Jak vyhořet v nejlepším z možných světů
Lukáš SenftPodle průzkumu čeká velkou část mladé generace brzké vyhoření. Potřebuje totiž nadějnější vizi budoucnosti než splátkový kalendář a také odvahu ji uskutečnit.
Má generace je generací svobody: sami si můžeme zvolit, kde vyhoříme. Způsob, jak si uhnat zaměstnaneckou depresi, je víceméně na nás. Na syndromu vyhoření můžeme makat jako dělňasové v montovně, manažeři v korporátu nebo — když už to musí být - jako humanitní pavědci v hospodě.
Podle nedávného průzkumu hrozí vyhoření dvěma pětinám mileniánů, tedy těm, kteří se narodili v osmdesátých a devadesátých letech a na přelomu tisíciletí teprve nabírali rozum plnoletých a nihilistickou hrůzu z existence dospělých.
Pracanti, kteří byli zvyklí tvrdě hákovat už na střední a vysoké škole, si své tempo chtějí udržet i v zaměstnání. V šoku pak zjišťují, že jim - po padesáti hodinách strávených každý týden v kanclu — začíná hrabat.
Nejvíce ohrožení jsou prý „právníci, manažeři, konzultanti“, tedy zaměstnání, o kterých nám na základce meldovali jako o těch nejlepších. Zapomínali, že jsme se narodili na pomezí Západu a Východu, že jsme přišli na svět v době přeměny ze sovětského satelitu na kolonii západních firem. Zapomněli, že naše volnost bude určena rodištěm: je to svoboda těkající mezi Amerikou a Maďarskem.