Sehranost neoliberálních reforem napříč rezorty lze vysvětlit jako projev kapitálu, jemuž globalizace dala okusit vlastní meze, takže systematicky expanduje ve veřejné sféře. Velká většina vládních kabinetů současnosti prozíravě povýšila nade všechny mocenské principy heslo „rozděl a panuj“. Zpravidla se škrtá v jedné oblasti za druhou, zřídkakdy úplně simultánně (desetiprocentní škrt státním zaměstnancům, jímž se uvedla Nečasova vláda, byl v rámci Evropy toho času spíše anomální).

Druhé zlaté pravidlo pozdního neoliberalismu kdosi nazval principem jezinky: novinky jsou zaváděny pokud možno v minimalistické podobě. I tak ovšem potlačují princip fungování veřejné sféry jako takové. Když se naposledy mluvilo o finanční spoluúčasti studentů, bylo to nejdříve zápisné; když se mluví o druhé složce pojistného ve zdravotnictví, budou to doplatky nejdříve v řádu desítek korun.

Nicméně předloňské věcné záměry zákonů, na jejichž podkladě se mělo utvářet paragrafované znění zbrusu nové vysokoškolské legislativy, minimalistické zrovna nebyly. A snad právě proto se proti nim na rozhraní let 2011 a 2012 zformovala iniciativa Za svobodné vysoké školy (dále jen „iniciativa“).

Prohlášení iniciativy mluvilo kriticky o ideologickém přesvědčení vlády a ministerstva, že „tržní princip a manažerské řízení jsou nadřazeny ostatním organizačním principům společenských institucí“, odkud „je už jen krok ke zkratkovitému pojímání vzdělání jako zboží“. Poukazovalo se jak na ztrátu rozhodujícího dílu autonomie a samosprávy škol, tak na neopodstatněnost plánu zpoplatnit plošně studium na veřejných vysokých školách a zavést půjčky šité na míru bankovním korporacím.

Několikatisícová protestní shromáždění v Brně a Praze, organizovaná iniciativou v součinnosti s akademickými reprezentacemi, ukázala míru nesouhlasu s vládní vysokoškolskou politikou. Když dva týdny poté odstoupil ministr školství Dobeš, šlo o nepochybný úspěch hnutí; ale účelový odchod jediné persony nedovoloval záležitost prohlásit za vyřízenou.

Nasnadě je otázka: jaká je situace dnes? Na tomto místě nelze beze zbytku vypočítat předpokládané změny parametrů, které takzvaná reforma prodělala na cestě od nové legislativy k záměru stávající normu „jen“ novelizovat; na cestě, která se zjednodušeně označuje jako přechod od Dobeše k Fialovi. Vzpomeňme alespoň některá místa pravděpodobných nových paragrafů.

Novela posiluje roli správních rad veřejných univerzit na úkor akademické samosprávy, které podle jednoho z dostupných dokumentů mají dokonce zpravovat ministerstvo o „vývoji vysoké školy a případně upozorňuje na negativní jevy“. Připočtěme k tomu reformátory prosazované rámcové financování, podle něhož má vysoká škola napříště uzavírat smlouvu se státem na dobu tří let, či nový model udělování akreditací a máme prostředí úrodné pro korupci. Jako by ministerstvo reformovalo vysoké školy k obrazu svému.

Dále čekejme úpravu rektorských kompetencí směrem k manažerskému typu řízení školy, ale i profilaci terciárního vzdělávání podle studijních programů. „Profilační“ stupně mají být tři: profesní, akademický, výzkumný. Můžeme se tak dostat k vícerychlostnímu systému, který prohloubí regionální a potažmo sociální rozdíly v přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Mimoto se z rozlišení podle stupňů může stát vodítko, podle kterého bude (příští) vláda přerozdělovat stále menší objem prostředků mezi vysoké školy (trend ve financování posledních let je výrazně sestupný, nemluvě o oficiálních střednědobých vyhlídkách, které počítají s likvidačními škrty napřesrok).

Vše nasvědčuje tomu, že novela znamená vykročení směrem, který sledovaly původní věcné záměry, byť ne mílovými kroky.

Ale prohráno není. Je více než pravděpodobné, že nebýt loňských vysokoškolských aktivit, byli bychom nyní jinde. Vysoké školy by řídily rady byznysmenů a politiků, zatímco studenti by platili školné a zadlužovali se. Ani o zápisném, oné „alternativě“ ke školnému, které bylo v zamýšlené druhé fázi novelizace samozřejmostí, nezačal aktuální ministr vyhýbavě mluvit jenom proto, že máme rok před sněmovními volbami.

Projevem neslábnoucí činnosti studentských aktivistů je Akademická noc, jež se uskuteční 25. dubna po páté hodině odpolední za účasti několika fakult. Přímo navazuje na minulý rok a chce otevřít tolik potřebnou debatu o tom, jaké změny české terciární vzdělávání skutečně potřebuje; debatu, která politické jednání předjímá a umožňuje, ne naopak. A vůbec poprvé si cestu na výsluní proklestil konkurenční Studentský Majáles, který se staví jednoznačně proti tomu zavedenému korporátnímu, aby akci přivedl zpět ke kořenům studentského hnutí. Proběhne tradičně 1. května.

Ptáme-li se, co dělat v dlouhodobějším horizontu, pozastavme se ještě u rekapitulace minulého roku. Spoluhráčem iniciativy mimo akademické prostředí byly již v období kolem loňského Týdne neklidu školské odbory, s nimiž pak společně participovala i na platformě Stop vládě, sdružující odbory a iniciativy. Tato platforma uspořádala stotisícovou demonstraci v Praze na Václavském náměstí.

Tento postup byl ze strany iniciativy apelem na překlenutí bariér mezi akademickým a mimoakademickým prostředím a domnívám se, že v tom spočívá hlavní odkaz iniciativy. Cennou zkušeností byla i kampaň Za záchranu vzdělanosti a kultury, během níž se iniciativě podařilo oslovit stovky středoškolských studentů.

V listopadu zavítal na pozvání iniciativy do Česka mluvčí québecké studentské asociace Jérémie Bedard-Wien. Student tamní vysoké školy je automaticky členem sdružení, jež vykazuje všechny rysy standardní odborové organizace. Vzhledem k tomu, že dlouhodobá změna vyžaduje soustředěnější činnost, než jakou mohou zastat iniciativy, a vzhledem k tomu, že být součástí akademické obce samo o sobě ještě identitu nezakládá, mohou být studentské odbory inspirací v tuzemsku. Práce pro ně ve společnosti — chudnoucí v důsledku „úsporných opatření“ — je dost.