Nejméně třikrát za poslední dekádu sledovali zájemci v celé Latinské Americe napjatě, jak se věci vyvinou v osmnáctimilionovém Chile: poprvé v létě 2011, kdy se v rámci celosvětové vlny rozhořčených protestů vzbouřili chilští studenti; podruhé na přelomu let 2013 a 2014, kdy se prezidentkou stala opět populární socialistka Michelle Bacheletová slibující četné změny; a potřetí na podzim 2019, kdy všichni pochopili, že Bacheletová neuspěla, a zemí cloumaly ještě větší bouře, než v roce 2011.

Nyní vzhlíží politiky chtivá Latinská Amerika k Chile počtvrté. Důvodem je další pokus přetvořit zabetonovaný postpinochetovský systém v zemi v humánnější, tentokrát skutečně důsledný, reagující právě na poslední krvavé protesty.

A jsou tu i další pohnutky. Jednak platí, že část kontinentu řeší aktuálně podobné konflikty — viz nedávný úspěch socialisty Castilla v Peru či bouře v Kolumbii —, a dále také, že pokus v Chile působí mimořádně inspirativně. Děje se v klidu a zároveň radikálně — revizí ústavy. A děje se s akceptací současnou elitou, a přitom demokraticky — v rámci ústavodárného shromáždění, jehož členové byli vybráni ve speciálních řádných volbách.

Mezi intelektuály se mluvilo o podobném procesu s takovým očekáváním naposledy za experimentů s islandskou občanskou ústavou. Na svém počátku přitom vše vypadalo spíš jako trik chilského establishmentu, jak výraznější změny zabrzdit.

Připomeňme si: dohoda na revizi ústavy vyšla z jednání hlavních chilských stran v době po kulminaci bouří podzimu 2019, a to se zjevným záměrem situaci uklidnit. Bylo stanoveno, že nejdříve proběhne za pět měsíců referendum, zda lidé vůbec chtějí něco měnit a jak. A až když se rozhodnou pro novou ústavu a pro její revizi formou svolání ústavodárného shromáždění, budou za další nejméně půlrok vypsány volby do tohoto shromáždění.

Teprve po těchto volbách se měly eventuálně začít připravovat nějaké zásadnější změny — navíc s tím, že celá revize ústavy bude muset být schválena jak dvoutřetinovou většinou shromáždění, tak prostou většinou všech dospělých Chilanů v dalším referendu, tentokrát s povinnou účastí.

Kdo by čekal, že energie vydrží? Nu, uplynulo dva a půl roku a změna je tady. V prvním referendu v říjnu 2020 — odloženém ještě kvůli covidu — hlasovalo 78 procent účastníků pro komplexní revizi ústavy, resp. sepsání nové, a 79 procent, že ji chce napsat od zvláště zvoleného shromáždění. Volby do tohoto shromáždění se konaly nyní v květnu 2021 a vyhráli je jasně kandidáti slibující zásadní změny, v podstatě nové státní zřízení.

V neděli 4. července má začít ústavodárné shromáždění pracovat. A strany vládnoucí pravicové koalice kolem prezidenta Piñery — toho, kterému náš Václav Klaus tak slavně ukradl pero — nemají mezi ústavodárci ani blokační třetinu.

Co vše se má změnit

Ve 155členném shromáždění drží těsnou nadpoloviční většinu — 78 křesel — zástupci radikálně levicových stran a skupina nestranických ústavodárců, kteří vzešli ze struktur organizujících předloňské protesty. Celý tento blok chce přirozeně revidovat stávající postpinochetovský systém do podoby, jež bude co nejvíce odpovídat právě požadavkům protestujících z roku 2019.

Soudě dle předvolební kampaně a dosavadních vyjádření půjde zejména o garanci větší inkluzivity sociálního systému a distribuce zisků z těžby nerostů, uznání práva na přístup k vodě a ochranu vodních zdrojů, uznání práv původních obyvatel a plné zrovnoprávnění pohlaví. O dalších otázkách se bude muset ještě diskutovat.

Je například takřka jisté, že v nové ústavě bude nějak zakotveno právo na penzi a zdravotní péči — služby, jež chilský neoliberalismus dosud outsourcoval do velké míry na soukromý sektor. Ovšem jak a v jaké podobě?

Otázka formulace je tu přitom zcela zásadní. Bude-li kupříkladu dáno do ústavy právo každého na kvalitní lékařskou péči či přístup k bezplatnému vzdělání na všech úrovních, jak naznačují výroky některých vůdčích ústavodárců, změní se systém opravdu hodně. Dalšími podobně debatovanými tématy jsou třeba důsledný civilní dohled nad bezpečnostním aparátem, právo na potrat, otázka genderové partity v politické reprezentaci, zavádění prvků přímé demokracie či změna volebního, respektive politického systému v zemi obecně.

Jak připomíná Michael Albertus ve Foreign Policy, společným motivem všech požadavků posledních chilských protestů — a mimochodem i řady dalších jihoamerických protestů v posledních dekádě — byla důstojnost. Specifičtěji šlo o volání po cestě z prekarizace a sociální bezvýchodnosti, fungujícím státu, garanci dostupnosti základních služeb, otevřené politice, rovnosti před zákonem a policii nedopouštějící se svévole.

Předchozí pokusy ukázaly, že v rámci stávajícího systému nelze výraznější změny prosadit. Velká část Chilanů přestala v důsledku věřit politikům en bloc. K sociálním problémům se tak připojila hluboká nedůvěra v politické strany a obecně krize reprezentace.

