Platí heslo arbeit macht frei?

Jiří Karen

Jiří Karen reaguje na debatu o pojetí práce, která probíhá na Deníku Referendum. Úvaha, že čím více budeme makat, tím bude lépe, zní poněkud nepřesvědčivě. Smyslem této civilizace kdysi bylo osvobodit člověka od nutnosti tvrdě pracovat.

V poslední době v Deníku Referendum vypukla debata týkající se pojetí práce. V diskusních příspěvcích a několika článcích se objevily teze typu „radši nahnat lidi zadarmo dřít pro kapitalisty, než aby se váleli na pohovce s pivkem“ či „představa práce jako kultivující a civilizačně přínosné činnosti, která uspokojuje přirozenou poptávku“. Mám za to, že tyto názory pramení v široké síti určitých stereotypů ve vnímání modernity a svědčí o zabřednutí části české levice v maloměšťáckém kultu práce.

Obzvláště v českém prostředí je problematika práce aktualizována vzrůstající averzí vůči lidem ze sociálně vyčleněných lokalit (převážně z řad Romů), jejichž možnost sehnat důstojné zaměstnání se ve většině případů limitně blíží nule. „Já tady tvrdě dřu, vyrábím hodnoty, své děti skoro nevidím a ti nepřizpůsobiví se budou flákat na dávkách?“ zní základní morálně rozhořčená výtka.

Přes emoce zde nejede vlak. Racionální argumenty o ubohosti českého sociálního systému a poukazy na destruktivní bezvýchodnou chudobu našich vyloučených nejsou vyslyšeny. Proč je tomu tak?

Mám za to, že chybným směrem je pojetí modernity jakožto „civilizačního procesu kultivujícího a zušlechťujícího člověka“. Tato nemoc západního myšlení předpokládá, že modernizace je veskrze pozitivní proces. Že opak může být pravdou, přesvědčivě popsal například sociolog Zygmunt Bauman ve své knize Modernita a holocaust. Bauman nabourává tradiční představy o člověka kultivujícím civilizačním procesu.

Smyslem této civilizace vědy a techniky kdysi bylo osvobodit člověka od nutnosti tvrdě pracovat. Nezapomněli jsme na to? Autor komixu Václav Hromada

Ukazuje, že určitě konstitutivní rysy modernosti (např. byrokratizace, technizace) mohou být také iniciačními mechanismy nevýslovného, dříve nemyslitelného barbarství. Když úředník vypravuje vlak do Osvětimi, pouze dělá svou práci v rámci složitého aparátu. Když voják zmáčkne tlačítko, taktéž dělá pouze svou práci. A co se stane na druhé straně planety, jde mimo něj. Je izolován technikou.

Pokud přistoupíme na to, že modernita má odvrácené stránky (které se zdůrazňují v obdobích krize) a její efekt není „jenom pozitivní“, mohli bychom se zkusit podívat na pojetí práce. Mám za to, že je třeba odlišovat dvě základní formy.

Za prvé lze vymezit pojem „zaměstnání“. Jedná se o námezdní autoritářský vztah, kdy zvěcnělé člověkozboží prodává to jediné, co má, tedy svou práci, vlastníkovi výrobních prostředků v reprodukčně-metabolickém systému jménem kapitalismus. Smyslem zaměstnání je produkovat zisk se žadonivým předpokladem, že lidský zdroj obdrží od vlastníka kapitálu prostředky na svou sebereprodukci (dnes stále problematičtější s nárůstem prekérních prací).

Zaměstnanecký vztah většinou vyžaduje od pracujícího podřízenost autoritě šéfa a schopnosti maximálně vyždímat svůj „lidský kapitál“. Lze zde hovořit o „práci kultivující člověka“? Opravdu je dřina v supermarketech, u pásu, kancelářské bullshit joby a dětská práce v Bangladéši obohacující? V jistém smyslu ano — děti se „naučí“ důležitější věci, než ve škole. Naučí se odmala bez diskuzí plnit příkazy a držet hubu a krok, což je pro přežití v našem společenském systému zásadní.

