Věda a technika má jako všechno na světě dvě tváře:
První znamená možnost ulehčit práci všem.
Druhá znamená možnost ušetřit pracovní síly, to jest zaměstnávat méně lidí.
Záleží na tom, kdo je vlastníkem výrobních prostředků a také těch výsledků vědy a techniky.

Druhá tvář může také znamenat, možnost ušetřit celkové potřebné množství práce. Umožní, aby pracovali nadlále všichni (kromě seniorů, nemocných, handicapovaných či rodičů pečujících o malé děti), ale kratší dobu (samozřejmě za peníze odpovídající nikoli odpracované době, ale tomu, co vyrobí)

"Podle toho, co kdo vyrobil..."
Ono to možná v dnešní době masové výroby není tak snadno hodnotitelné. Ale je pravda, že minulý režim nebyl schopen lidi odměňovat podle vykonané práce, což byla také jedna z příčin jeho konce. Neboť - marná sláva - pokud lid touží po spravedlnosti, pak je to zejména v téhle oblasti.
Ano, měla by se úměrně zkrátit pracovní doba a zaměstnávat tak víc lidí za nezkrácenou mzdu, neboť technika to umožňuje. Právě tak jsem to myslela s tou první tváří. Ale to by asi nesměl být kapitalismus se soukromým vlastnictvím, vyžadující stávající řízení práce.

Omlouvám se, napsal jsem to nepřesně. Měl jsem na mysli, že když díky technologickému pokroku je člověk schopen vyrobit stejné množství výrobků za poloviční dobu, neměl by mít kvůli tomu poloviční plat, ale téměř stejný. Souhlasím, že by to tak mohlo fungovat především v nějaké komunitě nebo v družstevním podniku. Pro soukromého vlastníka je samozřejmě výhodnější (a z hlediska konkurence bohužel víceméně nutné) platit pouze za odpracovanou dobu a zvyšovat svoji produktivitu práce a konkurenceschopnost snižováním počtu pracovníků.

Je požadavek generální stávky, o které autor v závěru píše, v současné době reálný?
Musíme uvažovat takto: Jsou pracující na generální stávku připraveni a tedy ochotni do ní jít (samozřejmě v dostatečném množství)?
Co by měla generální stávka požadovat?
Například méně než osmihodinovou pracovní dobu? (Mimochodem, někde se nedodržuje ani ta osmihodinová a přesto lidé za takových podmínek pracují).
Nebo předání výrobních prostředků do rukou těch, co na nich pracují? To už by musela být přímo revoluce a ne jen generální stávka.
A zase bychom se museli ptát: Jsou na to pracující připraveni a tedy ochotni do toho přejímání výrobních prostředků jít? Někteří jistě ano. Zvládli by tito „někteří“ přimět ty zbývající k tomu, aby se na takové aktivitě podíleli?
Obávám se, zda bychom nakonec nezjistili, že stav současné levice je více než tristní. Ale co s tím?
Poznámka ke karikatuře: Můžeme někoho přinutit, aby nebyl otrokem, když je ochoten jím být?
Možná to všechno vyřeší čas...

Za otrokáře lze v dnešní době považovat pracovní agentury, za otroky pak její zaměstnance.

S tou „ochotou“ být otrokem to jistě není jednoduché. Já mám to štěstí, že mám své stálé zaměstnání, a tedy stálý příjem. Pokud je někdo bez práce (tedy bez příjmu nebo jen s minimálními dávkami), jistě si zaměstnání za nedůstojných podmínek a nízkou mzdu nevybírá dobrovolně, ale proto, že nic lepšího není.

Pomohl by samozřejmě základní příjem. Ale kde na něj vzít, když v současné době na jedné straně slyšíme, že není dostatek peněz ani na slušné důchody, školství, zdravotnictví atd., a současně nám tvrdí, jak máme „vysoké“ zdanění práce.

Byla by opravdu třeba výrazná reforma ekonomického systému, otázkou je, zda by bylo reálné ji uskutečnit v rámci jedné nebo několika málo zemí. Jinou cestu vidím v podpoře komunitní spolupráce a lokální ekonomiky, družstevního vlastnictví, aby lidé nebyli tolik závislí na penězích „odjinud“.

Já samozřejmě netvrdím, že si každý za své postavení může sám (to tvrdí pravice). Ale když velké množství lidí je spíše ochotno dělat za otrockých podmínek, než by se spojili a snažili se proti tomu něco podniknout, tak co naděláme.
Také jsem pro výraznou reformu ekonomického systému. Ale kdo ji prosadí?

Jan Keller píše, že stále více lidí se stává "zbytečnými" v rámci procesu dekonverze. Počet lidí, na které nezbývá ani otrocká pracovní pozice, prostě bude růst. Ovšem, jestli se zformují v emancipační skupinu, nastoupí do nových umělých pracovních táborů, anebo se upijí ze zoufalství své nedostatečnosti, je ve hvězdách.

http://www.advojka.cz/archiv/2013/12/zbytecni-lide-dneska

Co by měla revoluce požadovat? Možná by stačilo nějaké to (Adonovo) minimum "Nikdo už nemá hladovět" rozšířené o do důsledku chápaná hesla (typu "Každý člověk má právo na důstojný život") na hajzlpapírech ústav a deklarací lidských práv...z čehož by mohla vyplynout změna systému. Anebo taky ne :)

Napadla mě jedna věc. Pokud by se jednou podařilo prosadit ten nepodmíněný základní příjem pro všechny, mohlo by dojít k situaci, že velké množství lidí by ten finanční obnos vůbec nepotřebovalo – už třeba z toho důvodu, že sami dost vydělávají. A že by byli dokonce schopni a ochotni se ho vzdát a věnovat ho na nějaký zvláštní fond. No, a z toho fondu, kterým by ovšem nedisponoval ani stát ani žádná mocná osobnost, by se mohly třeba financovat služby, jaké lidí nutně potřebují a nemají na ně, případně zakládání nějakých samosprávných podniků a podobně.

Domnívám se, že "zbyteční" lidé jsou především produktem špatného systému. Osmihodinová pracovní doba byla uzákoněna před více než 100 lety, technologický pokrok od té doby byl obrovský, a přitom stále se považuje normální pracovat osm hodin, někde jsou lidé dokonce nuceni pracovat déle.

Proč už dávno není silnější hnutí za kratší pracovní dobu a práci na „směny“ (např. dopolední 9–14, odpolední 14–19) nebo jen tři dny v týdnu (Po-St nebo Čt–So)? Pak by těch „zbytečných“ lidí jistě ubylo.

Co se týče základního příjmu, ta myšlenka, že nikdo by neměl být ponechán bez prostředků, je jistě správná a žádoucí. Ale bez výrazného dalšího zdanění to nepůjde. Vždyť do budoucna není ten „základní“ příjem ani pro seniory, tělesně postižené či matky (nebo otce) s malými dětmi. Stále slyšíme, že zodpovědní lidé by neměli „spoléhat“, že budou ve stáří dostávat „od státu“ dost peněz na život (jako by řádná práce, placení odvodů a výchova dětí bylo nezodpovědné chování), že naše mateřská dovolená (4 roky) je příliš „dlouhá“ a podobně.

A přeci jenom mi připadá v solidární společnosti rozumnější a spravedlivější se solidárně dělit nejen o produkci, ale i o práci. Pokud je něco potřeba udělat, ať se na tom podílejí všichni zdraví členové (kromě rodičů malých dětí). Alespoň nikdo nebude muset pracovat tak dlouhou dobu.

Ano, tohle je klasické Marxova schéma: skutečně svobodné společnosti je možno dosáhnout až tehdy, když ona volná, kreativní složka aktivní činnosti člověka nabyde vrchu nad tou složkou víceméně mechanické "nutné" práce. Tato myšlenka se zdá být natolik jednoduchou a přesvědčivou, že napohled vůbec není možno ji nějakým závažným způsobem zpochybňovat.

No dobře, podívejme se tedy poněkud blíže na to, co to vlastně skutečně znamená, ta "kreativní práce". A vezměme si zcela konkrétní případ. Padla zde zmínka o hraní na kytaru; tak se tedy podívejme na něj.

Hraní na kytaru - evidentně nemateriální, čistě múzická činnost; každý tedy automaticky řekne, že je to činnost kreativní.

- Skutečně? "Kreativní" - to přece musí znamenat opravdu tvůrčí, novátorský, plný fantazie, talentu, schopnosti zachytávat vnitřní melodie našeho světa, našeho života.

A teď: k o l i k ze všech těch zástupů takových, kteří se tak nějak naučili té dnes tak populární hře na kytaru - kolik z nich je opravdu možno označit za "kreativní" v popsaném smyslu? Není tomu snad daleko spíše tak, že naprostá většina z této masy má svou produkcí daleko blíže k prachobyčejnému k ý č i, k lacinému a povrchnímu napodobování právě v tomhle okamžiku panující hudební módy? Není celé to vzývání "kreativity" tady daleko spíše jenom zakrýváním vlastní neschopnosti, a zároveň vlastní neochoty dobrat se t v r d o u p r a c í v oblasti múz k dosažení opravdové tvůrčí invence a svobody? Není naprosto největší část všech těch "kreativních" ve skutečnosti daleko spíše o t r o k y právě panujícího (ne)vkusu, právě v tuhle chvíli aktuálních trendů povrchního publika?

Ještě jednou: svobodu, skutečnou vnitřní svobodu, a tedy i pravou kreativitu, tu je nutno si v prvé řadě vytvořit, a tedy vypracovat, do značné míry právě tou zcela nekreativní, n u t n o u prací, tím že si napřed osvojím danou techniku. Ale ta technika, to je jenom základ, to je jenom předpoklad, to hlavní je právě ta pravá, nefalšovaná kreativita, a ta vyžaduje především vnitřní disciplínu, vnitřní sebeovládání, aby daný jedinec nepodlehl právě všem těm lákadlům povrchní módy a laciné popularity.

Takže, tolik všeobecně k té kreativitě vůbec: nedomnívejme se tedy, že pravá kreativita by byla něčím principiálně jiným, protichůdným, nežli tvrdá a disciplinovaná práce - práce na sobě samém, i na svém předmětu.

A teď k onomu postulátu, že "tvořivá práce může být ona hra na kytaru, ale taktéž práce v továrně vlastněné zaměstnanci a řízené dělnickou samosprávou. Pokud mám možnost dobrovolně se podílet na rozhodování, horizont tvořivé práce se jistě otevře více, než když musím plnit rozkazy autorit".

Ano, práce v samosprávném podniku kde já sám mám možnost "dobrovolně se podílet na rozhodování" bezpochyby může představovat vyšší míru tvořivé práce. M ů ž e - ale naprosto nemusí.

O k o l i k se nám tu vlastně reálně otevře ten horizont "tvůrčí práce", jenom díky tomu že já sám se mohu zúčastnit rozhodovacích procesů? O dva úhlové stupně? O tři? O pět?...

Bohužel: jak jsme viděli na našem příkladu s kytarou, to že někdo provozuje činnost která by ve své podstatě mohla či měla být kreativní, to ještě zdaleka neznamená, že tomu tak doopravdy reálně je.

Za prvé: jakákoli rozhodovací (ve smyslu vedoucí, řídící) činnost je něco, k čemu dotyčný musí mít odpovídající s c h o p n o s t i (doslova talent) - a to opravdu nemá každý.

Za druhé: jakákoli opravdu odpovědná řídící a rozhodovací činnost je velice n a m á h a v o u prací - kterou naprosto zdaleka nebude chtít vykonávat každý. Kromě jiného je to velice úmorná práce, kdy dotyčný musí neustále zpracovávat kvanta velice fádních (a velmi "nekreativních") podnikových dat a komerčních bilancí.

A za třetí a především: stejně jako ten hráč na kytaru může být jakkoli kreativní, ale nezmůže naprosto nic proti diktátu komerčního trhu s nadvládou kýče, stejně tak kterýkoli aktér ve - formálně - samosprávném podniku může mít i ty nejlepší úmysly, ale nakonec naprosto nic nezmůže proti diktátu komerčního trhu s nadvládou konzumního kýče.

Krátce řečeno: celá ta "kreativní samospráva" si samozřejmě může zcela svobodně rozhodnout o tom, jestli má být přestávka na svačinu v deset anebo v půl jedenácté, a jestli se má podávat káva s cukrem anebo bez. Ale co se takových "maličkostí" týká, jako toho co vyrábět a za jakou cenu a jakým pracovním tempem - tak o tom rozhoduje prakticky bezezbytku (kapitalistický) trh; a veškerá "svoboda" a "kreativita" této samosprávy spočívá tak právě v tom, se tomuto diktátu trhu pokud možno nejlépe a nejefektivněji podřídit a přizpůsobit.

Tohle všechno samozřejmě věděl a viděl Marx; a proto veškerá svá proroctví o říši "svobodné a kreativní" práce přenášel až do toho stavu ekonomiky a společnosti, kdy už n e b u d e e x i s t o v a t t r h.

Což je ovšem - jak jsme si už v minulých diskusích ukázali - naprostý ekonomický nesmysl.

Pokud tedy opravdu důsledně zůstáváme v onom myšlenkovém modelu Marxe o "osvobozené práci", pak se nutně dostáváme do zcela neřešitelné situace: osvobozená, kreativní činnost člověka je možná pouze za podmínek, které jsou reálně nemožné.

Jestli je tedy přece jenom možno - alespoň do jisté míry - ten sám o sobě dozajista legitimní postulát osvobozené, kreativní práce zachránit, pak je k tomu nezbytně nutné ten Marxův model přinejmenším zásadně revidovat.

T. Fiala: ty snahy za zkrácení pracovní doby tu samozřejmě jsou, v Německu například někdy v devadesátých letech bylo velmi populární hnutí za 35-hodinovou pracovní dobu, v některých sektorech se to dokonce podařilo prosadit - jenže pak se ukázalo, že dokonce ani v bohatém Německu je to prostě neufinancovatelné.

Je tu dána jasná alternativa: méně práce znamená méně peněz, méně výdělku. Mít obojí zároveň - méně práce a stejně peněz - prostě naráží na holou ekonomickou realitu.

Neufinancovatelné? To jako že by podnikatelé pak museli jít o žebrácké holi?
A k té tvořivé práci:
Definici tvořivé práce bychom možná mohli odvodit z Wikipedie: „Tvořivost je generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů. Tvořivý proces je potom charakterizován pomocí dvou základních prvků, za které je považována originalita (novost), ale současně i užitečnost (hodnotnost, přijatelnost) pro určitou společnost."
Moje poznámka k tomu: píšou pro společnost, nikoliv pro trh! A dále se tam píše:
"K označení takových produktů, které lze charakterizovat jako tvůrčí, mají ovšem negativní sociální hodnotu (komplikované mučicí nástroje, plynové komory, atomová bomba atd.) definují někteří autoři pojem antikreativita, negativní tvorba či protispolečenská tvořivost."
Kupodivu, takovouto antikreativní práci trh vcelku dobře oceňuje. Aspoň na výrobě zbraní se to dá určitě poznat.
Mimochodem - hráči na kytaru, kteří bývají trhem velmi cenění, jsou ve všech případech vysoce umělečtí? Nebo tomu tak není?

Nu, pane Poláčku, nijak jste mě nepřekvapil. Už před nějakou dobou jsem ve vašich úvahách spatřoval náznaky autoritářského typu uvažování, které má kořeny v úvaze "člověk je špatné zvířátko". Erich Fromm to odvozoval z určitých psychologických aspektů, ale psychologizace pravda není férový debatní nástroj.

V čem vidím to autoritářství? Například v tezi, že "rozhodovat musí jenom ti schopní a talentování"

Takže postup od "zlé lidské přirozenosti" k jakémusi "elitářskému autoritářství".

Nezkoušíte na nás nějakou vládu filozofů nebo vládu expertů?

Pan Poláček pořád jenom operuje s trhem a zjevně si neuvědomuje důležitost vztahů a postavení člověka UVNITŘ podniku. Pracovník už by nebyl pouhým zaměstnancem, který vůbec o ničem nerozhoduje a kterého je možno se kdykoli snadno zbavit a vzít si místo něj jiného. O tom by se muselo rozhodovat kolektivně, jestli to správně chápu. Stejně tak o jeho odměňování. To by určitě nebylo tajné (myslím vzhledem dovnitř podniku).
Myslím, že mnoha lidem asi není jasné, jak se vlastně nekvalifikovaná obsluha strojů promění ve vysoce kvalifikovaný kognitariát, ale předpokládám, že to bude až během několika generací. My už se toho nedožijeme, jak správně podotýkáš. Nevím, zda se toho dožijí naši mladí. Možná budou muset trochu třídně zabojovat, aby se aspoň zvýšila hodnota jejich pracovní síly, když už nic jiného.

Věda a technika vznikla díky lidské práci, rozvíjela se díky lidské práci a je naprosto nutné, aby sloužila všem lidem, ne jenom úzké vrstvě, které s její pomocí ničí lidské životy a ještě se tváří, jako když je to úplně normální. Mimochodem, tohle vadí lidem třeba i na Dolejšovi (že se vždycky tváří, jak když kapitalismus je normální).
Ale zpět k odcizené práci. "Vláda věcí tvých se v ruce tvé zas navrátí" – tenhle Komenského citát by se dal stejně dobře použít i v případě pracujícího člověka.

být veřejné, kolektiv by musel cítit tu motivaci a zvyknout si na ni, musela by se stát výhledově celospolečenskou normou. Samozřejmě - vyrovnávání nezaviněných sociálních rozdílů by byla jiná věc a taky by se o něm rozhodovlo samosprávně a veřejně.
Pokude jde o ten přechod ze stavu, kdy převládá kognitariát nad klasickým industriálním proletariátem, myslím, že proběhne daleko rychleji, než si umíme představit, pokud tomu nebude bránit kapitalismus. Je mnoho potřebných činností, které dnes nejsou pokryty jen díky logice kapitalismu a které by mohly působit jako prostředek adaptace těch, kteří nebudou potřební v klasických profesích, na novou společnost.

Však já jsem myslela, že odměňování by mělo být veřejné. Jen jsem si nebyla jistá, zda pouze v rámci podniku (že by to jako věděli všichni kolegové) a nebo zcela veřejné. Ale jsem klidně i proto, aby bylo zcela veřejné.

Vedle toho zaměstnaneckého vlastnictví se mi ovšem nezdá špatné prosazovat zároveň i nepodmíněný základní příjem. Proč bychom se právě my měli starat o to, jestli ho kapitalismus unese nebo ne? Pokud ses o to téma nikdy nezajímal, pak o něm jistě najdeš dostatek informací na internetu (http://www.vseobecnyzakladniprijem.cz/ ). Tady na Referendu o tom také vyšly nějaké články. Například http://denikreferendum.cz/clanek/14607-svoboda-rovnost-zakladni-prijem-aneb-o-dustojnosti-cloveka

si hlavu nedělám, jen bych se divil, kdyby to připustil, když už teď dělá všechno možné k odbourání normálních a těžce vybojovaných forem sociálního pojištění, podpory v nezaměstnanosti apod. a zuřivě odmítá i zvýšení daní. Protože smysl by mělo ne vzájemné přerozdělení prostředků mezi zaměstnanci,což by jedině prošlo, ale muselo by to být speciálně zdanění zisku. Ale je to jen část problému. Lidé by měli dostat práci a motivaci a bez toho jakákoli neadresná jistota nebude dělat dobrotu - to už jsou lepší ty adresné sociální dávky a podpora v nezaměstnananosti. Líp by mi zněl povinný podíl zaměstnanců na zisku podniku pod kontrolou zaměstnanecké rady. Mám pocit, že boj za neadresný základní příjem je pro kapitalisty celkem neškodné odvedení pozornosti od hlavní fronty.

Ale mělo by to význam pro ty, co už teď jsou nezaměstnatelní, přičemž by odpadla potřeba sledování a ověřování, kdo má či nemá na dávky nárok, včetně úřadů práce (kde stejně nikomu práci nehledají, jenom lidi otravujou) atd. Nehledě k tomu, že mnoha lidem by to stačilo k živobytí, což vůbec neznamená, že se automaticky všichni budou válet na tom gauči. A i kdyby - byl by to pravděpodobně malý obnos - naprosto nutný k obživě.
Já si myslím, že lidi by pracovali, i kdyby je motivovalo něco jiného než jenom dát jim nůž na krk: pracuj, jinak chcípneš hlady.

Pane Karene, při nejlepší vůli nejsem ve Vašem příspěvku schopen odhalit jakýkoli argument ve věci samé.

Ještě jednou: otázka zní, jaký r e á l n ý dosah, jakou reálnou kvalitu může mít jakákoli podniková samospráva za podmínek, kdy veškerý c h a r a k t e r výroby je diktován trhem. Nevím, jaký smysl tady má mít ohánět se nějakým "autoritářstvím" - nejvyšší autoritou všeho je trh, tohle by Vám mohl vysvětlit dokonce i pan Heller.

Stejně tak paní Hájková: jestliže jste toho mínění, že podceňuji "důležitost vztahů a postavení člověka UVNITŘ podniku" - tak mi už konečně jednou někdo zcela konkrétně vysvětlete a doložte, v č e m vlastně spočívá to velkolepé osvobození člověka, jenom díky tomu, že o svém podřízení se - ovšemže kapitalistickému - trhu může rozhodovat kolektivně, namísto hierarchicky.

Takže, ještě jednou: CO má zcela konkrétně tak velkolepého přinést pro osvobození a povznesení lidské bytosti, když se dejme tomu nějaký doposud soukromovlastnicky řízený podnik združstevní, a teď si tam začnou rozhodovat kolektivně?

Bezpochyby, pro první chvíli se vyvine pocit osvobození, jako po každé revoluci: už tady nejsou žádní nabobové, teď už si můžeme rozhodovat sami. (Nebyla to svého času nakonec úplně ta samá euforie po listopadovém převratu? Nebyl to také takové pocit "velkého osvobození"? A že "teď už si o sobě budeme rozhodovat sami"?)

Takže, máme tu situaci: kolektiv sedí kolem kulatého stolu. Každý má před sebou podnikové bilance: produkujeme tolik a tolik, za takovou a takovou cenu. Ovšem, bohužel: konkurence (soukromovlastnická) nespí; podařilo se jim snížit jejich náklady, díky důsledné racionalizaci se jim kromě jiného podařilo snížit počet potřebných pracovníků. Takže, my teď stojíme před volbou: buďto provedeme totéž - čili propustíme někoho z nás. - Hlásí se snad někdo dobrovolně, aby byl propuštěn?...

Druhá alternativa: snížíme náklady tím, že si sami - zcela svobodně ovšem - odhlasujeme snížení dělnických (tedy našich vlastních) mezd.

