Mám sen: na tiskové konferenci na Pražském hradě se shromažďují novináři ve stejné sestavě jako obvykle. Přichází mezi ně nominální český prezident Václav Klaus se svou bizarní suitou, s Jaklem a s Ochvatem z opic i se stvořeným Hájkem, prostě se svou kompletní partičkou. Standarta s Masarykovým nápisem Pravda vítězí vlaje nad Hradem a Klaus novinářům přednáší něco o tom, proč právě zase zrovna nemůže dodržovat ústavu, případně jak vláda ničí důvěru v politiku. Po této tortuře konečně dojde na dotazy.

Zvedne se první ruka a její majitel položí prostou otázku: „Pane prezidente, jste před celým světem usvědčený zloděj a lhář. Kdy hodláte rezignovat?“ Klaus, jak ho známe, zrudne a začne dotyčnému či dotyčné — mohla by to být Nora Fridrichová — hrubě lát. Udělá ale chybu, a když dosupí, mluvčí Ochvat požádá o další dotaz. Kdo se přihlásí, jen prostě zopakuje: „Pane prezidente, jste usvědčený zloděj a lhář. Kdy hodláte rezignovat?“

Tisková konference skončí nejspíše vzápětí, ale nejpozději v okamžiku, kdy Klaus pochopí, že jinou otázku už nedostane. Všechny noviny o tom napíší na titulní straně: „Klaus je usvědčený zloděj a lhář. Měl by rezignovat.“ A budou na tom trvat, dokud to nevynutí. Tady sen končí.

To se samozřejmě nestane, na to Lidové Právo DNES bohužel nemá, ale byl by to věru náramný způsob, jak trochu vyspravit reputaci novinářského stavu, hrubě narušenou mimo jiné právě tím, jak servilně většina z nás s politickou kuriozitou obývající už osmý rok Pražský hrad zacházela. My, čeští novináři, jsme se ve své většině ke Klausovi chovali jako žáby zvolna vařené v hrnci. Co všechno jsme si už nechali líbit!

Mimořádně podezřelé okolnosti první i druhé volby, opakované porušování ústavy, nejprve v případě podpisu Lisabonské smlouvy a nyní v přijímání navržených demisí, příchylnost ke spodině české i evropské politiky, tmářské popírání klimatických změn i jiných příznaků stupňující se ekologické krize, pohrdání lidskými právy, kamarádíčkování se zločinci, vyznamenávání psychopatů, omilostňování lupičů, kádrování intelektuálů a umělců... Ale co je moc, to je moc. Pod Masarykovým praporem přece nemůže přebývat zloděj a lhář.

Bylo by skvělé, kdyby si jeho odchod vynutila sama české média, především pro ně by to bylo skvělé. Ale realisticky se to očekávat nedá. Bez médií se to přitom může podařit jen stěží, přesto by si i česká veřejnost sama velmi pomohla, kdyby nyní dokázala sebrat všechny síly k pokusu Klause z Hradu dostat.

Jedná se totiž o otázku elementární občanské sebeúcty, ale také o důležitou křižovatku rozhodující o budoucí síle občanské společnosti i kvalitě české demokracie. Kampaň za Klausovu rezignaci může mít velký smysl, i kdyby nevedla k bezprostřednímu úspěchu: posílí občanské sebevědomí, pomůže ve společnosti obnovit smysl pro proporce a především ztíží pozici všem, kdo by z Klause někdy v budoucnosti chtěli dělat symbol, na nějž by bylo možné v čemkoli navazovat. To stojí za pokus takové hnutí rozvinout.

Zajímalo by mě, čím by případné odmítnutí podpisu žádosti o Klausovu rezignaci zdůvodnil například současný pražský arcibiskup či různí ultrakonzervativci typu Romana Jocha. Vše, co se na české pravici vydává za morální, by mělo dostat možnost takovou žádost podepsat.

