Česká ekonomika má za sebou dlouhou tradici industriálního rozvoje, která ale začíná být vyčerpaná. Poslední století jsme patřili k těm vyspělejším, to však nemusí automatiky pokračovat. Problémy, které měla vyřešit transformace silně zestátněné a dirigisticky řízené ekonomiky po roce 1989, zdaleka nebyly uspokojivě zvládnuty. Mluvit jen o zdevastované zemi za minulého režimu je stejně plytké jako dmout hruď z úspěchů posledních dvaceti pěti let.

Základním kritériem úspěchu je růst ekonomické úrovně země, její přibližování k nejvyspělejším zemím a růst blahobytu obyvatelstva. Před dvaceti pěti lety nebyly zohledněny alternativní přístupy, malá česká ekonomika prošla šokovou liberální transformací zarámovanou paradigmaty Washingtonského konsensu. Změna teritoriální orientace naší ekonomiky proběhla zlomem a na opuštěné třetí trhy přišli místo nás jiní.

Ještě místopředseda vlády národního kompromisu prof. Komárek mluvil o sociálně tržním hospodářství, zvítězil však koncept co nejrychlejší nestandardní privatizace, devalvace koruny na tzv. vekslácký kurs a tvořivé destrukce trhem bez významnějších státních zásahů. Stát ztratil kontrolu i nad strategicky důležitými oblastmi.

Změny struktury přicházely se zpožděním a deformované. Terciarizace ekonomiky přinesla vzestup peněžních služeb, nikoliv však dostatečný vzestup služeb z oblasti vzdělanosti, inovací a informací. Český průmysl ztratil schopnost vyvážet investiční celky, což bylo dříve jádrem strategického exportu. Moderní rozvojové potenciály ČR spíše chátrají.

Po transformačním propadu v letech 1990-1993 a problémech s platební bilancí a bankovním sektorem koncem 90. let jsme se dopracovali v roce 2004 ke členství v exkluzivním klubu vyspělých zemí, v EU. Ale i tento obrovský bezcelní prostor EU a čerpání evropských fondů však byl nedostatečně využit. A pak přišla krize v letech 2009-2013 (nejdelší recese v historii novodobé ČR), která konvergenci naší ekonomiky v podstatě zastavila.

Limitem se stává stále odkládaná aktualizace energetické koncepce státu. Nedostatečný je rozvoj infrastruktury, rizikem je jistá monokultura v českém průmyslu, tedy přílišná dominance výroby automobilů a závislost na jejich odbytu na zahraničních trzích. S nedokončenou a pokřivenou restrukturalizací ekonomiky se dlouhodobě propadala konkurenční pozice ČR ve světě.

Přes opakovanou přítomnost ČSSD ve vládě už v ČR nikdy nevznikla plnohodnotná sociálně tržní ekonomika. O přístupech mimo ekonomický mainstream ani nemluvě. Nová vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL se ve svých koaličních závazcích a programovém prohlášení vlády přihlašuje k úkolu zlepšit zásadně neuspokojivou situaci ekonomiky ČR. Otázkou je jak?

V úvodu „Akčního plánu vlády na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti v ČR“ ale konstatuje, že nebude vytvářet novou hospodářskou strategii a že bude vycházet z již existujících významných strategických a koncepčních dokumentů včetně Národního programu reforem ČR 2014. Máme jen zlepšovat a korigovat postup, který nás dovedl tam, kde nyní jsme?

Domnívám se, že nová strategická iniciativa je potřebná. Strategie rozvoje ČR musí zahrnovat úkoly pro modernizaci a konkurenceschopnost naší ekonomické struktury, zajištění stabilních energetických vstupů, obnovení strategické role státu, skutečnou pluralitu forem hospodaření včetně rozvoje podmínek pro ekonomickou demokracii.

Pomoci může zastřešení strategického řízení na úrovni centra. Nejde o žádný návrat k direktivně plánované ekonomice, ale o systematickou tvorbu dlouhodobých výhledů a programů (pracování fiskální strategie, strategie investiční podpory růstu a modernizace výrobní základny, strategie v odvětví infrastruktury a energetiky a koncepce udržitelných veřejných služeb). Je jasné že strategické otázky je nezbytné řešit v mezinárodním kontextu, to však neznamená, že se reakci na tuto výzvu budeme vyhýbat.