Velké protesty se sociální motivací nejsou v Chile nic výjimečného. Statisticky je země z nejbohatších v Latinské Americe. Zároveň má ale jen slabý sociální stát zděděný z dob pinochetovského neoliberalismu a k tomu ústavu, která komplikuje jakékoliv zásadnější změny. Jak zde přibližoval podrobně už František Kalenda, Chile je zemí systému „věčné volební remízy“ a co do reforem zemí „malých krůčků a úkroků, což progresivní část společnosti pochopitelně frustruje“.

V letech 2011-2013 tak patřily ulice mladým Chilanům požadujícím reformu vzdělávacího systému (pamatujete ještě na Camilu Vallejovou?); v letech 2016-2017 se zase protestovalo mohutně za penzijní reformu. Vše vždy končívalo slibem dílčích změn, celkovou únavou a založením či posílením několika malých levicových stran, respektive iniciativ.

Současné protesty jsou ale v mnohém jiné: byly hned od počátku divočejší, větší a zaměřené proti celému systému. Režim na ně pak odpověděl silou a vše vygradovalo do krvavé represe. Demonstrace přitom ani po třech týdnech neustávají. Je možné, že se poměry v zemi konečně změní?

Proč se protestuje

Jak už naznačeno výše, letošní protest není proti nebo za konkrétní opatření, ale vyjádřením celkové nespokojenosti s fungováním věcí veřejných v zemi. Sami protestující mluví o korupci, nerovnosti a chudobě, o nedostupnosti základních služeb a vzdělání či nemožnosti najít práci mimo prekarizované profese. Hesla na transparentech hlásají selhání chilského kapitalismu.

„Lidé jsou zkrátka otráveni tím, jak věci fungují posledních třicet let: vysokým školným, nízkými platy, rostoucími cenami vody a energií, věčnými frontami u lékaře a dlouhými čekacími listy na operace, nikam nevedoucími debatami o penzijní reformě. A také neustálým tlakem na úspory uskutečňovanými na úrok nižších vrstev,“ vysvětlovala v tematickém bloku stanice Democracy Now aktivistka Francisca Peralesová.

Obecně platí, že Chile zasáhlo tento rok celkové zpomalení latinskoamerické ekonomiky a bylo třeba korigovat rozpočet. Vláda pravicového prezidenta Sebastiána Piñery, který je u nás znám především z videa, na němž mu Václav Klaus krade pero, připravila tak v první polovině října několik dílčích úsporných opatření obvyklého záběru.

Konkrétní jiskrou k pomyslnému požáru se stalo pak zvýšení ceny jízdného santiažského metra. Šlo jen o drobný nárůst, ale předcházelo mu právě zvýšení cen energií a některá další opatření, která si dohromady získala pověst snahy vyždímat peníze z nižších vrstev — i na metro v Santiagu jsou ostatně odkázáni nejvíce ti chudí, protože se musí dostat z okrajových čtvrtí do práce.

Těsně po zdražení jízdného následovala řada hádek u vstupů do metra, potyček s hlídači a incidentů, při nichž lidé přeskakovali turnikety. Skupiny náctiletých s maskami přes obličej začaly zařízení bran do metra demolovat, na několika stanicích byl založen požár a souběžně s tím se objevila první pouliční srocení.

Krvavé vyhrocení a vládní ústup

Policie začala zasahovat velmi tvrdě jak při potyčkách a ničení, tak proti protestům v ulicích. A situace se hrotila dále: po vodních dělech byl nasazen i plyn a gumové projektily, po pet lahvích začaly létat kameny a zápalné láhve. Narostl i počet případů rabování. Po potvrzení úmrtí desátého protestujícího a dalším vzedmutí hněvu vstoupil do dění sám prezident Piñera a vyhlásil výjimečný stav, kombinovaný s lokálními zákazy nočního vycházení, protestující nazval „nepřáteli státu“ a policii poslal na pomoc devět tisíc vojáků. Nasazení armády je ovšem v Chile i politický vzkaz  — v ulicích nebyla od konce diktatury.

Ani vojáci přitom situaci neuklidnili, spíše naopak. Země zažila několik velmi krvavých dnů. Počet zabitých přesáhl dvacet a zraněných šest set, z čehož pětina připadá na policisty. Shořely stovky aut a byly vyrabovány desítky obchodů. K Chile začaly směřovat výzvy světových státníků a mezinárodních organizací k urychlené změně přístupu a k prošetření případů úmrtí. V pátek 25. října prošel hlavní třídou Santiaga více než milion demonstrujících.

Teprve po tomto vývoji prezident Piñera otočil. V tematickém projevu minulý týden uznal, že země „prochází obtížným obdobím“, že „vláda vnímá silný hlas té části Chilanů, která požaduje spravedlivější stát s více příležitostmi a méně privilegii“ a že „se situace změní“. Následně vyměnil osm ministrů, včetně ministra vnitra Andrese Chadwicka — známého obhájce Pinochetova režimu — a ministra financí Felipa Larraina — propagátora opatření, které ordinoval postkomunistickým ekonomikám v 90. letech ještě jako expert Mezinárodního měnového fondu.

Vnitro vede nově jednačtyřicetiletý právník Gonzalo Blumel, který už během prvních protestů vyzýval k dialogu, a finance akademik Ignacio Briones působící dříve ve strukturách OECD.

Dále Piñera slíbil zvýšení minimální mzdy na ekvivalent deseti tisíc korun za měsíc (příjmový medián je v Chile přibližně 12 300 našich korun), přijetí zákona o stabilizaci cen energií, zvýšení důchodů, zvýšení daně z příjmů pro nejvíce vydělávající skupinu a celkově sociálnější politiku.

Současná situace

Protesty nyní pokračují už s nižší intenzitou a účastí, stále však s velkým odhodláním. Rozhořčení Cacerolazos klepou na ulicích do pánví a s hlukem žádají „konec třiceti let tyranie“. Skupina Ženy v černém se naopak mlčenlivými průvody domáhá vyšetření všech úmrtí, zmizení a podezření na mučení. Kytaristé hrají pro davy písničky Víctora Jary a členové filharmonie El Pueblo Unido na smyčce. Horké hlavy s černočervenými šátky se mezitím snaží dále bojovat s policisty, přičemž na halloweenský večer vyšly do ulic v kostýmech.

Režim nicméně nejeví ochotu znovu ustupovat. Vlastní rezignaci Sebastián Piñera vyloučil. V minulém týdnu pak nechal dokonce zrušit hostování obchodního fóra APECu, které mělo proběhnout v Chile v listopadu, i letošní světové klimakonference, jež byla plánována na 2. až 13. prosince. Prioritou je teď dle prezidenta „obnovení veřejného pořádku“.

Všechno tak jakoby se vracelo opět na klasickou chilskou trajektorii, problém se systémem ovšem zůstává nevyřešený a ani rozhoření nikam nemizí. Zdá se, že stačí další jiskra a Chile může ještě překvapit. V dějinách této země by to nebylo ostatně bezpříkladné.