Může se namítat, že máme jiné vážnější starosti. Vláda nám přímo před našimi zraky zvolna proměňuje českou politiku v underground Chicaga třicátých let, ti uvážlivější z nás nad tím ale zase tolik nebědují, vědouce, že kdyby vládní klany a kliky nelikvidovaly s veškerým nasazením zbytky kreditu české pravice, pokračovaly by s nemenším úsilím ve vivisekci české společnosti zmatečně vydávané za reformy. Je lepší, když dělají sobě navzájem to, co by jinak dělaly nám, říká si jistě v duchu nejeden penzista, státní zaměstnanec či svobodná matka.

K těmto dvěma starostem — vládní práci na demolici české demokracie a vládní práci na demolici české společnosti a přírody — přistupuje v poslední době starost třetí: způsob, jakým čeští náckové zvedají hlavu a využívají ochromení ministerstva vnitra i policie, úpadku politické kultury, křehnutí demokracie a samozřejmě nárůstu sociálních nejistot. Poslední akce Vandasovců organizované v obscénní součinnosti s českou policií budí zákonité obavy, a je třeba jim učinit přítrž.

To všechno jsou samozřejmě věci, jimž je zapotřebí se věnovat, a můžeme-li z něčeho čerpat naději, pak právě z toho, že odpor české občanské společnosti ke všem třem těmto tendencím se skutečně vzmáhá. Klause přesto nelze přehlédnout, neboť on je svorníkem a skutečným reprezentantem státu, jehož pilíři jsou lidé jako Nečas, Bárta, Kalousek, Kočí, Škárka či Tluchoř a v němž se Tomáš Vandas musí zalykat smíchy při pohledu na policii prorážející mu cestu shlukem obhájců práv menšin a zastánců společenské tolerance.

Od Vandase ke Škárkovi, k Bátorovi či k Ivaně Řápkové, ale třeba i k Topolánkovým citátům pohlavárů třetí říše či k předvolebním sloganům některých místních organizací ČSSD nevede tak dlouhá cesta. Těch všech je Václav Klaus prezidentem, reprezentantem, trenérem. A chvála bohu, že se podařilo natočit, jak se tváří, když krade: takový výraz na tváři totiž nejspíše vyloudí potěšení z koníčku.

Václava Klause je možné zbavit úřadu dvěma cestami: buď tak, že sám rezignuje pod tíhou veřejného tlaku, anebo tak, že jej úřadu zbaví Ústavní soud na základě žaloby Senátu. Tím se dostáváme k otázce, jak lze rozvinout praktické snahy o ukončení jeho účinkování na Pražském hradě.

Veřejný tlak je nutnou, i když méně nadějnou cestou. Prozatím se zrodil nápad posílat Klausovi propisky a pera, což je akce vtipná, ale míjející se s podstatou věci. Klaus nekradl proto, že by neměl čím psát, ale protože se mu líbila řemeslná práce chilských šperkařů. Důvod posílat mu pera není o nic větší než důvod posílat mu šperky.

Když už bychom měli něco Klausovi na Hrad posílat, jsou to spíše občanské průkazy České republiky s prostým zdůvodněním: nebýt ztotožňován se státem, jehož hlavou je lhář a zloděj. Ale k jádru věci míří pouze jedna jediná zásilka: žádost o rezignaci.

Klause totiž bohužel není možné zákonnou cestou zbavit funkce jen proto, že je zloděj, ústava ho jako prezidenta vybavila absolutní imunitou, takže na rozdíl od ostatních občanů může krást tak dlouho, dokud s ním nějaký pohotový Piňera nenaloží jako onen majitel sběrny surovin, který před časem postřelil domnělé zloděje a jehož Klaus nedávno omilostnil zřejmě v přesvědčení, že když někdo krade, má se s ním zacházet nemilosrdně.

Otázka ovšem zní, co by si české právo počalo se skvělou vymožeností kompletní prezidentské imunity, pokud by Václav Klaus ve svém stupňujícím se podivínství školní moudrost o tom, že kdo lže, ten krade, a kdo krade, ten může i zabít, dovedl do důsledků a z rozmaru začal na Pražském hradě střílet turisty. Nezbývá než se konejšit nadějí, že Kalousek s Nečasem a Bártou by to s K9 nějak vyřešili.