Takže, sečteno a podtrženo: ti zaměstnanci samosprávného podniku sice svá ekonomická rozhodnutí mohou samozřejmě přijímat zcela "demokraticky" - ale nakonec nemohou přijímat žádná jiná rozhodnutí, než jaká jim diktuje holá realita (kapitalistické) tržní ekonomiky...

Paní Hájková, ono ani tak nejde o to, jestli by k a p i t a l i s t é museli či nemuseli "chodit o žebrácké holi" - ono jde především o zcela reálnou ekonomiku, která je už tak jako tak až po naprostou mez únosnosti zatížena daněmi a odvody, že další zátěž už prostě neunese, aniž by nepoklesla její výkonnost. O čemž se ostatně naposled přesvědčili francouzští socialisté, kteří po svém volebním vítězství začali "socializovat" - a skončilo to takovou ekonomickou katastrofou, že tyto své socialistické experimenty museli velice rychle ukončit, a udělat obrat o 180 stupňů, a začít zbavovat hospodářství všech těchto finančních zátěží, aby se zase trochu rozběhlo. (A kromě jiného, aby tak vznikla nová pracovní místa.)

Jak naprosto vzdálené realitě jsou představy marxistických a komunistických teoretiků, o tom svědčí dopis Lenina dělnickým vůdcům v německém Bavorsku po první světové válce, kdy se v Bavorsku na krátký čas podařilo ustanovit "Bavorskou republiku rad".
Lenin svým dělnickým soudruhům udělil tuto radu: "V současné chvíli ještě není z politických důvodů možné vyhlásit přímé zestátnění všech továren; jako první krok tedy prozatím vyžadujte jenom zvýšení dělnických mezd, o pěti- až desetinásobek!"

Zvýšit dělnické mzdy o pěti- až desetinásobek! Takovou ekonomickou šílenost může vyslovit opravdu jenom někdo, kdo naprosto ztratil jakýkoli kontakt k realitě, kdo celý svět vnímá už jenom optikou komunistické teorie, podle které je to právě jenom nějaký ten tlustý kapitalista, který si pro sebe nakřečkuje největší část společenského bohatství.

Desetkrát zvýšit mzdy dělníků! - A kdo si pak koupí to zboží, které bude stát desetkrát více? I kdybychom vyšli z toho modelu, že když dělníci budou mít desetkrát vyšší mzdu, tak si to desetkrát dražší zboží budou moci koupit (že tedy nakonec nula od nuly pojde), i tak by toto opatření vedlo jenom k naprosté hyperinflaci, čili rozkladu celého hospodářství.

(I tak by ovšem zůstala otázka, z čeho by si to desetkrát dražší zboží kupovali všichni učitelé, úředníci, zdravotnický personál atd.atd. - kteří by z těch desetinásobně zvýšených d ě l n i c k ý c h mezd nijak neprofitovali...)

A máme tu zase brilantní, ale totálně mylné úvahy diletanta. S tím družstvem – to už je u Poláčka paranoia. To, že prosperuje Mondragon, že se udržela výroba v továrnách převzatých dělníky po útěku majitelů v Argentině, že obdobný proces probíhá v upadajících firmách převzatých družstvy v Itálii, že prosperovaly Slušovice i jiná družstva více než státní podniky, atd., to prostě Poláček v úvahu nebere, i když už mu to bylo několikrát připomínáno. My mu nějaký detailní popis mikroekonomie družstva podávat nemůžeme –když mu to vrtá v hlavě, ať se tam jde zeptat – my mu jen připomínáme fakt, že tyto podniky prosperují a dávají zaměstnancům větší jistotu. Proces rozhodování v podniku si představuje jak Hurvínek válku. Už jen fakt, že kolektiv nebude sledovat logiku kapitalistických vlastníků, pro které není problém provozovnu zavřít nebo vytunelovat, dnes znamená hodně. Nevím v jakých podmínkách žije pan Poláček v Německu, ale znám pocity zoufalé bezmocnosti schopných českých zaměstnanců továren zahraničních majitelů, kde něco jako dát managementu připomínku k zlepšení výroby, de facto pomáhající kapitalistovi mít větší zisk, je naprosto vyloučené a kde jako všude v hierarchickém řízení vlastníka o obsazení funkcí zdaleka nerozhoduje na prvním místě schopnost, což by si samosprávný kolektiv nemohl trvale dovolit. Uváděl jsem Poláčkovi opakovaně příklad faktické ( i když právně nezavedené) samosprávy počítačové firmy vlastněné jedním mým přítelem, který si nemohl vynachválit aktivitu a iniciativu pracovníků fakticky samostatně rozhodujících o hospodaření firmy. Obdobné poznatky jsou z celého světa, má je např. Klub samosprávného lidového podnikání (teď se ale jmenuje nějak jinak) – já bohužel nejsem na tohle specialista a mohu brát jen zobecněné závěry. Přesto, že klasikové odmítli možnost, aby zakládání družstev položilo kapitalismus (což odpovídalo dané době – zdůvodnili jsme mockrát, v čem se doba změnila) nijak ten manévrovací prostor dělníků v družstvech nepodceňovali. Jen Poláček pořád opakuje argumenty buržoasní ideologie a taky stalinistů – v tomhle se shodují. Poláčkova srovnání s vyvanutím atmosféry po politických změnách s tímhle nemají nic společného – k tomuto vyvanutí dochází právě proto, že se lidé přesvědčí, že o ničem nerozhodují v důsledku rozhodování vlastníků nebo profesionálního aparátu v protosocialismu.
No a Poláčkovy argumenty k základnímu příjmu jsou jen dokladem naprosté utonutí jeho diletantského mozku v realitě kapitalismu a v logice buržoasní ideologie. On stále věří tomu hodně zprofanovanému dogmatu neoliberalismu, že snížení daní a různých dávek uvolní kapitalistovi ruku k lepšímu podnikání, z čehož budou mít prospěch vždycky. To už je odmítáno i na západě, protože praxe jasně prokázala, že tomu tak není. Jeden dlčí argument je možné získat i prostým pozorováním o udržení těžce zápasících českých středních či malých podnikatelů, kteří i při dańových slevách neinvestují, kupují si nepotřebná drahá auta nebo prostě jen využívají situace k tomu, aby vyždímali vyšší výkon ze zaměstnanců metodami, které na západě kapitalismus opustil už v 19. století, aby se k nim ovšem o století později zase vrátil. Snížení daní kapitalistům nezvýší koupěschopnou poptávku, zvýšená osobní spotřeba kapitalistů a jejich parazitů na to nestačí, to už uznávají i liberální ekonomové. Mohlo by se v rámci kapitalismu uvažovat jen o jistém selektivním snižení daní podle míry investic kapitálu do lidského faktoru (což by ale předpokládalo prohloubení reálné demokracie ve veřejnosti i na podniku, protože kapitalista a jím koupené či zkorumpované aparáty zfalšují všechno na světě). Leninovy konkrétní návrhy těsně po válce bych do toho nepletl, Lenin své názory postupně propracoval a ostatně – ani tady Poláček nepochopil, že Lenin radil bavorským dělníkům vlastně jen o to, aby využili státu k přerozdělení nepoměru mezi mzdami a zisky, z čehož nevyplývalo automaticky zdražení výrobku. Šlo o součást postupných opatření k vyvlastnění buržoasie, aniž by okamžitě vypukla akutní krize – dnes by takové nařízení státu bylo více než potřebné a zejména vůči platům parazitních manažerů. Je jasné, že případné zvýšení mezd zaměstnanců by nebylo omezeno jen na zaměstnance ve výrobě, ale zahrnulo by i ty učitele, lékaře apod. – protože je jich hodně, koupěschopnost by vzrostla a mohlo by to pomoci růstu. Ovšem jen za podmínek výrazného podílu všech občanů na řízení a rozhodování, což bylo jádro Leninovy představy o přerůstání státu (včetně státního ekonomického sektoru) do podoby všelidové samosprávy. To víte – Lenin nebyl Poláček – bohudíky

nezaručuje! A problém sledovacích aparátů by se dal změnšit právě využitím samosprávy samotných nezaměstnaných. Jen tak cvičně - nechci v tomto nikoho odradit či naštvat - shrnu svou námitku:
zajištěný základní příjem v podmínkách plné vlády kapitalismu nic nového nepřináší a při změně vlády a logiky je zase zbytečný a dá se řešit jinak. Proto nad tím nejásám avolám .- bojujme za to hlavní - povinný podíl zaměstnanců na řízení i zisku jako první taktický cíl a podpora vzniku samosprávného vlastnického sektoru se zázemím co nejdemokratičtějšího státu a systému veřejné správy jako strategický cíl. Teď spolehlivě zase zabiju diskusi výzvou ke všem diskutujícím kromě Poláčka,: Co byste proto mohli a chtěli udělat? Přidal bych se.

Jak si představuješ samosprávu nezaměstnaných? Jak a k čemu by se dala využít? Jaká hodnota by z toho vznikla?
A ještě poznámka: všichni nepracují ve výrobě. Nebo by tam ani pracovat nechtěli.

o výchozím totálním ignorování profesní dělby práce. Je to všechno jen nezávazná spekulace, ale:
- MEZI NEZAMĚSTNANÝMI JE DNES UŽ VYSOKÉ PROCENTO TĚCH, kteří by pro ostatní nezaměstnané mohli plnit takové ty organizační a správní funkce, které dnes plní úřednický aparát. Za první republiky existovaly výbory nezaměstnaných -. když by se tato myšlenka v nové realitě rozvedla, tak by si nezaměstnaní v demokratickém, i když ještě spíš buržoasním státě mohli plnit sami všechno to, co pro ně dělá profesionální aparát, a to za podporu v nezaměstnanosti (ano - namítneš, že je to forma nucených prací za hubičku - ale ne - tento dobrovolný aparát by nepodléhal tlakům z politiky, lobby apod. a opravdu a citlivě hledal - jsouce pod denní kontrolou širších volených orgánů nezaměstnaných organizovaných od obcí až po celou republiku. Ušetřily by se prostředky pro produktivní investice a část nezaměstnaných by dostala smysl existence., Nezaměstnaní by si mohli i sami organizovat, do jakých veřejně prospěšných prací se zapojí, přijímali by vlastní projekty a jednali o nich s obcemi, regiony i vládou. A celkový fond podpor v nezaměstnanosti by si spravovali sami, což by umožňovalo i přesnější kontrolu nad nemakačenky. A samozřejmě - při vyhledávání prací nepočítám jen s výrobními činnostmi - naopak, byla by řada činností, dnes potlačovaných kapitalistickou logikou a nezaměstnaní by byli ve výhodnějším postavení při jednání o tom, co do těchto oblastí může spokečnost investovat. Hranice nezaměstnaný-zaměstnaný by se stírala a společnost (ne kapitalisté) by z toho měla prospěch a celkově by ušetřila. Byl by větší tlak na korupčníky kolem zakázek, podvodné podnikatele apod. A lidé by se tím učili, jak bojovat proti kapitalismu. Ale samozřejmě - tohle by fungovalo až za podmínek, kdy by se levicová politická aktivita nespoutaná byrokratickými a partokratickými aparáty mohla opírat o voliče ze samosprávně vlastněných podniků a širokou demokracii, která by už do jisté míry měnila charakter státu a státního aparátu (vidím tady analogii s procesy v období 1945-1948 u nás, s Allendovým režimem v Chile, s francouzskou Lidovou frontou apod). Jde prostě o to, využít všech možností k omezení kapitalistické logiky zacházení s výrobními prostředky i spotřebními předměty - a klíčem k tomu je samosprávný sektor. Mimochodem - ti nezaměstnaní by si taky mohli organizovat (s pomocí různých zájmových organizací i demokratického státu) procesy rekvalifikace na míru a pomoci při tom nejobtížnějším procesu - procesu adaptace vykonavatelů těžké a nekvalifikované práce na společnost posunující se profesně ke kognitariátní výrobě.
Ale jinak Ali -. já nejsem Poláček - nevím všechno - neber mne jako poslední autoritu na nebesích - já jen nutím lidi přemýšlet netradičně.

Přemýšlet netradičně je dobrá věc. Ale víš, co napsal Karel Havlíček Borovský?
"Dobrou radu dá ti každý dobrý přítel,
ale málokterý dá ti mouky pytel."
Za pytel mouky si dosaď spíš volný čas a osobní energii.
Musím zase odpovědět: Samozřejmě, že by se to dalo dělat. Leccos by se dalo dělat. Ale KDO to bude dělat? Kdo to bude organizovat? Ti nezaměstnaní, kteří často neumějí pomoci ani sami sobě, natož druhým? Není tohle úkol spíš pro Armádu spásy?
Já sama nejsem schopna najít pořádné místo ani vlastní dceři. A proč vlastně ta pracovní místa nezaměstnaným nevyhledávají zaměstnanci úřadu práce, když je to jejich profese?
Řeknu ti jedno. Jakoukoliv kolektivní činnost může vykonávat jen kolektiv. A kolektiv není suma jedinců. Něco je musí držet pohromadě.

vývojovými stadii společnosti. Pokud jde o současnost, máš plnou pravdu, ale to se určitě nějak změní - vzpomeň na mrtvou atmosféru normalizace a na atmosféru konce osmdesátých let. V dějinách bys našla třeba analogii období po vídeňském kongresu a kolem roku 1848.
Máš pravdu v tom, že ničím nelze nahradit roli ideologie a politiky, proto tak blbnu s výkladem své koncepce a proto nadávám Dolejšovi. Aby se neprivilegovaní probudili a začali se angažovat, nestačí jen tlak kapitalismu. mUSÍ TU BÝT IDEOLOGIE - URČiTÉ "NÁBOIŽENSTVÍ",KTERÉ CHYTNE (a to by nebyl problém, to naše náboženství by to zvládlo) a dále tu musí být politický subjekt, který se toho chytne - a ten není, ale zítra může být - zatím v dějinách si vždycky určitý ekonomický vývoj vynutil odpovídající reakci v ideologii a politice a ta zase zpětně pomohla jemu. Proto mne tak štvou diskutéři na DR - např. pan Karen, který se už zase odmlčel, pan Bureš, Šimsa, Pleva, Petrásek, Špynarová, aj., kteří nejsou schopni se nějak zaktivizovat, i když to nejsou hloupí a špatní lidé,ale jsou neskutečně líní. Já vím, že mně, obtížně se pohybujícímu důchodci,se to kecá, ale já byl aktivní i když jsem padal přetížením. A oni se obtěžují, jen když mají čas a náladu - to je vždycky stejná reakce - když ne mlčení, tak kratičká věta - odpovím, ale ted´ toho mám moc - vždyť to je blbost. Oni jsou objektivně horší než Kalousek - ten si prostě hájí své zájmy a velice aktivně. Proto to asi skončím a nechám je žvatlat o blbostech a chcípat. Ale nejdříve ještě trochu vyprovokuji Patočku - to je taky levicový intelektuál na baterky,. i když lepší než jiní, zejména než Dolejš a Ransdorf v KSČM - moji exkamarádi.

Prosím tě, nesuď diskutující, že jsou líní, když ani nevíš, kolik jim je a jaké mají problémy!
A které "naše náboženství" máš vlastně na mysli?

nebude, statistická pravděpodobnost opravdu vážných důvodů pro absenci je mizivá. Když jen tak žvatlají, tak mají času dost. já jsem snad zdravý a bujný mladík?
Tím "náboženstvím" samozřejmě myslím ideologii mobilizující emoce v daném případě ideologii kognitariátu, kterou dáváme dohromady modernizací autentického marxismu s teorií samosprávného socialismu.

A kdy tu ideologii zveřejníte?

A v souhrnu je to v naší knize. My nemůžeme za to, že to nikdo nechce číst a přemýšlet o tom. Děláme co můžeme - momentálně sháníme prachy na alespoň výběrový překlad do nějakého lidského jazyka.

Práce je tedy lidská činnost přetvářející svět. Člověk se svému okolí (ať už jím je příroda či později společnost) jednak přizpůsobuje, jednak ho přetváří. Člověk svět přetvářet musí. Přes to nejede vlak. Patrně se nevrátíme do žádného pozemského Ráje, který prý navíc nikdy neexistoval (to jsou jen báchorky, protože člověk se vždycky musel rvát s přírodou o život).
Jde tedy o to, abychom ten svět (a společnost) dál přetvářeli, když se to stejně nejde zastavit, ale takovým způsobem, jak chceme my. Ne tak, jak nás nutí někdo jiný. To je totiž přizpůsobování se, ne přetváření. Tohle je, podle mého soudu, právě to odcizení práce. Já chci (z vlastní vůle, tedy aktivně) dělat to, co je pro mě dobré, zatímco někdo jiný mě nutí, abych (z cizí vůle, tedy pasivně) dělala to, co je špatné. To, co mě někdo nutí dělat, nemusí být samozřejmě vždycky špatné, stejně, jako to, co chci dělat já, nemusí být vždycky dobré. Ale to už je jiná věc. Jde hlavně o to, že nemůžeme ovlivnit, jakou práci chceme dělat. Naše přežití, které je závislé na práci, je zároveň závislé na moci někoho jiného. Tu moc potřebujeme eliminovat. Potřebujeme práci a její smysl znovu vzít do vlastních rukou, jako tomu bylo před vznikem třídní společnosti, jenom s tím rozdílem, že teď máme vědu a techniku, která nám umožní daleko více volného času. Pokud si tu možnost ovšem nenecháme ukrást jistou malou skupinou.
Je to tak?

nemám, co dodat.

Pane Karene, díky za nahrávku na smeč - v určitém smyslu se jedná právě o tohle.

Ne ovšem v tom zcela povrchním smyslu, jak bývá zcela běžně označován Platónův "ideální stát" - stejně tak by bylo možno komunismus charakterizovat jako "vládu komunistů", ačkoli v komunismu už jak známo vůbec žádná politika a žádná politická vláda být nemá, takže nemůžou být ani žádní komunisté.

Ono totiž nakonec vůbec nejde o to, k d o má vládnout - ale o to, c o má vládnout.

Podívejme se na Aristotela, ten je v dané záležitosti jasnější nežli Platón. Konečným cílem dobrého státu je štěstí všech jeho občanů - a je to tedy i jeho závazek, jeho povinnosti vůči nim.

Ale na straně druhé, žádný stát neexistuje jenom nějak "mimo" své občany - aby ten stát toto všeobecné štěstí mohl uskutečnit, je odkázán na aktivní spolupráci všech svých občanů.

To znamená: stát může být jenom a jedině tehdy dobrý, když k a ž d ý jeho občan je také "dobrý" - to jest, když každý občan dosáhl určitého (a to značně vysokého) stupně osobní zralosti, osobní i intelektuální vyspělosti. Nejvyšším stupněm tohoto osobního sebevzdělávání, této vlastní sebekultivace je podle Aristotela pak ovšem pozice a postoj filozofa - tedy někoho, kdo už není vláčen jenom svými vnitřními emocemi a přízemními materiálními závislostmi, nýbrž kdo se svým duchem dokázal povznést nad všechny tyto jeho univerzální osobnost omezujícími determinacemi. Jedině takovýto člověk může být skutečně svobodný; neboť svoboda počíná především v lidském nitru.

A jestli je tedy proti mně vznášena předhůzka, že mým cílem je "vláda filozofů" - pak otevřeně odpovídám, že tomu tak skutečně je. Naprosto a plně sdílím s Aristotelem toto jeho základní přesvědčení, že nekultivovaný a neinteligentní člověk nikdy nemůže být opravdu svobodný - protože je vláčen svými nevědomými emocemi a rozumem nereflektovanými předpojatostmi.

Proto k takovéto skutečné lidské svobodě nemůže vést ani nějaký model "družstevní samosprávy", ani model komunismu - to všechno jsou nakonec jenom čistě p o l i t i c k é záležitosti, které se nijakým způsobem nedotýkají lidského nitra.

Jak model samosprávy, tak i model komunismu vycházejí z iluze jakéhosi "dobrého člověka", který tady u ž e x i s t u j e, už je tu přinejmenším latentně přítomen, a kterého jenom jacísi zlovolní buržousti (v případě komunismu) respektive jakákoli nadřazená autorita (v případě pozice anarchistické) omezují v tom, aby tento svůj principiálně pozitivní charakter mohl naplno rozvinout.

U Aristotela totiž ta cesta k tomu "dokonalému životu" a tedy i "dokonalé blaženosti" - to byla cesta velice dlouhá, cesta velice namáhavá, byla to celoživotní práce na sobě samém, na své vlastní sebekultivaci. A je to právě tato práce na sobě samém, tato povinnost změnit sama sebe, překonat svá vlastní omezení, které se všechny ty politické koncepty "emancipace" chtějí vyhnout, kterou si chtějí ušetřit.

Všechna ta "emancipace" - ať už marxistická nebo anarchistická - míří nakonec právě jenom na to, odstranit nějaké v n ě j š í překážky; s tím, že všechno to ostatní se tak už nějak dostaví samo. A na tom naprosto nic nemění to, že anarchistický pohled počíná a končí individuem, tedy přesvědčením o naprosté vlastní soběstačnosti, zatímco marxistický model na ten svůj postulát ekonomické a politické emancipace ještě navíc n a l e p u j e svá hesla o "všeobecném rozvoji lidských schopností", o "kreativní práci" atd.atd.

Stále a stále platí ten zcela zásadní rozdíl, že co bylo pro Aristotela celoživotní usilovnou a disciplinovanou prací na kultivování vlastní osobnosti, to je zde předpokládáno buďto jako už automaticky daný stav (anarchismus), anebo jako prakticky automatický výsledek "rozvoje výrobních sil" za podmínek "osvobozené práce" (komunismus).

Holá realita je: jestliže cílem je opravdu z lidského hlediska lepší a humánnější společnost, pak my tuto společnost nikdy nevybudujeme bez taktéž lepšího člověka. A takovýto lepší člověk nám ani nespadne se stromu jako zralá hruška, ani nám ho neporodí nějaká samospráva anebo "všelidové vlastnictví" výrobních prostředků.

