Slovo gender je bezesporu jedním z nejzatíženějších a nejkontroverznějších výrazů dneška. Mnozí ho považují za jakousi temnou hrozbu, visící nad světem, za ideologii vytvořenou s cílem zničit rodinu a celou lidskou společnost. Jiní zase v takových názorech a obavách tuší konzervativní kontrarevoluci usilující o omezení svobody a sebeurčení člověka. A jsou zřejmě i tací, kteří budou jako bezzásadový a špatný odsuzovat i postoj, který je někde mezi dvěma popsanými extrémy.

A přesně takový je postoj autora tohoto sloupku. O napsání článku o genderových věcech jsem uvažoval poměrně dlouho, čekal jsem ovšem na podnět, který by mi umožnil pojmout téma trochu z nadhledu, z odstupu od českých sporů na toto téma — jako právě teď nad básničkou Jiřího Žáčka o holčičkách, ze kterých budou maminky — a snad i trochu odlehčeněji. Vhodnou příležitost mi poskytlo lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci, s dvojím podtitulem: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“

Přelet nad genderovým světem

Jak je u měsíčníku se žlutým okrajem zvykem, téma čísla je zpracováno z mnoha stran, ze skutečně globální perspektivy. První z hlavních článků čísla sleduje názory devítiletých chlapců a dívek z osmdesáti rodin ve čtyřech světadílech a hledá, jak jejich gender či pohlaví ovlivňuje jejich život. Jsou to pohledy na každodenní život, jakési hutné zkratky jejich pohledu na věc.

Dívka z venkovské oblasti Keni říká: „Muži vás pronásledují. Svádí vás všude, kam jdete.“ Podle indického chlapce nejhorší na tom, být kluk, je to, že kluci kradou a sexuálně obtěžují ženy. Podle stejně staré indické dívky nemůže ona jako dívka získat vzdělání, zatímco kluci vzdělaní budou. Chlapec z židovské osady na Západním břehu říká, že chlapci jsou silnější, zatímco dívka musí dbát na to, aby byla cudná, a všechno to ostatní.

Text věnovaný proměnám pohlavní identity, nazvaný Nový pohled na gender, přináší nejen zkušenosti transsexuálů ze západních zemí, ale například také dětí z Dominikánské republiky se vzácnou enzymatickou odchylkou, která v pubertě prudce zvýší hladinu testosteronu, takže děti, které se narodily jako dívky, najednou biologicky a zcela přirozeně dospějí v muže.

Genderová identita, jak se ve speciálním čísle vícekrát opakuje, je jakýmsi spektrem, kde je mezi dvěma vyhraněnými póly řada mezistupňů. A nejsou to jen „genderově kreativní lidé“ v západních zemích jako Spojené státy, ale celá řada velmi starých a bez nadsázky tradičních případů třetího pohlaví: hidžra v Indii či Pákistánu, yan daudu v Nigérii, muxe v Thajsku, fa'afafine na souostroví Samoa, kathoi v Thajsku... svět je skutečně větší a rozmanitější, než si leckdy představujeme.

Genderové téma, to však zdaleka nejsou jen mezní případy mezi ženou a mužem nebo hledání vlastní identity. Dvojice článků se zabývá paralelními pohledy na dospívání chlapců a dívek a nástrahy s tím spojené. Nebezpečný život dívek a mladých žen trpících stále po celém světě chudobou, násilím a zaostalostí místních tradic vede k lepší perspektivě skrze vzdělání.

Fakta o životních osudech dívek v takové Sieře Leone jsou opravdu drastická: mrzačení pohlavních orgánů, sexuální násilí, které se netrestá, více než čtvrtina dívek mezi patnácti a devatenácti lety těhotná nebo už měla děti... Působivá fotografie ukazuje dívky na obřadu Bondo, který je jakousi alternativní iniciací pro dívky, při níž se neprovádí obřízka. Boj se zakořeněnými tradicemi je obtížný, ale není předem prohraný.

Cesta k mužnosti vede u chlapců různými druhy iniciačních slavností, od keňské dramatické „bojovky“ vrcholící obřízkou, přes obřady jako bar micva v židovských komunitách, nebo letní tábory pro chlapce (i dívky) s prvky vojenského výcviku a výuky k vlastenectví na předměstí Kyjeva. Autor článku, Chip Brown, si klade otázku, zda nějaký iniciační rituál na cestě k mužství nechybí jeho synovi, tak jako chyběl jemu samému i jeho otci, a obecně dospívajícím mladíkům v západní společnosti.

