„If you are going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair. If you come to San Francisco, summertime will be a love-in there“ („Pokud přicházíte do San Franciska, ujistěte se, že máte ve vlasech květiny. Léto je tu čas lásky.“) Nejpozději díky písni „San Francisco“ Scotta McKenzieho se stala kalifornská metropole, město „summer of love“ a „flower power“ vytouženým místem i pro evropskou mládež. 

Slibovalo setkávání rovnoprávných lidí mimo dosah dosavadní sexuální a rasistické hierarchie a zároveň se tu zdála o něco bližší i naděje, že války se dají přemoci láskou. Mládež se oprostila od pout konzervativní poválečné společnosti a středobodem tohoto hnutí se stalo osvobození sexuálních tužeb od buržoazně - křesťanské morálky, „sexuální revoluce“, odvozující svůj název od stejnojmenné knihy marxistického psychoanalytika Wilhelma Reicha.

↗

Časopis Tvar i v letošním roce přináší texty o různých revolucích.

„Zlatá“ dvacátá léta — a nacistický stín nad sexuologií

Ale měli bychom začít „zlatými dvacátými“, které také bývají s oblibou nazývány „sexuální revolucí“. Metropole jako například Paříž, New York, Chicago, Berlín či Londýn dobývá jazz a Josefina Bakerová. Ženy, které si lascivně vychutnávají své cigarety, chlapecké účesy, šaty obepínající tělo, dlouhé šňůry perel a péřová boa, to vše ztělesňuje nový typ, ženu, která si pro sebe zabírá svět barů a klubů, dosud určený pouze mužům a v anonymitě velkoměsta sebevědomě žije novou představu o tělesnosti a sexu.

Současně byly částečně odtabuizovány i hovory o sexualitě — alespoň v rozpravách lékařů, právníků a politiků — a začal se propagovat racionální vztah k sexuální problematice, na rozdíl od křesťanské sexuální morálky. Například „Světová liga pro sexuální reformu“, kterou založil odborník na sexualitu Magnus Hirschfeld (1868 — 1935) bojovala na mezinárodních kongresech (pátý a poslední se ostatně konal roku 1932 v Brně) mimo jiné i za legalizaci potratů a homosexuality a požadovala právo na rozvod, jakož i celkovou sexuální osvětu.

Mladé Československo se v rámci těchto diskusí vícekrát umístilo na předních pozicích sexuálního hnutí — což možná bylo dáno i snahou co nejvíce se distancovat od katolického Rakouska: V roce 1921 je na Karlově univerzitě jako první na světě zřízena katedra sexuologie, mladé vědy, která v tehdejší době teprve usiluje o akademické uznání, v roce 1926 se v první zveřejněné verzi československého trestního práva objevuje legalizace potratů a homosexuálního chování mezi dospělými, což je v reformních kruzích přijato s nadšením.

V letech 1928 a 1932 stanovuje pražský režisér Gustav Machatý nové standardy uměleckého filmu prvními nahými scénami a zobrazením orgasmu ve filmu Erotikon a známějším snímku Extáze a konečně v roce 1933 se Hlas, časopis československé sexuální menšiny, stává poté, co nacisté podobné publikace v Německu zakázali, jediným časopisem pro homosexuály na světě.

Liberální atmosféra druhé poloviny dvacátých let, kterou umožnila v první řadě stabilní hospodářská situace, náhle končí v roce 1929, kdy začíná světová hospodářská krize, a v průběhu třicátých let se i pod tlakem narůstajícího fašismu a stoupajícího válečného ohrožení Hitlerovým Německem už nevrátí.

Po druhé světové válce leží většina Evropy v troskách, společnost hledá v těžkých dobách především v pevné ideologické hodnoty, které neponechávají žádný prostor pro nejistotu, kterou by způsobovaly sexuální experimenty. Nacionálně socialistická nadvláda nad Evropou má katastrofální následky i pro emancipující se sexuální vědu. Mnoho předních vědců válku nepřežilo. Mnozí z nich byli zavražděni během holokaustu (šóa). Někteří se zachránili útěkem do zahraničí. Pro nový začátek nebyl po válce k dispozici nikdo.

Exemplární je i příklad českých sexuálních výzkumníků meziválečné doby. Josef Weisskopf, pořadatel konference Světové ligy pro sexuální reformy v Brně a svého času populární moderátor rozhlasových pořadů, zaměřených na sexuální osvětu, zemřel v Osvětimi.

Hugo Bondy, spolutvůrce liberálních československých zákonů, týkajících se sexuality, spáchal tváří v tvář rostoucímu antisemitismu sebevraždu a Hugo Hecht, sexuální reformátor československé levé fronty, uprchl do USA. Středoevropská kolébka sexuologie byla i se svými centry v Berlíně a Vídni (po druhé světové válce) zničena.

Alfred Kinsey: od včel k lidem pod dohledem FBI

Po druhé světové válce nahradily USA definitivně Evropu coby hybatele společenských změn. Nový počátek zde zažívají i sexuální vědy. Tentokrát to není lékař, ale zoolog, kdo k tomu dává důležitý impuls. Alfréd Kinsey, odborník na hmyz (vosy), vychází z biologie, která v přírodě nespatřuje nic jako morálku, aplikuje tento přístup na lidské sexuální chování a provádí masové výzkumy formou dotazování jak u mužů, tak i u žen (1948, respektive 1953).

