„Co to byl 17. listopad 1939?“ šokovala mne tento týden otázkou má osmadvacetiletá studentka a jedním dechem dodala: „Myslela jsem, že se něco stalo jen sedmnáctého v devětaosmdesátém. Aspoň z televizního zpravodajství to tak vyplynulo.“ A pokračovala popisem pátrání po dalších informacích na internetu, kde je jich podle ní o událostech z roku 1939 pohříchu málo.

Větší část hodiny cizího jazyka jsem tedy věnovala stručné lekci o Mnichovu, druhé republice, okupaci a vzniku protektorátu Čechy a Morava, o událostech z 28. října 1939, o mladém dělníkovi Václavu Sedláčkovi, studentu Janu Opletalovi...

Má studentka není jediná, která o 17. listopadu roku 1939 zhola nic nevěděla. Povědomost, bohužel, o nich nemá ani velká část mladých lidí narozených po roce 1989. Možná většina. Jak jinak si například vysvětlit, že letos 17. listopadu, nepřišli před Hlávkovu kolej, ani do ruzyňských kasáren, kde byli popraveni studentští předáci, že nepřišli uctít památku svých statečných předchůdců?

Rovněž ze zpráv v médiích neznalý člověk musel nabýt dojmu, že stěžejním momentem v naší historii je 17. listopad 1989. Také proto by měl být obnoven Mezinárodní den studentstva.

Mnohokrát jsem slyšela, že šlo o svátek komunistický. Svatá ty prostoto! Takový argument neobstojí. Vždyť coby Mezinárodní den studenta byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů dvacet šest národů světa.

Chtěli tím vyjádřit „hlubokou úctu popraveným a uvězněným československým studentům, kteří první v Evropě dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům na podzim roku 1939“, jak se píše v Prohlášení spojeneckých studentů.

Paradoxní a smutné je, že jediný mezinárodní svátek, mající původ v českých zemích, byl přejmenován právě u nás. V československém kalendáři bylo uvedené datum státním svátkem — Mezinárodním dnem studentstva.

V roce 1990 byl v tehdejší ČSFR přejmenován na Den boje studentů za svobodu a demokracii a o devět let později, den před jeho 60. výročím (!), nově uveden mezi státní svátky coby Den boje za svobodu a demokracii.

To je dle mého soudu jednou z příčin, proč se zejména z povědomí mladé veřejnosti, a de facto i z národní historické paměti, znalosti o listopadových událostech roku 1939 vytrácejí a současně, bohužel, rovněž jeho význam a odkaz. Mimochodem, nebýt studentů 17. listopadu 1939, nebyl by ani listopad 1989!

Před třinácti lety Ing. Josef Jíra, jeden ze studentů - devětatřicátníků, tehdejším ústavním činitelům — prezidentovi ČR, předsedům vlády, Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky — poslal dopis s návrhem uzákonit 17. listopad jako významný den — Mezinárodní den studentstva. Odezvy se nedočkal. Mimochodem, nevím o tom, že by nějaký kompetentní mezinárodní studentský orgán uvedený svátek zrušil.

Český svaz bojovníků za svobodu se letos ústy svého předsedy Jaroslava Vodičky opětovně veřejně obrátil na politiky, aby přispěli k obnovení MDS. Někteří z nich jeho opětovné výzvě před Hlávkou souhlasně přikyvovali. Uvidíme, co udělají.

Naše svoboda byla vykoupena za příliš vysokou cenu, než abychom na minulost mohli zapomenout. Měli bychom znát její přelomové události. Je nepřípustné a krátkozraké je překrucovat či zamlčovat na politickou objednávku, jak jsme toho často svědky.

Domnívám se, že lidé, kteří vedou nebo v budoucnu tuto zemi budou řídit, její historii znát musejí. V opačném případě nemají právo o ní rozhodovat. Ne nadarmo se říká, že zapomeneme-li na naši minulost, budeme si ji v nějaké podobě muset zopakovat.

Studenti 17. listopadu 1939 v době, kdy náš národ, jeho další existence byla ohrožena, se nebáli vyjít do ulic. Byť jejich budoucnost byla nejistá, neohnuli pokorně záda. Naopak, hrdě vztyčili hlavy a hitlerovským Německem porobenému národu ukázali cestou směřující k jeho osvobození.

Do ulic je hnala touha po svobodě a demokracii, odpor k nacistické totalitě. Nešli protestovat ve jménu ideologie či internacionálních cílů, ani pod praporem nějaké politické strany. Duševně žili v Masarykově republice a za její obnovení, za svobodu a nezávislost národa, za vlast byli ochotni dát i to nejcennější co měli — vlastní životy. Tento cíl je spojoval, byť byli různého smýšlení a náboženského vyznání.

To pokládám za jeden z klíčových momentů tehdejších událostí s přesahem do našich dnů i do dnů a let příštích. Kéž by si z nich současní mocní, kteří se handrkují o funkce v budoucí vládě, vzali příklad! Kéž by se přestali ohánět stranickými legitimacemi a konečně se sjednotili v zájmu vlasti a občanů.

Minulost nám dává dostatečnou lekci z toho, že žádná společnost nemá demokracii zajištěnou provždy. Musíme si ji tedy hýčkat, bránit ji i ve jménu těch, kteří za ni položili životy nebo trpěli v koncentračních táborech, jako studenti 17. listopadu 1939. Proto by měl být obnoven MDS. Svátek by se mohl jmenovat Mezinárodního den studentstva — Den boje za svobodu a demokracii.

Nevím, kolik mladých lidí v ČR si uvědomuje, že existují země, v nichž děti a mládež nemohou svobodně chodit do škol a učit se, že existují státy, v nichž čelí diskriminaci, zastrašování, politickému násilí a diktátu. Mezinárodní den studentstva je jedinečnou příležitostí poukázat na to, že svoboda a respekt k lidským právům skutečně nejsou samozřejmostí. Oslavy jsou také významnou podporou a povzbuzením všech studentů z takových koutů světa.