Novela zákona o vysokých školách, připravovaná v poslední verzi od podzimu minulého roku, je na konci vnitřního připomínkového řízení. Jak nakonec vypadá tento dort, o kterém se místopředseda Rady vysokých škol, prof. Jiří Zlatuška, vyjádřil, že vypadá, jako by ho pekli pejsek s kočičkou? Bude výsledná krmě alespoň stravitelná, pokud už ne chutná?

Především je nutné podotknout, že text novely se může ještě změnit. Ve vnitřním připomínkovém řízení jenom Rada vysokých škol vznesla několik desítek připomínek, další připomínky vznesla Česká konference rektorů a jiná připomínková místa, například Akreditační komise. Pokud bude ministerstvo naslouchat alespoň některým z připomínek a text upraví, může tím některé problematické body podstatně vylepšit. Na některé změny ale už čas určitě nebude: základní obrys je již nakreslen.

Změna akreditačního procesu

Co se tedy změní? Hlavním bodem celé novely je změna akreditačního procesu. Akreditace, tedy oprávnění učit ten či onen obor, udělovalo ministerstvo, které v daném rozhodování omezoval názor Akreditační komise. Ačkoli dle zákona se akreditovaly tzv. programy (vyšší celky, nežli obory), v praxi to vypadalo tak, že pokud škola chtěla vyučovat nějaký obor, ať už spadal do programu, který již měla akreditovaný, musela pokaždé podat novou žádost Akreditační komisi, která ji posoudila, a ministerstvo zpravidla její názor potvrdilo. To pochopitelně znamenalo obrovskou byrokratickou zátěž, zvláště pro velké univerzity.

Idea změny je jednoduchá — akreditovat by se nadále měly nikoli programy či dokonce obory (současné rozlišení mezi programy a obory by se v souladu s mezinárodními zvyklostmi zrušilo), ale samotná instituce. Jinými slovy, bude se rozhodovat o tom, zda je škola schopna posoudit, jestli je dostatečně způsobilá realizovat určité programy . Samotný proces akreditace programů pak bude probíhat přímo na školách samotných. Místo Akreditační komise bude zaveden větší orgán, Národní akreditační agentura, která již nebude pouze vázat rozhodnutí ministerstva, ale bude rozhodovat sama. Vnitřní struktura vysoké školy se pak obohatí o vnitřní orgán s pravomocemi k vnitřní akreditaci programů.

Nápad to z principu nemusí být špatný, provedení je však problematické. Aktuální verze je taková, že školy budou moci buď akreditovat de facto současným způsobem, tedy jednotlivé programy a obory (které tedy oproti původní myšlence zůstanou), nebo budou moci získat akreditaci institucionální. Ukázalo se však, že se obecně neví, jak by měla institucionální akreditace přesně probíhat, a není jasné, zda by skýtala dostatečné záruky pro kvalitu vysokoškolského studia v České republice. Z toho důvodu zavádí novela ještě mezistupeň, a to akreditaci „oblasti vzdělávání“ (oblast vzdělávání je značně neujasněný pojem, který se objevuje pouze ve výstupech projektu QRAM, v němž se definuje 39 oblastí, z ministerstva se ale dají zaslechnout i názory, že oblastí bude méně, snad 9).

V tuto chvíli je tak navrhováno, aby pro umožnění vnitřní akreditace programů škola kromě institucionální akreditace získala i akreditaci dané oblasti vzdělávání. Obsah žádosti o tuto akreditaci je přitom v navrhované verzi materiálu zcela totožný s obsahem žádosti o akreditaci programu. To je přinejmenším nedomyšlené, protože pokud by pro akreditaci oblasti musela škola dokladovat zajištění všech možných programů, které do ní spadají, nebude se tento postup lišit od akreditace jednotlivých programů.

Seznam oblastí a standardy pro jednotlivé akreditace v tuto chvíli předmětem novely nejsou a počítá se s tím, že budou specifikovány v podzákonných normách. Lze tak očekávat, že tyto nedomyšlenosti se bude ministerstvo pokoušet řešit až metodou pokus-omyl, nikoliv koncepčně. Změna akreditačního procesu tak bude v horším případě znamenat prostý nárůst byrokracie (namísto jejího původně plánovaného úbytku), v lepším větší volnost jednotlivých škol při formování obsahu studia. Otázkou navíc zůstává, jak se změna procesu projeví na fungování vysokých škol se značně pochybnou pověstí — nelze totiž vyloučit, že jejich působení v České republice bude ještě více usnadněno.

