Novela zákona o vysokých školách, připravovaná v poslední verzi od podzimu minulého roku, je na konci vnitřního připomínkového řízení. Jak nakonec vypadá tento dort, o kterém se místopředseda Rady vysokých škol, prof. Jiří Zlatuška, vyjádřil, že vypadá, jako by ho pekli pejsek s kočičkou? Bude výsledná krmě alespoň stravitelná, pokud už ne chutná?

Především je nutné podotknout, že text novely se může ještě změnit. Ve vnitřním připomínkovém řízení jenom Rada vysokých škol vznesla několik desítek připomínek, další připomínky vznesla Česká konference rektorů a jiná připomínková místa, například Akreditační komise. Pokud bude ministerstvo naslouchat alespoň některým z připomínek a text upraví, může tím některé problematické body podstatně vylepšit. Na některé změny ale už čas určitě nebude: základní obrys je již nakreslen.

Změna akreditačního procesu

Co se tedy změní? Hlavním bodem celé novely je změna akreditačního procesu. Akreditace, tedy oprávnění učit ten či onen obor, udělovalo ministerstvo, které v daném rozhodování omezoval názor Akreditační komise. Ačkoli dle zákona se akreditovaly tzv. programy (vyšší celky, nežli obory), v praxi to vypadalo tak, že pokud škola chtěla vyučovat nějaký obor, ať už spadal do programu, který již měla akreditovaný, musela pokaždé podat novou žádost Akreditační komisi, která ji posoudila, a ministerstvo zpravidla její názor potvrdilo. To pochopitelně znamenalo obrovskou byrokratickou zátěž, zvláště pro velké univerzity.

Idea změny je jednoduchá — akreditovat by se nadále měly nikoli programy či dokonce obory (současné rozlišení mezi programy a obory by se v souladu s mezinárodními zvyklostmi zrušilo), ale samotná instituce. Jinými slovy, bude se rozhodovat o tom, zda je škola schopna posoudit, jestli je dostatečně způsobilá realizovat určité programy . Samotný proces akreditace programů pak bude probíhat přímo na školách samotných. Místo Akreditační komise bude zaveden větší orgán, Národní akreditační agentura, která již nebude pouze vázat rozhodnutí ministerstva, ale bude rozhodovat sama. Vnitřní struktura vysoké školy se pak obohatí o vnitřní orgán s pravomocemi k vnitřní akreditaci programů.

Nápad to z principu nemusí být špatný, provedení je však problematické. Aktuální verze je taková, že školy budou moci buď akreditovat de facto současným způsobem, tedy jednotlivé programy a obory (které tedy oproti původní myšlence zůstanou), nebo budou moci získat akreditaci institucionální. Ukázalo se však, že se obecně neví, jak by měla institucionální akreditace přesně probíhat, a není jasné, zda by skýtala dostatečné záruky pro kvalitu vysokoškolského studia v České republice. Z toho důvodu zavádí novela ještě mezistupeň, a to akreditaci „oblasti vzdělávání“ (oblast vzdělávání je značně neujasněný pojem, který se objevuje pouze ve výstupech projektu QRAM, v němž se definuje 39 oblastí, z ministerstva se ale dají zaslechnout i názory, že oblastí bude méně, snad 9).

V tuto chvíli je tak navrhováno, aby pro umožnění vnitřní akreditace programů škola kromě institucionální akreditace získala i akreditaci dané oblasti vzdělávání. Obsah žádosti o tuto akreditaci je přitom v navrhované verzi materiálu zcela totožný s obsahem žádosti o akreditaci programu. To je přinejmenším nedomyšlené, protože pokud by pro akreditaci oblasti musela škola dokladovat zajištění všech možných programů, které do ní spadají, nebude se tento postup lišit od akreditace jednotlivých programů.