Debata o školném, ať již maskovaném jako zápisné či nikoli, se v zásadě dříve či později svede na otázku, zda je vzdělání zboží. Jedna z protestních skupin má dokonce jednu z možností v názvu: Vzdělání není zboží! Domnívám se, že tento přístup poněkud zavádí diskusi o reformě vysokých škol mimo skutečnou situaci. Debata o tržní povaze vzdělání je mimoběžná k úvaze o zavedení školného v rámci reformy vysokých škol. Vzdělání totiž nebylo vždy nutně hlavní úlohou univerzit, ba dokonce již dlouho není. Jak upozorňuje profesor Jan Keller, univerzity si prošly za posledních sto let již minimálně dvěma proměnami a možná, že právě zažíváme proměnu třetí.

Zhruba řečeno, z chrámu vědění se univerzity staly nejdříve výtahem do vyšší třídy. Dosažení vzdělání zajišťovalo slušnou šanci na dobré zaměstnání ve vyšší třídě, především díky potřebám státní služby a rozvoji poválečné ekonomiky. Tímto výtahem se nahoru vyvezly široké vrstvy lidí. Později změnily univerzity svou povahu znovu a místo výtahu se staly pojistkou proti nezaměstnanosti. Souviselo to především se stále rostoucím počtem lidí, kteří univerzitami prošli a logicky tak začali snižovat cenu na trhu. Solidní síť kontaktů z dobrých škol tak pomáhala v sociální loterii slušné zaměstnání vyhrát menší skupině, a tak začaly být ještě více preferovány. Původní kvalita školy v oblasti vzdělání začala při výběru hrát menší roli než kvalita sociální sítě, kterou si z ní absolvent odnesl. Nejpozději v tomto období byla otázka samotného vzdělání postavena na vedlejší kolej. A dnes spíše platí, že teprve s titulem za jménem můžete o slušně placené práci uvažovat, bez ohledu na kvalitu vysoké školy, kterou jste prošli. Podotýkám, že mi teď nejde o mýtické jedno procento nejlepších škol ve světě, ale o zbylých 99 procent.