Již sedmým rokem organizuje Studentská komora Rady vysokých škol setkání u pamětní desky Jana Opletala a Václava Sedláčka, kteří byli zavražděni nacistickým režimem v pohnutých událostech podzimu 1939. Scházíme se zde, abychom si připomněli jejich památku, památku zastřelených studentských funkcionářů a stovek dalších studentek a studentů, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů.

V minulých letech jsem na tomto místě hovořil o mnohých změnách, které měly zasáhnout naše vysoké školství. Zažili jsme pokusy o velké reformy, nové zákony i pokus o novelizaci zákona stávajícího. Spojnicí těchto návrhů, které pro nás znamenaly zásadní téma, byla jasná snaha o omezení akademické samosprávy.

V současné situaci se zdá, že pokusy o velké vysokoškolské reformy jsou — alespoň na nějakou dobu — za námi. Samosprávu si vysoké školy prozatím uhájily. Nemůžeme si ale myslet, že tomu tak zůstane věčně.

Naopak, v relativně nedávné době jsme opět zažili pokus přímo zasahovat do kompetencí vysokých škol, tentokrát ze strany samotné hlavy státu. Nechci ale nyní hovořit o prezidentu republiky. Spíše bych rád zmínil některé reakce — z našich vlastních řad, z řad vysokých škol — na jeho postup.

Ty často jako by vycházely z pojetí, které univerzity chápou jako nepolitické či apolitické; jako instituce, které by se neměly do politického dění zapojovat.

Onou zdůrazňovanou apolitičností se zde myslí především oddělení záležitostí vysoké školy od takzvané velké politiky. Ano, přímé politické zásahy mohou na vysokých školách omezovat akademické svobody. A je také pravda, že svět univerzity má jiné horizonty, než svět politického řízení státu.

Tyto horizonty ale nejsou odděleny zcela. Univerzitní politika a samospráva vyžaduje, aby se o ni někdo staral a udržoval hodnoty, na kterých je založena — hodnoty svobodné akademické obce.

A tady si musíme uvědomit, že politika jako aktivita týkající se toho, co formuje veřejný prostor, toho, co je nám jako občanům a občankám společné, je podstatou každé samosprávy, té občanské stejně jako akademické.

Nedávné volby do Poslanecké sněmovny přinesly výrazné změny na české politické mapě. Do našeho politického života vstupují subjekty, které s tradiční politikou, založenou na demokratickém rozhodování a fungujících stranách, mají společného pramálo.

Jsem přesvědčen, že příčinou tohoto stavu je právě jakási apolitičnost či nepolitičnost našeho jednání tam, kde by bylo potřebné zvolit zcela opačný přístup.

Podle mého názoru to pro nás znamená zásadní výzvu a zásadní zodpovědnost. Bez aktivní péče o politiku se nám totiž snadno může stát, že přijdeme o demokratický charakter našeho státu. Ani univerzita nemůže fungovat bez zodpovědných akademických občanů a občanek, bez lidí, kteří rozumějí politickým principům, na nichž je jejich obec založena.

Naše zásadní výzva i zodpovědnost tedy spočívá v tom, naučit se být více političtí. To neznamená osvojovat si principy politiky v uvozovkách, založené na podivných dohodách a korupčním jednání. Naopak, znamená to uvědomit si, jak důležitý je veřejný a demokratický charakter rozhodnutí, která se týkají nás všech.

Vážené kolegyně, vážení kolegové — žádná demokratická společnost nemůže fungovat, aniž bychom brali vážně její politickou povahu. Přál bych proto nám všem, abychom dokázali, v tom nejkladnějším smyslu slova, být více političtí.