Drama se uzavřelo v neděli večer. Navzdory průzkumům a očekávání těsného souboje zvítězil nakonec v druhém kole prezidentských voleb v Chile s více než čtyřiapadesáti procenty hlasů Sebastián Piñera. Kandidát pravice a sedmý nejbohatší muž země, který už byl jednou prezidentem mezi lety 2010—2014, porazil novináře a sociologa Alejandra Guilliera z dosavadní vládní koalice.

Že se Piñera po čtyřleté pauze opět stane hlavou státu, se všeobecně předpokládalo před prvním kolem. Dosluhující prezidentka Michelle Bacheletová svůj úřad opouští sice s téměř završenou sérií přislíbených reforem, leč značně nepopulární a s rozpadající se středolevicovou koalicí. Její Novou většinu (Nueva Mayoría; NM) opustili křesťanští demokraté, kteří samostatně kandidovali do Kongresu, a dokonce postavili vlastní kandidátku na prezidentství, senátorku Carolinu Goićovou. Nalevo od NM pak ze studentských protestů postupně vyrostla Široká fronta (Frente Amplio; FA) sdružující čtrnáct stran a hnutí, od marxistů a anarchistů přes zelené až po zdejší piráty.

Alejandro Guillier, nečekaný vítěz primárek Nové většiny, se tak nacházel v nezáviděníhodné pozici, kdy musel zároveň lákat zpět odpadlé voliče na levici i v křesťanském středu, a ještě se bránit před tvrdými Piñerovými útoky týkajícími se nevalných ekonomických výsledků vlády Bacheletové.

Sebastián Piñera byl zkrátka v ideálním postavení: v době panující stagnace se mohl prezentovat jako úspěšný lídr, za jehož vlády Chile prožívalo rekordní období hospodářského růstu. Apeloval zároveň na stále dost početné sociálně konzervativní voliče včetně odpadlých křesťanských demokratů, jimž se nezamlouvalo zmírnění jednoho z nejpřísnějších potratových zákonů na světě nebo legalizace stejnopohlavních partnerství. V neposlední řadě se mohl opřít o konsolidovanou pravici, kde mu konkurovali už jen Pinocheta vychvalující extrémisté, jako byl samozvaný “chilský Trump” José Antonio Kast.

O to větší bylo zklamání, když Piñera v prvním kole skončil hluboko pod očekávaným čtyřicetiprocentním ziskem a bez nadpoloviční většiny v dolní komoře Kongresu. Nečekanou hvězdou listopadového klání se naopak stala novinářka a nominantka Široké fronty Beatriz Sánchezová, která skončila jen těsně třetí za Alejandrem Guillierem s více než dvaceti procenty hlasů. FA uspěla také v Kongresu, kam se poprvé volilo na základě volební reformy, umožňující poměrnější zastoupení menších stran — bude mít celkem dvacet poslanců ze sto dvaceti a jednoho senátora z osmatřiceti.

Boj o voliče

Jelikož čtyři kandidáti od středu doleva v součtu získali přes padesát procent voličských hlasů a jen o málo nižšího výsledku dosáhl Piñera spolu s kandidáty ultrapravice, rozběhl se před druhým kolem závod o mobilizaci těchto voličů. Původně spíš středově vystupující Piñera v kampani zatočil ostře doprava směrem k osmi procentům příznivců Kasta, s nímž se také objevoval na veřejnosti až do samotného závěru kampaně. Kromě Kasta k sobě na pódium přibral vyhraněnějšího soupeře ze stranických primárek Manuela Ossandóna, léta tvrdě vystupujícího proti potratu za jakýchkoli okolností, proti sexuálním menšinám a rovněž obdivovatele diktátora Pinocheta.

Exprezident významně akcentoval témata jako kriminalita a terorismus, přičemž Guilliera označoval za bezpečnostní hrozbu pro stát. Používal přitom i trumpovské, pro zemi do té doby spíš neobvyklé otázky imigrace, jejíž míra se v posledních letech výrazně zvyšovala třeba kvůli vlně přistěhovalců z dalekého Haiti. V hospodářské oblasti svého protikandidáta vykreslil jako čistokrevného marxistu a poukazoval na nebezpečí “Chilenzuely”, tedy že by se pod jeho vedením z relativně bohatého, ač nerovnostářského Chile stala krachující Venezuela. Vydatně mu v tom ostatně sekundoval soukromý sektor, znepokojený mírným zvýšením korporátních daní a rušením daňových výjimek za vlády Bacheletové, přestože levicová prezidentka zároveň stála v čele tržně liberalizačních snah na regionální i mezinárodní úrovni.