No jo, pane Poláčku. Jenže na toho Aristotela makali otroci. On se mohl stát Aristotelem jen díky otrocké práci! Otrok se Aristotelem stát nemohl, poněvadž musel Aristotela a jiné živit. Z čehož samozřejmě nevyplývá ani to, že by se jím stal automaticky, kdyby je živit nemusel (to tu však nikdo netvrdí). Měl by k tomu ovšem příležitost! Copak necítíte ten rozdíl?

dlouhé kecy, opakování už stokrát omletých pitomostí a ignorování protiargumentů a pod tím nakonec staré dobré osvětářství a elitářství, a la Platón. A zase chybí explicitní odpověď, jak toho člověka s tou od přírody či boha zlou přirozeností změnit. Ale,ať chtěl či ne, něco z toho přece jen vylezlo. Především to, že každého člověka změnit nelze prostě ničím ve společenském uspořádání, a proto ti nižší musí poslouchat ty vyšší a potřebují nad sebou bič smrti hladem. A ta elita se musí vzdělávat a meditovat, a to je záležitost mimo materiální svět, je to něco jako božské vnuknutí, a tím pádem má právo na všechno.
Jinak je to snůška hloupostí:
Je tu stará a marxismem dávno překonaná iluze o to, že stát je něco nad člověkem a má apriori – snad od Boha – daný účel starat se o blaho občanů. Ve skutečnosti stát není totéž co nějaká forma vzájemného organizování se lidí,to byla už prvobytně pospolná společnost a bude to jednou komunismus. Stát je taková podoba společenské organizace,která doprovází třídní společnost. Je to jakýsi návlek na společenské správě a organizaci – jakési stanovení priorit, podle kterých se má ta organizace řídit z hlediska zájmu jedné třídy, který vždycky musí být jednoznačně nadřazen. A teprve v tomto rámci může společenská organizace řešit nějaké ty nutné problémy soužití lidí (jako je funkce soudní, trestání protispolečenské kriminality, časem i péče o handicapované, udržování pro všechny nutných podmínek přežití – třeba zavlažovacích zařízení, dopravní cesty. V dějinách se po pádu prvobytně pospolné společnosti, kde ještě nebyl stát a politika, protože nebyly třídy s odlišnými zájmy, se ty různé formy státu a politiky střídají a společensky organizační a zabezpečující funkce se přizpůsobují civilizaci, ale vždycky jen nakolik to nevadilo zájmu třídy vlastníků a vládců. Dokonce i první pokus o socialismus – protosocialismus – byl diktaturou jedné třídy – řídícího aparátu – i když to nebyla třída vykořis´tovatelská. V koncepci komunistické společensko-ekonomické formace (Poláček je obzvláště nekulturní, když si název „komunismus“ překládá jako vládu komunistů, když to naopak znamená společnou správu) má v první fázi, za socialismu, když ještě existují třídy, i když vzájemně neantagonistické, ještě být státem – tj. regulací společenské správy z pozic zájmu jedné třídy – dělnické – ovšem to je zvláštní třída, která ztělesňuje nejdůsledněji zájmy celé společnosti. Jak třídy splývají, stát přestává být státem a stává se všelidovou samosprávou.
V marxistickém pojetí se třídně regulovaná společenská organizace neskládá z nějakých dobrých či špatných lidí, ale z lidí, kteří odpovídají svými vlastnostmi a způsobem života především daným výrobním poměrům – výrobním silám a výrobním-vlastnickým vztahům a podle nich je taky správa třídně regulována. Je samozřejmě poznamenán dělbou práce – tím, že jen část společnosti (a to zpočátku velmi malá) má prostředky na to, aby se mohla jako profesi věnovat duševní práci nebo případně řízení –a je to vždy jen za cenu, že většina je připoutána k práci fyzické a na vzdělávání či meditováni nemá čas. I Platonova teorie je tedy pouze sebeiluzí vzdělané elity navíc ještě příslušných k vládnoucí a vlastnící třídě. Aristoteles v tomhle nebyl sice o moc lepší, ale pokud jde o účast na společenské správě nepředpokládal vládu nějaké elity, ale naopak zdůraznil, že správní funkce musí být tak jednoduché, aby je mohl vykonávat každý průměrný občan (přirozeně nikoli otrok). Poláček zase zkresluje – stát jakožto politická, třídní regulace je závislý na podpoře vládnoucí třídy a na tom, do jaké míry se této třídě podaří zmanipulovat tu s protichůdnými zájmy – a právě ty ekonomické zájmy tu spolupráci občanů značně limitují (dnes proto, že i zmanipulovaní neprivilegovaní cítí, že angažovanost ve veřejné správě nemá smysl, pokud je tato správa regulována zájmy vládnoucí elity a volby jsou v tomto smyslu jen komedie). Jinak by to mohlo být v samosprávném socialismu a v komunismu. Samosprávný socialismus je sice ještě limitován dělbou práce, v níž každý není profesionálem v řízení či duševní práci, ale už může dát značný prostor pro rovnoprávnou účast všech občanů na vlastnictví i společenské správě. V komunismu už profesionální dělba práce není a každý má dost času na to, aby po relativně malé nutné práci se věnoval tomu, co chce a získal i patřičné znalosti a dovednosti pro zapojení do společenské správy. Už na stupni socialismu jsou naplněny podmínky pro toto zapojení průměrného občana do společenské správy, v komunismu jsou ještě lepší. Žádnou mimořádnou meditaci nevyžadují. Lidé nejsou dokonalí, do dějin vstupují jako zvířata, ale bez pozdějších negativních rysů daných vykořisťovatelskou společností, pak získávají tyto negativní vlastnosti a v dějinách s nimi zápasí, ale v důsledku pokroku ve výrobních silách, vzdělání, organizaci apod. a třídních zájmů se mění. V této změně hraje velkou roli měnící se technický charakter práce a druh vlastnické či také nevlastnické aktivity, ale člověk se samozřejmě mění i v jiných oblastech, jistě že nikoli rovnoměrně. Žádné „povznášení ducha“ není třeba a taky k němu nedochází – probíhají prostě normální a diferencované poznávací procesy, aktivní odrážení výrobních a obecně civilizačních poměrů. Takže vlastně každý člověk, kromě patologických jevů a těch, které ubíjejí určité společenské poměry, prochází celoživotní kultivací, není to ničí výsada, výsadou je dlouho jen špičková duševní práce, umělecká činnost apod.
Další Poláčkova hloupost je, že proces sebekultivace člověka odtrhuje od změn společenských poměrů, které vidí jako něco vnějšího, jako vnější tedy vidí možnost či nemožnost jednat jako vlastník, charakter práce,vztahy mezi lidmi, které jsou různé – a mohou být v důsledku třídní společnosti nepřátelské, přestože prostupují životem člověka a zvnitřńují se v jeho emocích a racionálním jednání. Ejhle příklad té „síly idealismu“. No alespoň se zdá, že Poláček nechce tu lidskou přirozenost měnit chemicky či nějak operačně. Je to prostě zase jen někdo, kdo podlehl idealismu – sebeiluzi rodící se z nerovností dělby práce a vlastnictví. Nic nového pod sluncem. Stejná hloupost jako u Masaryka.

.....dlouhé kecy, opakování už stokrát omletých pitomostí a ignorování protiargumentů a pod tím nakonec staré dobré osvětářství a elitářství, a la Platón........je slovosled, který by nasvědčoval pane Hellere domněnce, že vám nejde o možnost konsenzu, a to zcela upřímně ..... bych se nerad domníval.

opravdu nejde o konsensus s nesmysly, ale o pravdu a, jak už jsem mockrát vysvětloval, v marxismu může být pravda jen jedna (u protikladných názorů), přesněji řečeno jeden má pravdu víc než druhý a je to měřítelné. Konsensus na nesmyslu je nesmysl. Je to jako byste chtěl nějaký konsensus po ekektriáři, který vidí jak se nědo chystá chytit do ruky utržený drát a tvrdí, že se mu nemůže nic stát. Ve spoolečenské vědě to není jinak. Něco jiného je praktická politika, kde se můžeme i s nositeli jiných názorů dohodnout na společném programu - což ale není případ tét diskuse.
A pokud jde o pana Poláčka - to je zvláštní případ diletanta, který má utkvělou myšlenku a není schopen o ní diskutovat a nadto lže a podstrkuje Marxovi své hloupé názory, , k tomu se necítím vázán žádnými zdvořilostními ohledy. Ten prostě parazituje na této diskusi. K normálnímu nevzdělanému člověku bych se choval podstatně lépe, to Vás ujišťuji. A co kdyby jste se místo rad mně vyjádřil k meritu diskuse? Ale to Vy ne, co?

programů a návrhy řešení v době liberální demokracie .....bych mínil.
A srdce na ruku pane Hellere, přijatelnost vašich důkazů o platnosti vašich instrumentů jak vybřednout z neoliberalismu není zcela přesvědčující. Dokonce i paní Hájková - komunistka srdcem i hlavou jak Chomsky - odkládá stav přirozené dominance lidské vstřícnosti na základě vašeho nástinu prosazení kolektivizace pracovního procesu na dobu neurčitou.
Apropos Hajek a konstrukt jeho Vídeňské školy - i on vycházel z nedůvěry vůči vlivu stále selhávajícího lidského umu na liberální demokracii a i on se rozhodl spolehnout na autoregulativy objektivního trhu - neviditelnou ruku.....které se uchopila jako vždy připravená a bystrá pravicová elita.
Nenáviděl konsenzy a oponování považoval za blbý kecy.... jak vyprávěli jeho otevřenému hledání a konsenzu schopní spolupracovníci.

Já tedy nevím, ale myslím si, že v této diskusi jde o jedno velké nedorozumění. Že totiž jednotliví účastníci možná nechápou, o co těm druhým vlastně běží, jaký je jejich cíl. Nebo také to, jaké jsou jejich představy o světě (jak svět reálně vypadá a jak by měl vypadat, protože to jsou dvě rozdílné věci). Problém bude asi v jazyce, v pojmech. Už jsem zjistila, že já třeba něco napíšu a jiný člověk to pochopí úplně jinak, než jak já jsem to myslela. Občas mě to i šokuje. Evidentně mizí společný jazyk. Nevím, co by v tom případě pomohlo. Snad nějaký metajazyk? Sám Pepa se výše zmínil, že by potřeboval, aby jeho teorii někdo přeložil do lidského jazyka. On prostě potřebuje nějakého tlumočníka nebo zprostředkovatele. Rozčiluje ho totiž, že ho nikdo nechápe, přičemž to pochopení ještě komplikuje pan Poláček.

Pane Petrásku - je připomínám - že jsem Vás nikdy nenutil přijímat moji argmentaci. Ve společenských vědách neexistuje takový důkaz, který by mohl okamžitě přesvědčit - to se děje jen v dlouhodobé perspektivě a jestli se Vám dosavadní soud dějin nezdá být přesvědčivý - já s tím nic nenadělám. Od Vás jsem požadoval jen jasné a srozumitelné vyjádření k diskutovanému problému a málokdy jsem se ho dočkal - teď taky ne. Jaké sdílel Hayek pojetí pravdy, nevím, klidně Vám věřím, jenomže uznat objektivnost pravdy a její měřitelnost ještě neznamená té pravdy v celkové teorii dosáhnout. TAKŽE MARXISTICKÉ POJETÍ PRAVDY NEMŮŽE ZA hAYEKOVU REAKČNÍ ÚLOHU VE SLUŽBÁCH BURŽOASIE. Nevím, o jakých partajních programech mluvíte - já diskutuji o obecně poznávací metodologii, nikoli o programu KSČM, už jsem mnohokrát upozorňoval, že partokracie KSČM moji metodologii nesdílí.
Dalším Vašim poznámkám moc nerozumím, ja sice pracuji s objektivními ekonomickými mechanismy regulujícími společenskou nutnost vynaožené práce, ale především sázím na uvolnění lidských tvořivých sil na bazi nové úrovně výrobních sil a hlavně - tím, že budou vlastně pracovat na sebe. ( Mimochodem - zřejmě jste pořád nic nepochopil - já nepíšu o kolektivní práci - tu si zatím vynucovalas výroba, ale počítačové dítě už to mění. Já mluvím o kolektivním vlastnickém rozhodování zcela rovnoprávnývh individuí, cožý zatím nebylo) Jaké jsou jiné možnosti dalšího vývoje? Kapitalismus? Státní vlastnictví řídícího aparátu? Na tohle jste mi nikdy nedokázal odpovědět.
Evičko - nemohu tentokrát s Tebou souhlasit. Jistě to je i problém technické stránky komunikace, nezvyklosti či známosti pojmů apod. Ale komunikace má i tu ideologickou stránku - znovu a znovu se přesvědčuji o tom, že lidé s určitou ideologickou orientací prostě nechtějí porozumět (viz ten Masaryk apod.). Takže si nemyslím, že bych si něco pomohl změnou pojmů, pokud bych nezměnil obsah - tady je souvislost. A s tím překladem do "lidského jazyk" jsem myslel jen nějaký západní jazyk, alespoň němčinu, raději angličtinu. Vzhledem k tomu,jaká je situace tady a jak je zmanipulované vědomí českých intelektuálů, není pravděpodobné, že by trady někdo naši teorii četl nebo jí rozuměl a v diskursu na západě dominují takové pitomosti, že by člověk vraždil.

No ano, že jsem si myslel, že do toho někdo jako "argument" vrazí ty otroky!

Tak především, paní Hájková, Aristoteles se s otázkou legitimity či nelegitimity otroctví velice důkladně a poctivě vypořádal; to byla v antické době nemálo diskutovaná záležitost (alespoň ve státoprávní teorii); a bylo skutečně nemálo autorů, kteří otroctví považovali za nelegitimní.

Jestliže se Aristoteles sám přiklání nakonec k názoru opačnému, to je nutno do značné míry pochopit z tehdejšího reálného kontextu: otroci byli zásadně příslušníci okolních b a r b a r s k ý c h kmenů, zčásti prostě zajatci ve válkách, kdy vzetí do otroctví bylo stále ještě humánnější alternativou nežli jejich zabití. A za druhé - a tím také Aristoteles argumentuje - jejich život u kultivovaného řeckého pána ve skutečnosti znamenal jejich nemalé kulturní a civilizatorní pozdvižení. Kromě jiného Aristoteles nakonec požaduje, aby se pán ke svým otrokům choval bezpodmínečně korektně a slušně; a v optimálním případě vzniká dokonce přátelství(!) mezi otrokem a pánem. - Takže, jak vidíme, v podání Aristotela tento stav "otroctví" se ve skutečnosti daleko spíše podobal postavení domácího služebníka.

Za druhé: ten rozdíl mezi kultivovaným pánem (tj. ekonomicky zabezpečeným občanem) a mezi nekultivovaným plebsem (který zahrnuje zdaleka nejen otroky, ale i jiné nevzdělané části obyvatelstva, jako nádeníky) - tak tento rozdíl je pro Aristotela opravdu konstitutivní, a profiluje veškeré jeho státoprávní a etické úvahy.

Aristoteles je si plně vědom toho, že tuto svou vlastní - osobní, charakterovou, intelektuální, estetickou i občanskou - sebekultivaci může reálně praktikovat jenom někdo, kdo k tomu má dostatečné (v podstatě: neomezené) množství volného času.
Opačně řečeno: kdo je celým svým životem připoután ke každodenní nízké, mechanické práci, ten nemá žádnou reálnou možnost k této vlastní sebekultivaci.

Právě pro vyznavače marxismu bude asi nemalým překvapením, že celý ten Marxův model toho, jak v komunismu bude člověk svůj kreativní potenciál rozvíjet v závislosti s tím, jak klesá podíl nutné práce - tak celá tato pasáž je prakticky jedna ku jedné opsána právě z Aristotela!

Marx jenom poněkud jinými formulacemi opakuje přesně tu myšlenku, kterou svého času vyjádřil právě Aristoteles: jenom a jedině člověk osvobozený od nízké, neintelektuální, mechanické práce může v plném rozsahu rozvíjet a pěstovat svůj autentický duchovní potenciál!

Ovšem, mezi Marxem a Aristotelem existuje jeden zcela zásadní rozdíl: Aristoteles je si plně vědom toho, že tento volný čas je jenom v n ě j š í podmínkou k tomuto procesu osobní sebekultivace; a že k reálnému naplnění tohoto sebevzdělávání je zapotřebí důsledné a vytrvalé celoživotní práce, spojené s cílenou výchovou a vysloveně železnou disciplínou.

Zatímco Marx to všechno stále pojímá jako jakousi s a m o z ř e j m o s t - jako něco, co se dostaví samo od sebe, jakmile bude jenom odstraněn kapitalismus a nastane éra "osvobozené práce".

To je přesně to, o čem je tu celou tu dobu řeč: to marxistické slepé spoléhání se na jakýsi s a m o b ě h, na automatismus příchodu lepší, humánnější společnosti a tedy lepšího, kultivovanějšího, kreativnějšího člověka.

Jinak řečeno: tam, kde pro Aristotela teprve z a č í n á samotná práce člověka na něm samém, tam je pro Marxe už všechno hotovo. Stačí svrhnout kapitalismus, a to další přijde už tak nějak samo.

Tady se stále znovu a znovu ukazuje to jediné: Marx celým svým modelem společnosti nikdy nedokázal dosáhnout člověka jako konkrétní individuum, jako konkrétní osobnost - nýbrž zásadně jenom jako jenom jednu molekulu v globálních celospolečenských procesech. Když jenom ten globální proces dovedeme ke kýženému konci, však ona ta molekula se už sama přizpůsobí novým - chemickým - podmínkám.

Jenže, nedá se nic dělat, ale člověk je přece jenom o něco víc než pouhá molekula. On se ten člověk sice také přizpůsobí vnějším podmínkám; ale tím ještě zdaleka není řečeno, že se tak změní k lepšímu.

Já myslím, že trochu to s jazykem přece jenom souvisí. S pomocí jazyka přece označujeme věci a jevy. Sama ideologie je tedy něco jako jazyk - je to výklad, jak rozumět světu. Vždyť jsi sám tvrdil, že ideologie vládnoucí třídy vždycky ve vědomí lidí dominuje a že to změní až nové výrobní vztahy. Ale zároveň chceš, aby se to změnilo už teď hned, dříve než se změní ty výrobní vztahy.
Chceš překládat do cizích jazyků, protože tady to nikdo nečte a přitom víš, že v cizině to tím spíš nebudou číst. Měl by sis prostě přiznat, že si nevíš rady.

to panství ideologie vládnoucí a vlastnící třídy je samozřejmě určující, ale ještě si nezvládla dialektiku ekonomiky a politiky (prvotnost a prvenství), vždy nějaký prostor pro aktivitu subjektu je - úměrně zrání vnitřních rozporů a aktivizaci -třeba živelné a neuvědomělé - vykořisťovaných. Už i tady je situace jiná než byla koncem devadesátých let a dalo by se jí využít, kdyby za námi stála alespoň ta ubohá KSČM - jenomže - vis major. Potud si nevím rady. Myslím si, že na západě by mohla být větší šance. např. se obrátíme na Chomského - já vím, že je to Don Quijotština - ale co mám jinak dělat? Já měl vždycky sympatie pro ztracené boje - Roháč z Dubé, Moravani u Hvězdy (já vím, že to byli Němci), Napoleonova Stará garda a "Merde", polští huláni u Czenstochowe, Brestská pevnost, atentátníci na Heydricha, Kriegel v Moskvě atd. - ano, i po mé a Neužilově mrtvole stanou noví bojovníci a nakonec samospráva zvítězí! Pryč s Poláčky a Dolejši všemi!!! Ca ira.

vztah k otroctví u Aristotela (a taky už u Sókrata) nemění nic na tom, že s otroky jako občany nepočítali (Platón už vůbec ne) a že antická demokracie byla jen jednou z forem otrokářského státu - diktatury třídy otrokářů ovládající drobné svobodné výrobce. Ani to patrarchální otroctví na tom nic neměnilo a kromě něj byli i otroci na latifundiích, v dolech a ergasteriích, o gladiátorech nemluvě. A to, že existovala řada otroků - filosofů, učenců,řídících pracovníků ukazuje, že tam, kde jim vnější podmínky dovolovaly, mohli se kultivovat i oni a tam, kde ne, tak ne - sotva asi někdo dělal nějaké zkoušky na to, kdo půjde kam do otroctví a mezi válečnými otroky byli jistě i příslušníci aristokracie a vzdělanci z porobených národů.. Byl to zase jen tržní výběr podle vnějších znaků. A co otroctví na americkém jihu?apod. Takže zase poláčkovské kydy o nějakém zvláštním vnitřním duchu, který není dán každému. A mohu jen opakovat, že na sobě pracují i zcela obyčejní lidé celý život, dokonce i já, a základním cílem pro marxismus je právě ta ničím nebrzděná možnost, aby se mohl kultivovat každý - k tomu nemusí být žádá nadpozemská vnuknutí, ani diktatura šílené filosofické elity, po které tak touží pan Poláček. Komunismus nevyžaduje od lidí, aby to byli všichni nějaké špičky a i nadále počítá s lidskou souěživostí i novými formami závisti, antipatií apod. Ale nějak tomu Poláčkovi už docházejí argumenty - pořád přemílá tu jednu otep sena - že by od Buridana?

Tak jsem překonal svou hrozivou lenost (holt, ten letní flákačský lahváč je prostě neodolatelný :) a přečetl diskuzi.

Jsem rád, že se konečně pan Poláček rozhoupal k otevřenému vyjádření ohledně "vlády filozofů". Myslím, že jeho myšlenkový rámec je poměrně přehledný - začíná přesvědčením o "zkaženosti lidského zvířátka", pokračuje "nutností kultivace těch pár dobrých kusů" a končí "nadvládou těch dobrých nad zvířátky". Ale že trvalo vydestilovat to jádro :)

S Josefem Hellerem se shodnu v názorech na samosprávu, ve slabosti pro marné boje a v přesvědčení o existenci objektivních společenských procesů. Když dokáže člověk odečíst dědkovské mudrování, arogantní styl, těžko srozumitelnou marxistickou pojmologii, osobní útoky a emoční výbuchy (což je tak extrémně náročné, že by to lenoch jako já nikdy nedokázal), tak je třeba uznat, že racionální jádro Hellerovy argumentace má v lecčems svou platnost.

Neshodnu se např. v názoru na kultivující roli práce - myslím si, že v současnosti zaměstnání funguje spíše jako disciplinačně-pasivní podřizující element než jako "zapojení do společnosti". Jak píše Josef Heller, nezaměstnaní mají více času i motivace klást bomby (prosím brát s nadsázkou :)

Nu, jinak - vyplývá z této dlouhé debaty něco, co by se dalo prakticky uplatnit v reálné politické strategii potenciálně nově vzniklého radikálně antisystémového hnutí?

Budeme prosazovat nahánění lidí do nějaké povinné činnosti za každou cenu? Budeme chtít zavést nepodmíněný základní příjem? Co bude znamenat podle nás "práce"? Jakým způsobem zrealizujeme podíl na zisku firem v prostředí globalizovaného trhu? Jak vyřešíme normalizační apatii atomizovaných individuí? Jaký má být vztah emancipační vlny utlačovaných a prosystémového establishmentu (tzv. "levicové" strany)?

Poslední dobou velice souzním s názorem Ilony Švihlíkové, která považuje za největší problém aktivistické levicové scény neuvěřitelné amatérství a diletantismus (čímž mířím i na sebe).

