Kolumbijci odmítli o víkendu v závazném referendu podpořit ukončení ozbrojeného konfliktu mezi vládou a guerillovým hnutím FARC. Na otázku „Podporujete konečnou dohodu o ukončení konfliktu a vytvoření stabilního a trvalého míru? “ odpovědělo záporně 50, 2 procenta voličů. Vzhledem k nízké účasti přitom rozhodlo několik desítek tisíc hlasů.

Kolumbijci byli svým hlasováním zaskočeni podobně jako Britové při hlasování o Brexitu a v obou zemích výsledek „oslavili“ pláčem. Zjišťujeme, že referendum nemusí přinést očekávatelné — ani žádoucí — výsledky.

Kolumbijské „ne“ míru je smutným připomenutím lidské iracionality. Boje devastují zemi po více než pět desetiletí připravily o život přes dvě stě tisíc lidí a dalších osm miliónů vyhnaly z domovů. Na konečném znění mírové dohody se po čtyřech letech vyjednávání shodly jak kolumbijská vláda, tak guerilla. Kvůli pár tisíc hlasů je nicméně neplatná.

↗

Hlavním proponentem dohody byl stávající kolumbijský prezident Santos (vlevo), hlavním kritikem pak jeho předchůdce Uribe (zde v popředí). Foto Colombia-politics.com

Voliči sice zjevně neodmítli mír samotný, ale nesmířili se s podmínkami dohody, které jsou bohužel k dosažení míru klíčové — především s amnestií pro členy guerilly FARC a jejich transformaci v legitimní politickou sílu. Významná část Kolumbijců chce vidět členy guerilly ve věznicích, nikoli v parlamentu. Což však není reálné, jak půl století války ukazuje. Často zmiňovaným vysvětlením voličů bylo „neodpustíme“ — ti kteří mají krev na rukou musejí být potrestáni — a to i přes hrozbu obnovení bojů. Namísto rozumu či pudu sebezáchovy tak rozhodovaly emoce. Pomsta je sladší než mír, který již pamatují pouze starší generace Kolumbijců.

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos guerille ustoupil, jelikož sleduje nemálo ambiciózní cíl života v míru a bezpečí. Je škoda, že po tolika letech násilí a vyjednávání, kdy konečně došlo k dohodě znesvářených stran, může být toto křehké smíření ohroženo kvůli krátkozraké vůli voličů.

Referendem proti všem — a proti sobě

Otázka trestu a prominutí je při řešení ozbrojených konfliktů či změn režimu nevyhnutelným dilematem. Historie naznačuje, že je to spíše odpuštění, které může vést k mírové a stabilní společnosti — diktátor Augusto Pinochet se pokojně vzdal moci proto, že nadále mohl zůstat velitelem chilských ozbrojených složek. Kosovští separatisté UCK přistoupili ke složení zbraní díky příslibu tranformace v politickou stranu a zapojení do policejních složek.

Tato kontinuita vedla v případě Chile k ukončení brutálního režimu a v případě Kosova ukončení války. Nikoho však nenapadlo nechat rozhodovat o těchto zásadních momentech lid. Kromě toho, že při volbě nás ovlivňují emoční procesy, chybí nám většinou dostatečné znalosti. Není ostatně v lidských možnostech orientovat se ve všem.

To je zřejmé i při pohledu na výsledky referend v Evropě — v separatistickém Katalánsku, Dánsku, Británii či Maďarsku lidé volí cestu vyostřování konfliktních linií, izolace, arogance. A bohužel často rozhodují na základě dezinformací a nepravd, což bylo nejvíce patrné v případě Brexitu. A nerozhodují jen o sobě — nestabilita a nejistota se přelévají do okolních zemí, ovlivňují obchodníky, cizince, kteří v zemi žijí, ovlivňují kvalitu života dětí, které za sebe rozhodovat nemohou. Přímá demokracie nemusí přinést demokracie více.

Voliči často pro stromy nevidí les

I proto by zásadní kroky měli činit kompetentní zástupci společnosti, kteří mají k dispozici poradce různých oborů, postupují udržitelně a racionálně. Ne že by politická rozhodnutí byla přehlídkou osvícenosti, systém zastupitelské demokracie však dokáže o něco více chránit lid před sebou samými. Referendum by se tudíž nemělo stát alibistickým nástrojem, který přenáší zodovědnost z rukou volených zástupců do rukou společnosti.

Referendum samozřejmě může být užitečné a prostor v moderních demokraciích si zaslouží — zejména v případě snah o zneužití politické moci ze strany zákonodárců. Umožní prosadit potřebnou legislativu navzdory chybějící podpoře parlamentu, obejde zákonodárce zdráhající se schválit změnu, která není v jejich zájmu nebo je nějak omezuje. Může zastavit plány silných ekonomických subjektů a lobby, když zákonodárci neslouží společnosti, ale ustupují těmto gigantům.

Neměli bychom nicméně rozhodovat o všem, jelikož nerozhodujeme jen o sobě. A příkladů referend, kdy voliči „přes stromy nevidí les“, není málo. S referendy (a jejich závazností) by se mělo nakládat velmi opatrně, pokud nechceme, aby se náš "„es“, ať je jím stát či svět, nestal bojištěm znesvářených ukřivděných skupin, neschopných koexistence a spolupráce.