„První svobodné“ volby v Chile roku 1989 vyvolávaly v celém světě velká očekávání. Chilský lid tehdy mohl volit ze dvou alternativ: buďto hlasovat pro SI, což znamenalo pokračovat v režimu vojenské diktatury představované Augustem Pinochetem, anebo hlasovat pro NO, a tedy skoncovat s diktaturou a zahájit cestu k demokracii reprezentovanou vůdcem strany Concertación Patriciem Aylwinem. Ve čtvrtek 14. prosince 1989 si tedy Chilané zvolili. Novým prezidentem se stal Patricio Aylwin, avšak jen s 55,2 procenta hlasů.

Úřadu se Aylwin ujal 11. března 1990 a všichni očekávali velké změny. Tradiční levice reprezentovaná stranou Concertación (v dnešní době působí v rámci koalice Nueva Mayoría) slíbila ve svém programu „započít obrat k pravdě a spravedlnosti“. Ve skutečnosti ovšem přijala dohodnutá institucionální pravidla oktrojovaná diktaturou: mezi jinými ústavu z roku 1980, doživotní senátorské mandáty, binominální systém, zákon o kotvení, zákon o amnestii, zákon o mědi a další. Boj za pravdu a spravedlnost se během vlády strany Concertación transformoval v boj „za spravedlnost, pokud to bude možné“ a v politiku národního usmiřování.

Pravdou je, že tento dohodnutý přechod k „demokracii“ počítal s  beztrestností politiků, s návazností na neoliberální politiku privatizací, komodifikace zdravotnictví, důchodů a vzdělání, pekarizace práce, obranou zákoníku práce z roku 1979, který zlikvidoval odborové organizace, a de facto s návratem k mnoha prvkům autoritářského systému, který preferoval udržení neblahého dědictví vojenské diktatury.

↗

První postpinochetovský prezident Patricio Aylwin (vlevo) s Augustem Pinochetem. Foto archiv La Nacion

Takto proběhl přechod k „demokracii“ institucionálně zaštítěn tím, co diktatura vybudovala, aby zajistila kontinuitu neoliberálního systému v ekonomické, politické a sociální sféře. Cílem bylo ustavit jakousi utajenou demokracii, ve skutečnosti antidemokratický režim vystavěný na základě logiky vojenské ústavy z roku 1980 a binominálního systému, v němž zůstalo v úřadě množství senátorů jmenovaných Pinochetem, kteří se zaručili nadále sledovat své politické vize; režim, v němž ozbrojené složky státu působily jako garanti institucionálního řádu majíce velkou míru autonomie a vysoké zastoupení ve Státní radě pro bezpečnost.

Pinochet setrvával v čele armády dalších osm let, dokud tuto funkci nezměnil za mandát doživotního senátora. Reforma ústavy byla prakticky nemožná, protože pro jakoukoliv změnu byly zapotřebí více než dvě třetiny hlasů.

V roce 1992 prezident Aylwin informoval o dovršení přechodu od diktatury k demokracii, což dokládá, že strana Concertación chtěla nově diskutovat o budoucnosti, ne znovu otevírat debatu o minulosti, zatímco hledala prostředky ke zlepšování ekonomického systému v zemi. Obraz Pinocheta předávajícího Aylwinovi prezidentskou šerpu se stal symbolem celého mírového procesu změny režimu.

Éra binominalismu

Jak bylo výše zmíněno, přechod k demokracii byl založen na návaznosti na neoliberální model realizovaný v letech diktatury a na jeho prohloubení. Z tohoto důvodu k opravdovému naplnění demokratického modelu nikdy nedošlo a Chile dodnes udržuje tento neoliberální politický kurs.

Zásadní požadavky a potřeby společnosti byly zapomenuty, především byla ignorována práva pracujících. Hájení zákoníku práce navrženého Pinochetem v roce 1979 přešlo do správy tehdejšího ministra práce Josého Piñery, bratra současného prezidentského kandidáta Sebastiána Piñery. Komunistická strana Chile byla rovněž součástí tohoto procesu, ať už navrhovala hlasovat pro Aylwina nebo jiné kandidáty strany Concertación, dokud nedosáhla aktuální možnosti přemýšlet o vládě koalice Nueva Mayoría.

