K tržnímu konceptu socialismu

Jiří Dolejš

Základním východiskem pro levicové a socialisticky orientované ekonomy se stalo poznání, že jedním z největších omylů bylo stavět proti sobě vyšší kvalitu společnosti a trh. Ten je podle Jiřího Dolejše klíčový pro formování motivace pracovníků.

Letitá polemika o úloze trhu za socialismu se dočkala před dvaceti pěti lety zásadního rozuzlení. Systém centrálně administrativního řízení ekonomiky po Listopadu 1989 padl a s ním skončilo byrokratické předstírání reálných ekonomických vztahů, které vedlo k zaostávání technického pokroku, neřešení ekologických problémů, absenci skutečně ekonomické motivace a dalším traumatizujícím disproporcím. Byl to m. j. i důsledek faktu, že do někdejší politické ekonomie socialismu pronikala teoreticky nezdůvodněná dogmata.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V negativním slova smyslu se tak v tomto historickém pokusu o sociálně spravedlivější společnost naplnila teze o potřebě vítězství v produktivitě práce nad kapitalismem. Přes různé pokusy o reformu a teritoriální specifika šlo v celém východním bloku o komplex tzv. sovětské soustavy řízení (u nás definitivně zavedený v roce 1952).

Základem byl stalinský rozchod s tržní ekonomikou. Bohužel až nedávná historická porážka ukončila celou jedno etapu socialistického hnutí a v jejím rámci i etapu ekonomického myšlení socialistů.

Koncept masivní industrializace, který byl použit při tomto historickém vykročení k socialismu v 20. století, byl v duchu světových trendů, ale jeho byrokratické a voluntaristické provedení počínaje tzv. socialistickou akumulací přes nezbytné přerozdělovací procesy zablokovalo další vývoj.

Tržní mechanismus plní podle Jiřího Dolejše alokační úlohu i úlohu zpětné vazby, protože je zdrojem nenahraditelné informace. Foto Sistak, flickr.com

Sociální modernita se prostě neobejde bez modernity ekonomické a tou imitace výkonnosti vykazováním jakýchsi subjektivních plánovacích ukazatelů rozhodně nebyla. V 80. letech u nás dosahoval technologický gap vůči nejvyspělejším státům patnáct až dvacet let.

Základním východiskem pro levicové a socialisticky orientované ekonomy se stalo poznání, že jedním z největších omylů bylo stavět proti sobě vyšší kvalitu společnosti a trh. Zbožně peněžní ekonomika se bude vyvíjet i za rámec kapitalismu.

Jde o poznání, že dobře fungující tržní mechanismus je nezbytnou podmínkou rozvoje. Nejen zdegenerované společenské přivlastňování, ale i nevyužívání zákona hodnoty za socialismu, tedy neexistence skutečných cen a peníze neplnící úlohu všeobecného ekvivalentu strhávalo ekonomiku dolů.

Tržní mechanismus plní alokační úlohu i úlohu zpětné vazby, protože je zdrojem nenahraditelné informace. O hodnotové ekvivalentnosti založené na skutečných společenských vztahů nemohlo být v minulém režimu ani řeči. Tyto informace nejsou v oligopolním prostředí samozřejmě optimální, ale nelze je nahradit byrokracií. Navíc v otevřené ekonomice s vysokou mírou dělby práce lze dosahovat makroekonomické rovnováhy jedině na základě cenových relacích s naším náročným okolím.

Po dvaceti pěti letech už dnes dominuje kritika současného režimu. Někdy to ovšem v levičáckých kruzích začíná sklouzávat ke kritice trhu jako takového. Jako by se zapomnělo, jakou cenu jsme museli zaplatit za netržní scholastiky a přehlížení objektivních ekonomických zákonitostí.

Samozřejmě že uzavření vnitřního trhu před mezinárodní konkurencí stejně jako nedostatečná regulace monopolů deformuje trh. To ale neznamená, že lze rezignovat na objektivní tržní ceny, na směnitelnost měny, na využívání peněz v jejich funkci míry hodnoty, k regulaci ekonomiky atp.

