Vývoj Iniciativy za svobodné vysoké školy v Brně poměrně věrně kopíroval vývoj rétoriky a politického stylu Ministerstva školství. Původně se podařilo docílit široké protestní shody napříč akademickou obcí — Iniciativou organizovaného Týdne neklidu se účastnili jak studenti, členové akademických senátů, tak samozřejmě samotní pořadatelé z řad Iniciativy, a přednášky byly otevřeny i pro sympatizanty z řad široké veřejnosti.

Na akademické půdě v počáteční fázi skutečně došlo k širokému konsensu. Širokému dostatečně na to, aby vytvářel efektivní jednolitý protestní blok proti reformě školství, kterou tou dobou prosazoval exministr školství Dobeš, a zároveň dostatečně široký na to, aby se v budoucnu ukázaly rozpory jednotlivých „zájmových skupin“ uvnitř do té doby jednolité akademické obce, které byla Iniciativa součástí.

V počáteční fázi protestů došlo v podstatě k personalizaci odporu: středobodem kritiky se stal exministr školství Dobeš, a zároveň dokázal být nejnižším společným jmenovatelem různorodých skupin, které se na protestech podílely. Jeho osoba dokázala sjednotit všechny od zainteresovaných akademických pracovníků, přes angažované studenty až po principiálně antipolitické jedince, pro které byl Dobeš prostě jen vděčným terčem.

Následná možnost spolupráce studentů, včetně Iniciativy, na společné demonstraci s odbory proti vládní reformní politice ukázala zmíněné limity spolupráce takovéto různorodé protestní skupiny, která byla ustavena prakticky ad hoc. Hlavním dilematem na pořadu dne bylo, nakolik se Iniciativa může spokojit s partikulární kritikou vládní politiky čistě v oblasti reformy vysokých škol, a nakolik tuto podobu reformy vnímat v kontextu ostatních vládních reforem a v obecném kontextu vládní politiky jako takové.

Druhá možnost znamenala otevřenost ke spolupráci s dalšími sociálními skupinami, které se vůči vládní politice vymezovaly sice z různých důvodů, ale jejich společným bodem byly právě vládní reformy a způsob, jakým na ně doléhaly.

První možnost pak samozřejmě znamenala odmítnutí spolupráce s jakýmikoli dalšími segmenty společnosti a odmítnutí politizace celé záležitosti (sic!).

V době, kdy byl odvolán Dobeš a do úřadu nastupoval nový ministr Fiala, pak bylo zjevné, že první linii (ne)politických úvah se podařilo prosadit, a to hned z několika důvodů: došlo k odchodu osoby, která byla sjednocujícím prvkem jinak krajně heterodoxní skupiny, a zároveň byla nahrazena osobou, k jejíž kompetenci měli členové akademické obce podstatně větší důvěru, než k jejímu předchůdci. Z otázky uzavřené (Dobeš musí pryč) se stala otázka otevřená (počkáme a uvidíme).

Dalším důvodem byla salámová metoda nového ministra Fialy a nejasné mlžení kolem nové podoby reformy terciárního vzdělávání. Zatímco původně byla snaha kontroverzní návrh reformy protlačit bez jakýchkoliv skrupulí (Dobeš), následovala rozvláčnost a rétorická opatrnost, která zabraňovala širší mobilizaci lidí.

Kolem ministerstva školství se objevila hustá mlha a stejně tak i kolem Iniciativy, která od té doby uspořádala demonstraci v kontextu globálního boje za svobodné vzdělání, jež se ovšem nesetkala s příliš velkou účastí. Zatím poslední akcí brněnské části iniciativy tak bylo promítání filmu „Blokáda“ o studentských protestech v Chorvatsku a přednášky s Jérémiem Bedard-Wienem, mluvčím quebecké studentské odborové asociace.

V současnosti se tak pozornost lidí z brněnské Iniciativy, kteří zůstali aktivní ve veřejném prostoru, soustřeďuje k problémům, které mají buď aktuálnější náboj, nebo širší přesah na systémovou úroveň jako takovou a působí buď v paralelních občanských sdruženích, nebo tvoří vlastní projekty.