Mohlo by se zdát, že výsledek nedělních prezidentských voleb v Argentině, ve kterých zvítězil Mauricio Macri z koalice Cambiemos („Změňme“), znamená velkou ránu pro všechny latinskoamerické progresivní režimy. Dosud upozaděná pravice po celém latinskoamerickém kontinentu se to tak ostatně snaží vykládat — jako by široká koalice progresivních levicových států ztratila jeden ze svých nejdůležitějších článků. Význam Argentiny jak z ekonomického, tak politického hlediska určitě nelze podceňovat a kdyby byl její nový prezident skutečně proponentem naprostého obratu dosavadního kurzu, mělo by to pro celý kontinent vážné následky.

Taková interpretace víkendového volebního klání je nicméně ošemetná, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé, Macriho vláda bude omezena menšinou v parlamentu, a tím pádem neustálou nutností vyjednávat pokusy o změnu dosavadního směřování země v ekonomické, sociální i zahraničně-politické oblasti.

A zadruhé, s Macrim se nedostává do čela Argentiny politik ze „staré“ latinskoamerické pravice; součástí koalice Cambiemos je středolevicová Občanská koalice ARI, kandidát sám se přihlásil k sociálnímu dědictví svých předchůdců a za jeden z klíčových cílů ve svém prvním projevu označil vymýcení chudoby.

Vinicius Torres Freire z brazilského listu Folha de S. Paulo správně k řečenému poznamenal: „Tvrdit, že Argentinci zvolili pravicovou vládu, znamená tvrdit, že perónismus byla levicová ideologie.“

Výběr Daniela Scioliho za Marciho levicového protikandidáta — toho Scioliho, který se rozhodl navazovat na tu „nejlepší“ tradici extrémně neoliberálního exprezidenta Carlose Menema z let devadesátých —, ostatně jenom potvrdil známý fakt, že perónismus nemá žádné jasné ideologické zakotvení.

↗

Mauricio Macri je nyní středem pozornosti většiny latinskoamerických médií. Foto archiv Macriho kampaně