Trhy zboží a práce jsou klíčové pro formování motivace pracovníků i celých výrobních kolektivů. Jejich fungování je samozřejmě podmíněno politikami strukturálními, úrokovými, daňovými aj. Mluvíme-li o vyšší formě zbožně peněžních vztahů, tak samozřejmě jde o kombinace klasických tržních principů s principy a prvky novými, zejm. v oblasti institucionální (především různé formy participace v jednotlivých fázích reprodukčního procesu).

Co se však nesmí opakovat, je demotivační napojení podniků, ať již s jakoukoliv vlastnickou formou, na veřejné peníze bez podnikatelského rizika. Znovu by tak vznikla trestuhodná manipulace vztahů k státnímu rozpočtu či úvěrové soustavě za účelem budování nekonkurenceschopných kapacit a profinancování neprodejných zásob. Společenskost práce, byť kalkulovaná ex ante, se může definitivně ověřit jedině na trhu. A proto jsou různé netržní utopie předem odsouzeny k nezdaru.

    Diskuse
    MP
    August 8, 2014 v 17.24
    Jistě
    Tož podle Dolejše učitelé, poměrně velká část zdravotníků, policisté, soudci, knihovníci a zemědělci nepracují, resp. jejich práce není společenská. Quo vadis KSČM?
    MT
    August 9, 2014 v 11.0

    Dolejš hovoří o trhu nejen pěkně, ale i správně - trh byl před kapitalismem a bude i po něm ...
    ... to je asi ... určitě ... pravda ...

    Na tom se shodne se svým protivníkem Pepíkem Hellerem ... jakože už asi na ničem dalším ...

    Trh jako zdroj správné informační signalizace je jistě správná myšlenka - až na to, že veřejné rozpočty už ze soukromou sférou dávno srostly, a soukromá sféra je odměňovaná za plnění nejrůznějších kritérií, zaměstnanosti ...
    Už existují první judikáty, které rozvalí klasický model veřejných zakázek - jestli se do produktu bude započítávat například zaměstnanost (jak je inzerováno) - celý obrovský segment veřejné poptávky se rozjede jiným směrem než dosud ...
    ... takže bude platit "držte se, jedeme z kopce" ...

    Dolejš může bojovat spolu s ultraliberály za "návrat do bříška" původních svatých principů trhu ... ale vývoj půjde dál, přes něj a další zouifalé bojovníky za echtovní trh starých zásad,

    ... obrovským objemem veřejných, většinou dluhových peněz bude nutno zhodnocovat veřejné rozpočty, které vůbec nejsou nějakým naakumulovaným zásobníkem peněz (ani v tom Norsdku - tam jde o penzijní fond) ... veřejné rozpočty jsou mechanismem, kde se buď nakumulovaný dluh vůči společenskému produktu (např.HDP) propadá nebo vůči produktu roste ...
    A podle toho se vše hodnotí - když roste, tak stačí čím dál menší úrokový pohyb na trhu dluhopisů - a stát může čekat katastrofa ...

    A dobré podmínky, respektive kritéria pro zhodnocování veřejných rozpočtů mohou být nakonec silnějším faktorem než kritéria vzájemné výměny - a to, že se pak čím dál větší segment reálné ekonomiky stane agenturou veřejných rozpočtů při zhodnocování veřejných rozpočtů (a toto zhodnocování je nutné, aby byly další a další peníze z veřejného dluhu ... a ony jsou zapotřebí - pozdní tržní znalostní ekonomika se bez nich už neobejde ani v době konjunktury - která je beztak už umělá - natož jindy) ...

    ... a to je ta ještě tak lepší varianta vývoje ...

    ... protože zatím ve starém vyspělém světě nastupuje rostoucí role moderní renty, která neznamená plnění nějakých společenských kritérií, ale jen realizaci vyjednávacích pozic (viz Valenčík) ... a která nastupuje do dominující pozice a starý poctivý zisk z realizace slábne ... (Eva Klvačová) ....

    MT
    August 9, 2014 v 11.6

    takže trh byl JENOM pomocníkem a nástrojem PŘED kapitalismem ...