Z tohoto všeho má nyní pomoci nová ústava. Jak konkrétně teprve uvidíme. Pozorovatelé s názory bližšími středu si slibují, že nová konstituce především odblokuje dosavadní stav a vytvoří předpoklady k ošetření jednotlivých problémů specifičtějšími právními akty. Levicovější autoři vidí příležitost změnit vše parametrické, co jen změnit půjde.

Pro radikální levici a důsledné progresivce jde také o zkoušku, jak naloží s vzácně získanou těsnou většinou. I toto sleduje Latinská Amerika velice bedlivě.

Sedm překážek

Pablo Abufom v Jacobinu mluví v souvislosti s novou ústavou a levicovou většinou o „konci neoliberalismu“. Jedná se ostatně o jedno z hesel protestujících z roku 2019: „V Chile se neoliberalismus zrodil, v Chile zahyne.“ Než se tak ale bude moci alespoň teoreticky stát, musí zastánci daného záměru překonat ještě řadu překážek. Zde sedm nejzjevnějších:

Za prvé, jsou tu objektivní omezení. Chilský hospodářský model je postaven na současném zřízení. Změní-li se radikálně a bez dalšího, nastanou přinejmenším otřesy, které důvěru v nový režim oslabí. Již po oznámení výsledků voleb do shromáždění začala oslabovat měna, poklesly ceny akcií. Eventuální posun těžiště chilské ekonomiky od extraktivismu (doly, zpracování surovin plus rybolov) k ekologičtějším a sociálně spravedlivějším zabere nějaký čas.

Nové ústavní články s příslušnými ambicemi by byly první krok, na nějž by bylo zapotřebí smysluplně navázat, aby se minimalizovaly škody. Mají zastánci velkých změn i takovýto plán? A budou mít možnost jej realizovat?

Za druhé, je tu paralelní politický provoz. V listopadu letošního roku se v Chile konají klasické všeobecné volby. Souběžně se sepisováním nové ústavy se tak bude měnit složení Kongresu i prezident. Je možné, tyto změny budou ladit s výsledky voleb do ústavodárného shromáždění — podle aktuálních průzkumů by mohl prezidentské volby vyhrát třeba i komunista Daniel Jadue. Je však též možné, že půjdou proti nim. Samotnou práci ústavodárného shromáždění ovlivnit nemusejí (i když takřka určitě ovlivní). Stoprocentně však poznamenají konečné referendum o textu nové ústavy s povinnou účastí.

Za třetí, i když ve shromáždění mají jen malé zastoupení, stále zde působí silné zájmové skupiny, jimž staré pořádky vyhovují. Latifundisté, majitelé dolů a továren, stavaři, rejdaři a dokonce i odborové svazy, jejichž delegáti v květnových volbách překvapivě propadli — tito všichni se budou pokoušet ústavodárný proces ještě ovlivňovat.

Za čtvrté, je zde podmínka konečného schválení ústavního návrhu dvoutřetinovou většinou. Procedurální záležitosti či složení expertně-poradenských skupin si mohou progresivci a levice prohlasovat svojí prostou většinou, pro hlavní hlasování budou však potřebovat podporu socialistů a středových stran. Bude potřeba citlivého vyjednávání a zřejmě i ústupků. Toho bývají radikálové po vyhraných volbách často ne příliš schopni.

Za páté, celý levicově-progresivní blok ve shromáždění je sice silný, ale v některých ohledech vnitřně dost heterogenní. Někteří delegáti chtějí například jezdit konzultovat jednotlivé články nové ústavy s lidmi do regionů. Jiní kandidovali do shromáždění čistě kvůli ekologickým otázkám a v dané oblasti nebudou ochotni ustupovat. Delegáti z kmenů původních obyvatel jsou zase často velice hodnotově konzervativní a tak dále. I zde lze tak čekat určité těžkosti.

Za šesté, je zde časové omezení. Shromáždění má na práci na konstituci od 4. července devět měsíců přesně. Poté si může odhlasovat ještě jedno tříměsíční prodloužení. Víc nic. Pokud nebude nová ústava do roka hotova a dvoutřetinovou většinou odhlasována, bude vše ztraceno. Lhůtu by mohl teoreticky prodloužit ještě nový Kongres, který si Chilané zvolí v listopadu. Už dnes však někteří politikové prohlašují, že pokud se tak stane, obrátí se na Ústavní soud. Vyloučeno přitom není ani to, že na podzim přijde další vlna covidu...

A ještě za sedmé, velkým problémem se může v posledku ukázat povinná účast u závěrečného referenda. Všechny volby v Chile jsou totiž v poslední dekádě typické nízkou účastí. V zemi je několik milionů lidí s hlasovacím právem, kteří k volbám doposud nikdy nepřišly a jejichž politické postoje politologové jen odhadují. Může se tedy stát, že ač se podaří všechny překážky při sepisování dokumentu překonat a ve shromáždění jej schválit, pohřbí vše nakonec voliči z donucení.

Chile na každý pád čeká rok, který má potenciál být přelomovým. V neděli 4. července začnou tikat pomyslné hodiny. Účastníci velkého expertního panelu, který k tématu pořádal švédský International Institute for Democracy and Electoral Assistance, radí už nyní zapojit do zrodu nové ústavy co nejvíce veřejnost — může prý ústavodárný proces usměrňovat, a zároveň si na nový systém zvykat, aby jej ještě před konečným hlasováním vzala co nejvíce za svůj. Nejen Latinská Amerika dnes vyhlíží, jak v zemi v posledku vše dopadne.