Pohnuté osobní příběhy dokáží nejen inspirovat, ale také ilustrovat dobu, v níž se odehrávají. Příběh Camil Vallejo je příběhem střetu demokracie a systému, který se jako demokracie tváří a přesto jí není. Je to příběh chilské studentky, aktivní komunistky a radikální demokratky, která se nebojí použít své schopnosti a inspirovat miliony lidí k společenské změně.

Protest

Chile je zemí, která byla vždy považována za výstavní síň neoliberální pravicové politiky. Pohnutá historie tohoto latinskoamerického státu má několik fází. Nejprve pinochetovskou diktaturou, která svrhla a donutila k sebevraždě prvního demokraticky zvoleného marxistického prezidenta Allendeho. A po Pinochetově odstoupení si pro změnu Chile zažilo vládu oligarchických elit. Jak Pinochet, tak i jeho nástupci přivedli postupně zemi k čistému tržnímu hospodářství a to v takové podobě, o které by si Václav Klaus mohl pouze nechat zdát v těch nejdivočejších snech.

Důsledky této transformace na sebe samozřejmě nedaly dlouho čekat. Kromě obrovské ekonomické nerovnosti a třídní stratifikace bylo Chile zemí, kde se postavení mladých lidí stalo skutečně žalostným. Našli bychom tu prakticky nefunkční státní střední školy a nejvyšší známý nepoměr mezi univerzitním školným a průměrnými příjmy. Ovšem mladí vzdělaní lidé, kteří cítí, že jsou předem vyloučení ze společnosti, jsou těmi, kterých by se stát měl vždy bát (jak se ostatně přesvědčil i egyptský prezident Mubarak.)

Když vypukly demonstrace, byli to právě tito mladí lidé, kdo se postavil do čela protestů. V roce 2011 pak na rok zcela zablokovali chilský vzdělávací systém. Studenti okupovali vzdělávací instituce, demonstrovali, pořádali protestní flash moby a byli stále dokola mláceni policií a utápěni v oblacích slzného plynu. Požadavky se nejprve dotýkaly zejména reforem v oblasti vzdělání, ale později se proměnily ve volání po celospolečenské změně směrem k solidárnější společnosti.