Chci přispět X

Sbohem, Cristino: Argentina se loučí s „kirchnerismem“

Dnešními volbami končí v Argentině jedno historické období – éra Néstora a Kristiny Kirchnerových. Komentátoři z hlavního proudu zdůrazňují zejména její problematické stránky. František Kalenda se zaměřil naopak více na pozitiva.

Argentina volí dnes v neděli svého prezidenta. V tuto chvíli je s velkým náskokem favoritem Daniel Scioli, kandidát vládní Fronty za vítězství, který se blíží zvolení už v prvním kole. Ať už ale volby dopadnou jakkoli, jeden jejich výsledek je jasný: ukončí dvanáct let jedné epochy v moderní historii Argentiny spojené s dvěma Kirchnery – již zemřelým prezidentem Néstorem a jeho nyní odcházející manželkou Cristinou Fernándezovou. „Kirchnerismus“, jak mnozí nazývají období jejich vlády, přitom významně třetí nejlidnatější jihoamerickou zemi proměnil.

Cristina Fernándezová de Kirchner vládne Argentině od roku 2007. Její muž sloužil v předcházejícím období. Foto archiv EFE

Podle obrazu předkládaného některými médii by se mohlo zdát, že Kirchnerové byli pro Argentinu prokletím. The Economist, Financial Times a další vlajkové deníky světové neoliberální elity portrétovaly především Cristinu buď jako neschopnou hysteričku, nebo rovnou jako zlovolnou hrobařku vlastní země. Jako už před minulými volbami, kdy prezidentka ještě mohla kandidovat, se nyní jejich komentáře hemží směsicí odsudků, posměšků a otevřeného nabádání k volbě opozice.

Kvůli této masivní kampani motivované přirozeně tím, že Argentina se opovážila zvolit levici, a ještě ke všemu zasahuje do vlastní ekonomiky, však v očích světové veřejnosti úspěšně zakrývají skutečné dědictví kirchnerismu, kvůli kterému je odcházející prezidentka i přes řadu skandálů stále populární. A to je to dědictví bohatší, rovnoprávnější a spravedlivější Argentiny, než jaká byla před dvanácti lety.

Sociální programy
Podobně jako v jiných latinskoamerických zemích se argentinská levice zaměřila v první řadě na boj s chudobou. Na rozdíl od většiny ostatních k tomu ale měla mnohem horší výchozí podmínky: především brutální finanční krizi z let 1998 – 2002 vrcholící státním bankrotem. Miliony Argentinců v tomto období přišly o práci nebo rovnou skončily na ulici, měna ztratila veškerou hodnotu, zkolabovaly základní služby a stát jako by přestal existovat. Pod vedením Néstora Kirchnera zvoleného roku 2003 a následně jeho manželky se podařilo nejen obnovit samotné fungování státu a zvrátit dlouhou krizi, ale také promítnout následující dekádu bezprecedentního růstu do skutečného vzestupu argentinské společnosti.

Vláda investovala do řady revolučních sociálních programů, například do programu podmíněných finančních dávek (CCT) na děti pod názvem Asignación Universal por Hijo, kterým po vzoru brazilského Bolsa Família poskytuje stát nezaměstnaným a načerno pracujícím rodičům měsíční dávku na každé dítě do 18 let. Pro získání celé částky musí přitom rodiče dokazovat, že jejich děti chodí pravidelně do školy a nechávají se očkovat. V současné době se program týká asi tří a půl milionů dětí a stojí mimo jiné za tím, že se Argentině podařilo stlačit počet podvyživených dětí pod hranici pěti procent.

Kirchnerovi přišli i s dalšími programy: program Progresar pomáhá například půl milionu mladých lidí mezi 18 a 24 lety v návratu do školy a dokončení jejich základního či středního vzdělání. Program Asignación por Embarazo se zase zaměřuje na podporu skoro sto tisíc nezaměstnaných nebo nejhůře placených těhotných žen. Vláda kromě toho pravidelně a výrazně zvyšovala minimální mzdu (nyní je nejvyšší v Latinské Americe) a zasadila se o větší dostupnost zdravotní péče.

