Sociální sítě žijí skupinami jako Přiznání fotbalistů, Přiznání holek nebo Přiznání iluminátů. Tři hlavní analytici Mezinárodního měnového fondu (MMF) Jonathan Ostry, Prakash Loungani a Davide Furceri se jimi nechali inspirovat a pod hlavičkou svého zaměstnavatele vydali taky takové pětistránkové „přiznání”. To jejich přiznání je však zoufale nevtipné.

„Namísto zajištění růstu, některé neoliberální politiky zvýšily nerovnost, přičemž byl ohrožen trvalý rozvoj.“ Těmito slovy uvedli ekonomové neoliberální svatyně svůj příspěvek, snad aby zahájili očistu černého svědomí své instituce.

Ideologové v MMF se totiž dosud vždy zaštiťovali tvrzením, že neprosazují žádnou ideologii, ale jen to, co „prostě funguje“. Jejich ekonomové dnes naopak tvrdí, že MMF prosazoval něco, co prostě nefunguje.

Člověku se vkrádá pod kůži podezření: MMF byl možná navzdory svým deklaracím od začátku výsostně ideologickým projektem. A ta ideologie má koneckonců svoje jméno — říká se jí ekonomismus.

Mezinárodně měnové hodnoty

MMF stál vždy pevně na nohou. A to navzdory tomu, že pádem Bretton-woodského měnového systému v roce 1971 pozbyla jeho existence účel.

Za interní cíl si fond zvolil zprivatizovat svět pod závojem neoliberální ideologie, načež se stal jedním z otců zakladatelů takzvaného Washingtonského konsenzu — seznamu deseti doporučení, jak nejefektivněji šikanovat země trpící hospodářskými problémy.

Modlou washingtonské instituce se stala všemocná konkurence, kouzelný proutek, díky kterému jako zázrakem mizela práva zaměstnanců, ztrácely se bariéry mezinárodního obchodu, vypařila se ochrana spotřebitelů, farmářů i malých a středních podniků a po nich zmizela i omezení finančních spekulací a zbývající stabilizační prvky jednotlivých ekonomik.