Sociální sítě žijí skupinami jako Přiznání fotbalistů, Přiznání holek nebo Přiznání iluminátů. Tři hlavní analytici Mezinárodního měnového fondu (MMF) Jonathan Ostry, Prakash Loungani a Davide Furceri se jimi nechali inspirovat a pod hlavičkou svého zaměstnavatele vydali taky takové pětistránkové „přiznání”. To jejich přiznání je však zoufale nevtipné.

„Namísto zajištění růstu, některé neoliberální politiky zvýšily nerovnost, přičemž byl ohrožen trvalý rozvoj.“ Těmito slovy uvedli ekonomové neoliberální svatyně svůj příspěvek, snad aby zahájili očistu černého svědomí své instituce.

Ideologové v MMF se totiž dosud vždy zaštiťovali tvrzením, že neprosazují žádnou ideologii, ale jen to, co „prostě funguje“. Jejich ekonomové dnes naopak tvrdí, že MMF prosazoval něco, co prostě nefunguje.

Člověku se vkrádá pod kůži podezření: MMF byl možná navzdory svým deklaracím od začátku výsostně ideologickým projektem. A ta ideologie má koneckonců svoje jméno — říká se jí ekonomismus.

Mezinárodně měnové hodnoty

MMF stál vždy pevně na nohou. A to navzdory tomu, že pádem Bretton-woodského měnového systému v roce 1971 pozbyla jeho existence účel.

Za interní cíl si fond zvolil zprivatizovat svět pod závojem neoliberální ideologie, načež se stal jedním z otců zakladatelů takzvaného Washingtonského konsenzu — seznamu deseti doporučení, jak nejefektivněji šikanovat země trpící hospodářskými problémy.

Modlou washingtonské instituce se stala všemocná konkurence, kouzelný proutek, díky kterému jako zázrakem mizela práva zaměstnanců, ztrácely se bariéry mezinárodního obchodu, vypařila se ochrana spotřebitelů, farmářů i malých a středních podniků a po nich zmizela i omezení finančních spekulací a zbývající stabilizační prvky jednotlivých ekonomik.

Druhým ohniskem zájmu MMF byl národní stát. Ten prý svou pouhou existencí brání lákavému dobytí megalomanských zisků v přirozeně monopolních odvětvích a kazí tím skutečně efektivní soutěž. Minimalizace veřejné moci se v takovém scénáři vysloveně nabízela.

V reálu se to projevovalo masovými privatizacemi běžných podniků i strategických společností v síťových odvětvích, odmítnutím jakékoliv aktivní hospodářské politiky a nakonec i rezignací na základní veřejné služby — zdravotní péči, vzdělávání, důchody.

Jak se dělá nerovnost?

Kacíři z analytického týmu finanční instituce dokládají, že jejich dosavadní „jediné funkční nástroje“ byly a jsou ve skutečnosti nástroji naprosto nefunkčními.

Pro rozvojové a středně rozvinuté země byla všelékem liberalizace finančního účtu, jinými slovy odbourání regulace pohybu kapitálu přes hranice. Pro bohaté země pak byla (a stále je) nejefektivnější šikana pomocí fiskální konsolidace.

Naprosté uvolnění finančních transakcí bylo tradičně ospravedlňováno přílivem produktivního kapitálu, který přinese cenné know-how a technologie, čímž pozvedne produktivitu práce.

Především na začátku hospodářského rozvoje zemí byl cizí kapitál pochopitelně přínosem. Ruku v ruce s touto „importovanou prosperitou“ se ale do deregulovaných zemí naléval i spekulativní a krátkodobý kapitál, o jehož prospěšnosti neexistují snad ani báje, ani pověsti.

Takový kapitál je z definice nebezpečný, destabilizuje celou ekonomiku, ohrožuje funkčnost bankovního sektoru a je přímou příčinou finančních a měnových krizí. Chybějící regulační rámec podle předpokladů krizím nebránil: po léčbě neoliberalismem jejich počet v dotčených zemích významně narostl.