Po tvrdé šichtě má jenom málokdo energii pročítat články na Deníku Referendum a uvažovat o svém postavení a vykořisťování. Otázkou je, kdy se začne obnovovat myšlenka stavby hladových zdí vytvářející zbytečnosti, či otrokářských táborů, aby lidé měli „práci“, kterou přece nutně potřebují, protože jinak zdegenerují.

Ostatně závěry některých postkoloniálních autorů naznačují možnou vazbu mezi „otrokářským vztahem“ a vztahem „zaměstnaneckým“. Všude slyšíme pojem trh práce. Dobrovolně se chodíme prodávat na trh? A co přesně jsem, když se jdu prodat na trh?

Na druhé straně však existuje něco, co by možná šlo nazvat „tvořivá práce“. Tvořivá práce je základní lidskou psychologickou potřebou, která umožňuje člověku překonat pocit odcizení, izolovanosti a bezmoci. Tvořivá práce realizuje lidský potenciál a rozvíjí schopnosti a vlastnosti jedince.

Tvořivá práce může být ona hra na kytaru, ale taktéž práce v továrně vlastněné zaměstnanci a řízené dělnickou samosprávou. Pokud mám možnost dobrovolně se podílet na rozhodování, horizont tvořivé práce se jistě otevře více, než když musím plnit rozkazy autorit.

Klíčovou otázku — nakolik se v současnosti „zaměstnání“ protíná s „tvořivou práci“? — bychom měli položit právě lidem ve třetím světě, prodavačkám v supermarketech a prekérním pracujícím. Možná by jejich odpovědi narušily některé naše intelektuální konstrukce „o potřebě být zaměstnán za každou cenu“.

Progresivní levice již tento rozpor spojený s ubýváním placených zaměstnaneckých míst dlouho vnímá a snaží se jej řešit dvěma variantami. Na jedné straně je představa nepodmíněného základního příjmu, na straně druhé stojí možnost transformace pojetí „práce“ (kdy by se široce začaly započítávat a oceňovat i činnosti bezprostředně neprodukující zisk). Tato debata se zdá být smysluplnější, než volání po nuceném nahánění lidí do autoritářského vztahu.

Luděk Ševčík pod článkem Ivanky Čonkové ironicky píše „Ano, porazíme kapitalismus tím, že přestaneme všichni pracovat“. Co kdybychom zkusili tento sarkastický šleh vzít vážně? Není náhodou v arzenálu utlačovaných jednou z  nejsilnějších zbraní právě stávka? Anebo budeme považovat dělníky Solidarity za lenochy?

Odmítnutí mazat kolečka stroje, který vytváří hekatomby tun odpadků, nenávratně zabíjí ojedinělý život ve Vesmíru, drancuje přírodní zdroje, vytváří nespravedlivé sociální nesouměřitelností, a to formou generální stávky, by podle mého názoru mohlo být jednou z možností dosažení změny. Mohla by rozsáhlá generální stávka spojená s promyšleným apelem na systémovou změnu napříč zeměmi (náznaky jsme viděli před nějakou dobou na jihu Evropy) donutit ten sebedestruktivní kolotoč k sebereflexi? A když ne, tak co jiného?

Úvaha, že čím více budeme makat, tím bude lépe, zní poněkud nepřesvědčivě. Smyslem této civilizace vědy a techniky kdysi bylo osvobodit člověka od nutnosti tvrdě pracovat. Nezapomněli jsme na to?

Zatímco úzká skupina elity je plně osvobozena, zbytek v lepším případě tvrdě pracuje osm a více hodin, zatímco v horším případě je zcela bez zaměstnání a bez prostředků.

Co takhle zastavit kola?

