Iván Duque, v neděli zvolený novým prezidentem Kolumbie, donedávna nebyl pro voliče druhého nejlidnatějšího státu jižní Ameriky o mnoho známějším, než je pro českého čtenáře. Jedenačtyřicetiletý senátor s přehledem zvítězil částečně kvůli své mladé a neokoukané tváří, především pak ale kvůli podpoře možná nejokoukanějšího kolumbijského politika. Za svého vyvoleného kandidáta si ho totiž vybral Álvaro Uribe, dvojnásobný prezident, předseda nejsilnější politické strany v obou komorách Kongresu a muž s temnou minulostí, který přesto zůstává suverénně nejpopulárnějším politikem v zemi.

Nejedná se o žádnou urážku Duqueho; on sám se ostatně svou náklonností k „věčnému prezidentovi“, jak rád Uribeho nazývá, rozhodně netají. Jde o prostý fakt, snadno prokazatelný tím, že se do té doby neznámý senátor zázračně vyšvihl do čela prezidentského maratonu ve chvíli, kdy mu Uribe vyjádřil podporu. Na předvolebních setkáních s občany to byl právě Uribe, kdo pravidelně sklízel největší ovace, a průzkumy ukazují, že až čtvrtina Kolumbijců by zvolila úplně jakéhokoli kandidáta, jehož by exprezident doporučil.

Dlouhých osm let po odchodu z nejvyššího úřadu zkrátka Álvaro Uribe zůstává fenoménem, který nemá na kolumbijské politické scéně obdoby. Je to muž, který jako jediný kandidát v historii země získal přes padesát procent a stal se prezidentem už v prvním kole — a to hned dvakrát! Napotřetí to nedokázal jen proto, že jeho návrh na referendum o povolení třetího mandátu zakázal Nejvyšší soud. Muž, který odcházel z úřadu s rekordní 75 procentní popularitou. A od letošního roku také muž, který znovu ovládl veškerou moc ve státě. Kromě úřadu prezidenta drží jeho strana od března absolutní většinu v obou komorách Kongresu.

Slovy Sandry Borda, děkanky Fakulty sociálních věd bogotské Universidad Jorge Tadeo Lozano: „V této zemi v současnosti neexistuje vlivnější politická figura.“

Pán stínů

Triumfálně se navracející nejmocnější muž Kolumbie rozhodně není žádný svatoušek. V jeho politické historii jako by se zrcadlilo to nejhorší z kolumbijských moderních dějin. Uribe od 80. let působil postupně ve funkci starosty Medellínu, senátora, guvernéra provincie Antioquia a prezidenta, než se po roce 2010 vrátil zpátky do role senátora a otce-zakladatele paradoxně nazvané strany Demokratický střed — a ve všech těchto úřadech jej provázela mírně řečeno kontroverze.

Álvaro Uribe pochází z bohaté velkostatkářské rodiny, která v 80. a 90. letech udržovala úzké styky s kolumbijským podsvětím. Jeho matka byla sestřenicí bratří Ochoových, spoluzakladatelů neslavně proslulého Meděllínského kartelu, a jeho otec stejně jako Álvaro sám měl přátelské vztahy se samotným Pablem Escóbarem. Bratr Jaime byl kvůli častým telefonátům s drogovým „padrinem“ v roce 1986 zatčen a vyšetřován kolumbijskou armádou.