Vzhledem k opakovaným dluhovým krizím je dnes fiskální konsolidace aktuální, a to nejen v Evropě. A recept MMF odjakživa obsahoval bezpodmínečné snižování dluhu „utahováním všech myslitelných opasků“.

Po roce 2008 jsme se mohli přesvědčit, že výše dluhu není přímou příčinou dluhových krizí. Uznávaní ekonomové MMF ve svém textu ukazují, že s ohledem na budoucí krizi například redukce dluhu ze 120 na 100 procent HDP nic neznamená. Z ekonomického hlediska je zadlužení běžně dokonce efektivnější než zdanění.

Autoři uvádí, že procentní snížení dluhu zvyšuje dlouhodobou nezaměstnanost o 0,6 procenta a enormním způsobem prohlubuje příjmovou nerovnost. V mnoha případech je tedy snížení státního dluhu neefektivní, ekonomicky škodlivé a sociálně destruktivní.

Týrání Řecka ze strany Troiky (nyní již bez MMF) požadavkem primárních přebytků a snižováním dluhu „hrubou silou“ přes výdajovou stránku rozpočtu tak nemá oporu v ničem, kromě neoliberální ideologie.

Nelze prokázat, že by neoliberální politika vedla k ekonomickému růstu, který je de facto jediným argumentem škrtů a privatizací. O to spolehlivěji vedou škrty k prohlubování příjmové nerovnosti. A vtip je v tom, že právě tahle nerovnost ohrožuje udržitelnost hospodářského rozvoje.

Pravicoví ideologové zjevně nedávali ve škole pozor, když se probírala teorie nerůstu.

Neomarxisté z MMF

Představte si tu tiskovou konferenci MMF a Světové banky na zasedání v Praze. Vedení předstoupí před novináře a vyhlásí: „Námi předepisovaná politika nevede k růstu ani trvalému rozvoji dotčených zemí. Naopak podkopává udržitelný rozvoj a extrémně zvyšuje nerovnost. Na druhou stranu ale pár lidí slušně zbohatne!“

Legitimita dosavadní politiky MMF vzala za své. Obří demonstrace na zasedání MMF v Praze byly rámovány jako střety mezi ekonomickými realisty a extremisty. Poté, co MMF úspěšně prodělal svůj „comming out“, je takové rámování stále platné — jen oběma aktérům je jaksi potřeba vyměnit nálepky.

V takové situaci se musíme nutně ptát, co bude následovat. Všechno, čeho chtěl MMF dosáhnout, se mu podařilo: kapitálové toky byly uvolněny, státní zásahy byly „umravněny“ na minimum, nejbohatší procento v krizi úspěšně naakumulovalo kapitál, půda byla rozprodána spekulantům, trosky veřejných služeb byly zprivatizovány, místní farmářské struktury byly rozprášeny, klimatické změny byla popohnány o několik rychlostních stupňů.

Důsledky politiky MMF poneseme i v budoucnu. Ideologie, kterou MMF obhajoval jako „selský rozum“, se dostala až příliš pod kůži mnoha lidem ve významných rozhodovacích pozicích.

Kajícný článek jeho předních ekonomů proto nemůžeme akceptovat jako tlustou čáru za minulostí. Musíme naopak požadovat, aby se kromě přiznání minulých chyb stal i platným závazkem k jejich praktické nápravě.

Ti samí ideologové, kteří nám léta vnucovali myšlenku, že veškeré regulace, státní vlastnictví nebo fiskální politika jsou brzdou rozvoje, se musí nyní zasadit o to, aby tyto ideologické lži navždy zmizely z rozvojových plánů.

Mezinárodní měnový fond ode dneška není pragmatickým realistou. Po jeho přiznání už mu nezbývá, než stát se otevřeně levicovým extremistou.