Prozatím bychom se měli zamyslet nad tím, co můžeme udělat, aby dětem ve školních třídách nevisel portrét zloděje. Možná by hejtmani a starostové, když už stávajícího ministra školství nelze seriózně o něco takového žádat, mohli vyzvat ředitele škol, jichž jsou jejich samosprávy zřizovateli, k tomu, aby jeho podobiznu ze tříd odstranili.

A je ovšem také možné vyzvat žactvo a studentstvo, aby v rámci praktických cvičení v občanské výchově s jeho fotkami naložili po jeho vzoru. Kdyby chtěli akci dotáhnout, mohli by mu ukořistěnou fotografii na Hrad zaslat například s tímto zdůvodněním: Protože jsme nechtěli, aby nám ve třídě visel zloděj, tak jsme ho ukradli. A s tímto Vám Vás posíláme. Vaši Mach a Šebestová, III. B.

Lze s tím, jak vidno, užít dost legrace, ale Klausem to pohne stěží, upřímně řečeno, nejenom Lidové Právo DNES, ale celá naše společnost na to, aby Klause z Hradu svým tlakem vystrnadila, zatím nemá.

Debatu je ale možné vést o tom, zda by nemohl být zbaven úřadu kvůli úmyslné nečinnosti po předložení návrhu předsedy vlády na odvolání ministrů. Právní názor, že jeho ignorování ústavy ohrožuje demokratické základy státu, a naplňuje tudíž skutkovou podstatu velezrady, se již objevil. Senátu, který kontroluje ČSSD, v každém případě nic nebrání v tom, aby k Ústavnímu soudu podal odpovídající žalobu.

Chystá-li se sociální demokracie vyvolat hlasování o nedůvěře vládě z dobrých důvodů, ale s mizivou šancí uspět, není přece vážný důvod, který by jí měl bránit ve využití všech možností, jež by mohly urychlit konec stávající hanby na Pražském hradě.

Druhou, i když krajně nekonformní možností by bylo přijetí změn ústavy, kterými by se prezidentovi explicitně odňaly pravomoci, jichž se nyní protiústavně zmocňuje. Je možné, že s takovým postupem by po posledních zkušenostech mohla souhlasit i ODS.

V každém případě je ale žádoucí, aby ČSSD vůči Václavu Klausovi rozvinula mnohem plnokrevnější politickou iniciativu. Kromě všech jiných meritorních důvodů je zde i zásadní téma strategické.

Realisticky vzato, Klause můžeme spojeným úsilím občanské společnosti a politické opozice zbavit zbytků kreditu i vlivu, ale je krajně nepravděpodobné, že jej zbavíme před vypršením mandátu jeho úřadu. Příštího prezidenta tak bude volit v roce 2013 ještě i tato Sněmovna, nenastanou-li předčasné volby, což se bohužel nejeví jako příliš pravděpodobné.

Pokud se nemá jednat o prezidenta zvoleného současnou vládní koalicí, zbývá opozici jedna jediná šance, jak poměr hlasů zvrátit: senátní volby 2012. Sociální demokracie bude obhajovat šest mandátů, ODS čtrnáct. Pokud by se jí podařilo výsledek obrátit, mohlo by to stačit.

Pak už by bylo zapotřebí jen navrhnout kandidáta, který získá všechny hlasy mimo vládní koalici: k tomu je ale nutné, aby sama sociální demokracie začala vystupovat jako anti-Klaus, tedy jako pevná antiteze jeho programu. A aby svého prezidentského kandidáta oznámila jako hlavní tahák senátních voleb 2012; jinak ostatně těžko dokáže mobilizovat voliče, když už má v Senátu tak jako tak většinu.

Občanská kampaň za Klausovo odstoupení či odvolání by tak za dva roky spontánně vyvrcholila zvolením jeho principiálního odpůrce. Další dva roky s Klausem budou v každém případě k nevydržení, ale je snad jedna ještě horší věc: dalších pět let s někým, kdo by o tomto přízemním českém zloději chilského pera a samolibém nepříteli humanitní demokracie hovořil s pietní úctou.