Včerejší protest vysokoškoláků si zaslouží gratulace. Byl velký, byl barevný a byl odhodlaný. V Praze se ho zúčastnili snad všechny veřejné vysoké školy s výjimkou VŠE, která normálně učila. Ale i studentu této vysoké školy na demonstraci byli.

Týden neklidu vyděsil vládní představitele. Ministr Dobeš se svým neopakovatelným způsobem dezorientovaného avšak vždy usměvavého koblížka pokusil protest oslabit tím, že přejmenoval školné na zápisné. Premiér Nečas si na tiskové konferenci po jednání vlády řekl, že on jedná a jednat bude. Byla to zpráva určená Dobešovi a VV, že do tohoto už nemají mluvit?

Na druhou stranu ale předložené věcné záměry zákonů stále staženy nebyly a od Nečasova poradce pro lidská práva Romana Jocha zaznělo, že „studenti se chovají podobně jako ostatní nátlakové skupiny ve společnosti, které však nemají demokratický mandát od voličů. Je to projev částečně dekadence a částečně rozmazlenosti těch lidí, kteří chtějí jenom něco dostávat zdarma bez jakéhokoli výkonu a pak odmítají převzít odpovědnost.“ Povýšili jsme tak z parazitů na rozmazlence.

Náš zápas ani zdaleka nekončí a to nejen kvůli tomu, že tato vláda není schopna naslouchat názorům těch, kterých se jí prováděné reformy týkají. Náš problém je v širším neoliberálním uvažování, které dnes převládá.

Synonymem pro neoliberální reformy ve vzdělávání je tzv. Boloňský proces. Ten byl zahájen v červnu 1999, byla podepsána 31 ministry Boloňská deklarace. Ta měla do roku 2010 vytvořit atraktivní a mezinárodně konkurenceschopný Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (European Higher Education Area — EHEA).

Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání byl slavnostně vyhlášen ve dnech 11.-12. března 2010 na konferenci ministrů v Budapešti a ve Vídni. Společnou deklaraci přijalo již 47 zemí.

Již od začátku ale čelil Boloňský proces kritice právě za věci, které jsou dnes předmětem kritiky Dobešových návrhů zákonů, jako jsou podřízení vysokých škol a univerzit manažerským radám bez participace studentů, zavedení školného a studentských půjček garantovaných státem.

Když se v březnu ministři evropských zemí opravdu do Vídně sjeli, čekalo je tam překvapení v podobě několika desítek tisíc studentů a také podobné protesty jako jen náš Týdne neklidu včetně okupací univerzit, přednášek, promítání a diskusí.

Protesty v Rakousku skončily a jakoby bylo ticho po pěšině. Ale netrvalo to ani dva roky a nová rakouská vláda se rozhodla školné zrušit.

Školné bylo na rakouských školách zavedeno v roce 2001, jednalo se o částku 363,36 eur (tedy něco přes devět tisíc korun) za semestr. Průměrná čistá mzda tam přitom tehdy činila 2 235 eur (tzn. asi 55 875 korun).

V České republice se zatím počítá s horním limitem školného ve výši deseti tisíc korun za semestr, přičemž průměrná čistá měsíční mzda u nás je přibližně o dvě třetiny nižší - v porovnání  s Rakouskem by tak u nás mělo být školné asi dvaapůlkrát vyšší.

O něco hůře jsou na tom naši kolegové ve Velké Británii, kteří musí snášet školné od jeho zavedení New Labour Tonyho Blaira v roce 1998. To bylo nastaveno původně na částku maximálně 1000 liber za rok. Pro léta 2006-2007 už to bylo ale 3000 liber, pro rok 2009-10 to bylo 3225 liber a pro letošní rok se strop zvedl na 9000 liber za rok.

Jak je vidět z tohoto britského příkladu, jakmile se jednou platba — ať už školného nebo zápisného — zavede, je více než pravděpodobné, že částka se bude zvyšovat. S poukazem na krizi a nutnost šetřit se budou škrtat výdaje na vysoké školy a bude se říkat: „Vyberte si to na studentech“.

