Vykládat věrnost jako výlučnost sexuálního vztahu, protiklad partnerské nevěry, je silně omezené. Věrnost má přece mnohem obecnější význam: svým způsobem znamená daleko větší závazek než jen výlučnost sexuálního vztahu, a na druhé straně se nemusí nutně vylučovat s občasnou, ba dokonce ani soustavnou nevěrou.

Když Jeník s Mařenkou v Prodané nevěstě zpívají „v každé době věrni zůstaneme, věrni sobě,‟ jde o romantickou lásku, a ta zpravidla souvisí i se sexem, nicméně v době Bedřicha Smetany a Karla Sabiny se považovalo za obvyklé nezačínat se sexem před svatbou (nebo aspoň na veřejnosti předstírat, že se to za obvyklé považuje). Konflikt v naší národní opeře nestojí na Mařenčině podezření, že Jeník porušil slib věrnosti flirtem s jinou dívkou, ale že se Mařenky vzdal, že ji prodal. Věrnost pro Jeníka a Mařenku znamená především stát při sobě, ať se děje, co se děje, a jeden o druhého, nebo za druhého bojovat.

Ve chvíli, kdy si heslo „Věrni zůstaneme‟ vyšili naši vojáci v Buzulku na bojový prapor, už docela jistě vůbec nešlo o sex.

Právě takovou věrnost ukládá manželům tradiční manželský slib — přísaha tak velká a strašlivá, že dnes se ji v klasické podobě odvažuje skládat snad jenom britská královská rodina. „Budete jako jedno tělo,‟ lze sice povrchně vykládat jako spojení v souloži, ale mnohem víc jde v tom slibu o tu nepříjemnou vlastnost vlastního těla, že je nemohu dost dobře opustit, odložit, vyměnit za lepší. Nezbývá mi než se svým tělem žít až do smrti, ať se s ním stane, co se stane, trpělivě je snášet prožrané chorobami, a třeba i zchromené, kdyby mě kupříkladu srazilo auto na přechodu pro chodce. Tradičním manželským slibem se manželé zavazují přijmout i toho druhého jako vlastní tělo, jako neodložitelného a nevyměnitelného, a setrvat s ním „v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci‟. Už jen pro lepší rytmus přísahy se dodává: „dokud vás smrt nerozdělí.‟

Taková věrnost nemusí mít vůbec nic společného se sexem; právě naopak znamená vazbu, která potrvá, i když sex pomine, vždyť ztráta libida nebo potence je ještě maličkost ve výčtu všech možných překážek, jaké se tradiční přísahou manželé zavazují společně a jeden pro druhého překonat. Nakolik tato věrnost zapovídá nevěru, záleží čistě na tom, nakolik nevěra jednoho druhému vadí, nakolik mu ubližuje. Manželé docela dobře mohou držet jeden při druhém pevně jako skála, a přitom oba střídat milence a milenky na běžícím pásu.

A přestože být věrný jednomu člověku je už samo o sobě hodně náročné, rozhodně není nezbytně nutné, aby se věrnost omezovala na pouhý pár. Ostatně věrnost širší rodině nebo kmeni už tady v minulosti byly: ani pro uvolnění počtu partnerů v manželství není nutné vymýšlet něco doopravdy nového.

jsou popravdě citové pohnutky založené na protichůdných citových základech. Jejich projevy nemáme v hrsti a budou nám nadále tropit neplechu, když se té lásce zamane.
Jsou mezi námi i tací pane Macháčku, kteří jsou schopni solidarity a aktivní pohlavní činnosti pouze v monogamním poutu s nevěrníkem,-cí.
Nemálo takových jsem v tom našem křesťanském světě a nejen tam pohříchu poznal.........bych dodal.

Nebylo by jednodušší a srozumitelnější nechat manželství jako svazek muže a ženy, tedy svazek, ze kterého můžou (ale nemusí) vzejít děti, a všechny jiné životní svazky mezi lidmi, které bychom chtěli institucializovat, nazývat (registrovaným) partnerstvím?
A řešit možnosti tohoto partnerství.

Já jen aby z toho "manželství pro všechny" nakonec nevznikla postmoderní bramboračka v hlavní roli s Old Shatterhandem a jeho věrným manželem Hatatitla.

P.S. Doufám, že jsem nikoho neurazil, nemyslím to nijak zle.

a nebylo by jednoduší to vůbec nekomplikovat, nazvat všechny chráněné vztahy registrovaným partnerstvím a termín manželství z právního řádu vypustit?