Kromě změny akreditačního procesu současná podoba novely zavádí také profilace bakalářských a magisterských programů, která představuje velmi chabý zbytek snahy o diverzifikaci vysokého školství. Píše se o ní pouze na jednom místě, a to navíc v typickém ptydepe „odborníků na kvalitu“:

Profil bakalářského a magisterského studijního programu je:

a) profesně zaměřený s důrazem na zvládnutí dovedností nezbytných při výkonu povolání podložených nezbytnými teoretickými znalostmi,

b) akademicky zaměřený s důrazem na získání teoretických znalostí potřebných pro výkon povolání včetně uplatnění ve vědecké nebo umělecké a jiné tvůrčí činnosti a poskytující rovněž prostor pro osvojení nezbytných dovedností, nebo

c) výzkumný s důrazem na teoretické znalosti a dovednosti nezbytné pro vědeckou a výzkumnou činnost.

Správní rady

V oblasti struktury vysokých škol se jednak zavádí již zmíněný orgán s kompetencemi v otázce vnitřních akreditací, jednak se mírně zvyšují pravomoci správních rad jmenovaných ministerstvem, jednak dochází k poměrně velké centralizaci. Daný orgán „pro vnitřní hodnocení kvality“ je dosazován libovůlí rektora, do rukou rektora (a obecně na centrální úroveň) přechází i mnohé pravomoci, které dosud byly na úrovni fakult. Statut vysoké školy sice může kompetence opět předat fakultám, základní nastavení je nicméně centralistické.

Otázka správních rad byla jedním z nejproblematičtějších bodů předchozí, nakonec neprosazené Dobešovy reformy. Současná novela je v této otázce kompromisní. Správním radám — které jmenuje ministr po projednání s rektorem — zůstávají schvalovací pravomoci v oblasti nakládání s majetkem. Přidává se jim tzv. „suspenzivní veto“ v případě rozpočtu, výročních zpráv a dlouhodobého záměru vysoké školy, které jim umožňuje již schválené materiály ve lhůtě čtrnácti dnů odmítnout a vrátit akademickému senátu, který musí radu přehlasovat třípětinovou většinou. Dále se také posiluje její „informační“ funkce směrem k ministerstvu, které si od správní rady může vyžádat názor na celkem cokoliv. Pro veřejné vysoké školy je tak dobrou zprávou, že se nepočítá s tím, že by správní rada měla například právo volit rektora nebo třeba aktivně rozhodovat o vnitřním financování školy (například rozdělování peněz jednotlivým pracovištím).

Funkční místa docentů a profesorů?

Kdysi se mluvilo též o zavádění funkčních míst docentů a profesorů a zrušení současného systému titulů. Z mnoha dobrých důvodů od toho bylo nakonec upuštěno, v novele se ale zjevně dělá první krok k budoucímu znovuotevření tématu. Krom klasických docentů a profesorů jako titulů se zavádí — pro školu nepovinné — pracovní pozice, nazvané „odborný asistent“, „docent“, „profesor“ a „mimořádný profesor“. Na pozici odborného asistenta musíte být alespoň doktor, na docenta docent, na profesora profesor. Mimořádným profesorem pak může být v podstatě kdokoli, o kom se škola usmyslí, že na tuto pozici patří — idea je taková, že v průmyslu a v zahraničí čekají spousty moudrých a zkušených odborníků, kteří by chtěli předat své zkušenosti na vysokých školách, ale dosud toto předávání oddalovali, poněvadž mohli být obvykle nanejvýš „odbornými asistenty“, což pro ně prý byla ostuda.

Uzákonění uvedené nomenklatury pracovních pozic zjevně není dobrým krokem. Jedná se totiž o divný hybrid dvou systémů akademických pozic, který přinese především kuriózní, kafkovské situace, kdy se na škole budou potkávat docenti-profesoři s profesory-docenty a budou se cítit nadřazení profesorům-odborným asistentům. Navíc to v tuto chvíli způsobuje problémy i v novele samotné, protože například není jasné, zda v habilitační komisi mohou zasednout profesoři daní titulem, či pouze profesoři daní pracovní pozicí, a kteří z nich jsou vedeni v registru docentů a profesorů.

Hodnotíme se a vykazujeme

Z novely je také patrná určitá snaha změnit způsob financování. Od původní ideje „kontraktového financování“, které by umožnilo dohodnout školám financování dohodnutých aktivit na tři roky dopředu (což mělo celkem pochopitelně velkou podporu rektorů), se návrh poněkud posunul. Současná verze je v této otázce nejasná, zdá se však, že se z podstatných věcí nemění nic: zvyšuje se pouze výkaznictví a byrokracie.

Výkaznictví a byrokracie ostatně prostupují celou reformou jako červená nit, vinoucí se všemi ustanoveními. Školy se neustále samy hodnotí, hodnotí i svou schopnost hodnotit, vykazují vše, co vykázat jde, poskytují údaje včetně takových, ke kterým se nemají vůbec jak dostat, jsou povinny se samy udávat, pokud zjistí chyby, atd.

Pokud bude novela přijata, pravděpodobně se reálný provoz škol zas tolik nezmění. Upečený dort patrně stravitelný bude. Trávení však bude náročné a vysoké školy bude stát další prostředky, které by místo na léky proti byrokratické zácpě mohly být vynaloženy na to skutečně důležité. Na samotné vzdělávání.