Ve všech postkomunistických zemích se neustále rekapituluje období privatizace. Doba přerodu společenského vlastnictví na soukromé je podle všeho za námi. Podle některých za námi zbyla spálená země a Klaus s Koženým a Kellnerem drží sirky. Jiní považují privatizaci za úspěch, protože podniky už nevlastní stát a ze společného koláče si každý může odtrhnout větší či menší díl jen pro sebe.

Ale skončila už opravdu privatizace? Můžeme se zastavit a rekapitulovat? Nebo bychom se měli mít dále na pozoru a bedlivě hlídat, co se hodlá s naším společným vlastnictvím dít? Stále je totiž co privatizovat. Stále ještě máme podíl v akciových společnostech od ČEZu po České dráhy a vlastníme např. Českou poštu nebo Lesy ČR.

ČEZ je jen začátek

Pojem privatizace ale už dávno není tak úzce omezený. Jak nám dokázala vláda Petra Nečase, privatizovat lze kdeco. Pokus, byť nezdařilý, o privatizaci důchodového zabezpečení do rukou velkých finančních institucí je toho důkazem.

Záměr o privatizaci terciárního vzdělávání měl také velké ambice. A ne náhodou v tom hrály nemalou roli bankovní domy. Kdyby si jen lidé bývali nevzpomněli na učitele Komenského a nepostavili se proti valící se sněhové kouli úsporných balíčků, už dnes by mohl trh rozhodovat o přijetí na vysokou školu třeba formou aukce. Veřejný rozpočet by to jistě ocenil.

Vláda rozpočtové odpovědnosti neopomněla ani zdravotnictví. I to je oblast, kde by se dalo dost rejžovat. Stát by pak mohl konečně snížit daně, aby zvýšil motivaci. Alespoň ti nemocní by byli motivovaní pracovat i přesčasy.