Na druhou stranu, pokud si tuto diskuzi přečte nějaký člen vládnoucí třídy, je možné, že ochrne v důsledku přetržení bránice smíchem...to by byl alespoň konkrétní výsledek statečného třídního boje v diskuzích Deníku Referendum...

(Tím se nikoho nechci dotknout. Jsem rád, že debaty probíhají. Mám ten dojem, že je kupodivu i čte dost lidí...)

tedy abych nevyšel z toho stylu, který u mne tolik milujete., určitě by Vám chyběl - mimochodem ten lahváč mám tady taky a přesto diskutuji pořád a pokud to opravdu čtete, tak to nikdy není jen dědkovské mudrování. Díky Poláčkovi se tu nadřu s normální kantorskou prací víc, než kdybych za to byl placený.
Ale k věci: Ještě jste zřejmě nedozrál k tomu, abyste pochopil, že s tou nesrozumitelností marxistické pojmologie se nedá nic dělat - to jsou prostě adekvátní vědecké abstrakce a pokud jim ještě nerozumíte, tak se halt musíte učit.
K té práci jste nepochopil to hlavní - já se s Vámi shoduji, pokud jde o tu deformovanost jakékoliv práce v této společnosti. Ale není možné vyskočit z civilizace - teď jsme v kapitalistické - ale pořád to stojí na práci a být mimo je pro mnoho lidí konec,startovat se musí z této čáry.
Shoduji se s Vámi i pokud jde o ty praktické politické závěry, i s Švihlíkovou.
Ale nelze se vyhnout jediné cestě - dát dohromady lidi na určitém programu, který nebude jen pragmatický, ale bude mít i strategický cíl - a tím může být jen samospráva. Takže v prvním plánu to chce projekt konkrétnější z hlediska mikroekonomiky - znám pár lidí, kteří by se mohli angažovat -ale nedělejme si iluze, že cokoliv půjde bez peněz, tolik nadšenců nebude. Náš model by umožňoval i pár prvních požadavků do krátkodobé politiky, i tady bych našel pár lidí a sám něčím přispěl - ale pro koho? Klidně třeba i u Švihlíkové, ale je na výši problému?Máte nějaké konkrétní známé pro začátek, kteří nejsou tak líní, jako většina diskutujících na DR? S mou rodnou KSČM nic není - ale je tu SPAS a mám tam některé známé,. i Dolejš by si v něčem dal říci.

k výtce v příspěvku z 25.7.:

Inu, moje osobní hmota je už tak líná, že odmítá nadměrnou produkci své dividuální "nadstavby". Nadměrnost stanovuje přitom podle vlastního uvážení.

Takže, náš revoluční anarchista se probudil od namáhavého zaměstnávání se lahvovým chmelovým nápojem, aby nám zde definitivně rozřešil několik centrálních otázek teorie.

A hned do jádra věci: J. Karen brojí proti přílišnému zdůrazňování faktoru práce, či dokonce - jaká hrůza! - proti pracovní povinnosti.

Jedním slovem řečeno: anarchista Karen si přeje samosprávu - ale pokud možno bez práce!

Užívat si medových plodů vlastní, žádnou nadřazenou autoritou nerušené autonomie - ale nemuset se přitom unavovat nějakou "přízemní" prací.

Kdo pak by tohle nechtěl; pravý ráj na zemi!...

Ještě něco k té výchově, už jsem tu v minulosti zmínil že postarší Engels si zřejmě uvědomil ten problém, který zásadně odpíral spatřovat Marx - že totiž jenom nějakou ekonomicko-sociální revolucí ještě nijakým způsobem nepřichází automaticky ani lepší člověk, ani lepší svět.

Engelsovy úvahy o tom, že aby komunistická společnost mohla opravdu fungovat, bylo by zapotřebí děti už od nejútlejšího věku za tím účelem cíleně vychovávat ve státních zařízeních - tak to je model v podstatě plně právě v antické tradici. Jak Platón tak Aristoteles vycházejí striktně právě z tohoto vědomí, že dobrý stát je možno budovat jenom s dobrým občanem, tedy všestranně morálně, intelektuálně, duchovně a esteticky vzdělaným a kultivovaným člověkem.

Byl to nakonec právě a jedině Marx, který propadl své revoluční iluzi, že tohle všechno je možno si ušetřit.

už po několikáté opakovat: "Vás nepotěším paní Poláčková, stále kvoká, stále kvoká...!.". To víte, ta moje dědkovská arogance.Nedivte
se, pan Poláček zase překroutil Vaše názory, to je jeho přirozenost, ale přece jen odrazil tu slabinu Vaší argumentace - to jest neúměrný akcent dehumanizace a odcizení práce za kapitalismu, ale já v tom takový problém nevidím, jestliže podporujete tu jedinou možnou cestu osvobození práce -totiž zase přes technickou změnu charakteru práce a přes podporu rovnoprávné vlastnické aktivity nejprve přes překonání rozdílů mezi třídami a pak i osvobození individuí. Ale povšimněte si, jak je Poláček úplně imunní k opakovanému zdůrazňování faktu, že marxismus neredukuje rozvoj člověka jen na práci a vlastnictví, jenomže na rozdíl od eklektika a idealisty Poláčka vidí ty dva faktory jako určující. A tohle mele pořád. Marx tedy žádné revoluční iluzi nepropadl a Engels se od něj názorově nelišil. Poláček totiž klasiky v podstatě nečetL, jen náhodou něco z úplně posledních prací a tak vytrhává zase pár vět ze souvislosti. Engels ten výrok proslovil v debatě o omezených možnostech výchovy a vzdělávání, při nichž jsou svými výchozími předpoklady limitováni již ti, kteří vychovávají. Poláček je prostě notorický falsifikátor, který nepochopil to hlavní - že právě Engels, stejně jako Marx, sázel na klíčovou roli změny společenských podmínek. Maně se mi vybavují Zákony profesora Parkinsona, jak by si v každé firmě měli držet někoho, kdo má vždycky špatný úsudek, a pak to udělat opačně. Tedy držet si nějakého Poláčka. Ale to už je zase to dědkovské mudrování, pardon.

1) Pane Poláčku, já jsem přece psal o tom, že je třeba odlišovat ¨"práci" a "zaměstnání". Jde o to, co společnost považuje za práci. Když někdo včelaří, vychovává děti, stará se o domácnost a štípe dříví, tak dle systému "nepracuje" (v horším případě se fláká, v lepším dělá hobby). Když někdo dělá patologický a společensky škodlivý bullshitjob, který je mizerně placený, tak "pracuje". "Co je to práce?" - to je právě jedna z linií otázek, které si klade progresivní levice.

Co se týká toho Vašeho apelu na "kultivované a inteligentní jedince", tady se s Vámi také neshodnu. Tito maximálně kultivování vrcholně duchovně dokonalí lidé posílali Židy při do koncentráků. Ostatně mám za to, že celá ta rétorika je v něčem zrádná. Lidské příliš lidské, píše někde Žižek. Máme nádherně vypěstovanou a barevnou zahrádku ducha, ale ta funguje jako falešné fantasmatické projekční plátno, které zakrývá realitu. Izraelský voják pláče a ukazuje palestinské matce, kterou právě vyhnal z domu, fotku své dcery. Mám za to, že ty příběhy, co si o sobě vyprávíme (kterak máme bohatý vnitřní poetický svět a vážná hudba v nás rozechvívá struny Ducha), jsou z větší části fetišistickou lží. Realita je v činech, které děláme.

2) Pane Hellere, nejsem si moc jistý rolí kognitariátu - pokud tomu dobře rozumím, měla by to být třída inteligentních a kreativních lidí, kteří si uvědomí svoji pozici ve společnosti. Problém je v tom, že takový programátor v nadnárodním koncernu funguje opravdu jako dělník u pásu, který šroubuje matici. Dělá jeden malý fragment programu, vůbec nemá tušení o celku, práce je absolutně netvůrčí. Rozdíl oproti dělníkovi je v tom, že kognitář je izolovaný a atomizovaný u svého počítače.

3) Dále, co se týká konkrétního postupu, já si myslím, že nepodmíněný základní příjem může být dobrou strategickou palicí. Na jedné straně jej kapitalismus systémově přijmout nemůže, na druhé straně NZP radikalizuje ideologickou oporu systému spočívající v univerzalitě lidských práv (každý člověk má právo na důstojný život atd.). Tedy pokud se systém postaví proti NZP, značně oslabí svou diskurzivní oporu...

Programátor zaměstnaný u velké firmy (řekli bychom IT dělník) vůbec není izolovaný od svých kolegů (je tam týmová práce). Práce je tam tvůrčí, ať je samostatná nebo kolektivní. Je pravda, že musí pracovat na určitém zadání, ale má i dost času pracovat na tom, co se mu zamlouvá (výsledky takové práce mohou být přínosem i pro zaměstnavatele). Pracovní doba je více méně volná. Bývá zaměstnavatelem velmi dobře placen (takových lidí totiž není nadbytek), a proto zatím nemá zájem na žádném odboji.

J. Karen: pokud jsem nesprávně pochopil Vaše intence (rozdíl mezi prací a zaměstnáním), omlouvám se. - Nicméně se domnívám, že ani do budoucna jedno bez druhého nebude dost dobře možné. ;-)

Jinými slovy, bez určité míry hierarchie (a tedy i nadřazené autority) se pracovní činnost lidstva asi i do budoucna neobejde.

Jen tak mimochodem, před časem jsem padl na jedno zajímavé zjištění, byl to vlastně nějaký text o rozdílu přístupu žen a mužů k pracovním kolektivům, zatímco ženy preferují opravdu více rovnoprávné a rovnostářské formy spolupráce, pak oproti tomu muž "preferuje hierarchické formy rozhodování, a je také ochoten je akceptovat".

Kterýžto rozdíl také plně odpovídá rozdílu v mužské a ženské psychologii: žena chce problémy do všech podrobností vzájemně prodiskutovat - teprve potom má pocit, že je věc vyřízena. Oproti tomu muž míjí tyto nekonečné diskuse, a cítí se jimi zatěžován - muž chce jasná a jednoznačná rozhodnutí. A pro ten účel je ochoten akceptovat a respektovat právě i ty zmíněné rozhodovací hierarchie.

Z tohoto hlediska, celý ten model družstevnictví vlastně daleko více odpovídá principu jin, principu ženskosti. Zatímco soukromovlastnický model odpovídá principu jang, mužskému principu.

A jak známo z východní filozofie, to celá dává jenom tehdy smysl a správně funguje, když se oba principy nacházejí ve vzájemné rovnováze.


Co se těch "kognitářů" týče: to je přesně to co já tady tvrdím celou tu dobu, je naprosto naivní přesouvat tu mýtickou úlohu jakéhosi "spasitele lidstva" ze - víceméně zmizelého - proletariátu na jakýsi nový kognitariát. Jako by zrovna ten měl mít potenciál, anebo dokonce nějaký vlastní zájem na tom, celé lidstvo zbavit individualistického, soukromovlastnického uvažování, a převést ho na koleje všeobecné pospolitosti.

Jestliže prototypem toho "kognitariátu" je počítačový expert, pak naprosto stačí podívat se na nějaké setkání těch co propadli celému tomu počítačovému světu: to jsou setkání vyhraněných individualistů, kteří jen pro tu chvíli vylezli ze svých zatemněných místností se svým počítačem, aby si navzájem vyměnili své nejnovější programátorské vědomosti, a aby se pak zase vrátili zpět do svých computerově-individualistických rájů.

To že v nějaké firmě ti počítačoví experti pracují třeba ve stejné místnosti, naprosto nevypovídá nic o tom, že by jejich "duch kolektivismu" jakkoli překračoval meze čistě pracovně podmíněné kooperace, jako je třeba mezi mechaniky v automobilové dílně.

Jestli zůstává cílem obnovit (či spíše teprve vytvořit) v našem světě nějaký reálný pocit (a stav) vzájemné pospolitosti, pak je k tomu zapotřebí opravdu daleko víc, než jenom strčit lidi do společné místnosti a nechat je vykonávat víceméně společnou práci.

A ostatně: konečným cílem všeho by neměla být nějaká pospolitost, nýbrž humanismus, všeobecná lidskost. K té je pospolitost jenom jednou cestou (a jednou součástí); ale zdaleka není vším.

P.S. Ten příměr s excesy nacismu opravdu nesedí: jak pro Platóna tak pro Aristotela je základní součástí výchovy člověka jeho výchova k etice, k etickému jednání.

V podstatě platily v antice 4 základní, pro vyzrálou osobnost neopomenutelné charakterové vlastnosti respektive "ctnosti":

spravedlnost
umírněnost
statečnost
moudrost

Z těchto čtyř základních vlastností je možno příslušníkům nacistického režimu přiznat v podstatě jenom jednu jedinou: statečnost.

Do jisté míry bezpochyby i inteligenci: ovšem pouze inteligenci čistě t e c h n i c k o u, respektive technologickou (která se projevila především ve zbrojním průmyslu).

Jinak byl ale nacistický režim charakterizován právě naopak, z filozofického hlediska (tedy z hlediska oné "moudrosti") vysloveně primitivním pojetím člověka a společnosti (o umění ani nemluvě).

Ne, že by se člověk neměl snažit o ctnosti a že by snad k nim neměl být vychováván, ale čím jsou ctnosti v nespravedlivém systému, v němž se kapitalisté nutně musí snažit o to, aby co nejvíce nahrabali a zaměstnanci o to, aby co nejlépe prodali svou pracovní sílu? Člověk v kapitalismu je NUCEN, aby se staral především o sebe. Kdo to nedělá, ten riskuje, že skončí na ulici.
Aristoteles vůbec nemusel být špatný člověk, ale antický výrobní systém tak jako tak stál na otrocké práci. A dobře víme, že všichni otroci nepracovali u hodných pánů, od nichž se naučili ctnostem, jak to pan Poláček idylicky líčí.
Pokud jde o fašismus, tak ten rozhodně nevznikl proto, že by lidé byli málo ctnostní.
Když J. Karen líčí toho izraelského vojáka, který vyhání Palestinku z domu a přitom pláče a ukazuje jí fotku své dcery, tak mě náhodou napadla slova z Wolkerovy Balady o námořníku: "Neb srdce lidské nožem je anebo ránou je. A nejvíc, nejvíc ze všeho bývává oboje."
To je taková malá pravda o člověku. Ale kromě toho musí existovat i pravda o systému. Ten by měl být, pokud možno, spravedlivý pro všechny.

Nějak nechápu, že na tomto internetovém portálu, kde se důkladně diskutují témata kolem ochrany přírody a diskriminace menšin, je úplné ticho o probíhající genocidě v Gaze nebo nárůstu studenoválečnické politiky USA. Na druhé straně, na veřejnoprávní (kterou si tvrdě platíme) ČT24 běží 24 hodin denně proud neuvěřitelné protisocialistické, proamerické a proizraelské propagandy. A zřejmě to nikomu nevadí. Kde jsou spisovatelé, filosofové (čest V. Bělohradskému), profesoři, vědci - zkrátka skutečná elita národa? Nikdo to snad nevnímá? Nebo naše elity vymřely? Podle mého názoru by měla být část poplatků pro ČT přesunuta na podporu nezávislých internetových médií, která jinak vegetují na pokraji existence. A samozřejmě činnost ČT by měla být zcela revidována. Výsledky její manipulace jsou katastrofální.

teď k tomu, co jste napsal mně. S tím kognitariátem ještě přetrvává mezi jnámi určité nedorozuměn. Úvodem prohlašuji že po stránce třídotvorné t.j. především vkastnické či nevlastnické, není kognitariát nic jiného než klasický fyzický dělník, i kdybx šlo o špičkového (ovšem námezdně zaměstnaného) tvořivého výzkumníka. Takže má stejnou objektivní zainteresovanost, nucenost k tomu, aby při vlastním osvobození z vykořisťování osvobodil současně všechny ostatní třídy a dokonce i ty vykořisťovatele jako lidi zotročené svou antihumánní sociální rolí. Ještě jinak - na něj totiž doléhá už poslední forma soukromého vlastnictví - kapitalistická, ta nejdokonalejší, která se už nedá jen vylepšit, ale jen zrušit. A to je úzce spojené i se starou dělbou práce plodící deformované ekonomické odrůdy lidí z nichž jen někteří mAJí ŠANCI STÁT SE SOUKROMÝMI VLASTNÍKY. NEJDE TU O DOBROTU SRDCE PROLETARIÁTU (KLASICKÉHO I KOGNITARIÁTU), ALE O TO, ŽE TO PROSTĚ JINAK NEJDE. (Tohle nechápe ekonomický neznALEC pOLÁČEK).
Máte trochu pravdy v tom, že i počítačový dělník může být technicky jen nedokonalým předstupněm k tomu skutečně tvořivému a nenahraditelnému pracovníkovi. Ale Evička Vám namítla správně, že i ten polokognitariát už jje něco kvalitativně jiného než obsluha stroje, že na rozdíl od té obsluhy je mnohem více schopen kapitalistovi čelit. Nevím jestli znáte jak Marx zobrazil dvě stadfia vývoje kapitalismu po řekněme technické stránce - to první - od prosté kooperace, rozptýlené manufaktury a mnanuifaktury vůlbec - označuje za pouze formální podřízení práce kapitálu, které ještě brzdí vykopřis´tovací možnosti kapitalismu. I ten mamnufakturní dělník, už hodně úzce specializovaný, je šikovný řemeslník, ještě ho nepopohání sám stroij a může s tím kaPITALISTOU LÉPE VÉST BOJ O PODMÍNKY PRODEJE PRACOVNÍ SÍLY
Až v továrně jde o reálné podřízení, kapitalismu a adekvátní technickou základnu, kdy dělníka popohání strojová soustava a vymačkává z něj to, co by pouhý lidský dozor nedokázal. A dělník odstrčený od stroje nemá tu zvláštní schopnost manufakturního řemeslníka, je snadno nahraditelný.
A teď si uvědomte že se vývojem po spirále jakoby vrací ten řemeslník, jenže ne už jako fyzický doplněk stroje, ale jako tvůrce -kterého stará pravidla nemohou důkladně ohlídat a zabránit mu v rozvinutí nových vztahů a vazerb i forem boje (hacker)- teprve tadyx kapitalista zrodil svého skutečného hrobaře a dal mu do ruky smrtící zbraň -kultivovaný lidský rozum. Snad to nemusím dál rozvádět a chápete tu celou logiku. Navíc k té klasické zainteresovasnosti na boji proti kapitalistickému vykořisťování přistupují i nové motivace - občas to leze i ze západních filmů. Omezená logika kapitálu brání tvořivému vědci dělat to co ho pohlcuje, baví a formuje a to je více než kdyby hladověl. No a odtud vede cesta k odboji a samosprávě - nejprve částečně dobrovolně zaváděné kapitalisty v honbě za vyšším ziskem a později se kapitalismu zcela vymykající z rukou. Rozumíte?
No a k tomu základnímu přijmu - je to vidím spíše jAKO - ŘEKNĚME STŘEDNĚDOBÝ - TAKTICKÝ CÍL - STRATEGICKÝ JE SAMOSPRÁVA. Ale jako členu politického hnutí, které by mělo samosprávu v dlouhodobém programu a činilo k ní i první kroky - dejme tomu prosazováním půjček pro podniky přecházející na samosprávu nebo daňován opatření apod., tak klidně udělám kompromis a budu bojovat i za ten základní příjem - o takovýchto věcech se lze dohodnout.

Důvod zainteresovanosti kognitariátu jako nové podoby proletariátu vysvětluji v odpovědi panu Karenovi, jinak v případě zájmu a dotazu (ne od |Poláčka) to mohu rozvést.
Poláček nikdy nepochopí, co je společenskost práce - k tomu lidi nemusí být narváni v jedné hale. Mohou jako vědci klidně dělat doma a přesto v sobě absorbují daleko závažnější vazby a propojení než klasická obsluha u pásu či obráběcího stroje. A z toho se rodí ještě ta zesílená motivace - profesní charakter práce vyžaduje společenskost a blbá logika kapitalistického vlastnictví tomu brání - třeba jako u autorských práv.
S tím ženské - mužské to je totální blbost, doklad snahy Poláčka všechno vykládat z nějaké biologické podstaty či přirozenosti člověka, což Poláčka sbližuje s fašisty - plus ještě jeho neustálé zdůrazňování nutnosti lidi komandovat, která ve vědě silně vadí. Původně byli lidé - muži i ženy zvyklí spíše na tu samosprávu a byl taky matriarchát. Až později se změnila důležitost práce vykonávané ženami a muži vznikla hierarchičnost -. dělba práce, soukromé vlastnictví - utlačení ženy a vláda muže vlastníka. Takže tam někde by mohly být i kořeny toho výzkumu, ale současné jiné výzkumy jasně dokazují změnu v tom rozdělení rolí a rostoucí "vládu žen"- zkrátka zasae vliv ekonomiky, práce, vlastnictví apod.
S tou vgáýchovou je to u Poláčka už posedlost - pro marxistu je saamozřerjmé, že ta výchova má jak stránku odbornou a oříp. i technickou a společenskou, vlastnickou a že člověka v socialismu je třeba formovat po obou stránkách - jako pracovníka i jako vlastníka (PLUS CELÁ NADSTAVBA)
Co Poláček taky nikldy nepochopí, je, že podstatou výchovy za socialismu je výchova k svobodné tvořivé individualkitě, která člověka téměř automaticky vede ke kvalitním pospolitým vztahům k osatatním lidem. Poláček v tom zase má nějaké "duchy".
Pokud jde o inteligenci jakožto vlastnost jedince - může mít dvšě stránky, terchnické, odborné, třídně neutrální poznatkx emoce apod. a schopnost volit správnou, progresivní ideologii. Poláčkovi chybí obojí.
A pokud někdo pracuje s pojmem "inteligence" jako společenskou skupnou - tak v marxismu (Lenin aj.) je inteligence jenom prfesní vrstva, spojená výkonem duševní práce, jejíž příslušníci mohou patřit ke zcela rozličným třídám či přechodným skupinám. Např. lékař zaměstnaný v kapitalistické nemocnici je fakticky proletář, lékař s praxi bez nějAKÝCH VELKÝCH ZAMĚSTNANECKÝCH KOLEKTIVŮ JE NEJSPÍŠE MALOBURŽOA (NEREALIZUJE NADHODNOTU), LÉKAŘ VE STÁTNÍ NEMOCNICI JE PODLE mARXE PŘÍSLUŠNÍKEM TZV. SLUŽEBNÉ TŘÍDY, KTERÁ ŽIJE Z DŮCHODŮ KAPITALISTŮ I MEZD DĚLNÍKŮ PŘEROZDĚLENÝCH V PODOBĚ DANÍ STÁTU.ATRD. pOLÁČEK TO ZASE MRVÍ.