Zřejmě nejdůležitější je, že Argentina má pro boj s chudobou vyvinutou dlouhodobou a detailní strategii na všech úrovních. A že ta přináší plody, jak uznávají i organizace jako Světová banka či Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN. Za posledních deset let se míra chudoby v zemi snížila nejrychlejším tempem v Latinské Americe po Uruguayi a z více než poloviny obyvatelstva se nyní týká necelé čtvrtiny. Extrémní chudoba přitom prakticky vymizela.

Videla a co se pokazilo
Prezidentství obou Kirchnerů dále přinesla větší práva sexuálním menšinám, když jim byl v roce 2010 povolen plnohodnotný sňatek, a v latinskoamerickém a vlastně i celosvětovém kontextu nebývalou spravedlnost pro oběti kruté diktatury z dob studené války. Díky zrušení amnestie a zahájení masivního vyšetřování již skončilo ve vězení na pět set lidí, na tisíc jich bylo pravomocně odsouzeno a další stovky se stále vyšetřují, nejčastěji za podíl na mučení, zmizeních a vraždách.

Sám bývalý diktátor Rafael Videla zemřel před dvěma lety ve vězení. To je v příkrém kontrastu s ostatními latinskoamerickými státy včetně sousední Brazílie a Chile, kde si všude špičky spřátelených diktatur dokázaly zajistit beztrestnost.

Jistě ne všechna dědictví kirchnerismu jsou pozitivní. Néstor a především Cristina po sobě zanechali společnost rozdělenou na dva nesmiřitelné tábory. Argentinská prezidentka skutečně zvolila pro svoji vládu mimořádně konfrontační a emotivní styl, kterým si získala až militantní příznivce i odpůrce. Svou mediální komunikaci řešila sama a bez konzultací, což vedlo třeba k trapné urážce Číny prostřednictvím posměšného příspěvku na Twitteru a hlavně k častým vypjatým slovním přestřelkám se všemi druhy oponentů včetně velkých médií (Clarín) a soudců.

Prezidentka též jakýkoli neúspěch či obvinění ráda shazovala na konspirace a spiknutí. Naposledy hovořila o světovém spiknutí v souvislosti s upadající popularitou levice v Latinské Americe.

Obvinění z až diktátorských sklonů, kterými šermují její oponenti na domácí i světové politické scéně, jsou nicméně absurdní. Cristina se na rozdíl od jiných latinskoamerických levicových vůdců nikdy nepokusila o změnu ústavy, aby mohla znovu kandidovat, a nemá zodpovědnost za žádné zákony omezující nezávislost soudců a vyšetřujících orgánů.

Za to, že argentinská demokracie je zatížená perónovským dědictvím bojovného a někdy až absurdního populismu, nenese prezidentka odpovědnost. Plně odpovědná je naopak za to, že ke kultivaci mizerné politické kultury nijak nepřispěla a naopak ji ještě zhoršovala svým laxním přístupem k řadě korupčních a klientelistických skandálů, pravidelně se týkajících jejího nejbližšího okolí. Na důvěryhodnosti jí nepřidalo ani to, že její vláda zřejmě dlouhodobě falšuje ekonomické ukazatele kvůli zhoršujícímu se stavu hospodářství.

Dědictví kirchnerismu tedy v žádném případě není bez poskvrny. Přesto si toto období právem zasluhuje přezdívku „vítězná dekáda“. Ve srovnání s érou divoké privatizace 90. let a následného absolutního krachu, jenž zapříčinil celospolečenskou humanitární krizi, byla doba vlády Cristiny a Néstora Kirchnerových obdobím prosperity a sociálního rozvoje, který se ostatně neodváží zpochybňovat ani opozice. Hlavní soupeř vládního kandidáta Mauricio Macri opakovaně podpořil zavedené sociální programy a v případě vítězství se je nechystá omezovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

A jak dopadly volby... Pondělí, 26.Října 2015, 12:04:6

POdle již téměř definitivních výsledků zvítězil vládní kandidát Daniel Scioli s 36,7 procenta hlasů. Druhý skončil středopravicový starosta Buenos Aires Mauricio Macri s 34,5 procenta hlasů. Ani jeden z kandidátů nezískal více než 50 procent hlasů, a tak dva zmínění postupují do druhého kola. O tom, který z nich dvou se stane příštím argentinským prezidentem, se rozhodne 22. listopadu.

O programech a profilaci kandidátů více zde:
http://denikreferendum.cz/clanek/21044-v-argentinskych-volbach-se-stretnou-tri-podobni-kandidati

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.