí.

    Že bychom se měli učit rozpoznávat nezáměrnou represivitu svého konání a napomáhat odstranění těch stereotypů, které plevelně přežívají, jedněm ubližují a ostatním nejsou k ničemu, to je jistě myšlenka s revolučnímí důsledky: -- za nějakých sto let volební právo pro ženy a slyšel jsem, že už ani na pražské filosofické fakultě není úplně comme il faut říkat: "Žena se hodí do kuchyně, ty lepší do postele, ale na školu ať nelezou" (byl to hodně dobrý historik, co to tam v osmdesátých letech říkával-- známkoval podle toho). Homosexuály už po sto letech ani v Velké Británii nezavírají do vězení, neléčí elektrošoky a už je ani státní orgány nedohání k sebevraždě.

    JIstě, jde o rozpornou změnu, ale buď ji budeme přijímat s porozuměním, anebo se stane destruktivní.
    + Další komentáře