Přistála mi v mailu tisková zpráva sdružení ARA ART o tom, že se v pražském Domě národnostních menšin sešlo přes dvacet Romů a Romek menšinové sexuální orientace na historicky prvním semináři romských gayů, leseb, bisexuálů a translidí (LGBT).

Účastníci zhlédli film Davida Tišera a Rozálie Kohoutové Roma Boys z roku 2009. Následně se rozdělili do skupin, které se zúčastnily dvou různých workshopů vedených módním návrhářem Pavlem Berkym a fotografem Lukášem Houdkem. Pod vedením obou profesionálů účastníci vytvořili sérii fotografií a šaty s tematikou přijetí vlastní identity.

Až potud nic šokujícího, jednou k tomu muselo dojít, i když to mají Romové s menšinovou sexuální orientací těžší hned z několika důvodů. Kromě toho, že existuje více důvodů k jejich diskriminaci, pocházejí mnohdy z tradičního prostředí, ve kterém je přístup k odlišné sexuální orientaci ještě o něco složitější.

Nestydět se za svou jinakost nestačí, ale je to první krok k rovnoprávnosti. Foto Lukáš Houdek

Zpráva ale pokračuje líčením večerního incidentu v gay klubu. Skupina se rozhodla strávit večer v klubu terMAX, ale poté co zhruba patnáct Romů do prostoru klubu vešlo, ostraha odmítla vpustit další čtyři s tím, že nemají klubovou kartu, kterou nepožadovali po žádném z předchozích hostů. Po intervenci pořadatelů workshopu u zástupce manažera se nakonec dovnitř dostali. K dalším incidentům během večera nedošlo. 

Zažila jsem to mnohokrát. S romskými dětmi na výpravě, když nás nechtěli pustit do hospody, abychom si dali limonádu, se svými romskými studenty, když jsme si chtěli dát kafe, s romskými přáteli, když jsme chtěli jít na diskotéku. Řada lidí tento fenomén popírá. A když pod tíhou příkladů musejí připustit, že se to opravdu děje, argumentují tím, že si za to mohou Romové sami. V gay klubu by ale měli rozumět tomu, jak nesmyslný je každý argument založený na principu kolektivní viny.