Dostane se i na otce na rodičovské dovolené, které představuje fotogalerie skandinávských tatínků s dětmi. Pro mě je to téma velmi osobní, protože jsem svou rodičovskou „dovolenou“ právě zakončil. Byla to pro mě zkušenost v mnoha směrech zásadní, dá se říci iniciační, a pomohla mi vlastní mužskou identitu nahlédnout a prožít do větší hloubky než doposud. Proto těžko chápu některé názory v českých diskusích, podle nichž je rodičovská pro muže projevem úpadku či ztráty pravé mužnosti. Je tomu, řekl bych, právě naopak.

Cítit se jako jednorožec

Kritický pohled na téma čísla zaznívá nejvíc v příspěvcích napsaných pouze pro české vydání. Úvodník šéfredaktora Tomáše Turečka ponechává na úsudku čtenářů, zda jsou původci genderové vlny, která se bezpochyby přelije i k nám, vedeni snahou přinést dobro každému jedinci, nebo jsou jejich motivy jiné, mnohem temnější. A také připomíná časovou shodu: „Rozpíjení nejintimnějších kontur mezi jednotlivými lidskými bytostmi probíhá ve stejné době, kdy Západ čelí procesu rozkližování tradiční rodiny, národa, náboženství i rasy.“

Psychiatr a sexuolog (a také bývalý český poslanec a europoslanec za ODS) Jaroslav Zvěřina v rozhovoru mluví mimo jiné o tom, že některé lobbistické skupiny se už několik let dožadují, aby bylo zákonem umožněno změnit pohlaví nikoli na základě léčby, ale prostou deklarací. Je škoda, že žádnou takovou skupinu konkrétně nejmenuje, je to totiž poměrně zásadní a dost znepokojující představa.

Je rozdíl mezi mužem a ženou jen věcí pocitu, vlastního rozhodnutí? Není v pozadí jistá tendence člověka dnešní doby (třeba dodat: člověka západní moderní či postmoderní společnosti) mít a dopřát si všechno, vše si pořídit a podřídit, nenechat se ničím omezovat a spoutávat? Osmiletý chlapec Jonathan má v kalifornském táboře na hlavě připevněný špičatý roh a zkouší, zda jeho okolí bude přijímat, když se prohlásí třeba za jednorožce.

↗

Lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci neslo dvojí podtitul: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“ Foto breitbart.com

Jonathan pochopitelně nechce být jednorožcem, ale začal se považovat současně za chlapce i dívku, když mu bylo pouhých dva a půl roku. V osmi letech se nachází na místě, kde může svou genderovou identitu vyjadřovat v bezpečí. Budou v jeho případě použity hormonální blokátory, které zpomalí nástup puberty a dají mu další čas na hledání a rozhodování — za cenu vážných zdravotních rizik? Kde jsou hranice, které už není dobré překračovat?

Genetik a pediatr Eric Vilain, řídící na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Středisko pro genderovou biologii, si údajně znepřátelil některé transgenderové aktivisty tvrzením, že není nutné podporovat každé dětské přání typu: „Kéž bych byl holka.“ V rozhovoru s autorkou článku svůj postoj vysvětloval tím, že se snaží hájit širokou škálu genderových projevů. Proti komu — proti horlivým transgenderovým aktivistům? Jak vlivní jsou vlastně takoví aktivisté?

Genderovština

Otázek, které vzbuzuje genderová problematika, je mnoho. Některé z nich vyvolá i užitečný slovníček nových genderových pojmů, který zpracovali američtí odborníci, autoři knihy The Teaching Trangender Toolkit, a v češtině revidoval sexuolog Ivo Procházka.

Lze se v něm dočíst například to, že kromě známých osobních zájmen „on“, „ona“ či „oni“, která jsou nevhodná pro označení nových genderových kategorií, se dnes používají nově vytvořená bezpříznaková zájmena „zie“ a „per“, která ale nemají českou obdobu. V češtině občas užívané „ono“ je urážlivé. Namísto výrazu hermafrodit, zastaralého a urážlivého, je vhodné používat výraz intersexuál.