Výsledky puritánskou Ameriku šokují. Ukazují totiž, jak dalece se skutečnost odchyluje od sexuálně mravních předloh, tzn. od stanovené křesťanské normy heterosexuálního manželského pohlavního aktu za účelem reprodukce. Kinsey je v Americe silně napadán nejen ze strany křesťanských uskupení, ale stává se také podezřelým z podvratné komunistické činnosti a vyšetřuje ho FBI. Ultrakonzervativní a paranoidní atmosféra éry mccarthismu se uvolňuje až na konci padesátých let, kdy se proti ní vzbouří mládež.

Takzvaná generace beatniků vystihne ducha doby v dílech jako například „On The Road“ (Na cestě) Jacka Kerouaka nebo v Ginsbergově „Howl and Other Poems“ a stanoví výchozí bod pro zásadní vypořádání se s konzervativním systémem pravidel, pro hnutí za občanská práva šedesátých let a v neposlední řadě pro diskurs sexuálního osvobození. Připravenost většiny země pro zásadní změny pak prokáže zvolení J. F. Kennedyho prezidentem v roce 1961.

Jak feministické, tak i černošské hnutí myslí i na osvobození sexuality: Ženy kritizují dvojí morálku a dožadují se práva na orgasmus, konečně je možná i mezirasová sexualita. V atmosféře kultury hippies, Janis Joplinové, Jimiho Hendrixe, LSD a hnutí proti válce ve Vietnamu se nově definují představy o pravidlech a normách: veřejnou se stává tělesnost milenců, promiskuita jakož i sexuální chování, které nevede k reprodukci, je praktikováno a dokonce požadováno jako akt osobního osvobození.

V roce 1969 se zvedají na odpor američtí homosexuálové, kteří mají už dost policejní šikany, a organizují akce občanské neposlušnosti (Stonewall). Sexuální aktivita se stává nejen znamením vlastního odpoutání se od buržoazně-křesťanské morálky, ale i politickým aktem. Příslib svobodného světa nakazí i evropskou mládež a nalézá svůj vrchol ve studentském hnutí roku 1968. Sexuální revoluce a její osvobozenecká rétorika dobývají svět.

Vedle vyzdvihování sexuality tu byly ale také dvě vědecké vymoženosti, které uvedly sexuální revoluci šedesátých let do života. Koneckonců lidi odrazovaly od sebevědomého sexuálního chování nejen konvence represivní sexuální morálky, ale i ohrožení pohlavními chorobami a strach z nechtěného těhotenství.

Počínaje rokem 1945 byl ovšem farmaceutický průmysl schopen, díky novým postupům, vyrábět potřebné množství penicilínu, což poněkud zmírnilo hrůzu ze syfilis a kapavky. Ještě zásadnější bylo v roce 1960 schválení antikoncepční pilulky, „Antibaby-Pille“, neboť dalo ženám možnost chránit se před nežádoucím otěhotněním bezpečněji, než při používání kondomu a za často obtížné kooperace s mužem.

Revoluce? Ano a proč

Je ale skutečně oprávněné, vývoj, který zažíváme v posledních letech označovat jako sexuální revoluci, jako zásadní převrat v sexuálním chování? Na rozdíl od dvacátých i let jsou změny skutečně masovým fenoménem. Rozpravy o sexualitě se také už nevedou výlučně mezi odborníky, ale lidé sami začínají prostřednictvím různých politických hnutí přemýšlet o své sexualitě a formulovat své požadavky.

Televize, jako nové médium, přináší záběry „love-in“ v parcích San Franciska a New Yorku a happeningy jako Woodstock až do zapadlých koutů USA a do Evropy. Sexualita už není tabu. Akceptovány jsou i sexuální preference, které byly dříve stigmatizovány. Přesto se mi slovo „revoluce“ nezdá přiměřené, a to ze dvou důvodů: Jednak vytvořila sexuální revoluce navzdory svému osvobozeneckému patosu nové druhy nátlaku — totiž nutnost chovat se sexuálně.

Kdo se tomu vyhýbal, kdo se vůbec, neochotně nebo pozdě zapojil do sexuálních aktivit, byl označen za nesvobodného nebo prudérního. Nová sexuální morálka udělala z abstinence nezávisle na příčině stigma. Odtabuizování sexuality vedlo k její všudypřítomnosti, které se člověk těžko vyhne, ať chce nebo ne, a ke komercionalizaci prostřednictvím pornografického průmyslu a obchodu se sexuálním artiklem všeho druhu.

Neměla by svoboda vypadat jinak? Za druhé nebylo sexuální chování, které nyní můžeme provozovat bez pocitů viny, nijak podstatně nové. Sexuální preference, které nejsou zaměřeny na reprodukci, existují - jak ukázaly už Kinseyho studie — už dlouho. Promiskuitní, předmanželský a mimomanželský sex provozovali vždy především muži a obecně byl v oblibě. Ne nadarmo se prostituce nazývá nejstarší řemeslo světa.

Pro ženy se v tomto ohledu od šedesátých let hodně změnilo, ale dodnes platí, že promiskuitní chování u žen na rozdíl od mužů končí jejich sociálním vyloučením. Konečně jsou změny příliš silně uvězněny v heteronormativním systému, než aby mohly být hodnoceny jako revoluční. A — „last but not least“ — nastoluje se otázka, zda jsou všichni skuteční vítězi, a nikoli pouze heterosexuální muži, kteří si nyní mohou užívat svou sexualitu bez skrupulí, bez placení a bez manželských slibů.

Psáno pro Tvar. Z němčiny přeložila Jana Maříková

Rubriku řídí Rudolf Vévoda

Text vyšel v Tvaru 1/2014