Napadá mě, že těch neřešitelných rozporů je v kapitalismu daleko víc. Mezi společenskostí práce a soukromým vlastnictvím je, myslím, ten hlavní rozpor. Další je třeba v tom že kapitalisté potřebují, aby šlo na odbyt jejich zboží, ale přitom nedají lidem vydělat tolik, aby si ho mohli koupit.
Nebo v tom, že kapitalisté potřebují, aby se zaměstnanci specializovali vzděláváním, aby se měnili v ten kognitariát, ale přitom neplatí daně, čímž na to jejich vzdělávání nijak nepřispívají. Atd.atd.

tak proč o tom nediskutujete vy? Samozřejmě raději pod jinými články. Pochybuji, že tady blízkovýchodní konflikt vyřešíme, když ho nemůže vyřešit mezinárodní diplomacie. Můj názor je ten, že jakákoliv diskuse o konfliktu mezi Palestinci a Izraelci by zde stejně skončila hádáním se, zda jsou více vinni Izraelci nebo Palestinci. A my bychom zase museli, už celkem nudně, konstatovat, že koneckonců za to může imperialismus.

Bohužel jsem toto téma na DR nenašel, možná jsem jej přehlédl.
"A my bychom zase museli, už celkem nudně, konstatovat, že koneckonců za to může imperialismus."
Možná zde je obsaženo vysvětlení mlčení našich elit. Zkrátka je to nuda. Škoda, že také není nuda pro ČT do omrzení mluvit o komunistických vraždách před šedesáti lety... (například)

Zdravím vespolek,

domnívám se, zřejmě podobně jako paní Hájková, že naše společnost není připravena na jakoukoliv takovou podobnou generální stávku. Lidé povětšinou netuší, že by mohli chtít něco více. Že by systém mohl fungovat jinak. Drtivá většina lidí žije v nevědomí... a přirovnání k otrokům je na místě. ...Doporučuji návštěvu podchodu tišnovského vlakového nádraží. :) ...kdo zná, ví o čem mluvím.

Navíc téma práce/zaměstnanosti úzce souvisí s penězmi. V jiných článcích na DR zaznělo, jak žijeme v dogmatu, že smyslem života je vydělávat peníze. Ale my všichni někde v hloubi našich srdcí víme (více či méně vědomě), že smyslem života je prožívat pocity štěstí. I přesto trávíme velkou část našeho života honbou za penězmi, o nichž víme, že nejsou zárukou štěstí (asi většina z nás tuší, že i milionáři mohou být v podstatě nešťastní lidé). ...Viz. článek o irovi Marku Boyle, který se rozhodl alespoň na rok žít mimo tento koloběh.

Také si myslím, že představa, že bychom žili bez zaměstnání a pracovali "jen pro potěšení" a realizaci našeho tvůrčího potentiálu a přitom si zachovali stávající vysoký standard žití je v tomto společenském uspořádání mylná. Myslím si, že v systému, který tu panuje, není reálné pracovat "jen pro potěšení" a při tom mít všechny ty vymoženosti moderní techniky. Myslím, že chce-li se někdo seberealizovat skrze tvůrčí práci, pak se musí hodně hodně uskromnit. Ale musí při tom vědět, že to uskromňování není bolestivý, nýbrž osvobozující proces. ...Žijeme totiž ve světě plném hromady zbytných věcí o nichž se mylně domníváme, že jsou nezbytné....

Tady nikdo netvrdil že by snad bvylo v rámci kapitalismu dosáhnout toho modelu - vysoké zajištění a práce pro potěšení - tohle je obsahem projektu vyšší fáze koimunistické společensko-ekonomické formace. A tento projekt právě předpokládá, že tíhnutí lidstva k tomuto stavu kapitalismus překoná, tak jako byly v průběhu vývoje překonávány jednotlivé formy soukromého vlastnictví a a vykořisťování.Ale zase - i poři vší kritice ke kapitalismu, který je založen na úplně jiné logice - tak přece jenom vývoj až dosud vytvářel pro stále širčí vrstvy, které v jistém smyslu mohly zažívat ten pocit štěstí z práce (teď to nechci podrobně rozerbírat) A moje koncepce právě počítá s tím, že posun charakteru výrobních sil a texhnického charakteru práce a vznik onoho kognitariátu, jemuž i v nutné pracovní době je ten pocit štěstí z tvořivé práce do jisté míry umožněn, zvýší tlak na svržení kapitalismu a bude účinnou motivací mas lidí ke změně. A díky této změně se při tvořivé práci nebude zase třeba tolik uskromňovat, naopak odpadne ten potřebami kapitalismu záměrně pěstovanáý hon na konsum a nákupy - ten je jen proto aby swe lépe zhodnocoval kapitál a nikoli proto aby ho kapitaloista prožral, ale aby zase investoval kamkoli neužitečně. Ale přiznejme kapitalismu že jeho vstup do dějin byl pokrok a zvýšil mnáš pracovní výkon víoc než bič otrokáře nebo meč feudála - alke to už je dávno pryč.

"byl pokrok a zvýšil náš pracovní výkon"
to je příznačné, pánové, prostě máme obsesi a chceme ho mít většího. hlavně tvrdě makat!
skoro se mi zdá. že pracovní výkon je nějaká etická kategorie. a pokrok je bůh - jaký si ho uděláš, takový ho máš. a já myslel, že pokrok je kultura a osvobození v blahobytu a ne růst (dph nebo čeho).
macht arbeit frei?

nabízím pár myšlenek z poslední knihy B.- Ch. Hana, "Psychopolitika neoliberalismu a nové techniky moci":
Kapitalismu vlastní rozpor mezi produkčními silami a poměry je současným neliberálním režimem zamlžován novou formu vykořisťování, přeměnou zaměstnance v jedince podnikatele. V následku mutace liberálního industriálního kapitalismus do neoliberálního finančního kapitalismu postindustriálních produkčních forem, se stává každý jedinec sebevykořisťujícím zaměstnancem svého vlastního podniku. Každý je sluhou a pánem v jedné osobě.
Tím také mutuje třídní boj v souboj se sebou samým. V neoliberálním režimu, neexistuje proletariát a vykořisťovatel v klasické podobě - každý je majitelem a podnikatelem své produkční síly.
Neoliberalismus šíří zároveň ilusi, že každý je svobodným projektem schopným neomezeného výkonu. Ten kdo selhává proto staví v potaz prvotně sebe, namísto společnosti a systému. Následkem je stav plošného, beztřídního sebevykořisťování, který vylučuje sociální revoluci vycházející ze střetu vykořisťovatel – vykořisťovaný.
Jde o inteligentní režim vykořisťování, který je opakem marxistického pojetí, postaveného na znalosti aktérů represivních mocenských poměrů.
V neoliberálním režimu sebe-vykořisťování, se tak agrese obrací proti sobě samému a z vykořisťovaného se nestává revolucionář, ale depresivní samotář.
Neoliberální psychopolitika nachází k optimalizaci vykořisťovaného stále nové rafinované formy. Trh nabízí početné vérkšopy sebe-motivace, -eficience,..... postavené na logice kvantifikovaného tržního úspěchu.
Pan Heller by našel v úvodu knihy potěšitelné upozornění na Marxe a jeho definici svobody – teprve v kooperativní formě má jedinec možnost – prostředky a prostředí - realizace svých vloh. Oproti tomu individuální svoboda podléhá lstivosti kapitálu, který vykořisťuje jedince a činí z něj sluhu svého rozmnožování. Individuální svoboda je tak pouhým zprostředkovatelem vzájemné kopulace kapitálu.
A možná pár inspirativních podnětů v rámci překladu své knihy pro světový trh.........řekl bych.

Tak tedy s celou parádou - dějiny lidstva jsou dějinami zvládání dvou vztahů - vztahu k přírodě a společenské formy tohoto vztahu k přírodě, což je vždy nějaké vlastnictví a další civilizační prvky s ním spojené v nadstavbě. Člověk se nemůže kultivovat a rozvíjet bez toho, aniž by se víc a víc vymaňoval z pohlcení přírodou (ten panský vztah k přírodě, který mi asi namítnete, byl jen jednou a dočasnou - doufejme - etapou ve vývoji lidstva a byl taky dán charakterem vlastnictví a jeho odrazem do společenského vědomí) prostřednictvím rozvoje výrobních sil. V tomto rozvoji kde původně záleželo převážně na mase jednoduché fyzické práce a kde zabezpečení těch nejzákladnějších potřeb člověka vyžadovalo nejprve veškerý životní čas všech lidí, později už jen velké většiny lidí (těch zotročených jednoduchou fyzickou prací nevlastníků různého historického stupně) začala postupně narůstat úloha takových sil jako je využívání přírodních zákonů ve výrobě, věda, organizace apod. Součástí tohoto procesu ale bylo i účinnější ždímání těch jednodušších sil člověka na základě jejho dokonalekjší motoibvace k práci - od biče a meče se přešlo k prostému donucení nutností prodávat svou pracovní sílu a obstát v konkurenci s jinými prodavači podle kriterií kapitalisty. No a to byl významný moment, který uvolnil hodně životního času mimo výrobu i mimo fyzickou jednmoduchou dřinu těch neprivilegovaných a umožnil člověku se stále více a více chovat jako člověk. Na druhé straně za tuto rostoucí produktivní sílu práce a výroby zaplatil človkě dokonalejším podřízením všech svých potencí omezené logice kapitalismu, jejímž cílerm nebylo primárně uspokojovat potřeby člověka (to byl vlastně jen nutný byprodukt), ale zcels samoúčelné kriterium zhodnocování kapitálu (není totéž co výroba) - kapitalista je jen agentem tohoto procesu a musí se mu podřídit jako dělník.Vzhledem k tomu vznikly způsoby, jak toho dosahovat nikoli rozvojem člověka, ale jeho devastací, odcizením práce i kultury, válkou drogami atd. Ovšem vyroba je tím pádem - i při všech nedostatcích - schopná vyprodukovat značné množství životního času nad nutnou prací (bohužel zatím i za cenui devastace přírody), což se ovšem v logice kapitalismu projevuje proti člověku - jako nezaměstnanost na jedné straně a šílené přetížení neatraktivní činností na straně druhé u většiny nevlastníků. Ovšem bez dosažení této výchozí základny by se nedalo jít dopředu. Jen a jen tohle jsem měl na mysli. Snad mne není potřeba podezřívat z nějaké chvály kapitalismu a zotročení člověka úmornou prací, což Vy pane Bureši dobře víte, ale vracíte mi ty moje provokace Vás, abyste se zapojil do diskuse. Budiž, beru.

každý ví, že média, hlavně ta veřejnoprávní, jsou napěchována "pravdoláskaři", kteří velmi fandí USA a Izraeli. Názor na jejich "práci" dobře popsal dnes ve svém komentáři V. Srnka na jiném místě. Propagandy naší televize si všímá také J. Čulík např. zde: http://blisty.cz/art/74131.html.

Mnohokrát jsem vyjádřila svou podporu nepodmíněnému základnímu příjmu a ochotu prosazovat jej bez ohledu na to, jestli ho kapitál unese nebo ne. V dnešní době je skutečně možné, aby část lidí nedělala nic. Dokládá to ostatně, mimo jiné, například i velké množství nezaměstnaných. Věřím, že by to mohlo přinést i něco pozitivního, nějakou novou tvůrčí inspiraci.
Ovšem tato možnost je tak či onak opravdu závislá na úrovni civilizace, od níž je neodmyslitelná její materiální základna.
Představte si, že by nějaká skupina lidí ztroskotala a ocitla se na pustém ostrově, kde by sice bylo možno přežít, ale jedině díky tvrdé fyzické práci všech. A kdyby se jeden nebo několik lidí náhle rozhodlo, že pracovat nebude, protože se jim něco nelíbí, neskončilo by to nakonec bez diskuse u onoho známého rčení „Kdo nepracuje, ať nejí?“ Nebo nepoužili by s největší pravděpodobností ti, kdo by měli zájem na sjednocení v zájmu přežití všech, nakonec i násilí proti těm, kteří odmítají spolupracovat? Nakonec i kolektiv může být násilný a autoritativní vůči jedinci.
Čili nouze a nedostatek pravděpodobnost výskytu autoritářského jednání zvyšuje, zatímco dostatek vytváří podmínky pro jeho odstranění. Jen podmínky; neodstraňuje ho samozřejmě automaticky.
Použití násilí nutného od násilí nadměrného se ovšem někdy dost těžko odlišuje. Proto ten, kdo se cítí jako důsledný antiautoritář, by měl být také důsledně proti jakémukoliv násilí.
A poslední poznámka: autorita není vždy násilná (ať už násilí chápeme fyzicky či jinak nátlakově), ale může být také přirozená, což znamená například, že člověk dobrovolně přenechává svou možnost o něčem rozhodnout někomu jinému, protože mu věří. Což by se samozřejmě nemělo dělat absolutně, nýbrž vždy jen za určitých okolností.

se přeměna matičky Země v pustý ostrov, který se zároveň bude vyznačovat nejvyšší úrovní civilizace, už je na dohled.

Výzva paní H. k přemýšlení o přežití na pustém ostrově je tedy zcela aktuální. Jen ona podmínka přežití, tedy tvrdá práce všech, bude mít poněkud jinou povahu, než má práce fyzická.

Ještě poznámka k tomu "kognitariátu", který má nahradit onen původní marxistický proletariát:

Takže, dříve to měl být dělník od ponku, který spasí celé lidstvo - a dneska má být tímto "spasitelem" počítačový odborník zabraný do svých softwarových kódů.

Co je na všech těchto modelech "osvobození" natolik protismyslné až přímo zvrácené, je to, že ani v jednom z těchto případů to není s á m č l o v ě k, který by tu svým vlastním činem dokázal osvobodit sám sebe, od všech pout bránících mu ke skutečně lidskému rozvoji (od pout jak vnějších tak vnitřních) - ne, vždycky je to nějaký s p e c i a l i s t a, který jako jakýsi deus ex machina vystoupí na scénu dějin a celé lidstvo promění v dobromilnou Armádu spásy!

Namísto tedy aby člověk sám vzal svůj vlastní osud do svých vlastních rukou (a taktéž za něj převzal odpovědnost), je to jenom věčné čekání na G o d o t a (jednou v podobě proletariátu, podruhé v podobě kognitariátu), který se konečně jednou dostaví, a všem nám přinese ten krásný nový svět. Aniž bychom pro to my, lidé - j a k o ž t o lidé - museli jenom hnout prstem.

Zajímavý příspěvek, pane Petrasku; dozajista odráží určité tendence vyspělého kapitalismu. - Nicméně bych setrvával u přesvědčení, že nikoliv tendence základní. Nutno si uvědomit, že profilujícím pracovním vztahem je stále poměr zaměstnavatel (čili kapitalista) - zaměstnanec; na tomto vztahu sotva co podstatného mění to, že tento zaměstnanec je tak či onak nucen k tomu, neustále pracovat na svých vlastních schopnostech a dovednostech.

Že je principiálně možná i "smíšená zóna", s tou zdánlivou samostatností spojenou s vlastním vykořisťováním, to věděl už Marx, když tímto způsobem definoval malovýrobce zaměstnávajícího jenom sám sebe.

Co je ale na celé této věci skutečně významné, je to, že tato forma "sebevykořisťování" ovšem naprosto nemusí mít jenom čistě individuální formu - stejně tak dobře může mít i formu kolektivní, to jest formu jakéhosi "samosprávného" podniku.

Ten totiž splňuje přesně ona dvě základní kritéria: na jednu stranu je formálně samostatný, čili "svobodný" - ale na straně druhé se v celé své reálné činnosti musí podřídit diktátu kapitálu.

To je přesně to, co nikdy z Marxe nepochopil - a zjevně už nikdy nepochopí - pan Heller: že za podmínek tržní ekonomiky je nějaké pravé osvobození člověka naprostou iluzí. Kapitalismus je produktem trhu; nikoli naopak.

Paní Hájková, takové tvrzení, že blízkovýchodním konfliktem (mezi Palestinci a Izraelci) je "vinen imperialismus" - takovéto tvrzení je nejenom "nudné", ono je především naprosto nesmyslné.

Jaké "neimperialistické" řešení byste spatřovala pro stav, kdy dvě zcela rozdílná etnika se sváří o jeden a ten samý kus země??

Ano, paní Hájková, Aristoteles skutečně velice ostře rozlišoval mezi statusem "pána" a statusem "otroka" - přičemž on k tomu ovšem ještě přidával jedno zásadní vymezení, že totiž prostě jsou lidé, kteří jsou ze s v é h o v l a s t n í h o n a t u r e l u schopni jenom otrocké, to jest mechanické a netvůrčí práce!

V jeho době, kdy vysoce kultivovaná řecká civilizace byla obklopena barbarskými kmeny odívajícími se do zvířecích kůží (a některé snad skutečně ještě pěstovaly kanibalské zvyky), bez jakékoli vyšší kultury, je toto rozlišení i v této ostrosti nemálo pochopitelné.

Je ovšem nutno vždy mít na paměti, že Aristoteles tuto (ne)schopnost se opravdu tvůrčím způsobem podílet jak na řízení (dobrého) státu, tak ale na vysoké kultuře vůbec, že tedy Aristoteles tuto neschopnost naprosto nevázal jenom na stav čistě otrocký. Tato neschopnost nebo nemohoucnost se vztahovala - obecně řečeno - na k a ž d é h o nevzdělance, kulturního omezence, "barbara" v obecném slova smyslu!

A teď: v naší současné moderní civilizaci už ovšem - v zásadě alespoň - nemáme otroky.

Ale: znamená to snad bez dalšího, že i my nemáme své o m e z e n c e? Své zcela přízemně, materiálně omezené spoluobčany, kteří nemají sebemenší smysl pro jakékoliv vyšší hodnoty, nýbrž kteří se utápějí v obhroublém materialismu a přízemním konzumismu?

To je právě to, o co se jedná: je opravdu možno s vážnou tváří tvrdit, že jenom tím, že se změní společenské vlastnické poměry výrobních prostředků - že tím rázem zmizí všechny ty masy přízemních, nekultivovaných, ve svém duchovním obzoru omezených členů stávající populace? Přestanou snad oni - jenom kvůli jakési revoluci - přestanou snad náhle žádat to jediné, co je jim v životě důležité: chléb a hry?!...

Snad už bychom si přece jenom měli vzít poučení z "reálného" socialismu: měl se zde zrodit "nový, socialistický" člověk - ale bohužel, oproti všem předpokladům zde většinově přežil přesně ten samý kulturně a duchovně omezený o t r o k konzumu a otrok kýče, který tu byl předtím.

Takže, nepodceňujme v žádném případě Aristotela, paní Hájková, jenom proto, že žil v jiné době. On přesto dokázal vyslovit hluboké pravdy o člověku, které ho provázejí, a s kterými je konfrontován v kterémkoli období své existence na této planetě.

- A mimochodem, nejen na této planetě. Shodou okolností, zrovna v těchto dnech na jednom internetovém fóru šla diskuse o tom, jestli je principiálně možná jakákoli vesmírná civilizace, která by byla natolik "civilizovaná", natolik zduchovnělá, že by jí byl naprosto cizí jakýkoli prvek agrese - tedy obecně formulováno, jakéhokoli dominantního vztahu k ostatním.

Nelze sice zcela vyloučit, že na určitém - velmi vysokém - stupni rozvoje skutečně takové tendence budou ovládnuty, překonány; ale na straně druhé, k a ž d á civilizace v tomto vesmíru přinejmenším v ranějších fázích svého vývoje touto zkušeností vzájemné agresivity projít musí. A tato zkušenost, toto faktum v ní, v její kolektivní paměti zůstane navždy zakódována, jako právě ten základní, "nejpřirozenější" způsob vlastního sebeprosazení se.

Jestliže tedy chceme tento moment agrese, snahy po dominanci v mezilidských vztazích ovládnout, zatlačit do pozadí - pak k tomu skutečně naprosto nepostačí jenom svrhnout jakýsi kapitalismus, s tím, že jenom tímto aktem revoluce bude už všechno vykonáno. Revoluce může být jenom podmínkou; ale skutečná práce na člověku začíná až potom.

Pane Poláčku, já jsem netvrdila, že Palestinci a Izraelci nemají vůbec žádnou vinu na svém nepřátelství, stejně jako např. příslušníci bývalé Jugoslávie - ti také nebyli zcela nevinní co se týče konfliktu v 90.letech. Nechci ale tvrdit, že vinu má jenom ta či ona strana.
Přesto si dovolím tvrdit, že za většinu válek nese odpovědnost světový imperialismus. Dokonce i za mnohé lokální konflikty. Nehodlám to tu nijak rozebírat. Myslet si o tom můžete, co chcete, to je mi fuk.
Na další otázky vám odpovím, až budu mít čas.

ve svém diskusním příspěvku na mysli přetváření člověka jako druhu? Metodologie přetváření člověka je, zdá se mi, z povahy věci záležitost oblasti psychologické.

Ve víceméně doložitelné historii se existenční – ekonomické? - tlaky na psychologické přetváření člověka prosazovaly prostředky mocensko-církevních komplexů. Běda odvážlivcům, kteří si dovolili používat svých vlastních modifikací metodologie psychologického přetváření člověka v rozporu s oněmi historicky podmíněnými mocensko-církevními komplexy.

Jen připodotýkám, že taková číše bolehlavu byla koneckonců příjemnější, než ukřižování.

K Aristotelovi už se nehodlám vyjadřovat. Možná měl pravdu, že existují lidé, kteří tvořiví nejsou, a proto se hodí k mechanické práci. Ovšem i kdyby tomu tak bylo (o čemž lze pochybovat), neznamená to, že je to nějaká dědičná vlastnost, kterou by automaticky musely mít i děti otroků. A přitom otroctví se v podstatě dědilo, samozřejmě, že ne geneticky, ale právně.
Ale čert vem otroctví, nevím, proč se jím pořád zabývat. Jde o to, že v rodině se reprodukuje sociální nerovnost, tedy i chudoba a nemožnost (pozor, ne neschopnost!) zabývat se třeba i tou tvůrčí prací, protože na ni člověk přece jenom potřebuje určitou průpravu, kulturní zázemí. Zatímco milionářovo dítě, i když je bez nadání, se nikdy nestane pouhým dělníkem.
Nevím, jestli správa obce má mnoho společného s tvořivostí. Řekla bych, že spíš s rutinou. Aspoň si myslím, že správci obce mají tendenci pouze udržovat to, co už tady je (tedy řád).
A dále nechápu, proč by tvořivost měla být vlastností dokonalých (zvlášť těch uměřených) jedinců? Naopak, podle mého názoru jsou mnohem tvořivější takoví lidé, kteří uměření nejsou, kteří mají k dokonalosti daleko, lidé s nedostatky, lidé nespokojení, ti, kteří po něčem prahnou. Takoví lidé udělali ty největší objevy, vynálezy, stavby, obrazy a jiná díla. Vášeň totiž tvoří, rozum a uměřenost to spíš brzdí. Psala jsem o tom v jednom článku ( http://denikreferendum.cz/clanek/16448-o-lasce-vasni-a-manzelstvi )
Tvořivost je tedy vytváření něčeho nového, nikoliv udržování řádu. I když - i to je potřebné, ale od čeho máme dělbu práce a specializaci? Obec jak si ji představoval Aristoteles, už neexistuje a existovat nebude. Ale mohla by existovat v jiné podobě. O tom je třeba přemýšlet.

