Ve všech postkomunistických zemích se neustále rekapituluje období privatizace. Doba přerodu společenského vlastnictví na soukromé je podle všeho za námi. Podle některých za námi zbyla spálená země a Klaus s Koženým a Kellnerem drží sirky. Jiní považují privatizaci za úspěch, protože podniky už nevlastní stát a ze společného koláče si každý může odtrhnout větší či menší díl jen pro sebe.

Ale skončila už opravdu privatizace? Můžeme se zastavit a rekapitulovat? Nebo bychom se měli mít dále na pozoru a bedlivě hlídat, co se hodlá s naším společným vlastnictvím dít? Stále je totiž co privatizovat. Stále ještě máme podíl v akciových společnostech od ČEZu po České dráhy a vlastníme např. Českou poštu nebo Lesy ČR.

ČEZ je jen začátek

Pojem privatizace ale už dávno není tak úzce omezený. Jak nám dokázala vláda Petra Nečase, privatizovat lze kdeco. Pokus, byť nezdařilý, o privatizaci důchodového zabezpečení do rukou velkých finančních institucí je toho důkazem.

Záměr o privatizaci terciárního vzdělávání měl také velké ambice. A ne náhodou v tom hrály nemalou roli bankovní domy. Kdyby si jen lidé bývali nevzpomněli na učitele Komenského a nepostavili se proti valící se sněhové kouli úsporných balíčků, už dnes by mohl trh rozhodovat o přijetí na vysokou školu třeba formou aukce. Veřejný rozpočet by to jistě ocenil.

Vláda rozpočtové odpovědnosti neopomněla ani zdravotnictví. I to je oblast, kde by se dalo dost rejžovat. Stát by pak mohl konečně snížit daně, aby zvýšil motivaci. Alespoň ti nemocní by byli motivovaní pracovat i přesčasy.

Nová vláda — nový program

Pravicová vláda je fuč a na její místo nastoupila pracovitá vláda. Ta ukázala, že naše představivost ohledně privatizace může jít ještě dál. Ale od začátku. Andrej Babiš zaznamenal v posledních parlamentních volbách obrovský úspěch se sloganem „Řídit stát jako firmu“. V rozpoložení, ve kterém se ocitala česká společnost po otřesech předchozí vládnoucí koalice, to byla slova slibující racionální řízení veřejných rozpočtů. Nic víc, nic míň.

↗

Ministr Jan Mládek jako správný úředník ve službách kapitálu dokazuje, že pojem privatizace lze nekonečně rozšiřovat. Foto web ČSSD

Jaká je pak role takové vlády? Vláda jako výkonná složka zastává pozice manažerů, kteří řídí jednotlivá oddělení. Zisk je jediné měřítko úspěchu, takže je třeba maximalizovat příjmy a minimalizovat výdaje. To zní natolik nebezpečně, že v tento moment do hry vstupuje ještě sociálně demokratický externí poradce s moderními způsoby řízení odpovědného podniku, kterému záleží na sociálních a environmentálních otázkách. Ale i v tomto malebně znícím rámci jde o zisk.

Proto vláda od počátku funkčního období pracuje na důslednějším výběru daní, vyhledávání daňových utečenců, zavedení elektronické evidence tržeb apod. Všechna tato opatření jsou zacílena na příjmy do rozpočtu, ale pouze od současných plátců. Správný manažer ale přemýšlí „beyond the box“. Přivést nové plátce nemá snad žádnou stinnou stránku a krásně zapadá do zodpovědného řízení. Nejen že se zvýší příjmy do státní kasy, ale nový plátce rovněž zajistí nová pracovní místa a přiblíží nás vysněnému hospodářskému růstu.

Honba za plátci

Andrej Babiš se, jako jeden z nich, nikdy netajil podporou velkých hráčů. Co je malý český podnikatel proti velké zahraniční korporaci? Praktické kroky v honbě za cizím kapitálem ale za Babiše dělají jiní.

Miloš Zeman se na své mediálně propírané cestě do Orientu důsledně držel úzce ekonomického smyslu zahraniční cesty. Nenechal se příliš rozptylovat politickými a lidsko-právními otázkami a jako správný vůdce republiky budoval dobré obchodní vztahy s Čínou. Spojeným státům jsme tak dlouho podlézali, až jsme je úplně podlezli. Teď je třeba přesunout se k další ekonomické velmoci.

Zeman směle navazuje na proexportního Nečase, jenž striktně oddělil ekonomiku od reálného světa slovy „Musíme také zabránit některým módním politickým projevům, které objektivně řečeno mají dopad na náš export.“ Řeč byla o ruské protestní skupině Pussy Riot a o vzývání Dalajlámy. Tím nastavil jasnou obchodní strategii, ve které Zeman pokračuje.

Netrvalo to dlouho a Andrej Babiš svou přitažlivou rétorikou přetáhl na svou stranu i sociální demokracii, jmenovitě ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka. Ten výrazně posunul meze imaginace v oblasti privatizace, když ohlásil snahu ministerstva o zavedení zrychleného procesu vydávání víz zahraničním manažerům z neevropských hospodářsky významných států.

Rovnost lidí před zákonem se opět otřásá v základech. Někteří imigranti jsou prostě víc prorůstoví než jiní. Jan Mládek jako správný úředník ve službách kapitálu dokazuje, že pojem privatizace lze nekonečně rozšiřovat. Tím potvrzuje nicotnou roli sociálně demokratické tradice v reálné politice globálního kapitalismu. Pokud chceme růst, sklonit hlavu musí demokrat i liberál. Ještě donedávna nesměl stát v cestě za akumulací veřejný sektor, pak to byl evropský sociální stát a dnes už začíná vadit i demokratická rovnost lidí.

Současnou situaci skvěle popsal Jan Skopeček, člen výkonné rady ODS, který v pořadu Máte slovo jasně vymezil role soukromého a veřejného sektoru: „je to ten soukromý sektor, který vytváří hodnoty, díky kterým může stát vybírat daně.“ To je přesně recept privatizace všech oblastí státu, imigrační politiky nevyjímaje. Daně jsou daně. Zisk je zisk.

Vzápětí ještě vyjádřil jakýsi axiom současné politiky: „Je nutno přiznat, že soukromému sektoru by příliš ten veřejný sektor neměl konkurovat.“ Nemáme tedy bránit soukromým rukám v sápání se na základní sociální hodnoty od důchodového zabezpečení po vzdělávání? Nemáme bránit trhu v tom, aby rozhodoval, který imigrant přinese větší ekonomický přínos a tedy stojí za vpuštění do země?

Pokud budeme privatizaci vnímat pouze jako ukončený proces přesunu škodovky a ČKD do soukromých rukou, mohli bychom za chvíli nepříjemně narazit. Závod ke dnu pokračuje vstříc daleko hlubšímu dnu, než jsme si mysleli.