Tímto způsobem započal cyklus vlád strany Concertación, (dnes Nueva Mayoría). V Chile se pak vystřídali následující prezidenti:

• Patricio Aylwin 1990-1994, Concertación, Democracia Cristiana DC
• Eduardo Frei 1994-2000, Concertación, Democracia Cristiana DC
• Ricardo Lagos 2000-2006, Concertación, Partido Por la Democracia PPD
• Michelle Bacheletová 2006-2010, Concertación, Partido Socialista PS
• Sebastián Piñera 2010-2014, pravice, Renovación Nacional RN
• Michelle Bacheletová 2014-2018, Nueva Mayoría, Partido Socialista PS.

Letošní dilema

Letošní prezidentské volby pro období 2018-2022 začaly prvním kolem 19. listopadu, tedy společně s volbami poslanců a senátorů a volbami regionálními. Druhé kolo prezidentských voleb se koná nyní v neděli 17. prosince. Jedná se o první případ voleb prezidenta, v nichž je umožněno legálně volit i Chilanům v zahraničí.

Od ledna 2012 je zápis v chilském volebním registru automatický a právo volit je možností, nikoliv povinností.

Politické strany v Chile, nebo, lépe řečeno, stranický systém v zemi, zřetelně rozlišuje tři skupiny: pravici reprezentovanou stranou Chile Vamos, „historickou“ levici představovanou stranou Nueva Mayoría a nové občanské levicové hnutí, v jehož čele stojí koalice Frente Amplio.

Pravice, kterou zastupuje Chile Vamos, je koalice vytvořená ze stran Unión Democrata Independiente (UDI), Renovación Nacional (RN), Regionista Independiente a strany Evolución Política (Evópoli).

„Historickou” levici pak představuje Nueva Mayoría, koalice, kterou tvoří Concertación de Partidos por la Democracia (CDP), Socialistická strana, Křesťansko-demokratická strana, Strana Pro demokracii (PPD), Radikální strana (PR) a Komunistická strana Chile.

Frente Amplio je koalicí složenou z levicových, liberálních a občanských stran a hnutí spojených ideou překonání současně převládající dichotomie, jakéhosi „dvojstranictví“, představovaného nyní v Chile právě stranami Nueva Mayoría a Chile Vamos. Ty společně nedokázaly udělat nic jiného, než nadále udržovat chilskou ústavu z roku 1980, vytvořenou a schválenou v době Pinochetovy diktatury, ústavu, kvůli níž se Chile nachází na žebříčku OECD v pozici země s nejvyšší mírou nerovnosti na světě.

↗

Hlavní kandidáti letošních prezidentských voleb. Zleva: Sebastían Piñera, Alejandro Guillier, Beatriz de Jesús Sánchezová Muñozová. Foto DWN

Hnutí Frente Amplio bylo založeno v lednu roku 2017 stranou Demokratické revoluce a Humanistickou stranou, jejímiž představiteli jsou poslanci Gabriel Boric a Giorgio Jackson, oba bývalí studentští vůdci a mluvčí studentských hnutí. Výše zmíněné strany se ideově vzdálili koalici Nueva Mayoría, aby se postavili proti pravici a zároveň i tradiční levici a pokusily se dát zemi nový politický směr.

Prezidentskou kandidátkou Frente Amplio se letos stala Beatriz de Jesús Sánchezová Muñozová, novinářka známá pro své politické analýzy i rozhovory. Sánchezová Muñozová působila v televizi a pracovala rovněž v rádiích, jejichž program je v prvé řadě založen na naplňování potřeb občanské informovanosti, například v Radio Bío-Bío, Radio ADN, Radio Cooperativa y Radio Chilena.

Tradiční blok pravice a levice sice Sánchezová Muñozová napoprvé neprolomila. V provním listopadovém kole volby však získala 20 procent hlasů a obsadila silné třetí místo.

Chilané tak i tento rok musejí ve druhém kole vybírat z nominantů Chile Vamos, kterou reprezentuje Sebastían Piñera, a Nueva Mayoría, za níž postoupil do druhého kola Alejandro Guillier. Pravicovější Piñera vyhrál první kolo s patnáctiprocentním náskokem. Právě úspěch Beatriz Sánchezové v prvním kole však dává naději, že Guillier Piñeru s hlasy od Sánchezové nakonec porazí. Otázkou zůstává, zda Frente Amplio za tuto svou podporu získá alespoň příslib nějakých systémovějších změn, nebo zda bude bojovat dále jen vlastními silami.