Poláček to všechno zamotal.Takže se nejprve odrazme od něj:
Podle Poláčka má člověk jako takový špatnou přirizenost biologicky založenou (zvíře, agrese, hon za potravou,m nemilosrdnost ke konkurentům apod.) - to jsou jeho druhové charakteristiky. Tyto nectnosti pak nějak krotí společenské faktory - on to nikdy pořádně nedefinoval, ale má velké sympatie k autoritativní vládě výjimečných jedinců (výjimečných tak od přírody),dělení společnosti je zřejmě odvozeno od toho jakou porci těch špatných stránek geny komu nadělily (anebo možná pánbůh - tohle u něj není jasné, hlásí se k takové nějaké kombinaci materialismu a idealismu) Z tohoto hlediska kapitalismus je věčný, protože může s dílčími opravami držet tu lidskou špatnost na uzdě. Společenské vlastnictví je nesmysl, protože to lidi na uzdě nezadrží, Poláček navíc podstrkuje marxismu nesmysl, že počítal s ideálními lidmi, kteří jimi budou hned po revoluci a zrušení soukromého vlastnictví. Zkoušeli jsme vyrazit z Poláčka odpověď na otázku,jestli vůlbec něco může tu špatnou přirozenost napravit a když, tak co. Až v tom posledním příspěvku se vyjádřil, že tu nápravu nevylučuje, ovšem člověk podle něj musí na sobě pracovat. Společenbské přeměny v tom nejsou důležité, chce to nějaké meditování, vznesení se nad materiálno apod. Ale myslím si, že v tu přeměnu přirozenosti moc nevěří. Tolik Poláček.
Marxismus neodmítá, že člověk je nějak biologicky determinován (např. vlohy k fyzické činnosti, hudební talent, pevnější či vratší nervy ve stresu atd.), ale odmítá, že by člověk od počátku vstupoval do dějin s určitými vlastnostmi, které jsou de facto společenské. Prvobytně pospolný divoch je schoponý v boji o potravu zabít a sníst příslušníka jiného rodu, ale nemá vlastnosti,které se u lidí vyvíjejí až později, v jiném typu společnosti (hromadění majetku atd.) Podle marxismu jsou vlastnosti člověka formovány především společenskými, především ekonomickými podmínkami, které se v průběhu střídání typů soukromého vlastnictví a vykořisťování zase tolik nemění, takže vzniká iluze, že jsou věčné. Pro přeměnu vlastností člověka musí vzniknout jiné podmínky, jiná pravidla hry a člověk se jim v určitém dlouhodobějším procesu přizpůsobuje - a to nejen v materiální oblasti. Tomuto přizpůsobování samozřejmě může cílevědomě řízená společnost aktivně napomáhat, třeba i dokonalejším využitím psychologie, pedagogiky, atd., ale základem je, že člověk zvládá v průměru různé forny více méně tvořivé práce (nutné práce je jen minimum), ta práce se mu stává větším potěšením a potřebou než bezduchá konzumace či drogy. Předevšm však musí zvládnout funkci podílníka na společenském vlastnictví (samospráva) i občana v demokracii, která už není demokracií jen pro bohaté. Tedy proces formování a přetváření člověka zahrnuje jak materiální činnosti a vztahy, tak vztahy a činnosti mimo materiální oblast, včetně práce psychologů, pedagogů atd. Takový zásadní posun v logice jednání i potřeb člověka je postupně dosažen až ve vyšší fázi komunistické formace - skutečném komunismu, ale už hodně by se mělo stát v nižší fázi - samosprávném socialismu. V protosocialismu byl docílen jen malý pokrok, protože on se zase tolik od třídně vykořisŤOVATELSKÉ SPOLEČNOSTI S OMEZENÝMI ZDROJI NELIŠIL. aLE JISTÉ MOMENTY BYLY I TAM.
Komunismem ovšem vývoj člověka nekončí - to je jen další stupeň . dejme tomu v přípravě človka na skok o tyči, kdy dostává lepší a vyšší tyč. Ale co dál?
Tím se klasikové odmítli zabývat, že k tomu ještě nejsou "cihly" - což jim Poláček vyčítá, ale neříká, co tedy měli podle něj zkoumat. Já se tím odmítám zabývat rovněž. Ale jsem fanda sci-fi a tak se nemohu ubránit občasným spekulacím. A napadlo mne, e by další vývoj mohl být ve znamení mutace samotného lidského druhu - třeba už v genech nebo kyborgové apod. Ale tím končím - tam by už zřejmě neplatily ty zákony, které jsem se naučil od klasiků i vlastním výzkumem. A nevím, proč by mě to mělo trápit, když je v nedohlednu i ten samosprávný socialismus. Je to srozumitelné?

dík za první „odraz“.

Podle Vás je tedy automatické působení práce coby společenského činitele, nutného k přežití individua a jeho prostřednictvím k přežití druhu, prvotní. Aktivní vstup jedince do procesu sebepřetváření má naproti tomu podíl druhotný, ať se k němu používá kterékoli metodologie pracující s tím, co příroda člověku dala, bez pomoci sofistikované techniky, začínající se již v současnosti rozvíjet (dosud si v tomto směru lidé vystačili s využitím pravidel „přirozeného výběru“, jak nás poučují zkušenosti některých rodičů veleúspěšných sportovců).

Zdá se, že trochu mícháte dvě roviny:1) objektivní determinaci podmínkami, které tu po předchozím vývoji zejména ekonomiky (ale nejenom -je i stav vědy, prostě celé nadstavby), 2)možnosti aktivní role subjektu, který o něco usiluje - tedy třeba společenského řízení, správy, vědy atd. - a to má rovinu celospolečenskou, třeba komunální atd., ale nakonec individuální -žádné individuum, a to v komunismu zvlášť, pouze neakceptuje daný stav, ale o něco se snaží.
Ty objektivní podmínky, především úroveň výrobních sil a charakter vlastnických vztahů a jím daná strukturace společnosti - ty jsou prvotní. Z těch ani nejaktivnější subjekt nemůže v dlouhodobé perspektivě zcela vyskočit. Uvedu příklad z kapitalismu - Vy se jako psycholožka můžete sebevíce snažit o osvětu, zachraŇOVAT INDIVIDUA PŘED DEPRESEMI ATD. (nepolezu Vám do řemesla), ale přitom nemůžete zabránit tomu, aby se Vám do ordinace valili lidi masově zničení nezaměstnaností, stresem ze strachu o práci atd. Ještě jinak - můžete ve škole učit etiku a používat nejmodernějších metod, ale denní praxe nutí lidi, aby byli k sobě vzájemně vlky (ne každý tomu podlehne - to už je pak statistika)
Ale -zase třeba v komunismu ten pozitivní dopad zespolečenštění výroby a vlastnictví sám o sobě nemusí působit na každého jedince, máte určité procento patologických jevů, lidí, kteří se vyčleňují atd. a tady může pozitivně působit společenskými orgány cíleně prováděný charakter výuky či využívání nějakých psychologických přístupů, případně i běžná aktivita jedince, který chce těmto lidem pomáhat.
Takže shrnu:
1) v dialektice objektivních, oředevším ekonomických podmíek, a subjektivní činnosti a myšlení člověka je to objekivní prvotní a určující, ovšem ne automaticky, ale jako dlouhodobá, statitistická tendence
2) aktivní role subjektu může být v ekonomice či v nadstavbě a vždy másvé určité meze, které se lidé snaží přerkonávat.

V té aktivní roli subjektu (třeba společnosti) je prvotní ta aktivita ekonomická, ale v komunismu jsou ty nutné prvky snížen na minimum a naopak má individuum velkáý prostor např. při rozhodování o použití výrobních prostředků atd.

Práce člověka určitě přetváří, ale neznamená to nutně, že ho přetváří vždy k lepšímu. Někdy ho může spíš deformovat. Co třeba taková práce esesáků u plynových komor? Patrně řekneš, že tahle činnost nespadá do kategorie práce. Ale oni tenkrát možná byli přesvědčeni, že pracují. Poznáme vždycky co je práce, která nedeformuje?

Když ony se v reálu obě ty existující roviny, to je tzv. materiálně objektivní a tzv. psychologicky subjektivní, prolínají. samy o sobě, protože se v procesu vzájemného působení navzájem ovlivňují, pozměňují.

Je pouze otázka, nakolik se těm, kdo se pokoušejí existenciální procesy analyzovat, daří realitu postihnout. To asi nejde jinak, než v určitých časoprostorových situacích nebo „vzorcích“ popsat obojí jakožto objektivně existující a neztrácet čas formulováním definic co je prvotní a co druhotné.

Samozřejmě při usilovné snaze analyzujícího subjektu zachovat maximálně objektivní přístup, který dovolí postihnout pokud možno všechny podstatné stránky zkoumaného procesu. O takovou více nebo méně celostní analýzu se nejspíš někteří jedinci pokoušeli od vzniku druhu homo sapiens bez ohledu na to, kolik „cihel“ měli k dispozici a nemyslím, že by s tím přestali jen proto, že je nutno s takovou prací čekat až na rozvinutý komunismus.

Jen upřesnění - výkon mocenských funkcí jistě není do "práce" zahrnován - ale i ten může být deformující (což snad byl zatím vždycky - až na kriminalisty - ale i ty deformuje to moře zla, ve kterém se denně pohybují) nebo kultivující, ale i ta práce v konkrétních podmínkách může deformovat, jak akcentuje správně pan Karen, já jsem jen zdůrazňoval tu druhou stránku - že i deformující práce (např. u pásu) může být podmínkou celé sociální existence člověka a v tomto smyslu je lepší než podpora v nezaměstnanosti nebo přijímání nějaké formy charity, zvláště když postavení nezaměstnaného není ani kompenzováno nějakou jinou formující aktivitou (NAPŘ. ČINNOSTÍ V HNUTÍ NEZAMĚSTNANÝCH nebo pomocí starým nemocým lidem) .
Jestli se ten deformující charakter pozná? Pozná, ale jiná věc je, jestli si toho jsou vbědomi ti deformovaní, jestli to poznmání akceptuje společnost jeho vládnoicí třída apod.
A pak jsou tu zase ty dvě obligátní stránky: 1) zda se deformujícé charakter pozná čistě z hlediska dokoalosti poznávacích metod (NAPŘ. MEDICÍNY, PSYCHIATRIE, ERGONOMIE apod.),2) jestli to poznání není blokováno ideologií (zejmén vládnoucí třídy), zda např. u vykořisŤOVANÝCH není k poznání deformujícího charakteru práce v podmínkách kapitalismu nutné třídní uvědomění přes účast v celotřídní politice nebo v samosprávě atd.

No, jistě chápete, že s Vámi nemohu souhlasit. To, že se obě stránky v realitě prostupují a vzájemně ovlivňují, je samozřejmé – realita je přece v marxismu hmota, je tu monistická jednota, ale v rozmanitosti. Tu rozmanitost identifikujeme pomocí vědeckých abstrakcí. To je normální a nutné pro praxi. Ale to vůbec neznamená, že nemá smysl zkoumat hierarchii faktorů a počítat s ní. Je to důležité i pro praxi. Například – říznu do vlastního masa – podle mého názoru klasikové (všichni) přecenili roli politiky ve vztahu k ekonomice. Domnívali se, že při přechodu od kapitalismu k socialismu stačí se opřít o určitou úroveň výrobních sil a i když se nelze opřít o už existující ostrovy nového vlastnictví, jako při předchozím přechodu od feudalismu ke kapitalismu, stačí uchopit politickou moc. Věřili, že po nějakém víceméně krátkém období se to nové vlastnictví dostaví, a to i přesto, že si byli vědomi tak významného mateřského znaménka minulé společnosti ( i těch předchozích), jako byla dělba práce, na dané technické úrovni nepřekročitelná. A co se stalo? Místo společenského vlastnictví pod vedením dělnické třídy vznikla svérázná podoba vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem, který jediný byl schopen jednat jako vlastnický subjekt. Lze jim to těžko vyčítat, ale cihly pro přesnější prognózu už byly – tu dělbu práce měli dobře zmapovanou, ale nedovedli toto poznání dokonaleji aplikovat. Kdyby docenili fakt, že ekonomické podmínky musí více dozrát nebo kdyby alespoň vytušili to nebezpečí objektivně podložené diktatury řídícího aparátu, kdoví, čemu by se lidstvo mohlo vyhnout (Podle mne se toho moc dělat nedalo, i oni byli jen lidé a těžko mohli fantazírovat bez prvků praktické zkušenosti, objektivní prostor pro subjektivní faktor byl omezený a v poznání dokázali dohlédnout dál než kdokoli jiný – ale je to tak). Jiný příklad – Mao Ce tung se pokusil se určující roli ekonomiky vyžadující profesionální aparát a jeho roli vzepřít svou kulturní revolucí a nutně zkrachoval a vlastně zapříčinil nahrazení protosocialismu kapitalismem(vyděšený aparát vykročil ke kapitalismu). A úplně jinak – psycholog si může denně rvát vlasy, proč jeho vytříbené přístupy v zásadě selhávají, když si neuvědomí, že úspěšnost jeho působení na individuum může být jen na půdě nakypřené určitým typem vlastnictví výrobních prostředků. A z denní praktické politiky – uvědomte si, jak se dobře daří kapitalismu třeba jen proto, že na tomto diskusním foru skoro nikdo z diskutujících – poctivých a nikoli hloupých levicových intelektuálů i neintelektuálů - nevidí správnou hierarchii působících faktorů a přeceňuje různé nadstavbové momenty (ostatně Vy také, mám ten pocit) anebo třeba biologicky dané faktory. Už jen existence idealismu je pro vykopřis´tovatelskou společnost velkou posilou. (Nic proti idealistům či věřícím, z nichž mnoho dokáže v praxi jednat rozumně, sociálně, demokraticky atd.). Ještě jeden příklad – na své tehdejší úrovni poznání procesu formování vědomí neprivilegovaných vrstev, kdy jsem ještě nedokázal udělat krok za Leninův akcent politických zkušeností, jsem se při výuce marxismu dospělých zoufale pokoušel jim tuto skutečnost objasnit a vymluvit jim důraz na osvětu na jedné straně, či na dopad zlepšování životní úrovně na straně druhé. Myslím, že jsem při tom dosáhl pedagogického mistrovství, že už se to názorněji a populárněji vykládat nedalo (nesuďte podle těchto mých zkratek na omezeném prostoru – tam jsem měl hodně času, názorné pomůcky, které jsem léta zlepšoval, využíval jsem i příkladů z tehdy oblíbených filmů a seriálů apod.). A když jsem dal test, tak tato otázka byla vždy zodpovězená nejhůře. Bylo to logické a věděl jsem, proč to tak je. Jak měli lidé pochopit úlohu politiky při formování vědomí, když z praxe znali jen politikaření a byrokratismus vládnoucí třídy, která to vědomí leda blbla. Takže pochopit hierarchii faktorů, způsob, jakým působí třeba ekonomika na politiku a naopak zase možnosti politiky odpoutat se od ekonomiky a aktivně ji ovlivňovat – to je věc kardinálního významu. (V jiné poloze ta dialektika prvotního a odvozeného působí v přírodních vědách – ale tomu nerozumím).
A se snahou subjektu o objektivnost nemohu ve společenských vědách počítat vůbec, jestliže nedokážu analyzovat, čí zájmy teorie vyjadřuje a jak se tyto zájmy vztahují k tendenci pokroku. (A to zkreslování přes zájmy nemá jen třídní polohu – jistě jste už narazila na regionalismus a lokálpatriotismus, na zájmy vědeckých škol vedoucí k značné konzervativnosti právě vědců a problémům při přijímání nových myšlenek, na zájmy jednotlivců – třeba profesorů na vysokých školách vyžadujících dogmaticky odpověď podle jejich skript). Ta třídní limitovanost poznání je ovšem hlavní (zase hierarchie).
Nemáte pravdu ani s těmi cihlami. Jistě, že se lidé pokoušeli o celostní obraz světa, ale vždy to bylo na základě cihel, které měli v dané chvíli k dispozici – třeba mýtů, pozorování přírodních jevů, nebo později mechaniky atd. Projdete-li si velké utopie třeba Platóna, Mora či Campanelly či Francise Bacona, Saint-Simona, zjistíte, že mají něco společného – reálné cihly, a to už od antiky – uspořádání společnosti na základě vlastnické nerovnosti a staré dělby práce a nějak pracují s ideou jejich buď absolutizace, jako u Platóna dělba práce, či překonání (to už klidně může být utopií) – ale něco na tom všem je a marxismus na to navazuje a prognózuje daleko dopředu. Ale kde vidíte v naší společnosti cihly potřebné k tomu, abychom prognózovali co bude, až bude společenské vlastnictví rovnoprávných individuí – jaký další a kardinální problém tam vznikne? To už je spíše možné ze současných cihel prognózovat vývoj vědy, výrobních sil, přírodní procesy apod. Klasikové svým odmítnutím fantazírovat si drží úroveň vědců a ne spisovatelů sci-fi (ti mohou všechno), ale to neznamená, že odmítají fantazírování. I já jsem se o ně pokusil. Já věřím, že nemusíme s postkomunistickými prognózami čekat až na rozvinutý komunismus, že zárodky cihel vzniknou dříve, např. v rozvinutém samosprávném socialismu. Ale máme se s tím teď vzrušovat, když nás možná čeká atomový požár planety v důsledku toho, že nejsme schopni si promyslet, jak nahradit kapitalismus bez války a krve?
Ale podtrhuji – že moje odpověď je odpovědí materialisty – jinak by Vám odpověděl asi Váš oblíbený budhismus nebo jiné náboženství (meditace, boží milost, uhádnutí božího záměru atd.).

Paní Hájková, shodou okolností zrovna v posledním čísle Salonu (čtvrteční vydání Práva, 31.7.) Jiří Přibáň zveřejnil svůj text, který se dotýká právě té otázky (sebe)rozvoje osobnosti, na pozadí úvah o nadčasových hodnotách a jejich ztrátě v současné (post)moderní společnosti.

Více nežli samotný titul článku ("Toskánské črty") je výmluvný jeho nadtitulek: "Obrazy ztraceného světa - ideál, nebo iluze?"

Kvintesencí Přibáňových úvah je konstatování příkrého rozdílu mezi dřívějším (antickým, raně křesťanským) světem osobních ctností a nadindividuálních duchovních hodnot, a současným světem, jehož jedinou "hodnotou" je okamžiková nálada a choutka sebestředného individua.

Zde několik citátů:

"V moderní společnosti se kultura ctností mění v kulturistiku osobnosti. Bylo by intelektuálně naivní a nepřípustné jednoduše stavět renesanční etiku ctností do protikladu k pasivnímu moralismu masově demokratických společností, ve kterých dnes žijeme, a nevzít přitom v úvahu stavovské rozdíly a sociální uzavřenost raně moderních městských aristokracií, jakými byly Florencie nebo Siena. Rozdíl mezi etickou ctností a morální normou však nelze vysvětlit jen jeho historickým a sociálním kontextem, protože souvisí s obecnou otázkou lidských aspirací a smyslem lidské existence."

To znamená: J. Přibáň si je samozřejmě vědom sociální podmíněnosti respektive sociálních omezení tohoto pozdvižení se člověka k pravým etickým ctnostem; ale zároveň plným právem poukazuje na to, že v prvé řadě se jedná o to, jaké c í l e ("aspirace") si vytyčíme, jako konečný smysl naší existence.

Ještě jednodušeji a pregnantněji: nevymlouvejme se na - byť i reálná - sociální omezení a překážky tam, kde m y s a m i nejsme ochotni a připraveni na sebe vzít ten úkol a tu práci k dosažení toho, co Přibáň nazývá "kulturou ctností".

A Přibáň dále: "Vždy mě v těchto souvislostech udivuje, jak aristokraticky (!!) vypadá například svatý Petr, původem obyčejný rybář, na Masacciových freskách (...). Není to běžný portrét aristokratické kultury využívající retrospektivně důstojnosti antické tógy, do které je oblečen světec, ale nadčasově realistické zachycení duchovního aristokratismu(!!), k jakému může dospět prostý muž i urozený šlechtic."

A to je přesně to, paní Hájková, o co se jedná: d u c h o v n í aristokratismus, k jakému může principiálně dospět, propracovat se každý; ale dospět k němu může jenom někdo, kdo za prvé pojme závažný osobní ú m y s l takového cíle dosáhnout, a za druhé jenom za okolností, kdy takový vyšší ideál je v daném světě reálnou vůdčí ideou.

Co je na tomto Přibáňově textu dost pozoruhodné, je to, že tento jinak bezesporu velmi bystrý a erudovaný pozorovatel lidského konání se doposud projevoval jako přesvědčený apologet soudobé politické módy masové demokracie; zatímco zde jde zcela evidentně k této politické ideologii na distanc, jak je znát z jeho očividně přezíravé formulace o "pasivním moralismu masově demokratických společností".

Zdá se, že studijní pobyt v italském Toskánsku, mezi uměleckými díly velkých starých mistrů, s jejich jedinečným duchovním (a tedy: duchovně aristokratickým) nábojem šel J. Přibáňovi pro jeho vlastní duchovní vývoj nemálo k duhu... ;-)

No a pan Poláček se zase vrátil k oblíbeným kydům - už je podává dost pregnantně, takže to ani nevyžaduje moc velkou polemiku. Je to zjevná primitivní pozice idealisty, který možná i uznává trochu té společenské determinovanosti morálky a morálních hodnot, ale ignoruje třídy a příliš velký prostor poskytuje individuu, od něhož vyžqduje nadolidské činy.. Z toho pak vylývá nespokojenost s celkem logickým a těžko překročitelným jednáním a etickým myšlením a cítěním většiny lidí determinovaných stavem společnosti a zájmy vládnoucí třídy.Materialistá ví, že ze 100 lidí jich 95 nemůže za normálních okolnosí překročit determinaci. Poláček by chtěl, aby to bylo plných stoprocent a že to tak není, tak propadá autoritářství a hlásá kult těch pár, kteří to dokáží, (přitom si neklade otázku, jestli ten obecný stav překračují pozitivně nebo destruktivně) a povyšuje je na aristokraty ducha,zřejmě také povolané k vládě nad ostatními. tO JE UMOCNĚNO JEHO SKRYTÝM A VŠELIJAK ZAKRÝVANÝM NATURALISMSMEM - VÍROU V NĚJAKOU PŘÍRODOU DANOU A NEPŘEKROČITELNOU lidskou přirozenost )samozřejmě špatnou). Že se tím blíží fašismu, to mu ani nepřijde na mysl, možná je mu dokonce sympatický - v takové té nietzscheánské podobě - snění o nadčlověku. Jako u Nietzscheho to bude mít asi pevný kořen v jeho osobním pocitu méněcennosti, což u různých zkrachovaných studentů (JÁ NA TEN JEHO POLITICKY MOTIVOVANÝ KRACH MOC NEVĚŘÍM) BÝVÁ ČASTÉ. Nuda.

