Pinochet chrání před zemětřesením
Ivan ŠtampachSoučasný významný katolický činitel hnutí Pro-life reagoval na sobotní zemětřesení, které zasáhlo Chile a Argentinu, slovy díků Augustu Pinochetovi — naštěstí bolševickou variantu zemětřesní včas radikálně zastavil.
Určitý typ diktátorů posiluje politickou moc i posvátnou nadvládou nad přírodou. Moderní formy tyranie a despocie se tu prolínají se starobylým monarchickým principem. Císař či král byl posvěcen v křesťanském prostředí křižmem, pomazáním posvěcenou směsí oleje a balzámu na hlavě, v Japonsku předáním archaických posvátných předmětů uchovávaných v šintoistických svatyních a utajeným posvátným požitím sklizené rýže. Čínský panovník zajišťoval úrodu tím, že na poli vyoral první brázdu.
Severokorejský režim v médiích dal před časem vědět, že 16. února, v den výročí narození otce nynějšího vůdce, vykvetla odrůda begonie tam zvaná Kimčongilie. Podobně nadpřirozenou moc měl, a to na rozdíl od Kim Čong Ila ještě za života, diktátor v Dominikánské republice Rafael Trujillo. Například u studen bylo jeho vyobrazení v antickém splývavém rouchu s nápisem „Bůh a Trujillo ti dává vodu“.
O Augustovi Pinochetovi by se mohlo zdát, že se bez takové sakralizace své politické moci obešel. Stačil mu brutální puč a diktátorská vláda bez parlamentu. Převratem zbavil moci demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho, který v Chile podnikl ne zcela úspěšný pokus o nastolení demokratického socialismu.
Komise pravdy a usmíření ustavená roku 1991 po skončení Pinochetovy diktatury zdokumentovala více než dva tisíce případů zabitých. Celkový počet obětí uznaný v roce 2011 vládou současného pravicového prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob. Desetitisíce lidí Pinochetův režim krutě mučil ve svých věznicích.
Co se ovšem chilského neoliberalismu týče, v zájmu pravdy je nutno konstatovat, že ten naprosto nebyl neúspěšným ekonomickým modelem.
Ano, v roce 1975 klesla tvorba hrubého národního produktu (dokonce až o 15 procent); ale tento přechodný pokles byl očekávaný a samými tvůrci programu předpovězený. Ale jinak je holou skutečností, že tento neoliberální program ekonomické reformy sice bezpochyby dramaticky přiostřil sociální rozdíly v chilské společnosti (a zvýšil podíl chudých) - ale na straně druhé se mu podařilo chilskou ekonomiku nejen stabilizovat, ale její míra růstu byla v následujícím období pravidelně znatelně vyšší, nežli v průměru jihoamerických zemí. A podařilo se stabilizovat také měnu: inflaci 500 procent (!) pod Allendem se podařilo "chikagským hochům" stlačit až pod dvacet procent.
Nedá se nic dělat, ale Allendovy socialistické experimenty - i když bezpochyby dobře míněné - destabilizovaly chilskou ekonomiku tak, že její pokračování by zřejmě skončilo naprostým rozvratem. A není možno se příliš divit, že příští vláda pak obrátila ekonomický kurs o 180 stupňů.
Levice spatřuje v neoliberalismu stále svého Antikrista. Z hlediska sociálního respektive sociálně mravního dozajista nemalým právem; ale co se reálné ekonomiky týče, tak tady je situace opravdu mnohem komplikovanější. A jestliže jedním extrémem je státně reglementovaná a státními zásahy svazovaná etatistická ekonomika, pak model neoliberalismu je prostě opačným protipólem.
Takže nakonec i tady platí, že je zapotřebí najít nějaký rozumný aristotelský "správný střed" mezi oběma extrémy.