Zájemci o světové dění již jistě zaznamenali, že prezidentské volby v Kolumbii vyhrál teď v červnu Gustavo Petro, bývalý guerillový velitel. Padesátimilionová země, v níž po většinu historie zápasí o moc konzervativci a liberálové, bude mít v čele levičáka vůbec poprvé.

Když si však člověk rekapituluje volební speciály na stanicích jako France 24 nebo Al-Džazíra, snadno si všimne, že oslovovaní znalci mluví s ještě větší fascinací o Francii Márquezové — o ženě, jež byla zvolena jako Petrova viceprezidentka.

Má to své zjevné důvody: Márquezová je v Kolumbii teprve druhou ženou v příslušné funkci, a navíc prvním příslušníkem afrokolumbijského etnika v takto vysokém úřadě vůbec. Také jde o svobodnou matku, venkovanku, někdejší uklízečku, zkrátka o ženu mnoha příběhů, které média tradičně zajímají.

Nad jiné ovšem vyvstává v životopise Francie Márquezové její dráha coby aktivistky. Prošla jí skutečně poctivě celou — od dílčích angažmá v letech dospívání až k složitým bojům u ústavního soudu a k nejvyšším oceněním, ale i k hrozbám fyzickou likvidací adresovaným jí i jejím dětem. Valná část její angažovanosti se přitom točila kolem jedné nepříliš známé řeky: řeky Ovejas.

Velké boje