Nevím, jestli někoho může těšit vědomí, že je duchovním aristokratem, zatímco velká část světa tone v bídě, utrpení, závislostech a beznaději. Myslím si, stejně jako Josef, že většina těch, co se narodili do špatného prostředí, se z něj vlastními silami nepozvednou. Aspoň to v tomhle směru mají rozhodně těžší, než ti bohatí, kteří už si toho materiálního dobra užili natolik, že se (někteří z nich) začnou zajímat o duchovní růst.

(nebo snad realita neexistuje, pokud ji nepojmenujeme?) –zda monismus materiální či bez přívlastků - ale spíš na tom, co pod ní rozumíme.

Pokusím se popsat své chápání monismu coby uceleného přístupu k uchopení existující reality a co z tohoto uceleného chápání, jak se mi zdá, plyne.
Analýza části procesující existence někdy svádí k tomu, abychom aplikovali závěry, získané analýzou jisté části zkoumané reality, na celou procesující realitu. Když si trvale uvědomujeme, že to, co jsme podrobili analýze, je pouze výsekem všeho existujícího, je pokušení vztáhnout poznané dílčí zákonitosti na celý proces exitující reality o něco menší.
V současnosti, zdá se mi, nabývá proti doznívající etapě zkoumání dialektiky materiálního a sociálního na významu analýza dialektiky sociálního a individuálního.
Úloha „osobnosti“ je spojena jak s problematikou přeměny člověka, tak s problematikou existujících pravidel chování, ať je nazýváme morálkou nebo etikou.

Podle mého názoru by všeobecným vodítkem chování měla být zásada lékařského cechu „především neškodit“ - a vykašlat se přitom jak na starozákonní „oko za oko, zub za zub“, tak na novější „nastav k políčku i druhou tvář“.

Není v tom nic mimořádného ani nedostupného, jde jen o přiměřené užívání toho, co nám pánbůh do hlavy mezi uši vložiti ráčil. K potřebě přiměřenosti v užívání rozumu podotkl již na přelomu 19. a 20. století kterýsi indický světec, že při světle rozumu lze stejně dobře vykonávat skutky ctnosti jako podepisovat falešné směnky. Dnes by asi zmínil spíš konstruování finančních bublin než podepisování falešných směnek.

k nedělnímu filozofování, ale asi si neuvědomujete, kolik a jak nebezpečných „čertových kopýtek“ skrývá Vás text. Už jen začátek – o názvech a pojmenováních. Cožpak v rámci monismu nezáleží na tom, jak pojmenuji nějaký výsek z reality či strukturální vazbu? Každý pojem je přece nějak definován a zároveň vyjadřuje poznatek – míru shody s objektivní realitou, určitý názor na proces probíhající kolem mne a za mé účasti? Nezáleží na tom, zda si pojmenuji a vyložím určitý proces v duchu dnešního poznání o elektřině či radioaktivitě nebo v duchu nějakého podivného náboženství, které minimálně popírá možnost něčeho takového využít pro lidi, pokud vůbec neposílá lidi do zón nebezpečného záření? To Vaše tvrzení by se muselo velmi a velmi upřesnit –a to právě v duchu Vámi zastáváného odmítnutí pokušení neúměrně zobecňovat něco, co platí jen pro výsek reality. Vaše tvrzení "„nezáleží" bych bral npř., jak už jsem vícekráte psal, pro případ, že i já i jeden mladší křesťan jsme členy organizace, jejímž programem je bojovat proti kapitalismu. V tomto smyslu opravdu nezáleží na tom, jestli jeho k tomu vedou boží přikázání a mne poznání hmoty. Takže pozor s takovými tvrzeními.
A teď to pravidlo „Neškodit“. Zase je to vlastně popření té Vaší zásady „Nepodlehnout pokušení z příliš široké aplikace“. V určitém upřesnění ho mohu brát – např. v individuálním kontaktu s lidmi, kteří jsou nositeli různých třídních, profesních či politických rolí. Žádný jedinec není jen nositelem určité role, která třeba mně nějak omezuje – např. není jen kapitalistou, jen byrokratem na úřadě práce, jen policistou atd. Každý tuto roli nějak přesahuje, plní jí více či méně, hůře či lépe apod. Kupř. ke kapitalistovi, který propouští lidi a nebo z nich saje nadhodnotu, se mohu v individuálním styku chovat jako k milujícímu dědečkovi, fandovi Sparty či pejskaři a aplikovat Vaši zásadu neškodit. Ale jak se mám chovat k jeho třídní či politické roli?Jaké mám zaujmout stanovisko k procesu vykořisťování – mám ho schválit a tím uškodit spoustě lidí, včetně mne a mé rodiny, nebo mám volat po jeho vyvlastnění – kterým poškodím jeho a jeho rodinu (samozřejmě za jistých podmínek)? Jak se mám chovat k svědomitému byrokratovi na úřadu práce, který přesně podle předpisu mne vyřazuje z evidence do bídy? Nebo k censorovi, který mi, jsa pod kontrolou nadřízeného, škrtá články? Nebo jaký mám zaujmout vztah k samotné profesi exekutora? (Přiznám se, že lidi, kteří ji vykonávají za dnešních podmínek, nemohu omluvit ani obtížemi při získávání zaměstnání a hluboce jimi pohrdám, ruku bych jim nepodal.) Mám požadovat zrušení cenzury nebo ne? Atd.atd. Takže sama Vaše zásada neškodit se obrací proti jiné Vaší zásadě
Z toho vyplývá, že bez konkretizace je tato Vaše zásada prázdnou floskulí. A konkretizovat platnost této zásady – to znamená, že musí popřít Váš gnoseologický nihilismus (nezáleží na pojmenování atd.) – pro konkretizaci já potřebuji co nejlepší poznání, co největší shodu mého poznání s objektivní realitou, co nejpřesnější pojmenování této reality. Co Vy na to?

Paní Šprynarová, s dovolením bych navázal na tuto Vaši myšlenku.

Ta "sociální" perspektiva má jednu podvojnou vlastnost, z jedné strany pozitivní, a z druhé strany deficitní.
Ta pozitivní vlastnost či funkce je ta, že dokáže člověka, lidskou bytost pojímat v souvislostech, vazbách a determinantách, které jsou za normálních okolností "neviditelné". Prostě, jsou příliš obecné, nežli aby je člověk, který sám sebe přirozeně chápe v prvé řadě jako individuum, si je mohl dokázat uvědomit.

A to je zároveň ta deficitní stránka té "sociální" perspektivy: ta nikdy nedokáže uchopit, pojmout, a tedy nakonec ani o s l o v i t člověka právě v té jeho přirozené individualitě. A nejen individualitě (ve smyslu jednotlivosti) - ona ho nedokáže oslovit především v jeho vlastní osobnosti, v jeho nitru, v jeho duši.

Když si zcela konkrétně vezmeme za příklad marxismus (což je samozřejmě klasický případ oné "sociální" perspektivy), pak se nám ukáže v podstatě takováto situace:

Jak známo, celá teorie marxismu je fokusovaná na moment, na akt revoluce. K zásadní, velké, ekonomicko-sociální revoluci dochází v dějinách dejme tomu tak jednou za pět set let.
To znamená: jednou za pět set let se marxismus může hrdě napřímit, a vítězoslavně prohlásit: no vidíte, já jsem vám vždycky říkal, že člověk je ve svém jednání nakonec předurčován svou sociálně-ekonomickou podmíněností! - Ano, jednou za těch pět set let, když se nahromadily a dovršily systémové změny tak, že vznikla nepřehlédnutelná krize - jednou za těch pět set let marxismus opravdu má svou pravdu.

Potíž je ale v tom, že těch "zbývajících" 499 let právě tento marxismus nemá ve svém pojmovém a myšlenkovém aparátu prostě naprosto nic, čím by oslovil člověka jako takového. V těch 499 letech je totiž pro "normálního" člověka celý ten svět práce a ekonomiky sice bezpochyby významným prvkem jeho života - ale jenom j e d n í m z více prvků a elementů, které ve svém komplexu rozhodují o tom, jestli je daný jedinec se svým životem spokojen či nikoli.

Dokonce i za té mezní situace, kdy daný jedinec o práci přichází - což je bezpochyby velké životní trauma - i v této situaci je toto trauma v podstatě na úrovni životních traumat a kolizí jiných, jako je dejme tomu těžké onemocnění, rozvod, ztráta životního partnera...

To znamená: jestliže se z onoho g l o b á l n ě - sociálního pohledu celá věc jeví tak, že člověk je jenom produktem svých životních poměrů, z hlediska individuálního se věc jeví přesně naopak: primární je niterný svět člověka, a celý ten svět sociálně-ekonomických struktur tu hraje roli pouze v n ě j š k o v ý c h faktorů vlastního života.

Takže: oboje perspektivy jsou o sobě správné, obě jsou legitimní; ale obě ukazují zcela opačným směrem, a v obou se lidská bytost jeví být něčím zcela jiným. Právě v tom je tajemství (a obtíž) dialektiky: že tatáž věc se v různých vztazích jeví být něčím naprosto jiným; a obě tyto protichůdné perspektivy jsou zcela legitimní a reálné.

A pokud je Vaším cílem či přáním - naprosto legitimně - jakási monistická, jednotící teorie, která by sjednotila oba tyto pohledy, pak je k tomu nutno podotknout, že takovou jednotící teorii je teprve nutno vytvořit. Individualismus samotný jak řečeno nikdy nedokáže spatřit ty objektivní struktury ve kterých je zakotven a zachycen; naproti tomu marxismus nikdy nedokáže vstoupit do vnitřního světa lidského individua.

S tím je pak spojena ještě jedna zásadní potíž marxismu: kdyby někdy marxistickou teorii dějin a revoluce zformuloval už někdy na začátku našeho letopočtu, pak by skutečně mohl alespoň jednou za těch pět set let zakusit moment vlastního triumfu. Doposud totiž opravdu postačilo počkat, až "čas oponou trhne", až z podhoubí společenského systému dosavadního vyroste společenský systém nový, pokrokovější.

Jenže, dnes máme opravdu historicky zcela novou situaci: ta nová revoluce už nemůže být prostě jako ty staré, nýbrž musí představovat zásadně novou kvalitu.

Všechny ty dosavadní revoluce byly totiž v tom stejné, že nakonec byly jenom r e p r o d u k o v á n í m starých mocenských hierarchií (v marxistické terminologii: "třídního konfliktu"), jenom v poněkud pokročilejší, umírněnější podobě. Jinak řečeno, všechny tyto dosavadní revoluce představovaly jenom zmírnění o sobě špatného stavu.

Jestli tedy ale ta nová revoluce má být principiálně jiná v tom, že nemá přinést jenom další zmírnění dosavadních mocenských hierarchií, ale má přinést zásadně p o z i t i v n í charakter společenských, to jest mezilidských vztahů - pak to prostě nepůjde bez toho, aby se nezměnil sám člověk. Totiž, právě jako to individuum, v samotných základech svého jednání, myšlení a cítění. Jinak řečeno, musí se zásadně změnit základní "vzorce jednání" lidského individua. A to opravdu nepůjde bez toho, aby se nějakým způsobem (a to velice intenzivním) oslovil právě jeho vnitřní svět.

A jak řečeno, právě k takovému dosažení vnitřního světa lidského individua, lidské bytosti nemá stávající marxismus k dipozici vůbec žádný aparát.

A jak řečeno, právě k takovému dosažení vnitřního světa lidského individua, lidské bytosti nemá stávající marxismus k dipozici vůbec žádný aparát.......
Pane Poláčku marxismu již neúspěšně skončil s úsilím o "dosažení vnitřního světa lidského individua". Zato stávající neoliberalismu, který bravurně vyšaltoval pocit vykořisťování, tedy třídní boj, tento aparát k dispozici má.
Teze B.Ch.Hana jsou obnažením a demontáží úspěšnosti neoliberalismu, jako systému velmi eficientního a inteligentního svobodného plošného sebe-vykořisťování.
Jde o jeden z mála plausibilních pokusů.
A nejen na DR........tvrdím.

své zde zveřejňované úvahy tvrzeními. Jedno tvrzení si přesto neodpustím - myslím, že nejnebezpečnější ze všeho je život sám, nutně vždy končí smrtí a člověk by se ve snaze o spokojenost se svým žitím měl snažit, aby život (i smrt) neprožil zbytečně.

Úvaha o relativně menším významu pojmenování abstrahovaného výseku reality (teorie) ve srovnání s tím, co pod jeho názvem rozumíme, je poplatná mé osobní potřebě věnovat pozornost především tomu úseku reality, která mě zajímá. Od něj by se mělo odvíjet pojmenování teorie, jejíhož aparátu se k popisu analyzovaného procesujícího jevu obvykle používá. Pokud se k popisu nabízí více teorií, všímám si, jaká je míra adekvátnosti té které teorie k závěrům mé analýzy, která je nutně založena na osobních i na získaných ověřených a ověřitelných zkušenostech.

Zdá se mi, že takový postoj není v rozporu s názorem o nutnosti shody názvu teorie s objektivní realitou. Poznámka, že záleží více na tom, co pod určitou teorií rozumíme, než na tom, jak teorii nazýváme, byla vstupem k mému následujícímu vysvětlování, proč hovořím o monismu jako uceleném přístupu. V diskusi zde dříve zazněly termíny monismus materialistický a monismus idealistický s důrazem na tu či onu stránku. Rozšiřovat spektrum monismů s různými přívlastky o další monismus - ucelený - mě příliš neláká, nehledě k tomu, že toto spojení podstatného jména a přívlastku považuji za redundantní.

Viděla bych jako důležitější snahu o to, co jsem - možná ne zcela přiměřeně - nazvala „přiměřenost“. Rozumím tím úsilí používat v každé dané procesující realitě prostředků, adekvátních stanovenému cíli. Obávám se ale, že ať si lámu hlavu jakkoli, nevyhnu se zde opět jednomu ošklivému termínu, budu-li stanovený cíl nazývat „dobro pro všechny“. To „dobro pro všechny“ může totiž být zároveň chápáno jako taková nicneříkající morální floskule - velice užitečná a vhodná, když se nám nechce příliš přemýšlet o přiměřených konkrétních činech ctnosti v konkrétních situacích, do nichž se dostáváme konkrétními procesy, ve kterých žijeme. Jak známo, přemýšlení bolí, takže oprávněnost označovat tento cíl jako moralistní floskuli je opakovaně chováním větší než velké množiny lidí v každodenním životě potvrzována velice tvrdě.

jen se chechtám nad tím kolikrát ještě obmění stejnou nesmyslnou logiku, kterou jsem tu už nesčíslněkrát vyvrátil – ale alespoň to prezentuje jako svou vlastní pitomost, marxismus do toho zatahuje jen okrajově.
Začíná to celkem rozumně – ano, společenskou, vlastnickou, třídní determinaci běžné vědomí nereflektuje, k tomu se musí naplnit další a velmi náročné podmínky. Poláček má dokonce pravdu v tom, že poznání třídně sociální role jednotlivého člověka komplexně nezobrazuje, protože těch rolí plní více (profesní, etnickou, sousedskou, genderovou, rodinnou pod.) a to všechno se v jeho hlavě a emocích a pak i praktickém jednání míchá dohromady a výsledkem je, že se s tou třídní rolí vyrovnává velmi odlišně a může dokonce odmítnout a přejít do jiné (viz Marx nebo soc.dem.dělníci, ze kterých se stali buržoasní politikové nebo Baťa).
Ale dál už Poláček kecá. Není s to pochopit, že ve statistickém měřítku a dlouhodobě je ta třídní role určující a ty ostatní člověk plní až pod zorným úhlem plnění té hlavní (mezi jednotlivými historickými epochami jsou tu jistě rozdíly – daleko výrazněji působí ta třídní role na otroka či nevolníka a méně na kognitáře či soukromého lékaře dnes). Ale vždycky je to tak, že značně většinové procento individuí se chová převážně v souladu se svou třídní rolí – takže marxistické poznání o jednotlivcích vypovídá hodně, všechno podstatné. A tím pádem také může oslovit masy lidí – ovšem je to problém, jak to oslovení zprostředkovat lidem ovlivněným ideologií a celkovou rolí vládnoucí třídy. Což Poláček ignoruje.
A proč má - zkonkretizujme to na marxismus – marxismus jakožto ideologie a teorie - mase neprivilegovaných co nabídnout (pokud jim to dokážeme zprostředkovat)? Protože to, co marxismu (popř. předmarxistických radikálních ideologií vykořisťovaných) píše Poláček je nesmysl. To, že marxismus všechno soustřeďuje na akt revoluce, je jen Poláčkova utkvělá paranoidní představa. Moment sociální revoluce je jen jeden a nikoli nejpodstatnější prvek marxismu. Podstata marxismu je v analýze dlouhodobého vývoje společnosti (a to už nehovořím o analýze vývoje hmoty jako takové), ze které vyplývá příčina současného neblahého postavení neprivilegovaných (soukromé vlastnictví a stará dělba práce, třídně nerovná společnost apod.) a taky zdůvodnění toho, kdo a proč a jak může a musí společnost osvobodit a tím uvolnit i prostor pro individuum a jeho rozvoj. (To už jsem tu mockrát vysvětloval). Že v tom nějakou roli bude hrát sociální revoluce, která navíc vůbec nemusí vypadat tak, jak si to představuje Poláček, je jen jedna složka celé té logiky. Marxismus nechce od lidí jednorázové vystoupení, ale systematickou a komplexní aktivitu měnící každý den a na každém kroku jak společenské podmínky, tak každé individuum. Marxismus pochopitelně prostupuje o speciálními vědami, což zvyšuje jejich schopnost nabídnout individuu i řešení těch problémů, které už nemusí být dány základními společenskými determinantami a promítají se konkrétně u daného Františka Nováka. K tomu tedy není potřeba žádný paralelní idealistický canc, který hodlá nabízet Poláček ve svém eklekticismu. I bez něj může docházet k procesu přeměny individua, o které Poláček pořád mele, aniž by přiznal přesněji, co tedy k té přeměně nabízí jeho idealistický canc – ale už jsme vytušili, že tím myslí nějakou meditaci a podobné čarování, pokud k tomu má člověk od přírody nebo od Boha, jinak nemá šanci a bude poslouchat osvícenou elitu.

sebral to tvrzení, že marxismus "již neúspěšně skončil s úsilím o dosažení vnitřního světa lidského individua". ? Možná máte na mysli stalinismus, ale marxismus naopak k tomu poznání vnitřního světa individua přispěl naprosto zásadně a pokud by bsly podmínky pro jeho rozvíjení, tak by v tom pokračoval. Opakuji, že i v marxismu je specializace - a jestliže já se zabývám jinými aspekty a bojuji za uznání prioritní role těchto aspektů, mohli by se konkrétnějším pohledem na psychologii zabývat někdo jiný - bohužel by se tím neuživil nebo by měl velké problémy. Ti ostatní pindalové mají mezitím ráj a proto o nich víte a jste jimi ovlivněn. Jinak jsem snad pochopil, že o té schopností neoliberalismu poznat vnitřní svět člověka jste žertoval.

Z Vašeho textu jsem vyčetl: to, že vlastně souhlasíte s mým varováním před absolutizací Vašich vlastních tvrzení a zkonkretizovala jste své tvrzení na ten výsek reality, který Vás zajímá. Vlastně jste upřesnila i pojetí vztahu názvu a obsahu dění,čili ten určitý agnosticismus obsažený ve Vašem předchozím textu. V prinicipu já zase nemám nic proti tomu, když píšete, že určitý jev může být názván adekvátně s růlznými metodologiemi snažícími se jev vysvětlit. (Připomínám své přiznání, že nelze neprůstřelně vyloučit nebo potvrdit jeden pól ve sporu mezi materialismem a idealismem).
K tomu monismu upřesňuji - ve filozofii neexistuje něco jako monismus zahrnující jak iealistický, tak materialistický výklad - tomu se už říká dualismus, Poláček je dualista a navíc eklektický, protože fromálně neuznává prvotnost materiálního či ideálního, ale staví je vedle sebe - fakticky je ovšem idealista). Zdá se, že se shodujeme i v tom, že teze "dobro pro všechny" neopřená o analýzu toho, kdo jsou ti "všichni" (např. třídně, vlastnicky) může být jen prázdnou moralistní floskulí, jako třeba u TGM. Marxismus ovšem tuto otázku řeší a v jistém smyslu konkretizuje, jak by se takového integrujícího dobra pro všechny dalo dosáhnout, a to nejen v oblasti ekonomiky. Beru i tu přiměřenost, pokud je dána i poznáním těch limitujících podmínek - a proto hledáme cesty vyvlastnění kapitalistů bez toho, aby je to zničilo i jako individua.
Pochopil jsem Vás správně?

No ano, pane Petrasku, samozřejmě že (neo)liberalismus, jako každý individualismus, má zdroj své síly právě v tom, že dokáže jaksi "přímou linkou" oslovit ty nejzákladnější, nejbezprostřednější, nejmateriálnější motivace člověka, spojené s jeho individuální existencí. - Na straně druhé nelze přehlédnout, že ani tento individualistický liberalismus v žádném případě nedosahuje lidskou i n d i v i d u a l i t u (ve smyslu: osobnost člověka) v celé její šíři a hloubce, nýbrž právě jen tu její část spojenou s těmi nejzákladnějšími - a nejpřízemnějšími - materialistickými motivacemi.

Tento liberalistický individualismus funguje v podstatě jako u automatické pračky: je to ten nejzákladnější, minimalistický program, ale nic víc. Lidská bytost je zde v podstatě redukována právě jenom na své "základní instinkty".

Myslím, že v podstatě právě tohle má na mysli paní Šprynarová, svým projektem "dobro pro všechny". V podstatě bych soudil, že je to takové "ježíšovské" pojetí: každá lidská bytost je vybavena nepodmíněnou, univerzální duší; a je naším úkolem a cílem, této univerzální duši dopomoci k jejímu všestrannému rozvoji a uplatnění.