    Diskuse (128 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    July 17, 2014 v 13.50
    Věda a technika má jako všechno na světě dvě tváře:
    První znamená možnost ulehčit práci všem.
    Druhá znamená možnost ušetřit pracovní síly, to jest zaměstnávat méně lidí.
    Záleží na tom, kdo je vlastníkem výrobních prostředků a také těch výsledků vědy a techniky.
    TF
    Tomáš Fiala, odborný asistent VŠ
    July 21, 2014 v 23.8
    Já vidím lepší druhou tvář
    Druhá tvář může také znamenat, možnost ušetřit celkové potřebné množství práce. Umožní, aby pracovali nadlále všichni (kromě seniorů, nemocných, handicapovaných či rodičů pečujících o malé děti), ale kratší dobu (samozřejmě za peníze odpovídající nikoli odpracované době, ale tomu, co vyrobí)
    Eva Hájková, penzistka
    July 22, 2014 v 5.51
    "Podle toho, co kdo vyrobil..."
    Ono to možná v dnešní době masové výroby není tak snadno hodnotitelné. Ale je pravda, že minulý režim nebyl schopen lidi odměňovat podle vykonané práce, což byla také jedna z příčin jeho konce. Neboť - marná sláva - pokud lid touží po spravedlnosti, pak je to zejména v téhle oblasti.
    Ano, měla by se úměrně zkrátit pracovní doba a zaměstnávat tak víc lidí za nezkrácenou mzdu, neboť technika to umožňuje. Právě tak jsem to myslela s tou první tváří. Ale to by asi nesměl být kapitalismus se soukromým vlastnictvím, vyžadující stávající řízení práce.
    TF
    Tomáš Fiala, odborný asistent VŠ
    July 22, 2014 v 13.32
    Upřesnění
    Omlouvám se, napsal jsem to nepřesně. Měl jsem na mysli, že když díky technologickému pokroku je člověk schopen vyrobit stejné množství výrobků za poloviční dobu, neměl by mít kvůli tomu poloviční plat, ale téměř stejný. Souhlasím, že by to tak mohlo fungovat především v nějaké komunitě nebo v družstevním podniku. Pro soukromého vlastníka je samozřejmě výhodnější (a z hlediska konkurence bohužel víceméně nutné) platit pouze za odpracovanou dobu a zvyšovat svoji produktivitu práce a konkurenceschopnost snižováním počtu pracovníků.
    Eva Hájková, penzistka
    July 22, 2014 v 14.49
    Další poznámky k článku
    Je požadavek generální stávky, o které autor v závěru píše, v současné době reálný?
    Musíme uvažovat takto: Jsou pracující na generální stávku připraveni a tedy ochotni do ní jít (samozřejmě v dostatečném množství)?
    Co by měla generální stávka požadovat?
    Například méně než osmihodinovou pracovní dobu? (Mimochodem, někde se nedodržuje ani ta osmihodinová a přesto lidé za takových podmínek pracují).
    Nebo předání výrobních prostředků do rukou těch, co na nich pracují? To už by musela být přímo revoluce a ne jen generální stávka.
    A zase bychom se museli ptát: Jsou na to pracující připraveni a tedy ochotni do toho přejímání výrobních prostředků jít? Někteří jistě ano. Zvládli by tito „někteří“ přimět ty zbývající k tomu, aby se na takové aktivitě podíleli?
    Obávám se, zda bychom nakonec nezjistili, že stav současné levice je více než tristní. Ale co s tím?
    Poznámka ke karikatuře: Můžeme někoho přinutit, aby nebyl otrokem, když je ochoten jím být?
    Možná to všechno vyřeší čas...
    TF
    Tomáš Fiala, odborný asistent VŠ
    July 22, 2014 v 15.56
    Ekonomické otroctví
    Za otrokáře lze v dnešní době považovat pracovní agentury, za otroky pak její zaměstnance.

    S tou „ochotou“ být otrokem to jistě není jednoduché. Já mám to štěstí, že mám své stálé zaměstnání, a tedy stálý příjem. Pokud je někdo bez práce (tedy bez příjmu nebo jen s minimálními dávkami), jistě si zaměstnání za nedůstojných podmínek a nízkou mzdu nevybírá dobrovolně, ale proto, že nic lepšího není.

    Pomohl by samozřejmě základní příjem. Ale kde na něj vzít, když v současné době na jedné straně slyšíme, že není dostatek peněz ani na slušné důchody, školství, zdravotnictví atd., a současně nám tvrdí, jak máme „vysoké“ zdanění práce.