Alejandro Guillier zamířil přesně opačným směrem než Piñera — tedy vlevo, k příznivcům Široké fronty. Jeho největší výzvou nebylo odradit je od volby protikandidáta, ale přesvědčit je vůbec vhodit platný hlasovací lístek. Řada voličů FA a potažmo Sánchezové se totiž rekrutuje z řad studentů a sociálně slabších vrstev, zklamaných z toho, že zvláště reformy týkající se bezplatného přístupu ke vzdělávání a změn pinochetovské ústavy nešly dostatečně daleko. Guillier se jim pokusil nabídnout radikálnější rétoriku včetně citací Che Guevary a na pomoc si přivzal dokonce živoucí symbol latinskoamerické levice, urugayského exprezidenta Josého Mujicu. Mujica patřil mezi zakladatele Široké fronty v Uruguayi, která inspirovala stejnojmenné chilské hnutí.

Oba muži společně vyrazili do ulic přesvědčovat voliče a Mujica hlasitě apeloval na sympatizanty levice, aby dali přednost možná umírněnému, leč progresivnímu kandidátovi před pravicovým byznysmenem. Ke stejnému závěru nakonec došla sama Sánchezová a několik výrazných tváří FA.

“S hlubokým vnitřním přesvědčením, že Široká fronta nabízí tu nejlepší cestu ke změně Chile, půjdu tuto neděli hlasovat proti Piñerovi,” nechal se slyšet například jeden z bývalých studentských vůdců a nově zvolený poslanec Gabriel Boric.

Široká fronta jako taková nicméně žádné oficiální doporučení k druhému kolu volby nevydala, takže zůstalo u individuálních vyjádření. Jejich efekt poněkud umenšoval fakt, že FA před prvním kolem útočila zejména na vládní koalici a vzápětí po něm dala najevo, že hodlá zůstat v opozici a nepodílela by se na případném středolevicovém kabinetu. Tím fakticky podkopala Guillierovy výhledy na efektivní vedení země, pokud by byl zvolen.

Z konečných výsledků je zřejmé, který kandidát byl ve své snaze oslovit voliče jiných stran úspěšnější. Dá se předpokládat, že Guillier nedokázal dostatečně zmobilizovat mladší a radikálnější příznivce Široké fronty a svým obratem doleva zároveň definitivně odradil část tradičních středových sympatizantů křesťanské a sociální demokracie, s nimiž se během své vlády rozkmotřila již odcházející prezidentka Bacheletová.

S lepšími hospodářskými výsledky předchozí vlády by snad situace mohla vypadat jinak, Sebastián Piñera se však mohl odvolávat na rekordní růst z doby jeho prezidentování. A relevantní argument, že kondice chilské ekonomiky se odvíjí hlavně od globální ceny mědi, je výrazně méně atraktivní než strašení katastrofickým venezuelským scénářem.

Co se změní?

Přes dost vypjatou předvolební rétoriku se každopádně od staronového Piñerova prezidentství nedají očekávat dalekosáhlé společenské změny. Mnohem pravděpodobnější jsou jemné korekce toho, co se Bacheletové za čtyři roky přes značný odpor podařilo prosadit. Piñera mimo jiné přislíbil zachovat a ještě rozšířit bezplatné vysokoškolské studium pro nízkopříjmovou část obyvatel, což dříve pravici a levici významně rozdělovalo, jistě nebude měnit spravedlivější volební systém a v ohrožení není ani registrované partnerství.

Nedá se ovšem očekávat, že by nová administrativa podpořila navrhované zrovnoprávnění manželství pro homosexuální a heterosexuální páry, téměř jistě dojde ke snížení korporátní daně a k zachování soukromého penzijního systému. Otazníky se vznáší okolo povolení potratů v několika přesně specifikovaných případech, jako je ohrožení života matky, znásilnění a nenávratné poškození plodu. Piñera se možná pokusí alespoň symbolicky interrupční zákon znovu zpřísnit, aby tak uspokojil ty, kteří mu pomohli vyhrát volby.

Post-pinochetovské Chile je i díky zkušenosti s diktaturou — a kvůli diktátorově oktrojované ústavě — zemí malých krůčků a úkroků, což progresivní část společnosti pochopitelně frustruje. I s tím souvisí vzestup Široké fronty a potupný pád Nové většiny. Mnohé latinskoamerické země v uplynulém desetiletí přistoupily k daleko odvážnějším reformám a jejich prostřednictvím se jim podařilo prudce snížit počet nejchudších obyvatel. Oscilace hlavních politických stran kolem opatrného středu ale na druhou stranu zabraňuje velkým konzervativním “kontrarevolucím”, o jakých sní třeba pravicoví populisté v Brazílii a k jaké již došlo v nedaleké Paraguayi.

Dědictví “krůčků” druhého kabinetu Michelle Bacheletové je díky tomuto systému o něco stabilnější a v příštích volbách na ně může navázat úspěšnější kandidát, než byl Alejandro Guillier.