Nebinární genderové projevy, tedy založené na odmítání předpokladu, že pohlaví má jen dvě možnosti, zahrnují podle slovníčku tyto varianty: „asexuál“, „bisexuál“, „genderqueer“, „pangender“ a „pansexuál“. Poslední jmenovaná kategorie je popsána jako „člověk, kterého přitahuje sex s každým, kdo je mu sympatický, nezávisle na pohlaví, věku... prostě bere vše.“

Porozumět genderovému jazyku může být někdy poněkud obtížné, viz ukázka z hesla „Genderově nekonformní“:

„Ne všichni transsexuálové jsou genderově nekonformní. A také ne všechny genderově nekonformní osoby se považují za transsexuály. Zároveň i cisgenderové osoby mohou být genderově nekonformní.“

Je to svým způsobem fascinující: jako by zcela nový jazyk měl vyjadřovat zcela novou skutečnost, dosud většinou skrytou za převládající binární pojetí pohlaví. Ale nakolik se jedná o skutečný jazyk se slovy-pojmy, které se časem a používáním vžijí a uplatní, a ne o módní a efemérní výrazy, které budou zanedlouho nahrazeny jinými, ještě vhodnějšími a ještě méně urážlivými?

Krásný nový genderový svět

Jazyk je nepochybně důležitý, ještě o něco důležitější než slova a pojmy jsou však skutečnosti, ke kterým tyto nové nástroje poukazují. A je nesporné, že nová skutečnost tu je — v dobrém či ve zlém. Pohlavní identita člověka je dnes, v západních společnostech, nepochybně znejistěná a v pohybu. Příčin je více, patří mezi ně jistě mimo jiné i komerční zájmy: medicínský průmysl, ale také zájem psychiatrů či sexuologů o pacienty a klienty.

Dá se zřejmě mluvit i o jisté omrzelosti či nudě, která vede k tím usilovnějšímu zaobírání se vlastní identitou, stálému zvažování změny identity, stejně jako se zvažuje změna vzhledu formou plastické chirurgie nebo třeba změna barvy očí. To vše a ještě mnohem víc je dnes možné: a když je něco možné, a dokonce poměrně dostupné, proč to nezkusit?

To samozřejmě neznamená, že nejsou případy těch, pro které je jejich dosavadní pohlavní identita a s ní spojené role, očekávání a stereotypy něčím těžko snesitelným. Lidé, kteří se cítili jako zajatci v mužském či ženském těle a v kulturních rolích s pohlavím spojených, byli vždy. Jen v dobách před genderem se jim nenabízely možnosti, které přináší dnešní doba. Zbývalo jim třeba utéci před okovy tradičních rolí například do svobodnější sféry duchovní či náboženské. Zůstávali muži a ženami, jejich identita byla ale vnitřně svobodná a nedala se omezit na stereotypní soubory vlastností.

Je otázka, jestli tuto vnitřní svobodu a hloubku odvěkého napětí mezi ženským a mužským pólem v člověku dostupnost medicínské změny pohlaví, nebo třeba pokusy o to gender zcela oddělit od biologické stránky, učinit z toho „být mužem“ či „být ženou“ pouze věc pocitu, nakonec neoslabují a nerozmělňují. Zvlášť když se k tomu připojí sám o sobě rozmělňující a zpovrchňující vliv médií, zejména bulvárních, a sociálních sítí, které pochopitelně změny pohlavní identity a obecně vše, co je nějak spojeno s lidskou sexualitou, neodolatelně přitahuje.

Dnešní svět je jakoby rozepjat mezi dvěma krajnostmi: na jedné straně utužující se fundamentalistické směry a způsoby myšlení, používající tradici jako zbraň proti všemu, co se jakkoli odlišuje, co se protiví vytčenému ideálu. Na druhé straně některé tendence rozpíjejícího se svět liberální společnosti, kde je naopak tradice a hranice, cokoli pevně daného považováno pouze za nástroj útlaku, za něco beroucího člověku svobodu. Na jedné straně nesmlouvavý soupis všeho, co se nesmí, na druhé heslo o tom, že se smí úplně vše, ale bez hlubšího smyslu za tím vším.

Pokusit se zachovat si nadhled a jistý odstup a schopnost vidět věci v souvislostech je pravděpodobně jedinou možností, jak bez úhony projít nejen krásným novým světem proměňujícího se genderu a rozpíjejících se hranic, ale i drsným starým světem diskriminace, striktně uplatňované patriarchální moci, drobných i velkých stereotypů ve vztahu k pohlaví a rolím s ním spojeným. Oba světy totiž existují zároveň.