    ... a bude - zase JENOM - pomocníkem a nástrojem PO kapitalismu ...

    ... a moc s tím nenadělají ani Dolejšové celé světa ...

    ... i kdyby se nakrásně - po vzoru kdysi proletářů - spojili ...


    MT
    August 9, 2014 v 11.10
    Ostatně to schémátko odpovídá známé dialektické triádě (téze - antitéze - syntéze), kterou by správný marxista měl aplikovat ...

    A to ještě nikdo nerozebral možnosti re-lokalizace reálné ekonomiky v případě dalšího rozvoje replikátorů - trojrozměrných kopírek ...
    ... a stoupající roli sdílených nerivalitních statků, které může sdílet více subjektů, takže jejich zcizování, koupě a prodej nejsou nutné a všechny copyrighty jsou vlasdtně umělá záležitost (nadstavby) ....
    MP
    August 9, 2014 v 12.12
    Nejde jen o masivní srůstání veřejného a soukromého
    Ty báječné funkce trhu zdevastovaly samy sebe -- nejmasivnější produkce je dnes v rozvinutých zemích vytváření a starostlivá kultivace represivních potřeb -- někde v archívu DR se najde odkaz na článek o tom, kolik stojí informace o jednom těhotenství; pokud si vzpomínám bylo to ve stovkách dolarů, ony jsou budoucí maminky mimořádně tvárný předmět cílené reklamy. Samozřejmě že i přesto přetrvává alokační a informační role trhu, jemné v té naivní dolejšovské podobě, která nakonec je tržně konformně legitimuje podfinancování veřejných funkcí státu ve prospěch přelévání veřejných zdrojů do soukromých zisků.
    JP
    August 9, 2014 v 13.58
    Trh, komunismus, socialismus a dialektika
    Pane Dolejši, máte samozřejmě naprostou pravdu v tom ohledu, že žádným centrálním (či jinak strukturovaným) plánováním nelze nahradit ekonomickou funkci trhu - a že tedy dosavadní pokusy o socialismus ekonomicky ztroskotaly právě na tomto holém faktu.

    Konstatujme tedy jako nesporný výchozí bod: tržní ekonomika (či přinejmenším její podstatné elementy) bude existovat i do budoucna (přinejmenším v dohledném časovém horizontu stávajícího typu existence lidstva; co bude za nějakých deset tisíc či milión let, o tom je dnes jen stěží možno spekulovat).

    Na straně druhé, zásadní slabina Vašeho uvažování leží v tom, že trh pojímáte jako něco hodnotově a funkcionálně neutrálního. V podstatě podle hesla "když to tady bylo pořád a bude to tady pořád, tak to zřejmě bude zcela v pořádku".

    Takto jednoduché ta záležitost s trhem ale bohužel doopravdy není.

    Za prvé: uvědomme si konečně jednou definitivně, že v každém případě podle Marxe je trh principiálně n e s l u č i t e l n ý s komunismem. Jeho odůvodnění této neslučitelnosti je v podstatě zcela jednoduché: za existence trhu je vztah práce každého jednotlivce k práci ostatních (a tedy zároveň vztah člověka k ostatním lidem) z p r o s t ř e d k o v a n ý (právě tím trhem); zatímco zcela základním rysem komunismu je právě naopak b e z p r o s t ř e d n í vztah práce jednotlivce k práci všech ostatních.

    Jestliže tedy i nadále setrváváme u přesvědčení, že trh bude existovat i nadále, pak to znamená jediné: komunismus je p r i n c i p i á l n ě n e m o ž n ý. A to podle samotného Marxe.

    No dobrá; jestliže je nemožný komunismus jako čistá, absolutní forma, pak je třeba možný alespoň socialismus, jako jakýsi "umírněný komunismus"? - Podívejme se na tuto záležitost blíže.

    Ten centrální problém s trhem je ten, že trh právě zdaleka není pouze nějakým hodnotově neutrálním garantem respektive motorem ekonomické efektivity; trh je zároveň právě oním médiem, kde probíhá nepřetržitý, všeobecný a nesmiřitelný b o j o n a d h o d n o t u.

