Sehranost neoliberálních reforem napříč rezorty lze vysvětlit jako projev kapitálu, jemuž globalizace dala okusit vlastní meze, takže systematicky expanduje ve veřejné sféře. Velká většina vládních kabinetů současnosti prozíravě povýšila nade všechny mocenské principy heslo „rozděl a panuj“. Zpravidla se škrtá v jedné oblasti za druhou, zřídkakdy úplně simultánně (desetiprocentní škrt státním zaměstnancům, jímž se uvedla Nečasova vláda, byl v rámci Evropy toho času spíše anomální).

Druhé zlaté pravidlo pozdního neoliberalismu kdosi nazval principem jezinky: novinky jsou zaváděny pokud možno v minimalistické podobě. I tak ovšem potlačují princip fungování veřejné sféry jako takové. Když se naposledy mluvilo o finanční spoluúčasti studentů, bylo to nejdříve zápisné; když se mluví o druhé složce pojistného ve zdravotnictví, budou to doplatky nejdříve v řádu desítek korun.

Nicméně předloňské věcné záměry zákonů, na jejichž podkladě se mělo utvářet paragrafované znění zbrusu nové vysokoškolské legislativy, minimalistické zrovna nebyly. A snad právě proto se proti nim na rozhraní let 2011 a 2012 zformovala iniciativa Za svobodné vysoké školy (dále jen „iniciativa“).

Prohlášení iniciativy mluvilo kriticky o ideologickém přesvědčení vlády a ministerstva, že „tržní princip a manažerské řízení jsou nadřazeny ostatním organizačním principům společenských institucí“, odkud „je už jen krok ke zkratkovitému pojímání vzdělání jako zboží“. Poukazovalo se jak na ztrátu rozhodujícího dílu autonomie a samosprávy škol, tak na neopodstatněnost plánu zpoplatnit plošně studium na veřejných vysokých školách a zavést půjčky šité na míru bankovním korporacím.