Francia od řeky Ovejas
Petr JedličkaJeště větší fascinaci než první levicový prezident vzbuzuje teď při sledování vývoje v Kolumbii jeho viceprezidentka. Aktivistka Francia Márquezová bojuje za přírodu, za sociální systémové změny a za práva diskriminovaných už čtvrt století.
Zájemci o světové dění již jistě zaznamenali, že prezidentské volby v Kolumbii vyhrál teď v červnu Gustavo Petro, bývalý guerillový velitel. Padesátimilionová země, v níž po většinu historie zápasí o moc konzervativci a liberálové, bude mít v čele levičáka vůbec poprvé.
Když si však člověk rekapituluje volební speciály na stanicích jako France 24 nebo Al-Džazíra, snadno si všimne, že oslovovaní znalci mluví s ještě větší fascinací o Francii Márquezové — o ženě, jež byla zvolena jako Petrova viceprezidentka.
Má to své zjevné důvody: Márquezová je v Kolumbii teprve druhou ženou v příslušné funkci, a navíc prvním příslušníkem afrokolumbijského etnika v takto vysokém úřadě vůbec. Také jde o svobodnou matku, venkovanku, někdejší uklízečku, zkrátka o ženu mnoha příběhů, které média tradičně zajímají.
Nad jiné ovšem vyvstává v životopise Francie Márquezové její dráha coby aktivistky. Prošla jí skutečně poctivě celou — od dílčích angažmá v letech dospívání až k složitým bojům u ústavního soudu a k nejvyšším oceněním, ale i k hrozbám fyzickou likvidací adresovaným jí i jejím dětem. Valná část její angažovanosti se přitom točila kolem jedné nepříliš známé řeky: řeky Ovejas.
Velké boje
Río Ovejas, čili Ovčí řeka, je jeden z přítoků Caucy, majestátního tisícikilometrového toku, jež dělí kolumbijskou část Kordiller po takřka celé jejich délce od jihu na sever. Ovejas se vlévá do Caucy u třicetitisícového městečka Suárez a právě v něm se Francia Márquezová v roce 1981 narodila.
Prvních kampaní se účastnila už ve třinácti letech, to kvůli plánu odklonit tok Ovejas do blízké přehrady Salvajina. Již tak velká nádrž (přibližně dvojnásobek našeho Lipna) měla dík vodě z Ovejas uživit větší elektrárnu, ale za cenu vystěhování přilehlých vesnic a zničení okolní krajiny. Odklonu se nakonec podařilo zabránit.
Další boje u Ovejas sváděla Márquezová s nejrůznějšími těžaři a postupně se stávala vůdčí postavou místního občanského hnutí. Za prezidenta Uribeho, jenž je klíčovým hráčem v kolumbijské politice dodnes, začala svůj nejslavnější úspěšný zápas za záchranu komunity La Toma mezi Ovejas a Salvajinou. Žijí v ní převážně potomci původního domorodého obyvatelstva a kdysi dovezených černých otroků. Spor, během něhož těžařské společnosti využívaly i služeb polovojenských bojůvek, rozhodl teprve před deseti lety ústavní soud.
V roce 2013 se u Ovejas bojovalo s ilegální těžbou zlata, při níž do řeky unikala rtuť. Konflikt s majiteli dolů a jejich nájemnými vojáky tehdy tak vygradoval, že musela rodina Márquezové utéct do Cali, aby uchránila své životy. Už rok na to ale Márquezová zase organizovala takzvaný Pochod turbanů, při němž skupina osmdesáti žen z La Tomy putovala pěšky deset dní do Bogoty, aby stát s divokou těžbou zlata konečně něco udělal.
V roce 2018 byla Francia Márquezová oceněna za tyto své aktivity Goldmanovou cenou, zřejmě nejprestižnějším oceněním pro ekologické aktivisty na světě.
Márquezová — a to stojí za pozornost — není ideologická levičačka ani bůhví jaká řečnice. V rozhovorech, jež dává, nezaznívají úderné citace do titulků. Svoje projevy nezřídka čte. Je v tom nicméně zvláštní autenticita dcery horníka a pěstební dělnice, která nemluví o lidových frontách či revolučních situacích, ale o státu pro lidi, o ekonomice, jež neničí přírodu, a o zlepšení životních podmínek neprivilegovaných, mezi něž počítá i kolumbijské ženy celkově.
Dnes jednačtyřicetiletá Francia má advokátské vzdělání a titul zemědělské inženýrky. Do světa akademických debat ale nepatří. Ať už vystupuje na mezinárodní konferenci či dává interview levičácké stanici, vždycky se projev stočí k jí přímo zažitým skutečnostem: rasismu, disproporčním dopadům války v zemi na venkovské oblasti, životu v obcích bez škol či kanalizace a potřebě udržitelného zemědělství.
Cesta do úřadu
V kontextu loňských bouří a sociálního neklidu v zemi ohlásila Francia Márquezová nejprve kandidaturu přímo na prezidentku. S velkou politikou ovšem měla do té doby jen vnější zkušenost. Gustavo Petro naopak strávil v politice na třicet let a na prezidenta kandidoval už potřetí. V primárkách širokého opozičního bloku to bylo znát.
Petro obdržel přes osmdesát procent všech odevzdaných hlasů. Márquezová však získala překvapivě většinu zbytku. Přeskočila tak například i Camila Romera, zkušeného zeleného politika, bývalého senátora a guvernéra departmentu Nariño.
Petro nakonec nabídl Márquezové viceprezidentství a dobře si posloužil. Jednak mu kovaná aktivistka pomohla posílit image kandidáta změny, jednak zajistila další voliče.
Funkce viceprezidenta nemá v Kolumbii — podobně jako v USA — jasně ohraničené úkoly ani pravomoci. Od Márquezové se v této souvislosti dnes očekává například kampaň za dekriminalizaci potratů a obecně silný hlas v otázkách, jimž se věnuje celý život — pomoci přírodě a diskriminovaným lidem.
Ona sama slíbila přestěhovat viceprezidentské sídlo z Bogoty do Medellínu, boj se strukturálním rasismem a cestu k demilitarizaci společnosti. A také samozřejmě zlepšení životních podmínek kolumbijských žen, zvláště na venkově.
Být zástupkyní prezidenta, u něhož není jasné, zda bude mít sám dvakrát silné postavení, není možná ta nejmocnější věc na světě. Pro povahu změn, jimiž Kolumbie prochází, je však příznačné, že tuto roli sehraje právě lokální aktivistka. Afrokolumbijka z konce světa, jež celý život bojovala za ostatní, se i bez mocných patronů nebo zázemí ve stranické politice nakonec dostává na takřka nejvyšší post ve státě.
Vzhledem k veliké síle tradiční kolmbijské elity a pestrosti parlamentu není zaručené, že Márquezová ve funkci uspěje. Přesto se zdá, že se tu otevírá příležitost prosadit alespoň nějaké zásadnější změny. Něco z toho, co před dvaceti leti byly jen nedosažitelné sny u řeky Ovejas.