Zájemci o světové dění již jistě zaznamenali, že prezidentské volby v Kolumbii vyhrál teď v červnu Gustavo Petro, bývalý guerillový velitel. Padesátimilionová země, v níž po většinu historie zápasí o moc konzervativci a liberálové, bude mít v čele levičáka vůbec poprvé.

Když si však člověk rekapituluje volební speciály na stanicích jako France 24 nebo Al-Džazíra, snadno si všimne, že oslovovaní znalci mluví s ještě větší fascinací o Francii Márquezové — o ženě, jež byla zvolena jako Petrova viceprezidentka.

Má to své zjevné důvody: Márquezová je v Kolumbii teprve druhou ženou v příslušné funkci, a navíc prvním příslušníkem afrokolumbijského etnika v takto vysokém úřadě vůbec. Také jde o svobodnou matku, venkovanku, někdejší uklízečku, zkrátka o ženu mnoha příběhů, které média tradičně zajímají.

Nad jiné ovšem vyvstává v životopise Francie Márquezové její dráha coby aktivistky. Prošla jí skutečně poctivě celou — od dílčích angažmá v letech dospívání až k složitým bojům u ústavního soudu a k nejvyšším oceněním, ale i k hrozbám fyzickou likvidací adresovaným jí i jejím dětem. Valná část její angažovanosti se přitom točila kolem jedné nepříliš známé řeky: řeky Ovejas.

Velké boje

Río Ovejas, čili Ovčí řeka, je jeden z přítoků Caucy, majestátního tisícikilometrového toku, jež dělí kolumbijskou část Kordiller po takřka celé jejich délce od jihu na sever. Ovejas se vlévá do Caucy u třicetitisícového městečka Suárez a právě v něm se Francia Márquezová v roce 1981 narodila.

Prvních kampaní se účastnila už ve třinácti letech, to kvůli plánu odklonit tok Ovejas do blízké přehrady Salvajina. Již tak velká nádrž (přibližně dvojnásobek našeho Lipna) měla dík vodě z Ovejas uživit větší elektrárnu, ale za cenu vystěhování přilehlých vesnic a zničení okolní krajiny. Odklonu se nakonec podařilo zabránit.

Další boje u Ovejas sváděla Márquezová s nejrůznějšími těžaři a postupně se stávala vůdčí postavou místního občanského hnutí. Za prezidenta Uribeho, jenž je klíčovým hráčem v kolumbijské politice dodnes, začala svůj nejslavnější úspěšný zápas za záchranu komunity La Toma mezi Ovejas a Salvajinou. Žijí v ní převážně potomci původního domorodého obyvatelstva a kdysi dovezených černých otroků. Spor, během něhož těžařské společnosti využívaly i služeb polovojenských bojůvek, rozhodl teprve před deseti lety ústavní soud.

V roce 2013 se u Ovejas bojovalo s ilegální těžbou zlata, při níž do řeky unikala rtuť. Konflikt s majiteli dolů a jejich nájemnými vojáky tehdy tak vygradoval, že musela rodina Márquezové utéct do Cali, aby uchránila své životy. Už rok na to ale Márquezová zase organizovala takzvaný Pochod turbanů, při němž skupina osmdesáti žen z La Tomy putovala pěšky deset dní do Bogoty, aby stát s divokou těžbou zlata konečně něco udělal.

V roce 2018 byla Francia Márquezová oceněna za tyto své aktivity Goldmanovou cenou, zřejmě nejprestižnějším oceněním pro ekologické aktivisty na světě.

Márquezová — a to stojí za pozornost — není ideologická levičačka ani bůhví jaká řečnice. V rozhovorech, jež dává, nezaznívají úderné citace do titulků. Svoje projevy nezřídka čte. Je v tom nicméně zvláštní autenticita dcery horníka a pěstební dělnice, která nemluví o lidových frontách či revolučních situacích, ale o státu pro lidi, o ekonomice, jež neničí přírodu, a o zlepšení životních podmínek neprivilegovaných, mezi něž počítá i kolumbijské ženy celkově.

Dnes jednačtyřicetiletá Francia má advokátské vzdělání a titul zemědělské inženýrky. Do světa akademických debat ale nepatří. Ať už vystupuje na mezinárodní konferenci či dává interview levičácké stanici, vždycky se projev stočí k jí přímo zažitým skutečnostem: rasismu, disproporčním dopadům války v zemi na venkovské oblasti, životu v obcích bez škol či kanalizace a potřebě udržitelného zemědělství.