V Kolumbii bude opět vládnout pravice. Druhé kolo tamních prezidentských voleb dle očekávání ovládl kandidát Demokratického středu, senátor Iván Duque. S bezmála 55 % porazil progresivního starostu hlavního města Bogotá, Gustava Petra, pro něhož se vyslovilo 42 % kolumbijských voličů. Skoro milion lidí (4 %) odevzdalo bílý hlasovací lístek.

Jedenačtyřicetiletý Duque byl v kolumbijské politice donedávna neznámý, zvolení mu však zajistila podpora dosud populárního exprezidenta Álvara Uribeho, který sám kvůli ústavnímu limitu nemůže potřetí kandidovat. Právě Uribe je skutečným vítězem prezidentských voleb a nyní znovu zdaleka nejmocnějším mužem v zemi; v březnu jeho strana ovládla také obě komory parlamentu.

Vítězství Ivána Duqueho může zkomplikovat mírový proces s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC). Pravicový kandidát totiž podobně jako Uribe s nimi uzavřenou přelomovou mírovou smlouvu opakovaně kritizoval, nesouhlasí s amnestií pro bývalé revoluční bojovníky a tvrdí, že se dohodnuté podmínky pokusí změnit.

Očekávaný vítěz

Duqueho vítězství se na základě předvolebních průzkumů všeobecně očekávalo. Gustavu Petrovi se sice podařilo stát se prvním levicovým kandidátem, který se v Kolumbii probojoval až do druhého kola prezidentského klání, pravděpodobnost jeho zvolení však komplikovala řada faktorů. Velkou roli sehrála především katastrofická situace v sousední Venezuele, z níž do Kolumbie za poslední rok uprchlo na milion lidí. Petro v minulosti patřil mezi obdivovatele venezuelského prezidenta Huga Cháveze, a přestože se v poslední době vymezoval proti politice jeho nástupce Nicoláse Madura, pravice jej s krachujícím režimem v kampani opakovaně spojovala. Kvůli plánům na pozemkovou reformu, větší sociální zabezpečení a změnu na těžbu orientovaného modelu ekonomiky se proti Petrovo zvolení hlasitě vyslovovali podnikatelé hrozící „venezuelským scénářem“. U části společnosti jej pak poškozovala minulost v guerillové skupině M-19.

Duque, který před vstupem politiky působil v mezinárodních finančních institucí a nemá žádnou exekutivní zkušenost, se naopak mohl opřít o stále se rozrůstající politickou mašinérii kolem exprezidenta Uribeho, o němž volební vítěz na mítincích opakovaně referoval jako o "věčném prezidentovi". Álvaro Uribe, jenž do politiky podle nedávno zvolených materiálů vstoupil s finanční podporou Medellínského kartelu, sloužil v úřadu prezidenta mezi lety 2002-2010. Významný vliv si však uchoval i po konci druhého mandátu jako senátor a předseda strany Demokratický střed, s níž ve volbách letos v březnu ovládl obě komory parlamentu. Uribeho osobně vybraným kandidátem byl původně i dosluhující prezident José Manuel Santos, oba muži se ale postupně stali úhlavními nepřáteli a Uribe zasvětil poslední léta jeho politické likvidaci.

Mezi body vzájemného sporu patřila i mírová dohoda s guerillovým hnutím FARC, již Uribe zásadně odmítal. Často citovaným důvodem je únos a poprava Uribeho otce v roce 1983 příslušníky hnutí. Exprezidentova krvavá kampaň proti levicovým povstalcům stála podle nedávno upřesněných odhadů život deseti tisíců nevinných civilistů mimosoudně popravených příslušníky armády.

Od Ivána Duqueho se nyní v souladu s jeho předvolebními prohlášeními očekává pokus změnit s rebely uzavřenou dohodu — stejně jako Uribe totiž nesouhlasí s amnestií ani s politickou participací špiček hnutí. To by v nejhorším případě mohlo vést k obnovení bojů. Zároveň se nedá čekat posun ve vyjednáváních s další dosud aktivní guerillovou skupinou, Národní osvobozeneckou armádou (ELN). Duque prosazuje nulovou toleranci vůči drogám, posilování bezpečnostního aparátu a zpřísnění trestů.

V ekonomické sféře je vítězný kandidát příznivcem nízkých daní pro velké firmy a dalšího rozšiřování těžby ropy a jiných forem nerostného bohatství, na němž je kolumbijská ekonomika dlouhodobě závislá. Prosazuje také co nejtvrdší linii vůči sousední Venezuele a pokračování blízkého partnerství se Spojenými státy, které Kolumbii každoročně posílají miliardy dolarů zahraniční a vojenské pomoci.