    Byla by opravdu třeba výrazná reforma ekonomického systému, otázkou je, zda by bylo reálné ji uskutečnit v rámci jedné nebo několika málo zemí. Jinou cestu vidím v podpoře komunitní spolupráce a lokální ekonomiky, družstevního vlastnictví, aby lidé nebyli tolik závislí na penězích „odjinud“.
    Eva Hájková, penzistka
    July 22, 2014 v 16.21
    Já samozřejmě netvrdím, že si každý za své postavení může sám (to tvrdí pravice). Ale když velké množství lidí je spíše ochotno dělat za otrockých podmínek, než by se spojili a snažili se proti tomu něco podniknout, tak co naděláme.
    Také jsem pro výraznou reformu ekonomického systému. Ale kdo ji prosadí?
    JK
    Jiří Karen
    July 23, 2014 v 11.36
    Dekonverze
    Jan Keller píše, že stále více lidí se stává "zbytečnými" v rámci procesu dekonverze. Počet lidí, na které nezbývá ani otrocká pracovní pozice, prostě bude růst. Ovšem, jestli se zformují v emancipační skupinu, nastoupí do nových umělých pracovních táborů, anebo se upijí ze zoufalství své nedostatečnosti, je ve hvězdách.

    http://www.advojka.cz/archiv/2013/12/zbytecni-lide-dneska

    Co by měla revoluce požadovat? Možná by stačilo nějaké to (Adonovo) minimum "Nikdo už nemá hladovět" rozšířené o do důsledku chápaná hesla (typu "Každý člověk má právo na důstojný život") na hajzlpapírech ústav a deklarací lidských práv...z čehož by mohla vyplynout změna systému. Anebo taky ne :)
    Eva Hájková, penzistka
    July 23, 2014 v 12.24
    Napadla mě jedna věc. Pokud by se jednou podařilo prosadit ten nepodmíněný základní příjem pro všechny, mohlo by dojít k situaci, že velké množství lidí by ten finanční obnos vůbec nepotřebovalo – už třeba z toho důvodu, že sami dost vydělávají. A že by byli dokonce schopni a ochotni se ho vzdát a věnovat ho na nějaký zvláštní fond. No, a z toho fondu, kterým by ovšem nedisponoval ani stát ani žádná mocná osobnost, by se mohly třeba financovat služby, jaké lidí nutně potřebují a nemají na ně, případně zakládání nějakých samosprávných podniků a podobně.
    TF
    Tomáš Fiala, odborný asistent VŠ
    July 23, 2014 v 13.21
    "Zbyteční" lidé a základní příjem
    Domnívám se, že "zbyteční" lidé jsou především produktem špatného systému. Osmihodinová pracovní doba byla uzákoněna před více než 100 lety, technologický pokrok od té doby byl obrovský, a přitom stále se považuje normální pracovat osm hodin, někde jsou lidé dokonce nuceni pracovat déle.

    Proč už dávno není silnější hnutí za kratší pracovní dobu a práci na „směny“ (např. dopolední 9–14, odpolední 14–19) nebo jen tři dny v týdnu (Po-St nebo Čt–So)? Pak by těch „zbytečných“ lidí jistě ubylo.

    Co se týče základního příjmu, ta myšlenka, že nikdo by neměl být ponechán bez prostředků, je jistě správná a žádoucí. Ale bez výrazného dalšího zdanění to nepůjde. Vždyť do budoucna není ten „základní“ příjem ani pro seniory, tělesně postižené či matky (nebo otce) s malými dětmi. Stále slyšíme, že zodpovědní lidé by neměli „spoléhat“, že budou ve stáří dostávat „od státu“ dost peněz na život (jako by řádná práce, placení odvodů a výchova dětí bylo nezodpovědné chování), že naše mateřská dovolená (4 roky) je příliš „dlouhá“ a podobně.

    A přeci jenom mi připadá v solidární společnosti rozumnější a spravedlivější se solidárně dělit nejen o produkci, ale i o práci. Pokud je něco potřeba udělat, ať se na tom podílejí všichni zdraví členové (kromě rodičů malých dětí). Alespoň nikdo nebude muset pracovat tak dlouhou dobu.
    + Další komentáře