Pohnuté osobní příběhy dokáží nejen inspirovat, ale také ilustrovat dobu, v níž se odehrávají. Příběh Camil Vallejo je příběhem střetu demokracie a systému, který se jako demokracie tváří a přesto jí není. Je to příběh chilské studentky, aktivní komunistky a radikální demokratky, která se nebojí použít své schopnosti a inspirovat miliony lidí k společenské změně.

Protest

Chile je zemí, která byla vždy považována za výstavní síň neoliberální pravicové politiky. Pohnutá historie tohoto latinskoamerického státu má několik fází. Nejprve pinochetovskou diktaturou, která svrhla a donutila k sebevraždě prvního demokraticky zvoleného marxistického prezidenta Allendeho. A po Pinochetově odstoupení si pro změnu Chile zažilo vládu oligarchických elit. Jak Pinochet, tak i jeho nástupci přivedli postupně zemi k čistému tržnímu hospodářství a to v takové podobě, o které by si Václav Klaus mohl pouze nechat zdát v těch nejdivočejších snech.

Důsledky této transformace na sebe samozřejmě nedaly dlouho čekat. Kromě obrovské ekonomické nerovnosti a třídní stratifikace bylo Chile zemí, kde se postavení mladých lidí stalo skutečně žalostným. Našli bychom tu prakticky nefunkční státní střední školy a nejvyšší známý nepoměr mezi univerzitním školným a průměrnými příjmy. Ovšem mladí vzdělaní lidé, kteří cítí, že jsou předem vyloučení ze společnosti, jsou těmi, kterých by se stát měl vždy bát (jak se ostatně přesvědčil i egyptský prezident Mubarak.)

Když vypukly demonstrace, byli to právě tito mladí lidé, kdo se postavil do čela protestů. V roce 2011 pak na rok zcela zablokovali chilský vzdělávací systém. Studenti okupovali vzdělávací instituce, demonstrovali, pořádali protestní flash moby a byli stále dokola mláceni policií a utápěni v oblacích slzného plynu. Požadavky se nejprve dotýkaly zejména reforem v oblasti vzdělání, ale později se proměnily ve volání po celospolečenské změně směrem k solidárnější společnosti.

Tváří těchto demonstrací se stala třiadvacetiletá Camila Vallejo, předsedkyně studentské federace tedy jakési kombinace studentských univerzitních rad a odborů. Obraz krásné a nebezpečné rebelky se stal inspirací, a stejné jako ona byly i chilské studentské protesty - kreativní a hravé, ale důrazné a neústupné. Samotná Vallejo byla pak několikrát terčem útoku chilské policie a jeden z vládních úředníků dokonce publikoval parafrázi Pinochetova výroku „zabte tu svini a bude po problémech.“ (Pinochet měl tento výrok údajně pronést právě ve chvíli, kdy vojáci vylomili dveře prezidentského paláce kde si, o několik minut později, prezident Allende prostřelil hlavu raději, než aby padl Pinochetovi do rukou.)

Radikální demokracie a komunismus

Bylo překvapením, že Vallejo nevyhrála v dalším termínu voleb prezidenta chilské studentské federace. Důvodem bylo, že byla příliš otevřená jednáním, a to radikální studenty popouzelo. Příslušnost Vallejo k parlamentní levici jí tak uškodila, neboť náboj studentských protestů nebyl jen anti neoliberální, ale i anti-establishmentový.

„My komunisté, jsme zvyklí prohrávat, Camila nemůže být skutečný vůdce, než se to naučí.“ Pokrčil prý rameny její otec Reinaldo Vallejo, sám celoživotní člen strany. Že se Vallejo ale nevzdala, potvrzuje i to, že stále zvažuje, zda bude kandidovat do chilského parlamentu. Její program je jasný a jednoduchý.

„Je potřeba vytvořit kanály, kterými se bude společnost moci aktivně zapojit do procesu vytváření politiky. Parlament pouze sám o sobě není nástrojem, kterým by mohlo být dosaženo změny, je potřeba hledat i další kanály.“ To nejsou hesla komunismu, zní mnohem spíše jako slova zastánce občanské společnosti, radikálního demokrata nebo populistického státníka v nejlepším slova smyslu.

Politická reprezentace zkrátka v čistě parlamentním prostředí často selhává. Když reprezentace nefunguje a když ať už volíme jakkoliv, vždy nám vládnou ti, kteří jdou proti našim zájmům — je potřeba vzít si svoji politiku zpět.

Ovšem jak se snáší vyjádření Camila Vallejo právě s její kandidaturou? Zdá se přece, že vstup mezi ty tolik nenáviděné politiky každého rebela jen kompromituje. Ovšem situace chilské rebelky je poněkud jiná, než situace těch, kteří tuto linku sledují u nás. Zatímco Tomio Okamura nemá ve skutečnosti společnosti co nabídnout, Vallejo přináší i obsahovou změnu vygenerovanou právě občanskou společností. Přímou demokracií, hlasem lidu, či chcete-li vůlí mas. Změnu kvalitativně lepší, směrem k solidárnější a lidštější společnosti.

Vstup do parlamentu a zároveň vědomí, že parlament je jenom komplementárním nástrojem k prosazování zájmů společnosti, je způsob, kterým by mohl jít vývoj dopředu. Revoluce ani oligarchický elitismus (byť se tvářící jako demokracie) nejsou řešením. Naopak je třeba najít to cenné na obou modelech, a spojit vůli lidu s principem politické reprezentace.

Obsah i forma

Vallejo našla svou cestu v masovém studentském hnutí, které proměnilo chilskou politickou realitu. V důsledku však nakonec i ona sama ví, že k formulaci a prosazení požadavků je třeba též parlamentních sil. Je ovšem takový postup realizovatelný i u nás?

Vždyť například kontext komunismu/socialismu v Latinské Americe a České republice je tak odlišný. Zatímco v Americe byl komunismus v první řadě bojem proti diktatuře a vládě několika bohatých, ve východní Evropě autoritářský způsob vlády podpíral. (S výjimkou jeho pevného postoje v boji proti nacismu.)

Nelze ovšem tvrdit, že příběh Camila Vallejo nás nemůže inspirovat. I když česká a chilská společnost jsou tak odlišné, princip zůstává v mnoha momentech stejný.

Co se týká fungování demokracie jako takové, tak selhávající reprezentace je v našem kontextu všudypřítomná. Slib boje proti korupci končí Věcmi Veřejnými, slib konzervativní politiky končí neoliberální křížovou výpravou Miroslava Kalouska, který jediné, co z konzervativního programu vidí, je důraz na ekonomickou svobodu, slib pravdy a lásky Karla Schwarzenberga v odkazu Václava Havla končí opět u Miroslava Kalouska. Reprezentováni nejsme zkrátka tak, jak bychom chtěli.

A co se obsahu týká, pak i tady by měl chilský scénář být inspirací pro naši vlastní společnost. Vzdělání vyhrazené jen bohatým v Limě se může jevit jako nejčernější projekce snah o privatizaci univerzitního vzdělání a vpuštění trhu tam, kde bychom jej naopak měli krotit. I čeští studenti dokázali, že umí nesouhlasit, ale v porovnání se stovkami tisíc demonstrujících v ulicích chilských měst máme ještě co dohánět. Alespoň nás může těšit, že stejná témata se otevírají po celém světě.