Do jisté (a nemalé) míry se tento náhled kryje i s tím postulátem aristotelských "ctností" a (sebe)výchovy k nim.
Ovšem - a právě to je centrální problém takového pohledu - i v tomto případě musíme mít k dispozici nějakou zcela r e á l n o u z á k l a d n u, na kterou takovýto projekt můžeme postavit; jinak nám všechny tyto dobré úmysly zůstanou opravdu jenom u planého moralizování.

A právě tato reálná základna - to byl kardinální problém už jak pro antické myslitele (velice zajímavá je tu kontroverze mezi Aristotelem a Sokratem, co se týče právě kořenů mravnosti, ctnostného chování), tak i pro Ježíše. Ježíš má sice k dispozici boží autoritu - ale ty momenty kdy se musí odvolávat na hněv "Otce nebeského" jsou zcela jednoznačně ta argumentačně nejslabší místa Nového zákona - právě jenom a pouze tehdy, když Ježíš nenachází jinou možnost jak přesvědčit své posluchače, že by se měli chovat řádně (právě ve smyslu "dobro pro všechny"), tak jedině v těch okamžicích se musí odvolávat na externí, nadřazenou autoritu boží.

Mimochodem, paní Hájková: jak velká část současné české populace podle Vás natolik tone v "bídě, utrpení, závislostech a beznaději", že jí to zcela objektivně znemožňuje pracovat na své vlastní osobní, mravní a duchovní sebekultivaci? Jak velká část české populace je natolik pauperizovanými nuzáky, že jim to zabraňuje zvednout se od hospodského stolu či od sledování stupidních a ohlupujících seriálů v komerční televizi, a obrátit svou mysl k vyšším hodnotám?

S těmi "závislostmi" máte ovšem naprostou pravdu; je ovšem třeba vidět, že se naprosto nejedná jenom o nějaké závislosti čistě sociální (respektive: "třídní"), nýbrž že ty největší závislosti lidské mysli a lidské osobnosti jsou její závislosti vnitřní: závislosti na pohodlných, zjednodušených způsobech existence a myšlení (včetně závislosti na jednoduchých, pohodlných politických ideologiích).

Tak zaprvé: já jsem nepsala o stavu české společnosti, ale o stavu světa, což je rozdíl. Nemůžeme se přece tvářit, jako když se nás problémy "zbytku" světa netýkají.
A za druhé: Možná, že by na své individuální mravní a duchovní sebekultivaci mohl pracovat i člověk, který nežije právě v materiálním dostatku, ale zkuste to někomu takovému navrhnout. Pravděpodobně se setkáte s neporozuměním - ten člověk nebude chápat, co by měl dělat a taky proč by to měl dělat, takže k dalším krokům pravděpodobně nedojde. Vy si možná řeknete, že si za to může sám, kdežto já si spíš řeknu, že prostředí, v němž se dosud pohyboval, ho k tomu prostě nepřivedlo.
Pravdou ovšem je, že se to týká i těch, kteří na tom nejsou materiálně úplně špatně.

Vnímám totiž současnou sociopolitickou situaci nazývanou neoliberalní kapitalismus jako periodu, kdy kapitalismus je námi (a tím i těmi kteří neuspěli ve snaze jakékoliv socializace kapitálu) obsluhován ve své nejobnaženějším režimu - rafinované kopulace kapitálu a jeho bezohledného rozmnožování.
Úvahám o ekonomických strukturách postneoliberalismu by znalost důvodů úspěšnosti neoliberalismu jenom prospěla.
Jde o systém velmi eficientního a inteligentního svobodného sebe-vykořisťování.
Občany většinově osvojený a celebrovaný lucidní pocit svobody není žádný pind a srandička .........bych dodal.

jenže on to asi nepochopí. Já Vám porozuměl pane Petrásku, tím žertem jsem myslel, že i Vy si dobře uvědomujete zločinnost postneoliberalismu a tím i pindání Poláčka, který všechno převalouje na vnitřní svět a mravnost jednoitlivce a úplně pomíjí to, že tento jednotlivec je systémově ubíjen kapitalismem, jehož je neoliberalismus ideologií. Nevím jen, jestli jste zaznamenal, že marxismus Vám ty důvody úspěšnosti neoliberalismu (na filosofickém základě postmoderny - dodávám já) vysvětluje. Nechci to rozmazávat - jen nčrtávám a opakuji se - především obecně a po staletí má ideologie vládnoucí třídy převahu a jistý automatický vliv. Neprivilegovaným totiž chybí praktická zkušenost z každodenní realizace role vlastníků - u děolnické tříády je tio ztvláště výrazné. Proto nerozumí chodu apolečnosti a věří všemu, cio jim vládci servirují. Ohlížejí se po vzorech prezentovaných vládcnoucí třídou,m např., baští ten nesmysl, že je jen na jejich schopnostech, aby se vyšvihli nahoru. A v našem životním čase se navíc zhroutila první historická alternativa kapoitalismu - protosocialismus,což vlivu buržoasní ideologie náramně pomohlo, protože v tom omnezeném vědomí neprivilegovnaých se zahnéízdilas představa, že se s tím zhroutilo celé marxistické pojetí společnosti a cesty kj řeení problémů. Navíác jim postmoderna nakukává, že vlastně vc dějinách nelze poznat žádné zákonitosti, že neexistuje pravda a že tu pravdu mají vlastně všichni. Kolem sebe - v politice - vidí jen malicherné kšeftaření, jsiou denodenně bombardování prooagandou, která rozbíjí jerjich schopnost analyzoivat hhlubší souvislosti a soustře´DUJE JE NA DETAILY. aTD.ATD. mNĚ V TOMTO SMYSLU

jenže on to asi nepochopí. Já Vám porozuměl pane Petrásku, tím žertem jsem myslel, že i Vy si dobře uvědomujete zločinnost postneoliberalismu a tím i pindání Poláčka, který všechno převalouje na vnitřní svět a mravnost jednoitlivce a úplně pomíjí to, že tento jednotlivec je systémově ubíjen kapitalismem, jehož je neoliberalismus ideologií. Nevím jen, jestli jste zaznamenal, že marxismus Vám ty důvody úspěšnosti neoliberalismu (na filosofickém základě postmoderny - dodávám já) vysvětluje. Nechci to rozmazávat - jen nčrtávám a opakuji se - především obecně a po staletí má ideologie vládnoucí třídy převahu a jistý automatický vliv. Neprivilegovaným totiž chybí praktická zkušenost z každodenní realizace role vlastníků - u děolnické tříády je tio ztvláště výrazné. Proto nerozumí chodu apolečnosti a věří všemu, cio jim vládci servirují. Ohlížejí se po vzorech prezentovaných vládcnoucí třídou,m např., baští ten nesmysl, že je jen na jejich schopnostech, aby se vyšvihli nahoru. A v našem životním čase se navíc zhroutila první historická alternativa kapoitalismu - protosocialismus,což vlivu buržoasní ideologie náramně pomohlo, protože v tom omnezeném vědomí neprivilegovnaých se zahnéízdilas představa, že se s tím zhroutilo celé marxistické pojetí společnosti a cesty kj řeení problémů. Navíác jim postmoderna nakukává, že vlastně vc dějinách nelze poznat žádné zákonitosti, že neexistuje pravda a že tu pravdu mají vlastně všichni. Kolem sebe - v politice - vidí jen malicherné kšeftaření, jsiou denodenně bombardování prooagandou, která rozbíjí jerjich schopnost analyzoivat hhlubší souvislosti a soustře´DUJE JE NA DETAILY. aTD.ATD. mNĚ V TOMTO SMYSLU

myslím, že v hlavních rysech jste mě pochopil správně.
K další své účasti v debatě k tomuto článku poznamenávám, že mi chybí síla a chuť vysvětlovat, že nemám v úmyslu páchat ve zbytku svého života další projekty ani se ztotožňovat s kýmkoli nebo čímkoli.

taky není do žertování, mimo jiné i proto Vám čas od času nadávám, že svými fórky brzdíte to poznávání podstaty problému.Pokud Vám dobře rozumím, tak opravdu fakt, že občané jsou zblblí neoliberálním pojetím svobody, není nic legračního, ale tragedií. Ale já na to jdu obráceně - ne od vědomí občanů, ale od analýzy ekonomické podstaty struktur soudobého kapitalismu.
Alke myslím, že se shodujeme v tom, že Poláček svým přesouváním problémů dovnitř individua se jasně prokazuje jako slouha vládnoucí třídy soudobého kapitalismu - tak už mu to taky někdo otevřeně řekněte.
Evičko - jako vždy souhlas.

Já bych ho tak nenazývala, to by pak musel být slouha kapitalismu kdekdo. Panu Poláčkovi prostě jen na duchovním stavu individuí mimořádně záleží.
Kdyby se podařilo rozjet ten nový systém, pak by v něm možná pan Poláček uspěl i s těmi aristotelskými ctnostmi.

toho on o svém pojetí ctností řekl sakra málo - já z toho spíše cítím toho Nietzscheho a skrytý obdiv k něčemu, na co co nemá a trápí se tím a snaží se to překonat tou hrou na vědce a snahou "pokořit marxismus". Ale tahle motivace není důležitá - já samozřejmě nemyslel vědomou službu, ale objektivní roli - to kriminalistické "cui bono?" u jeho pseudoteorií (ale taky u teorií každého z nás - mne i Tebe!!!). A bohužel máš pravdu, že z tohoto hlediska tomu kapitalismu slouží nevědomě těch slouhů hodně - což je možné odpustit třeba dělníkům, ale ne společenskovědním intelektuálům,včetně některých diskutujících tady na DR. Klasický výrok (nevím od koho, ale já ho znám od Gusty Husáka neblahé paměti) "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly." (To si jistě sám Gusta nevymyslel).

Totiž, pane Petrasku, ještě k tomu marxismu a jeho ztroskotavším úsilí o dosažení vnitřního světa jednotlivce: tohle platí v plné míře jenom o "starém", klasickém marxismu, který se o dosažení toho subjektivního prožitku a nazírání lidské bytosti vůbec ani nepokoušel, natož aby ho mohl dosáhnout.

Na straně druhé ale existují moderní směry, které se právě o tohle pokoušejí, totiž o propojení sociální podmíněnosti člověka na straně jedné, a jeho subjektivního, vnitřního světa na straně druhé. Jmenovitě tu mám na mysli tzv. "freudomarxismus".

Já jsem s tímto směrem v marxismu (respektive psychoanalýze) udělal jenom velmi letmou známost, ale ta centrální myšlenka má opravdu něco do sebe: je to uvědomění si toho, že veškeré ty sociální podmíněnosti a procesy, které se napohled zdají být čistě objektivní daností víceméně bez ohledu na jednotlivé aktéry, že všechno tohle nakonec nikdy nemůže reálně probíhat jinak, nežli jenom přes a prostřednictvím lidského v ě d o m í (respektive podvědomí). A nemůže se to tedy vyhnout tomu, že to naráží na všechny stávající struktury právě lidského vědomí a podvědomí.

Středobodem těchto freudomarxistických úvah je předpoklad, že celá společnost trpí kolektivní neurózou (tedy nemožností svobodně rozvíjet své přirozené potřeby a schopnosti), protože se nachází pod nadvládou, dominancí vzorců jednání vnucovaných jí kapitalismem.

Jak řečeno, o teorii freudomarxismu nemám žádnou hlubší znalost, ale v každém případě je to velice zajímavý pokus o propojení těchto dvou základních složek lidské existence - složky individuální a složky kolektivní, složky subjektivního prožitku a složky objektivně podmíněných sociálních struktur. V podstatě jedině někdy tudy může vést další cesta vpřed.

s těmi kecy o freudomarxismu apod. objevuje Ameriku, která byla jasná už klasikům - že je všechno zprostředkováno vědomím, že se vše realizuje přes cílevědomou lidskou činnost atd. - to je úplná abeceda autentického marxismu - samozřejmě to však bylo následně různě křiveno takovým tím primitivním ekonomismem, ze kterého to asi má Poláček - ale to jen jeho nevzdělanost. Pochopitelně v dalších desetiletích různí autoři navazovali, rozpracovávali, freudismus přinesl snahu propojit ekonomickou a biologickou determinaci, nejblíže Marxovi byl Fromm atd.,, ale byla i skutečná marxistická psychologie apod. Ty současné neomarxismy a postmarxismy mají naopak tendenci tu objektivní determinaci různě bagatelizovat, směřují k přeceŇOVÁNÍ NADSTAVBY ATD.
jE ÚŽASNÉ, JAKÉ PITOMOSTI TEN pOLÁČERK VYKLÁDÁ A JAKÉ MÁ OTŘESNÉ NEZNALOSTI. Ale je stále jasnější, že směřuje k jakési směsici idealismu a naturalismu. Své teorie teď už staví výhradně na lžích o marxismu - už se an nepokouší tyto lži nějak opírat o nějaké citace apod. Předstírá, že proti jeho argumetům nebylo nic řečeno - jako pštros.

A vysvětluji si to nadmírou vzrušivosti se kterou každý z nás odpůrců neoliberalismu hájí své světonázory.
A je to právě tahle zatracená vzrušivost, kterou neliberální režim nově a inteligentně zneužil jako psychopolitický instrument.
V afektu - následku na neznalosti důvodů úspěšnosti neoliberalismu - pouze celebrujeme neschopnost konsenzu a zůstáváme směšnými loutkami dnešního režimu.
Pitomci, pštrosi a jiní nedoukové....... jak říkáváte.

já tohle abstraktní porozumění necítím.Zejména mne dráždí neznalost spojená s hloupostí, ambiciózností a argogncí, příp. nepoctivostí,lhaním,podváděním. Ale snad jste zaznamenal, že i když mám vztek,tak nejenom nadávám, ale i důkladně argumentuji. A pochopitelně jsem si vědom všech objektivních determinací, za kterých daný jev probíhá. Nemyslím si, že neoiberalismus vítězil jen nějakým psychologickým trikem, i když samozřejmě každá reakční a vládnoucí třída máširoký diapazon prostředků působení na neprivilegované. Ale proč najednou zvítězil neoliberalismus a keynesiánství bylo vytlačeno i se sociálním státem? Zase jde o ekonomiku, ústřední zákon kapitalismu - hon za zvyšováním míry zisku. V jisté době vrcholícího industrialismu se hodil státně monopolní systém, státní regulace, veřejné výdaje, sociání stát (šlo i o snahu konkurovat protosocialismu) Ale industriaismus (velké továrny s masamidělníků u strojů) se vyčerpal, zisková míra klesala,bylo nutné intenzivněji a adresněji stimulovat pracovníka a co nejvíc stlačovat hodnotu jeho prcovní síly. Sociální stát se prodražoval a z hlediska kapitalistů dělníky demoralizoval sociálními jistotami. Takže neoliberalismus a ve filosofii postmoderna získal oporu ve vládnoucí třídě a odtud už zákonitě pronikal do vědomí neprivilegovaných. Umožnily to i změny v charakteru dělnické třídy - hlavní oporxy sociálního státu. Zmizely velké továrny, vznikl sítě, klasičtí dělníci mizí ze scény, kognitariát ještě neví, čí je, takže dočasně neexistuje protikapitalisticky jednající sociální subjekt či politické hnutí. Navíc se vyčerpal protosocialismus, přestal být alternativou lidé ztratili víru v pseudomarxistickou ideologii vládcůl protosocialismu a odvrhli marxismus jako takový, kapitál a jeho mocnosti ovládly svět a zneužily zájmů části neprivilegovaných, přitom se ukradlo, co mohlo, dokončila globalizace totálně rozbily obranné struktury neporivilegovaných -včetně odborů atd.Až teprve teď se rýsuje poznání, že to byl jen dočasný úspěch, odklad krachu. Ale není nová verze ideolpogie neporivilegovaných /(tedy je - marxismus-hellerismus-neužilismus, ale v češtině!!!!!) Buržoasní ideologie prostoupila i tzv. postmarxisticky či neomarxisty, komunistické hnutí je částečně kontrolováno stalinisty a částečně se- jako KSČM - sociáldemokratizuje - to jest zburžoasňuje. To však nezbavuje odpovědnosti ty, kdo, aniž by to věděli nebo z toho něco měli, slouží buržoasii a reakci. Proto k nim necítím porozumění.

Já si sice taky nemyslím, že je možný nějaký myšlenkový konsenzus za cenu ustoupení od pravdy, ale na druhé straně cítím větší smířlivost s tím, že nám ti druzí (potenciální spojenci) prostě nerozumějí. Chápu, že nás nechápou. A doufám, že se to jednou změní. Když se budeme zlobit, tak to řešení problému nepomůže.

kladu otázku, jestli si autoři české verze jsou zcela jisti, že se její zárodky neklubou i někde jinde ve světě?

kognitariát sice ještě neví, čí je, ale už začíná mít strach.

Jenom u nás nebo i jinde?

Já myslím, že kognitariát sice neví čí je, ale že strach nemá.

kdybych věděl najisto, že se to někde klube. V rámci možnosti ten diskurs sledujeme, zkoušíme všechno možné, ale v tom propojení různých prvků, které máme my, to nenacházíme. Většinou chybí to propojení dle nás nejpravdivější marxistickou logikou, i když tam některé prvky jsou K samosprávě tíhne leckdo - např. Parteconi, Chomsky, prof. Schweickart (oběma posledním posíláme za krvavé peníze překlad alespoň jádra). Všem ze západu chybí schopnost vidět objektivně protosocialismus a správně si ho zařadit do logiky (oni si ho idealizují, nebo dokonce nevidí čínskou rekapitalizaci) - snad všem chybí teorie pracovní hodnoty atd. Zkoušíme to v Německu, nedávno jsme jednali s jedním levicovým novinářem. O nějaké prvenství nám nejde, klidně bychom ho přenechali celebritě, která by pochopila a chtěla se pod to podepsat,ale marná snaha - buď odmítají nebo nechápou a většinou nemají vůbec čas si to alespoň přečíst. Půda ješt není nakypřená.
Jak je to se skutečným kognitariátem,nevím. Jsem mimo toto prostředí. Ale skoro bych se přikláněl k paní Špynarové, že už ten strach má, ale neví přesně z čeho a co s tím dělat, hledají individuální východiska,v hlavách jim straší různé mýty - např. mýtus, že si každý za neúspěšnost může sám, apod. Iracionalita kvete. Ale kdo jim to může zazlívat?

Strach mají možná z toho, že by museli být hegemonem. Poněvadž to se jim moc nechce. Buržoazie se o ně stará...

zatím.!!!!!

je asi potřebná nejen znalost teorie, ale i zážitek praxe některého z protosocialismů. Nejspíš proto teoretikům ze západu chybí schopnost vidět protosocialismus objektivně. Podle mě ne vždy stačí k pochopení nauky dokonalá znalost její teorie.

Vrátím se k tvému příspěvku z 25. července, ve kterém píšeš, že ideologie (čili marxismus v tvé verzi) musí lidi chytnout, aby se věci začaly hýbat.
A já se ptám: Jak může člověka chytnout něco, čemu nerozumí?
Aneb: žádná účinná ideologie se neobejde bez zjednodušení.
A taky: žádná účinná ideologie nemůže působit jen na rozum.

a omlouvám se panu Hellerovi, že pořád nezvládám přelouskat jeho knihu, abych tu mohla diskutovat. Ale nevzdávám to.

paní Švandová, nedřete se s tím, užívejte léta, i když je podivné.
paní Špynarová - souhlas, navíc v jejich případě - oni vlastně neměli k dispozici ani adekvátní teorii, protože knihy o protosocialismu (jelikož nechápou jeho podstatu) popisují špatně i jeho jevové formy
Evi, máš i nemáš pravdu.Marxův Manifest (ne že bych se chtěl srovnávat) nebylo lehké čtení ani pro vzdělaného člověka v minulém systému,natož dnes - a byla doba, kdy se šířil jako epidemie mezi nevzdělanými dělníky, kteří mu taky nemohli moc rozumět filosdoficky, ale četli ho srdcem - to bylo to zachycení se ideologie, ta jiskra do sena. Takže ono plné porozumění není až zase tak nutné. Ideologie je dost o emocích. Samozřejmě - tady hraje určitou roli to, co asi myslíš Ty, to jest propagandistická forma, kterou naše teorie zatím nemá, ale já zkoušel i jiná podání než je v té knize, v kratších a údernějších textech a u iidí, pro které to zase tak vzdálené nebylo - ale nic, působila clona. Když si tak pořád stěžuji, mně ani tolik nevadí, že ta jiskra nezapaluje všeobecně, třeba u toho kognitariátu (nechme stranou fakt, že i technicky o ní nikdo nemůže nic vědět). Mně vadí, že neoslovuje ani některé intelektuály a intelektuálové občas přece jen předbíhají vývoj vědomí třídy - Hegelovský kvas v Německu vytvářel vhodnou atmosféru pro Marxovu filosofii, byli stoupenci teorie pracovní hodnoty, působily myšlenky utopického socialismu - zkrátka byl to jiný stav společenského kvasu, než je v této mrtvé společnosti "babišů". To mi nejvíce vadí., Nebyl by problém naší teorii sepsat v akčnější podobě - ale kdo ji otiskne? Kdo si ji přečte? Vždyť ani o ty názory Chomského se nikdo nezajímá a pokud se o nich mluví, tak o těch nepodstatných. Tohle mne zaráží. Dnes oslavují Pickettyho - ale za co? Že řekl pár naprosto banálních vyjádření ke kapitalismu?

není vždy zárukou pochopení příslušné nauky a naopak, někdo může nauku pochopit i při neúplné znalosti její teorie.

Naše doba je přece s Marxovou dobou naprosto nesrovnatelná.
A každou dobu oslovuje něco úplně jiného.

rozdíl je v té určité akutnosti rozporu a naladěnosti subjektu - Manifest vyšel a byl šířen v době těhotné revolucí,kdy ale ještě poměrně mladá buržoasie bojem proti feudalismu, do kterého vtahovala dělníky a maloburžoasii, dodávala proletariátu určitou třídně formativní zkušenost a zároveň ho štvala svou nedůsledností - u nás k tomu došlo s odpovídajécíém zpožděním (švec Matouš). Ale dnes jsou sice rozpory kapitalismu daleko hlubší a buržoasie daleko reakčnější, ale subjekt je v tom přezbrojovacím stadiu a buržoasii se daří neprivilegované od aktivity odradit či odvést jinam. K tomu konsum plus zaplavení informacemi. Navíc přeměny ve výrobních silách a od nich odvozených stránách cviviizace. není to vybuchujcí, ale hnilobný stav. Ale to přejde,bohužel asi ne za mého života.

To já vím taky, že tento hnilobný stav společnosti přejde, ale ne za mého života. Teď člověk musí hledat aspoň způsob, jak žít uprostřed té hniloby a nepodléhat jí.

Bude pláč a skřípění zubů.