Bratr Santiago pro změnu zosobňuje druhou dlouhodobou Álvarovu vazbu na kriminální podsvětí — přesněji řečeno na milicionářské skupiny, zodpovědné za některé z nejhorších zločinů během dlouhé války s levicovými guerillami. Tzv. sebeobranné jednotky původně vznikaly právě na obranu majitelů půdy proti guerillám, jako jsou Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) a Národní osvobozenecká armáda (ELN). Brzy se však samy přetvořily ve zločinecké organizace zapojené do drogového byznysu. Z vedení jednoho takového gangu zvaného Dvanáct apoštolů je Santiago opakovaně vyšetřován a dva roky strávil ve vězení, základnou skupiny přitom měla být rodinná farma vlastněná oběma bratry. Álvaro Uribe přirozeně popírá, že by o zločineckých aktivitách měl byť jen tušení, nicméně v době strávené v úřadu guvernéra Antioquie vytváření podobných skupin údajně v dobré víře aktivně podporoval. Těsně před prezidentskou volbou označil prominentní milicionářský vůdce Carlos Castaño Gil kandidáta Uribeho za „nejbližšího jejich ideologii“, což se vzápětí potvrdilo. Prezident Álvaro Uribe totiž příslušníkům milicí zákonem garantoval amnestii za jejich zločiny — paradoxně mnohem širší amnestii, než jakou tak ostře kritizuje u bývalých příslušníků FARC.

Prezident-válečník

Až do prezidentského paláce Uribe vystoupal především kvůli slibu zatočit s guerillovými skupinami, kterým v 90. letech výrazně narostlo sebevědomí, a na vrcholu se udržel právě kvůli zdánlivým úspěchům vojenské ofenzivy. FARC, které prezident osobně nenáviděl kvůli smrti jeho otce při pokusu o únos a později neúspěšným pokusům o atentát vůči jemu samotnému, se s obrovskými ztrátami musely stáhnout do džungle.

Obrovské ztráty však utrpěli i jiní, především tisíce nevinných civilistů zavražděných příslušníky kolumbijských ozbrojených složek a následně vydávaných za guerillové bojovníky. Často se jednalo o chudé nebo mentálně postižené vesničany, jejichž zmizení nikomu nedělalo starosti. Vojáci si tímto způsobem plnili zadání zabíjet co největší množství rebelů, dosahovali vyznamenání a dalších odměn. Přestože jen kolumbijský Nejvyšší soud dnes vyšetřuje bezmála pět tisíc takových případů a autoři nejnovější studie jejich množství odhadují na deset tisíc, podle Uribeho se jedná o falešná obvinění s cílem poškodit jeho a pověst armády.

Podobným způsobem ostatně „věčný prezident“ reagoval na všechna obvinění, od zmíněného napojení na kartely, až po pozdější skandály, kdy například pověřil tajnou službu odposloucháváním opozičních politiků, novinářů a soudců. Všechno to je — řečeno slovy klasika — kampaň. Nic mu přece nikdy nebylo prokázáno! Že v proti němu vedeným kriminálním vyšetřováním umírají klíčoví svědci, je čirá náhoda.

Přes všechno milovaný

Tato strategie Uribemu dlouhá léta vychází. Pro velkou část společnosti je stále především vítězem nad rebely, mužem „pevné ruky, ale velkého srdce“, jak znělo jeho volební heslo, nehledě na oběti. Část analytiků to přisuzuje jeho mimořádně zdatnému využívání sociálních médií; na Twitteru má přes pět milionů sledujících a dokázal jej vytěžit na maximum dávno před Donaldem Trumpem. Další upozorňují, že je přetrvávající obdiv k Uribemu vlastně jakýmsi symptomem několik desetiletí trvajícího válečného konfliktu.

„Kolumbijská mentalita je válečná mentalita. V Uribem lidé vidí muže, který dostal FARC na kolena a to je to jediné, co je zajímá,“ domnívá se veterán kolumbijské žurnalistiky Gonzalo Guillén. „Považuji obdiv k němu za jakousi společenskou chorobu způsobenou strachem a nenávistí Kolumbijců k FARC.“

Ve válce měl Uribe největší úspěch a válku nyní vehementně odmítá ukončit. Podepsání mírové dohody s rebely z FARC se pokoušel od samého počátku sabotovat všemi způsoby, vedl proti ní kampaň v referendu ve spojení s náboženskými extrémisty a teď se mu konečně podařilo dosadit do prezidentského křesla člověka, který stejně jako on touží konflikt obnovit.