Jako vnučku brazilského politika a odboráře Benedikta Cerqueiry, který se svou manželkou, mou dosud žijící babičkou Iracemou, natvrdo prožil Pinochetův krvavý převrat v Chile, mě velmi pobouřil článek spisovatele a nakladatele Martina Vopěnky „Řecký soumrak“, publikovaný v MF DNES. Především pak jeho kapitola, která je cynicky nazvaná „Léčba Pinochetem“.

Relativizace, pohrdání lidským životem a nenávist ke všem levicovému - tak by se dala jednouše shrnout slova pana Vopěnky, který napsal, že pro národní ekonomiku se jeví „výhodnější ta cesta, kterou kdysi zvolil chilský diktátor Pinochet“. Dodal, že je to „velmi nepopulární cesta, při které se armáda chopí absolutní vlády v zemi a mnoho lidí na to těžce doplatí, někteří dokonce i životem.“.

Autorovi připomínám neoddiskutovatelná fakta, že 11. září 1973 bylo v Chile odstartováno brutální krveprolití, kterému velel generál Pinochet. Na stadionech byly zastřeleny tisíce lidí, další desetitisíce zmizely neznámo kam, mnoho z nich bylo naloženo do vrtulníků nad Atlantický oceán, byli vhozeni do oceánu, přičemž jim předtím byla rozřezána břicha, aby se náhodou nenadnesli a nevyplavali na povrch vody.

Pan Vopěnka cynicky píše, že to prý nakonec možná nebylo „tak mnoho, jak by bylo těch, kteří by životem doplatili na scénář levice.“. Možná by bylo? Proboha, co to je za naprosto neodůvodněnou spekulaci? Má to logiku asi jako pořekadlo: kdyby byly na stromech ryby, nebyly by rybníky. Těch mrtvých byly v Chile minimálně desetitisíce, pane Vopěnko! A i kdyby jich bylo méně, není to prostě ničím omluvitelné.

Můj děda v Chile působil jako spojenec prezidenta Salvadora Allendeho, chtěl spravedlivější společnost, aby i ti nejchudší měli nárok na důstojný život. Svítala naděje, sociální skupiny se sbližovaly. Než nastoupil Pinochet, než nastoupily místo (samozřejmě že složitých) řešení pistole a jednoduché soudy. Než zhasly životy. Dědeček si svůj život zachránil jen tím, že nebyl chilský, ale brazilský, občan - byl schován na půdě panamského velvyslanectví, kam noha chilského vojáka nesměla vkročit.

Babičce drželi Pinochetovi vojáci pistoli u hlavy, než odletěla letadlem ze země… Mnozí jejich kamarádi, kteří byli Chilané a neměli kam odejít, byli nemilosrdně zabiti. Jejich „prohřešek“? Levicové smýšlení! Chcete to relativizovat, chcete po těch jejich životech plivat, chcete to zpochybňovat? Jenom proto, že v Chile za Pinocheta zabíjeli komunisty, odboráře a jiné levicově smýšlející? To vám je sympatické? Člověka, který je politicky na jiném břehu než vy, zabít?

Zvažovala jsem podání trestního oznámení na vás. Zpochybňujete totiž (či přinejmenším zlehčujete) zločiny trestuhodného diktátorského režimu v Chile. Vzpomněla jsem si ale na moudrá slova Yoko Ono, že kdybychom všichni prosazovali „oko za oko a zub za zub“, bude naše planeta brzy celá slepá a bezzubá. Proto vám (a redakci MF DNES) nakonec jen zasílám tuto otevřenou reakci. Snad vás aspoň na chvíli zbaví ideologické zaslepenosti a probudí ve vás kousíček člověčenství.