Jižní Amerika zažívá volební podzim. Největší pozornosti se samozřejmě dostalo těsnému souboji v Brazílii a opětovnému vítězství Eva Moralese v Bolívii. V době druhého kola brazilských prezidentských a guvernérských voleb minulý víkend ovšem také proběhly volby v Uruguayi. Tedy v zemi, která je pro celou Jižní Ameriku — a měla by být i pro nás — v mnoha ohledech inspirací.

V Uruguayi poslední čtyři roky vládl charismatický „Pepe“ Mujica z levicové Široké fronty (FA). Za svůj neuvěřitelně skromný životní styl si vysloužil přezdívku „nejchudší prezident světa“ a zaujal především sociální legislativou, kdy se mu podařilo prosadit státem kontrolovanou legalizaci marihuany nebo zjednodušit potraty, a to navzdory většinovému názoru pořád dost konzervativní veřejnosti. Protože uruguayská ústava neumožňuje dva po sobě jdoucí prezidentské mandáty, Pepe v úřadě končí. O jeho pozici se v prvním kole svářel Tabaré Vázquez, bývalý prezident rovněž za FA, a několik především pravicových protikandidátů. Z těch vyšel nejlépe syn bývalého prezidenta Luis Lacalle Pou z Národní strany (PN). Vázquez jde do druhého kola s téměř 48 procenty, zatímco Lacalle Pou s 31 procenty.

Přestože druhé kolo voleb se uskuteční teprve za měsíc a mnohé se může změnit, není nereálné už nyní předpovědět vítězství bývalého prezidenta Vázqueze. Kvůli úspěchům jeho vlády a vlády jeho následovníka.

Nejvýznamnějším z nich byla bezpochyby radikální redukce chudoby. Během deseti let vlády FA se snížila ze zhruba 40procentního podíl na dnešní 11,5procentní v populaci; extrémní chudoba přitom klesla pod jedno procento. Nezaměstnanost je na historicky nejnižší úrovni. Především Vázquezova vláda se zasloužila o lepší přístup ke vzdělávání a bezplatné zdravotní péči. Většina obyvatel mohla vidět zlepšení na své vlastní výplatní pásce; reálné mzdy narostly o čtvrtinu.

Vázquez byl občas oprávněně kritizován, že nedokázal prosadit postup v sociálních právech. To se stalo až za jeho nástupce. Přesto opouštěl úřad s nejvyšší oblibou v historii země. Jako úspěšný prezident, který bojoval proti chudobě a vedl skromný život mimo opulentní prezidentský palác, i když se nikdy nestal takovou ikonou jako Pepe.

Jeho protivník Lacalle Pou má tedy nemnoho potenciální munice. Kritizuje především chaotický styl vlády, kterým byl Mujica proslulý; nic takového se ale od Vázqueze nedá očekávat. Lacallen Pou také slíbil zrušení ve společnosti stále kontroverzního zákona o legalizaci marihuany a jako správný pravicový politik požaduje snižování daní a rozpočtového schodku, který se ovšem nedá s většinou sousedů srovnávat. Pohybuje se kolem dvou procent. Vázquez se naproti tomu zaměřil na dvě témata: další investice do vzdělávání a na programy sociálního bydlení pro 38 tisíc nejchudších rodin.

Na rozdíl od Brazílie, kde prezidentský souboj dopadl nejtěsnějším výsledkem v demokratické historii a země je názorově i regionálně rozdělená, může Uruguay očekávat pokračování dekády levice, která se oproti svým stejně orientovaným sousedům obešla bez velkých skandálů nebo pouličních protestů.

Příklad Uruguaye musí sloužit jako poučení především svým ideově příbuzným režimům po celé Jižní Americe, kde v drtivé většině případů sice také došlo k dramatické redukci chudoby, ale zároveň k výraznému nárůstu korupce, klientelismu a někdy nebezpečné koncentrace moci a polarizace společnosti. Premianty v tomto ohledu jsou Argentina a Venezuela. Avšak také politici z menších evropských zemí včetně té naší by si možná měli Uruguay najít na mapě. Je to země, která s pomocí schopných vlád a přes malé množství přírodního bohatství úspěšně buduje spravedlivější, solidárnější a spokojenější společnost.