    Já tu teď tu otázku samotné nadhodnoty nebudu rozebírat blíže (to bych chtěl vyhradit pro samostatný text); ale faktem je, že trh je přesně onou džunglí, kde se nejen neustále znovu a znovu ukazuje životaschopnost (tj.: ekonomická efektivita) jednotlivých subjektů, ale zároveň zde probíhá i jejich neustálý boj o dominanci. O tom, kdo získá silnější postavení, kdo ovládne své konkurenty. (Z tohoto faktu ostatně vyplývá i naprostá iluzornost všech představ o družstevnictví: existence kolektivních forem vlastnictví nijakým způsobem nezamezí, že se na konkurenčním trhu prosadí družstva bohatší na úkor družstev chudých - čili jeden z hlavních kritických momentů kapitalismu, totiž rozštěpení společnosti na chudé a bohaté, se tu reprodukuje znovu. jenom v poněkud pozměněné podobě.)

    V tomto tržním zápase o vlastní přežití se samozřejmě bojuje všemi prostředky, které jsou jenom po ruce; tam, kde se bojuje o holou existenci, tam není žádný prostor pro nějakou humanitu.

    Takže, jestliže jsme si položili otázku, jestli když už není možný komunismus, jestli je alespoň možný socialismus, pak to i v tomto ohledu vypadá velmi nedobře: jak může jakýkoli socialismus (tedy společenský systém založený na humanitě a - alespoň relativní - sociální spravedlnosti) být slučitelný s touto divokou džunglí všeobecné konkurence za podmínek volného trhu?

    Rozhodující je tady právě to poslední sousloví, přesněji jeho predikátový člen: v o l n ý trh.
    Na základě dosavadních úvah se ukazuje být jednoznačným, že volný trh vždycky samovolně a nevyhnutelně vede ke kapitalismu; takže ta jediná zbývající možnost by ležela v tom, pokusit se o nějakou formu trhu nikoli volného, nýbrž s p o l e č e n s k y v á z a n é h o.
    Tedy takového trhu, který si uchovává své pozitivní a ekonomicky nepostradatelné funkce jako je především měřítko hodnot a s tím spojená efektivita společenské produkce - ale který je zároveň zbaven své živelnosti, který funguje v intencích celospolečenských zájmů a sociální spravedlnosti.

    Takto obecně formulováno, se na tomto cíli asi povětšině shodneme. Kámen úrazu je ale v tom, jak tohoto cíle dosáhnout.
    Jak spoutat toho divokého tygra volného trhu a volné konkurence, abychom mu přitom nevylámali jeho zuby. To jest přesněji, abychom ho nezbavili jeho životní vitality, aby se z něj zase nestala ta nevinná, ale naprosto pasivní ovce ekonomiky státem plánované.

    Pan Tejkl zde - plným právem - zmínil triádu dialektického vývoje. V dané souvislosti, na živelný trh kapitalismu dějinný vývoj reagoval antitézí - naprostým podřazením ekonomických vztahů pod kuratelu státu. Poté co tento model ekonomicky ztroskotal, z hlediska dialektického vývoje se opravdu nenabízí nic jiného nežli právě - dialektická syntéza obou těchto náprotivných momentů, tržní efektivity na straně jedné a celospolečenských zájmů na straně druhé.

    Ovšem - právě takováto syntéza je opravdu tím vrcholným, a tedy ale zároveň nejobtížnějším krokem v celém tomto dialektickém procesu. Tento krok není v žádné případě proveden tím, že se jenom vezmou pozitivní elementy jak jedné, tak druhé strany, a prostě se všechny hodí do jednoho hrnce. To byl přesně ten způsob, jak kočička a pejsek vařili dort; a je známo, jak to dopadlo.

