Velké protesty se sociální motivací nejsou v Chile nic výjimečného. Statisticky je země z nejbohatších v Latinské Americe. Zároveň má ale jen slabý sociální stát zděděný z dob pinochetovského neoliberalismu a k tomu ústavu, která komplikuje jakékoliv zásadnější změny. Jak zde přibližoval podrobně už František Kalenda, Chile je zemí systému „věčné volební remízy“ a co do reforem zemí „malých krůčků a úkroků, což progresivní část společnosti pochopitelně frustruje“.

V letech 2011-2013 tak patřily ulice mladým Chilanům požadujícím reformu vzdělávacího systému (pamatujete ještě na Camilu Vallejovou?); v letech 2016-2017 se zase protestovalo mohutně za penzijní reformu. Vše vždy končívalo slibem dílčích změn, celkovou únavou a založením či posílením několika malých levicových stran, respektive iniciativ.

Současné protesty jsou ale v mnohém jiné: byly hned od počátku divočejší, větší a zaměřené proti celému systému. Režim na ně pak odpověděl silou a vše vygradovalo do krvavé represe. Demonstrace přitom ani po třech týdnech neustávají. Je možné, že se poměry v zemi konečně změní?

Proč se protestuje

Jak už naznačeno výše, letošní protest není proti nebo za konkrétní opatření, ale vyjádřením celkové nespokojenosti s fungováním věcí veřejných v zemi. Sami protestující mluví o korupci, nerovnosti a chudobě, o nedostupnosti základních služeb a vzdělání či nemožnosti najít práci mimo prekarizované profese. Hesla na transparentech hlásají selhání chilského kapitalismu.

„Lidé jsou zkrátka otráveni tím, jak věci fungují posledních třicet let: vysokým školným, nízkými platy, rostoucími cenami vody a energií, věčnými frontami u lékaře a dlouhými čekacími listy na operace, nikam nevedoucími debatami o penzijní reformě. A také neustálým tlakem na úspory uskutečňovanými na úrok nižších vrstev,“ vysvětlovala v tematickém bloku stanice Democracy Now aktivistka Francisca Peralesová.