Nejméně třikrát za poslední dekádu sledovali zájemci v celé Latinské Americe napjatě, jak se věci vyvinou v osmnáctimilionovém Chile: poprvé v létě 2011, kdy se v rámci celosvětové vlny rozhořčených protestů vzbouřili chilští studenti; podruhé na přelomu let 2013 a 2014, kdy se prezidentkou stala opět populární socialistka Michelle Bacheletová slibující četné změny; a potřetí na podzim 2019, kdy všichni pochopili, že Bacheletová neuspěla, a zemí cloumaly ještě větší bouře, než v roce 2011.

Nyní vzhlíží politiky chtivá Latinská Amerika k Chile počtvrté. Důvodem je další pokus přetvořit zabetonovaný postpinochetovský systém v zemi v humánnější, tentokrát skutečně důsledný, reagující právě na poslední krvavé protesty.

A jsou tu i další pohnutky. Jednak platí, že část kontinentu řeší aktuálně podobné konflikty — viz nedávný úspěch socialisty Castilla v Peru či bouře v Kolumbii —, a dále také, že pokus v Chile působí mimořádně inspirativně. Děje se v klidu a zároveň radikálně — revizí ústavy. A děje se s akceptací současnou elitou, a přitom demokraticky — v rámci ústavodárného shromáždění, jehož členové byli vybráni ve speciálních řádných volbách.

Mezi intelektuály se mluvilo o podobném procesu s takovým očekáváním naposledy za experimentů s islandskou občanskou ústavou. Na svém počátku přitom vše vypadalo spíš jako trik chilského establishmentu, jak výraznější změny zabrzdit.

Připomeňme si: dohoda na revizi ústavy vyšla z jednání hlavních chilských stran v době po kulminaci bouří podzimu 2019, a to se zjevným záměrem situaci uklidnit. Bylo stanoveno, že nejdříve proběhne za pět měsíců referendum, zda lidé vůbec chtějí něco měnit a jak. A až když se rozhodnou pro novou ústavu a pro její revizi formou svolání ústavodárného shromáždění, budou za další nejméně půlrok vypsány volby do tohoto shromáždění.

Teprve po těchto volbách se měly eventuálně začít připravovat nějaké zásadnější změny — navíc s tím, že celá revize ústavy bude muset být schválena jak dvoutřetinovou většinou shromáždění, tak prostou většinou všech dospělých Chilanů v dalším referendu, tentokrát s povinnou účastí.

Kdo by čekal, že energie vydrží? Nu, uplynulo dva a půl roku a změna je tady. V prvním referendu v říjnu 2020 — odloženém ještě kvůli covidu — hlasovalo 78 procent účastníků pro komplexní revizi ústavy, resp. sepsání nové, a 79 procent, že ji chce napsat od zvláště zvoleného shromáždění. Volby do tohoto shromáždění se konaly nyní v květnu 2021 a vyhráli je jasně kandidáti slibující zásadní změny, v podstatě nové státní zřízení.

V neděli 4. července má začít ústavodárné shromáždění pracovat. A strany vládnoucí pravicové koalice kolem prezidenta Piñery — toho, kterému náš Václav Klaus tak slavně ukradl pero — nemají mezi ústavodárci ani blokační třetinu.

Co vše se má změnit

Ve 155členném shromáždění drží těsnou nadpoloviční většinu — 78 křesel — zástupci radikálně levicových stran a skupina nestranických ústavodárců, kteří vzešli ze struktur organizujících předloňské protesty. Celý tento blok chce přirozeně revidovat stávající postpinochetovský systém do podoby, jež bude co nejvíce odpovídat právě požadavkům protestujících z roku 2019.

Soudě dle předvolební kampaně a dosavadních vyjádření půjde zejména o garanci větší inkluzivity sociálního systému a distribuce zisků z těžby nerostů, uznání práva na přístup k vodě a ochranu vodních zdrojů, uznání práv původních obyvatel a plné zrovnoprávnění pohlaví. O dalších otázkách se bude muset ještě diskutovat.

Je například takřka jisté, že v nové ústavě bude nějak zakotveno právo na penzi a zdravotní péči — služby, jež chilský neoliberalismus dosud outsourcoval do velké míry na soukromý sektor. Ovšem jak a v jaké podobě?

Otázka formulace je tu přitom zcela zásadní. Bude-li kupříkladu dáno do ústavy právo každého na kvalitní lékařskou péči či přístup k bezplatnému vzdělání na všech úrovních, jak naznačují výroky některých vůdčích ústavodárců, změní se systém opravdu hodně. Dalšími podobně debatovanými tématy jsou třeba důsledný civilní dohled nad bezpečnostním aparátem, právo na potrat, otázka genderové partity v politické reprezentaci, zavádění prvků přímé demokracie či změna volebního, respektive politického systému v zemi obecně.

Jak připomíná Michael Albertus ve Foreign Policy, společným motivem všech požadavků posledních chilských protestů — a mimochodem i řady dalších jihoamerických protestů v posledních dekádě — byla důstojnost. Specifičtěji šlo o volání po cestě z prekarizace a sociální bezvýchodnosti, fungujícím státu, garanci dostupnosti základních služeb, otevřené politice, rovnosti před zákonem a policii nedopouštějící se svévole.

Předchozí pokusy ukázaly, že v rámci stávajícího systému nelze výraznější změny prosadit. Velká část Chilanů přestala v důsledku věřit politikům en bloc. K sociálním problémům se tak připojila hluboká nedůvěra v politické strany a obecně krize reprezentace.

Z tohoto všeho má nyní pomoci nová ústava. Jak konkrétně teprve uvidíme. Pozorovatelé s názory bližšími středu si slibují, že nová konstituce především odblokuje dosavadní stav a vytvoří předpoklady k ošetření jednotlivých problémů specifičtějšími právními akty. Levicovější autoři vidí příležitost změnit vše parametrické, co jen změnit půjde.

Pro radikální levici a důsledné progresivce jde také o zkoušku, jak naloží s vzácně získanou těsnou většinou. I toto sleduje Latinská Amerika velice bedlivě.