    Dialektická syntéza, v plném smyslu tohoto pojmu, znamená to, že se obě náprotivné strany spojí tím, že se pro ně najde zcela n o v á půda pro jejich vzájemné spolupůsobení. Jenom a jedině za těchto okolností je možno hovořit o tom, že zde opravdu vzniká nějaká nová k v a l i t a. A je nutno se obávat, že takováto nová kvalita, takováto dialektická syntéza je stále ještě daleko spíše ukrytá v mlžných oparech našeho uvažování možných modelů budoucnosti, nežli aby nám stála aktuálně k dispozici.
    VK
    August 9, 2014 v 15.37
    Hmmmm a kde berete tu ohromují jistotu, že nic kromě kapitalismu a pokusu o socialismus spočívajícím v manipulaci s vlastnictvím (zestátněním etc.) neexistuje? Že nic jiného není a tedy se musí přesně tyhle dva póly nějak syntetizovat?
    JP
    August 10, 2014 v 10.57
    Dialektika systému a dialektika dějin
    "Jistotu"?... Solipsismus nás učí, že ta jediná opravdu absolutně nezpochybnitelná jistota, kterou můžeme mít, je jistota čiré vlastní existence. Všechno ostatní může být naším omylem, klamem, přeludem.
    Nicméně, přes tu nejistotu našeho poznání jsme nuceni žít v určitém světě, který považujeme za objektivní; a pro jeho poznání si vytváříme určité myšlenkové modely, kterými se snažíme pokud možno co nejvíce přiblížit jeho vlastní jsoucnosti.

    Tolik všeobecně. Teď tedy k zde danému modelu "dialektické syntézy". Samozřejmě, i pojem "dialektika" sám je jenom určité abstraktum; a především jakmile se s ním začne zacházet příliš mechanicky, je možno velice snadno i s touto metodou zabloudit velmi daleko od objektivního charakteru věcí.
    Nicméně bych připomněl, že za zakladatele dialektiky je považován Sokrates; a cílem a smyslem této metody bylo to, rozpoznávat věci 1. v jejich hlubší podstatě, a 2. ze v š e c h jejich stran.

    Je totiž obecnou vlastností lidské mysli, že v procesu poznávání vnějšího světa tento vnímá 1. napřed jenom povrchně, tak jak se tato věc jeví svými vnějškovými projevy a vlastnostmi, a 2. jenom jednostranně, z jedné jediné perspektivy, z jednoho jediného úhlu pohledu.

    K tomuto sokratovskému pojetí dialektiky je pak nutno připojit v každém případě ještě pojetí Hegelovo: že totiž jsou to věci s a m y, které mají principiálně dialektický charakter. Zkráceně řečeno, každá věc tohoto světa je jaksi "upnuta" do vztahu určitého vnitřního napětí mezi jejími základními, ale zároveň protikladnými určeními. Tento protiklad pak vytváří a určuje vývojovou dynamiku dané věci.

    Takže tedy, ekonomicko-sociální řád respektive formace; napřed z hlediska čistě systémového.

    Ten základní interní - dynamický - protiklad lidské společnosti je principiálně vztah mezi jednotlivcem a celkem. Buďto je možno vycházet z názoru, že základním činitelem je tu člověk-jednotlivec, a že je tedy nutno mu poskytnout co nejvyšší míru autonomie (svobody). Je to náhled bezpochyby legitimní; ale čím více je tento princip prosazován, tím více hrozí nebezpečí společenské anarchie.
    Opačný názor vychází ze známého aristotelského principu, že "celek je více nežli suma jeho částí" - že tedy stát jakožto reprezentant celé společností vytváří novou, vyšší kvalitu společenské existence lidstva, a že tedy stát je tou prvotní entitou, a jeho zájmy (a jím stanovená pravidla chování) jsou prioritní. Negativním důsledkem přehnaného etatismu je ovšem sklon státní moci k přílišnému omezování spontánní iniciativy jednotlivce, ne-li přímo k diktatuře.

    Co platí obecně pro stát, platí analogicky i pro systém ekonomiky; jak se například projevilo za časů poslední finanční krize ve vášnivých sporech o tom, jestli ji zapříčinila přílišná nespoutanost bank ženoucích se jenom za vlastním prospěchem, anebo naopak přílišné státní zásahy nutící banky k sociálně žádoucím, ale ekonomicky nesmyslným obchodům.