Proč ale dochází k tomu, že jsou zaváděny poplatky na veřejných školách a proč jsou v půjčkách a financování „studentského života“ tak aktivní banky? Abychom tomu porozuměli musíme se podívat na vývoj západní ekonomiky od 70. let do dnes.

Právě v 70. letech se po dlouhém období, tzv. zlatých letech, objevilo první zadrhávání ekonomiky a první poklesy v míře zisku. Podle studie vypracované italských ekonomem Guglielmo Carchedim se tento pokles stále prohlubuje. Potvrzuje tak předpoklad, který Marx nazval ekonomickým zákonem sestupné tendence míry zisku.

To zní samozřejmě děsivě, ale v kostce se to dá shrnout takto: V kapitalistické ekonomice mezi sebou v nejrůznějších odvětvích soutěží firmy. Každá chce vyprodukovat co nejvíce, aby co nejvíce mohla prodat a tím pádem také utržit. S rozvojem technologií a jejich zaváděním, což se oboje pořád zrychluje, je nutné stále modernizovat výrobu. Vyrábět rychleji, více, levněji. Šetřit se dá samozřejmě na pracovní síle, ale ne moc, protože by se mohla bouřit, že chce jíst, pít a mít na nájem.

Na zavádění nových technologií si je třeba začít půjčovat, abychom byli první a zavedli novou výrobu dříve než konkurence. Jenže takto se chovají všichni a trh je pro každé odvětví jen jeden, byť je dnes globální. Než se stačí zavedení technologie zaplatit (a splatit půjčku bance), je tu technologie nová, kterou zavedl konkurent, a proto je třeba si znovu půjčit a nakoupit technologii ještě novější. Peníze se točí od bank k firmám a zpět. Proto se celý systém začne otřásat, když někde peníze chybí a není tzv. cashflow.

Ne všechno zboží se prodá, pořád vám konkurenti ubírají z tržeb. Navíc nové technologie šetří pracovní sílu, které nepotřebujete tolik a potřebujete více strojů a techniky. Ta se ale pouze opotřebovává a negeneruje novou hodnotu na rozdíl od pracovní sily. Firmy jsou tak schopné generovat stále nižší zisk. Tento jev považuje Carchedi za hlavní důvod nynější krize.

Všechny oblasti výroby tak trpí poklesem ziskovosti — nikoli kvůli krizi, ale z podstaty toho, jak je ekonomika uspořádána. Sem tam se objeví nové odvětví, do kterého se ale velmi rychle přesune přebytečný kapitál. Rozvíjí se finanční sektor spekulací jehož práci dobře známe v podobě hypoteční krize v USA v roce 2009.

Jedinou oblastí, kterou tak dosud nebylo možné využít pro zisk byl veřejné služby. Školství, zdravotnictví, penzijní systémy jsou dnes vystaveny obrovskému tlaku kapitálu, který se snaží do těchto oblastí proniknout. Z pacientů, studentů a důchodců se mají stát klienti. Mají si za služby platit. Je jen dotažením této logiky, že budou platit soukromým pojišťovnám v soukromých nemocnicích, budou spořit do soukromých penzijních fondů, které budou s nabytými prostředky hrát na globální burze a budou platit školné na podfinancovaných státních školách a banky budou od státu inkasovat úroky za splátky či nezaplacené půjčky.

Dosud jsme se soustředili na obranu, ale možná bychom mohli vzít vážně rčení, že nejlepší obranou je útok. Vznést požadavky, které nejen že by vylučovaly současné návrhy reforem, ale chtěly víc. Více samosprávy a rozhodovacích pravomocí, více podpory pro studenty, ať už v podobě stipendií nebo třeba kolejí zdarma.

U samotných vysokých škol a akademických obcí ale zůstat nemůžeme, protože potom bychom zůstali sami. Jen s přesahem a spoluprací s odbory a dalšími složkami společnosti můžeme dosáhnout nejen záruky akademických svobod, ale také kvalitního sociálního zabezpečení, zdravotní péče, zkrátka všech podmínek pro důstojný život.

Text je upraveným příspěvkem v debatě v rámci Týdne neklidu.