    Oba tyto ekonomické modely - naprostá autonomie ekonomických subjektů kontra striktní reglementace státem - se tu střetávají v podobě dvou konkurenčních, navzájem neslučitelných ideologií. Nakonec se reálná ekonomika bude pohybovat zase někde kolem středového bodu mezi těmito dvěma protikladnými pojetími; bez toho ovšem, aby byl tento protiklad opravdu pozitivně vyřešen, v rámci jednotné, homogenní (meta)teorie. A hlavně praxe.

    A ten obraz, jaký nám poskytuje čistě modelová analýza, nám naprosto přesně potvrzují i reálné dějiny. Jak už jsem zmínil minule, běh dějin byl takový, že na onen extrém zcela volného, liberálního, živelného kapitalismu následoval dějinný model zcela opačný, vycházející ze striktně státního řízení ekonomiky. Tento model napohled působil velmi přesvědčivě (spojíme všichni své síly, nikdo už nikoho nebude vykořisťovat, bude se produkovat jenom to co společnost opravdu potřebuje); ale faktický stav onoho systému je už dostatečně známý, živoucí ekonomické vztahy a aktivity se nikdy nedají adekvátně suplovat státem.

    Takže, i čistě z hlediska reálných dějin tu máme ten samý stav jako v čistě modelové situaci: oba náprotivné modely či principy fungování jak ekonomiky tak celé společnosti se historicky vyčerpaly - a oba směřují samovolně někam "do středu", ke vzájemnému propojení, ke vzájemné syntéze.

    V šedesátých létech minulého století byla dokonce jeden čas populární teorie "konvergence", s předpokladem, že oba protikladné bloky - kapitalismus a socialismus - postupem doby navzájem splynou, tím že navzájem převezmou pozitivní elementy svého protějšku.

    Jak už jsem ale zmínil minule, dialektická syntéza opozičních principů vyžaduje něco daleko víc než jenom jakési pozvolné a bezkonfliktní "splývání v jedno"; tento protiklad tu existuje objektivně, a pro jeho řešení je nutno nalézt a vytvořit nějaký principiálně nový, funkční (meta)model.
    August 10, 2014 v 11.40
    ???
    Vidím, že k obhajobě kapitalismu jako "nezbytné podmínky rozvoje" nepotřebujeme ODS ani TOP 09, KSČM to zvládne za ně.

    Článek mě udivil zejména svým zjednodušujícím popisem ekonomických systémů, což je u Jiřího Dolejše zvláštní.Navázal bych na Vojtěcha Klusáčka, který se ptá - proč ta polarita?

    Dolejš dle mého používá velmi rozšířený pravicový argument, že jediná alternativa k tržnímu systému je centrálně řízený byrokratický bordel, takže odpůrce trhu je automaticky onálepkován jako bolševický totalitář. A co třeba chavezovská Venezuela nebo Dubčekova ČSSR?

    Já osobně bych určitě neignoroval ani model ekonomiky zdola založený na kolektivizaci a samosprávě pracujících. Ať už jde o Ukrajinu (1919 - 1921) či Španělsko (1936 - 1939). To je pro autora natolik nedůležitý koncept, že jej ani nezmínil?

    Za největší omyl článku však považuji tvrzení, že trh je jednak motivací, jednak zpětnou vazbou. Nikoliv! Je jí kontrola lidí nad výsledky své práce, resp. kontrola nad svými životy.

    Pokud pracuji pro jakéhosi anonymního kapitalistu, který po mě chce, abych si odmakal co mám a dál se nestaral, je jasné, že svou práci nebudu dělat rád, ani dobře. Naopak budu-li v samosprávném kolektivně vlastněném podniku, setře se dnes tolik zřetelná hranice mezi my (pracující) a oni (management, vedení atd).
    August 10, 2014 v 11.51
    Filip má pravdu v tom, že dělení na "my" a "oni" není nějaký neexistující rozpor, který si vymysleli radikálové, aby měli proti komu bojovat. To je naprosto reálně existující rozpor, který má kořeny v materiální sféře, především v ekonomice. A jinak než přes ekonomiku se patrně neodstraní.
    + Další komentáře